32 Cdo 1340/2018-310
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobce T. S., zastoupeného Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované Nobis studio s. r. o., se sídlem v
Praze 1, Dlouhá 712/32, identifikační číslo osoby 26202956, zastoupené JUDr.
Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení
částky 2 596 859 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v pro Prahu 1
pod sp. zn. 68 C 12/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 224/2017-271, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního
výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co
224/2017-271, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co
224/2017-271, v části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I., III. a IV., a v druhém výroku o nákladech
odvolacího řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2017, č.
j. 68 C 12/2012-243, ve výrocích I., III. a IV. se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 68 C 12/2012-243,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 2 496 859 Kč s tam specifikovaným
úrokem z prodlení (výrok I.), částku 100 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení
žalobci ve výši 382 730 Kč (výrok III.) a státu ve výši 32 613 Kč (výrok IV.)
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované k
náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 45 980 Kč (druhý výrok). V řízení žalobce tvrdil, že jako objednatel odstoupil z důvodů na straně
žalované (zhotovitelky) od smlouvy o dílo uzavřené mezi nimi podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni
1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Po žalované se domáhal zaplacení částky 2
496 859 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi částkou, kterou ji zálohově
uhradil na cenu díla, a cenou nedokončené stavby. Dále požadoval zaplacení
částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané pro tento
případ odstoupení ve smlouvě. Žalovaná zpochybňovala platnost odstoupení od
smlouvy žalobcem a namítala, že sama od smlouvy odstoupila pro prodlení žalobce
se zaplacením další zálohové platby. Pro případ platnosti odstoupení od smlouvy
žalobcem tvrdila, že žalobce se stavebními úpravami obohatil též o částku
převyšující zaplacené zálohy, neboť se zvýšila tržní hodnota jeho nemovitosti. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně,
podle kterého byla mezi účastníky dne 30. 4. 2010 uzavřena smlouva o dílo ve
znění dodatku č. 1 ze dne 21. 5. 2010, jejímž předmětem byl závazek žalované
provést pro žalobce stavební práce na rozestavěné bytové jednotce, která byla
ve vlastnictví žalobce. Žalobce uhradil žalované na zálohách na cenu díla
částku 7 209 138 Kč. V rozporu s dokumentací schválenou ve stavebním řízení
byla u bytové jednotky žalovanou vybudována střešní terasa, byť nebylo vydáno
rozhodnutí o povolení takové změny stavby. Žalovaná, která se ve smlouvě
zavázala zajistit rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, toto
rozhodnutí nezajistila. Žalobce dopisem ze dne 4. 10. 2011 projevil vůli
odstoupit od smlouvy z důvodů, že stavba byla prováděna v rozporu se schválenou
projektovou dokumentací, že žalovaná nezajistila v rozporu s čl. II. odst. 2
smlouvy rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením a též z důvodu prodlení
žalované s předáním řádně zhotoveného díla. V čl. VI. odst. 6 smlouvy o dílo
bylo sjednáno, že v případě odstoupení od smlouvy žalobcem z důvodů na straně
žalované je žalovaná povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 100 000
Kč. Žalovaná dopisem ze dne 6. 10. 2011 projevila vůli odstoupit od smlouvy z
důvodu prodlení žalobce s úhradou zálohové platby ve výši 1 412 519 Kč
vyúčtované po dokončení III. etapy díla. Odstoupení od smlouvy provedené žalovanou odvolací soud nepovažoval za účinné.
Konstatoval, že v řízení nebylo žalovanou tvrzeno ani prokázáno splnění
smluvních podmínek sjednaných pro možnost požadovat zaplacení předmětné zálohy
po žalobci, a proto žalobce nebyl v prodlení s její úhradou. Podle odvolacího
soudu vyvolalo účinky zániku vzájemných práv a povinností ze smlouvy o dílo již
odstoupení žalobce z důvodu porušení povinnosti žalované zajistit rozhodnutí o
změně stavby před jejím dokončením (při provádění stavby v rozporu se
schválenou dokumentací) sjednané v čl. II. odst. 2 smlouvy. Další skutečnosti
uvedené v dopise žalobce ze dne 4. 10. 2011 jako důvod odstoupení od smlouvy
(prodlení s předáním řádně zhotoveného díla) měl proto odvolací soud za
nerozhodné. V otázce vypořádání účastníků po zániku smlouvy odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně vycházel z § 351 a § 544 odst. 1 obch. zák. (smluvní
ujednání stran jejich aplikaci nevylučovalo) a uzavřel, že míra obohacení
žalobce je vyjádřena finanční částkou, kterou by jako objednatel byl nucen
zaplatit v daném místě a čase na dosažení stejného plnění, jež mu žalovaná
poskytla, tedy že míra jeho obohacení odpovídá obvyklé ceně stavebních prací a
dodaných výrobků. Odvolací soud hodnotil jako správné zjištění soudu prvního
stupně o výši této obvyklé ceny určené podle závěrů znaleckého posudku Ing. Kaftana a po jejím odečtení (s přihlédnutím k vadám rozpracovaného díla) od
zálohy zaplacené žalobcem dospěl k závěru o věcné správnosti rozsudku soudu
prvního stupně, a to i ve vztahu k nároku na smluvní pokutu, jehož důvodnost
spatřoval soud prvního stupně ve smluvním ujednání účastníků a v okolnosti, že
od smlouvy odstoupil žalobce z důvodů na straně žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že při řešení otázek hmotného nebo procesního práva
„se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a … mají být dle jeho
názoru dovolacím soudem posouzeny jinak“, některé z těchto otázek však považuje
za dosud neřešené v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Odvolací soud podle ní
věc nesprávně právně posoudil. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud při vzájemném
vypořádání účastníků po odstoupení od smlouvy nezohlednil částku, o kterou se
žalobce obohatil tím, že se provedenými stavebními úpravami zvýšila tržní
hodnota jeho nemovitosti a která přesahovala rozdíl mezi hodnotou provedených
prací a zálohami zaplacenými žalobcem. Zastává názor, že mají-li si strany
vrátit či nahradit všechna vzájemná plnění poskytnutá na základě zrušeného
smluvního vztahu, je třeba ve vzájemném vyrovnání zohlednit i obohacení žalobce
spočívající ve zvýšení hodnoty jeho majetku na základě plnění ze zrušené
smlouvy. Zdůrazňuje, že povinnost komplexního vyrovnání vyplývá z ustálené
judikatury dovolacího soudu včetně rozhodnutí citovaných soudem prvního stupně
a odvolacím soudem (zjevně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále
citovaní rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Je přesvědčena,
že hodnotu tohoto bezdůvodného obohacení lze vždy vyčíslit, a „případný názor
soudu o nemožnosti zjištění rozdílu“ je podle ní „v rozporu s ustálenou praxí“.
Pokládá dvě otázky, které podle ní dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyly ve srovnatelném případě posuzovány:
1) Je řádně a včas uplatněný nárok zhotovitele na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého zvýšením obvyklé ceny nemovitosti a nad rámec hodnoty
těchto stavebních úprav nárokem způsobilým k započtení proti případným nárokům?
2) Jedná se v případě takového bezdůvodného obohacení o nárok, jehož
výši by bylo možné vyčíslit a prokázat?
Dovolatelka také polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobce
nebyl s prováděním prací za daných okolností a bez veřejnoprávního titulu
srozuměn, resp. se závěrem o neprokázání těchto skutečností. Má za to, že z
dokazování vyplývá, že žalobce nedal najevo nesouhlas s daným stavem provádění
díla až do 4. 10. 2011. Tvrdí, že do té doby proto nemohla být porušována
smlouva a uplatňuje další dvě otázky, o kterých se domnívá, že dosud nebyly
vyřešeny dovolacím soudem:
3) Je možné, aby objednatel, který je prokazatelně seznámen s obsahem
veřejnoprávního titulu stavby a okolnostmi provádění prací zhotovitelem,
přičemž je i iniciátorem a účastníkem řízení o změně tohoto veřejnoprávního
titulu, ale dosud nepovolené práce nezakáže, nebyl alespoň po určitou dobu
srozuměn s provedením těchto prací bez veřejnoprávního titulu?
4) Jaké právní účinky má z hlediska plnění povinností zhotovitele ze
smlouvy o dílo vyrozumění objednatele, který dříve daný stav akceptoval, že již
nesouhlasí s prováděním prací bez veřejnoprávního titulu? Dovolatelka se domáhá dovolacího přezkumu i pro další otázku, jejíž přípustnost
spatřuje v tom, že při jejím řešení odvolací soud zčásti vycházel ze závěrů
rozporných s právní úpravou a judikaturou dovolacího soudu (nepřímo odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006) a
zčásti jde podle ní o otázku dosud neřešenou Nejvyšším soudem:
5) Lze za situace, kdy si účastníci nesjednali jednoznačný termín plnění
ze smlouvy o dílo, považovat za přiměřenou dobu nezbytnou pro provedení
samotných prací, ale bez zohlednění doby nezbytné pro vytvoření předpokladů pro
jejich provedení (veřejnoprávního titulu)? Dovolatelka též tvrdí, že žalobce neposkytl součinnost potřebnou pro získání
povolení změny stavby před jejím dokončením a že touto námitkou se soudy
nezabývaly. Uplatňuje otázku procesního práva, kterou podle ní soud prvního
stupně nesprávně právně posoudil „v tak příkrém rozporu s jakoukoliv
použitelnou právní úpravou vzájemného prodlení, že … považuje za nadbytečné
odkazovat na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu“, a která zní:
6) Lze při zjišťování prodlení jedné ze stran pominout námitku prodlení
druhé strany se splněním povinnosti, která je nezbytným předpokladem pro
splnění posuzované povinnosti, u níž mělo prodlení nastat? Dovolatelka považuje dovolání přípustné i pro námitku, že byla postupem
odvolacího soudu zásadně omezena její možnost ve věci jednat a že tak bylo
porušeno právo na spravedlivý proces. Žalobce navrhuje dovolání odmítnout pro nesplnění zákonem stanovených požadavků
na vymezení přípustnosti dovolání, případně jej zamítnout pro nedůvodnost. Napadený rozsudek považuje za věcně správný. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době
zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II,
části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku
II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s.
ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Oproti přesvědčení dovolatelky není způsobilá založit přípustnost dovolání
skutečnost, že by měly být otázky řešené odvolacím soudem podle jejího názoru
„dovolacím soudem posouzeny jinak“. Takový předpoklad přípustnosti dovolání §
237 o. s. ř. neobsahuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka též pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů
přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení předložené otázky hmotného
nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Odvolací
soud své rozhodnutí založil na právním závěru, že výše bezdůvodného obohacení
objednatele jako vlastníka nemovitosti v případě jeho odstoupení od smlouvy o
dílo z důvodu na straně zhotovitele podle § 544 odst. 1 obch. zák. odpovídá
obvyklé ceně provedených prací a dodávek. Otázku, zda lze či nelze vyčíslit a
prokázat hodnotu bezdůvodného obohacení objednatele vzniklého zvýšením obvyklé
ceny nemovitosti provedením těchto prací (druhá otázka), neřešil, pro svůj
právní názor o výši nároku zhotovitele podle § 544 odst. 1 obch. zák. se
případným zvýšením obvyklé ceny nemovitosti nezabýval. Ani otázka přiměřenosti
doby nezbytné pro provedení díla (pátá otázka) nebyla pro napadené rozhodnutí
určující, neboť odvolací soud považoval odstoupení od smlouvy za účinné z
důvodu porušení smluvní povinnosti dovolatelky zajistit rozhodnutí o změně
stavby před jejím dokončením. Pátá z otázek otevřených dovoláním byla
podstatnou pro posouzení jiného důvodu odstoupení uplatněného v dopise žalobce
ze dne 4. 10. 2011 spočívajícího v tvrzeném prodlení dovolatelky s předáním
řádně zhotoveného díla, který měl odvolací soud již za nerozhodný. Druhá a pátá
otázka proto přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v posuzované
věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud pak ve své
rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. zejména
Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž též od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013). Těmto požadavkům na obsah dovolání dovolatelka nedostála ve vztahu k otázce
šesté, neboť zcela rezignovala na vymezení judikatury Nejvyššího soudu, od níž
se měl soud při jejím řešení odchýlit. Navíc namítá, že tato otázka byla
nesprávně posouzena soudem prvního stupně, avšak přípustnost dovolání může
založit pouze právní otázka řešená soudem odvolacím. Při její formulaci též
dovolatelka vychází z tvrzení, že žalobce byl v prodlení „s neposkytnutím
součinnosti potřebné pro získání povolení změny stavby před jejím dokončením“. Z obsahu spisu však vyplývá, že dovolatelka v průběhu řízení tvrzení o
konkrétním prodlení žalobce s poskytnutím součinnosti k vydání takového
rozhodnutí neučinila, namítala jeho prodlení pouze s úhradou zálohové platby. Touto námitkou se odvolací soud zabýval a uzavřel, že k prodlení žalobce
nedošlo. Dovolatelka tedy nepřípustně uplatňuje v dovolání novou skutečnost
(srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.), na jejímž základě nelze posuzovat správnost
napadeného rozhodnutí. Prostřednictvím otázky třetí dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutkový
závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo prokázáno, že žalobce byl srozuměn
s prováděním díla bez příslušného veřejnoprávního povolení. Čtvrtá otázka pak
vychází z vlastní skutkové verze dovolatelky, podle které až do okamžiku
odstoupení od smlouvy žalobce akceptoval skutečnost, že dílo bylo prováděno bez
veřejnoprávního titulu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení
před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov.
4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku
ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).). Z těchto důvodů není dovolání
přípustné ani pro řešení třetí a čtvrté otázky. Ze stejných důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání ani námitka o
porušení práva na spravedlivý proces, kterou dovolatelka odůvodňuje tvrzením,
že odvolací soud nepřihlédl k jednání žalobce, které bylo v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, resp. s dobrými mravy, neboť žalobce na základě
skutečností, o nichž rozhodoval a mohl je ovlivnit, vytvořil podmínky pro
odstoupení od smlouvy. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu bylo důvodem
odstoupení od smlouvy porušení smluvní povinnosti dovolatelky postupovat při
provádění díla podle veřejnoprávních předpisů, tedy povinnosti předem zajistit
rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením v případě odchylek skutečného
provedení od schválené projektové dokumentace. Svou argumentaci tedy
dovolatelka nepřípustně zakládá na jiných skutkových tvrzeních. Další námitka o
neprovedení důkazů odvolacím soudem je neurčitá, neboť ji dovolatelka
specifikuje odkazem na čl. 4 dovolání, v němž však žádné neprovedené důkazy
zmíněny nejsou. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu též překvapivost jeho rozhodnutí v
otázce neprokázání její připravenosti k nástupu do IV. etapy prací, nevymezuje
současně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být
předmětem posouzení dovolacím soudem. Navíc v tomto směru nelze rozhodnutí
odvolacího soudu považovat pro dovolatelku za překvapivé, neboť již v řízení
před soudem prvního stupně (při jednání dne 22. 1. 2014) byla soudem poučena o
nutnosti doplnit svá tvrzení o ukončení III. etapy, jejího převzetí zápisem do
stavebního deníku a zahájení prací na IV. etapě. Muselo jí tedy být zřejmé, že
tyto skutečnosti mohou být soudem posuzovány. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky první, zda je nárok
na vydání bezdůvodného obohacení, které objednatel získal (nad rámec hodnoty
samotných stavebních úprav) tím, že prováděním díla došlo ke zvýšení obvyklé
ceny jeho nemovitosti, způsobilým k tomu, aby jej zhotovitel uplatnil při
vzájemném vypořádání po odstoupení od smlouvy o dílo vůči nárokům objednatele. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a dovolatelka se tedy chybně domnívá, že jde o otázku dosud
neřešenou. Řešení této otázky však nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí v části, v
níž byl potvrzen výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně o nároku na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, který nebyl součástí
vzájemného vypořádání účastníků po odstoupení od smlouvy a jednalo se o
samostatný nárok nepodléhající režimu § 351 odst. 2 obch. zák. (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, Cpjn 204/2007, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jelikož nebylo dovolání shledáno přípustným pro řešení dalších
otázek a námitek, prostřednictvím kterých se dovolatelka snažila zpochybnit též
závěr o důvodnosti napadeného rozhodnutí v části týkající se i nároku na
smluvní pokutu, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v
rozsahu, v němž směřovalo proti části prvního výroku napadeného rozsudku,
kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 351 odst. 1 věty první obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají
všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Podle odstavce 2 téhož ustanovení
platí, že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění
druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši
sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502. Vrací-li
plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím
spojených. Tato obecná právní úprava je pro vztahy ze smlouvy o dílo doplněna (speciálně
upravena) o pravidla vzájemného vypořádání účastníků této smlouvy podle toho,
zda ke zhotovené věci (dílu) má vlastnické právo zhotovitel (§ 543 obch. zák.)
nebo objednatel (§ 544 obch. zák.) a podle toho, zda k zániku závazku provést
dílo došlo z důvodů, za něž objednatel odpovídá nebo neodpovídá a dále úpravou
nároku zhotovitele na zaplacení smluvní ceny podle § 548 odst. 2 obch. zák. v
případech jeho odstoupení od smlouvy pro prodlení objednatele (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, nebo ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010). Podle § 544 odst. 1 obch. zák. má-li ke zhotovované věci vlastnické právo
objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli,
je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním
věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel
neodpovídá. Ustanovení § 544 platí obdobně v případech, kdy předmětem díla je montáž,
údržba, oprava nebo úprava věci (srov. § 545 obch. zák.)
V soudním řízení, jehož předmětem je nárok na vrácení plnění z neplatné nebo
zrušené smlouvy lze podle § 351 obch. zák. ve spojení s § 544 obch. zák. přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada
za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu
podle smlouvy žalovaným. V případě povinnosti vrátit si oboustranné plnění jde
o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Při takovém postupu se
nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení a soud je povinen
provést zúčtování vzájemných nároků účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy,
pokud se jeden z nich domáhá svého nároku v soudním řízení (srov.
rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod
číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo
3008/2007). V případě aplikace § 544 odst. 1 obch. zák. je nárokem zhotovitele, který
vstupuje do vzájemného vypořádání podle § 351 odst. 2 obch. zák., nárok na
uhrazení toho „o co se objednatel zhotovováním věci obohatil“. Při určení výše
obohacení objednatele podle § 544 odst. 1 obch. zák. je nutno vyjít ze zvýšení
hodnoty věci ve vlastnictví objednatele (vlastního zhodnocení jeho majetku), ke
kterému došlo činností zhotovitele při provádění díla, tj. v případě provádění
díla na nemovitosti objednatele je třeba vycházet z rozdílu obecné ceny (tržní
hodnoty) nemovitosti před počátkem jeho provádění a obecné ceny (tržní hodnoty)
nemovitosti při ukončení prací (odstoupení od smlouvy), nikoliv z nákladů,
které zhotovitel vynaložil, resp. které by bylo třeba obvykle vynaložit na
získání stejného plnění [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005,
sp. zn. 32 Odo 372/2004 (výše citovaný), ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo
1316/2006 (dovolatelkou zmíněný), ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 891/2006,
ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23
Cdo 501/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo
134/2017]. Při určení hodnoty, o kterou se zvýšil majetek objednatele, je třeba
přihlédnout i k tomu, jaké dílo bylo zhotovováno, k rozsahu a kvalitě prací
provedených zhotovitelem, neboť tyto skutečnosti ovlivňují stav nemovitosti a
tedy i výši rozdílu obecné ceny nemovitosti činností zhotovitele. Na výši
obohacení objednatele podle § 544 odst. 1 obch. zák. naopak nemá vliv případné
zvýšení hodnoty jeho nemovitosti v důsledku jiných okolností nespočívajících v
činnosti zhotovitele při provádění díla (např. plynutí času a změna situace na
trhu s nemovitostmi). Dovolatelka se tedy mýlí v názoru, že může uplatnit při vzájemném vypořádání
nároků po odstoupení od smlouvy svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení
žalobce spočívajícího ve zvýšení obecné ceny jeho nemovitosti nad rámec nároku
na vydání obohacení žalobce určeného obvyklou cenou stavebních prací. Její
nárok vyplývající z § 544 odst. 1 obch. zák., je tvořen částkou odpovídající
zvýšení obecné ceny nemovitosti žalobce činností zhotovitele při provádění díla
a nikoliv též obvyklou výší vynaložených nákladů. Dovolání je přesto důvodné,
neboť odvolací soud při určení výše obohacení žalobce podle § 544 odst. 1 obch. zák. (výše nároku dovolatelky vstupujícího do vzájemného vypořádání) v rozporu
s výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu vycházel z obvyklé ceny
stavebních prací a dodaných výrobků a nikoliv ze zvýšení hodnoty nemovitosti
žalobce činností zhotovitele. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení
částky 2 496 859 Kč s příslušenstvím spočívá na nesprávném právním posouzení,
Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.)
rozsudek odvolacího soudu zrušil v části prvního výroku, kterou byl potvrzen
výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a v závislých výrocích o nákladech
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na příslušnou část rozsudku soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. v uvedeném
rozsahu zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu