23 Cdo
1211/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., se sídlem v Brně-Sever, Lesná, Nejedlého
383/11, PSČ 638 00, IČ 646 08 565, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem,
advokátem se sídlem v Ostravě-Mor. Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované J.
K., zastoupené JUDr. Karlem Minářem, advokátem se sídlem v Brně, Ludmily
Konečné 14, o zaplacení 599 497 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp.zn. 11 C 619/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009, č.j. 44 Co 311/2008-725, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009, č.j. 44 Co
311/2008-725, se zrušuje v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu I. stupně ve výrocích pod bodem II. a pod bodem IV. V a VI. a ve výroku
pod bodem II., a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2009, č.j. 44 Co
311/2008-725, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. ledna
2008, č.j. 11 C 619/93-578, ve výroku I., kterým byla žalovaná zavázána
zaplatit žalobkyni 384 047 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 29.1. do 30.6.2008
ve výši 10,5% a dále za dobu od 1.7.2008 do zaplacení s ročním úrokem z
prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repro sazby vyhlášené ve
Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni každého kalendářního
pololetí, dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla
zamítnuta žaloba na zaplacení částky 599 497 Kč s příslušenství a ve výroku
III., zamítající vzájemný návrh žalované, kterým se domáhala po žalobkyni
zaplacení částky 51 318,60 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích IV. až VI., jimiž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Oba soudy shodně dovodily, že účastníci uzavřeli dne 25.9.1992 platnou smlouvu
o dílo podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Zatímco soud prvního
stupně dospěl k závěru, že od dané smlouvy nebylo odstoupeno a posuzoval
uplatněný nárok na základě předmětné smlouvy o dílo, odvolací soud dospěl k
závěru, že žalovaná platně od smlouvy odstoupila, čímž došlo k zániku smlouvy,
a proto posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vypořádání plnění ze zaniklé
smlouvy. Svůj právní názor účastníkům v souladu se zásadou předvídatelnosti
soudního rozhodnutí před vlastním rozhodnutím zpřístupnil.
Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze shodných tvrzení obou účastníků, že
žalovaná dne 22.4.1993 od smlouvy odstoupila, přičemž tento úkon byl podmíněn
ve smyslu § 36 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) tím, že jeho účinky
měly nastat, pokud nebude dodržen nový termín dokončení stavby - 5.7.1993. Za
situace, kdy uvedený termín dokončení stavby nebyl dodržen a podmíněný úkon
odstoupení od smlouvy nabyl dne 5.7.1993 účinnosti, odvolací soud uzavřel, že
smlouva ze dne 25.9.1992 zanikla, včetně všech jejích dodatků. Výši obohacení,
které žalované vzniklo, určil odvolací soud na základě volné úvahy podle § 136
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že při posuzování jeho
výše vyšel především z dohodnuté ceny díla a ceny víceprací, které by v dané
době musel vyúčtovat každý podnikatel mající v předmětu podnikání stavebnictví,
z ohodnocení slevy z ceny díla pro vady díla a z dosud zaplacených záloh na
cenu díla. Touto úvahou dospěl k částce ve výši cca 384 000 Kč. Vzhledem k
tomu, že soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 384 047 Kč s
příslušenstvím za nezaplacení této částky včas, byť z jiného právního titulu,
odvolací soud nezjišťoval z důvodu hospodárnosti výši náhrady za pomoci
znaleckého posudku a ztotožnil se soudem prvního stupně, který zamítl požadavek
žalobkyně na zaplacení zbylé částky ve výši 599 497,70 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud rovněž přijal shodný závěr soudu prvního stupně ohledně výše
příslušenství přiznané částky, určeného ve smyslu § 369 odst. 1 obch. zák. ve
výši podle předpisů občanského práva, a to od doby vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně, kdy se žalovaná dozvěděla o výši dlužné částky po rozsáhlém
dokazování v dlouhodobém soudním sporu. Odvolací soud odkázal na odůvodnění
rozsudku učiněné soudem prvního stupně, v němž soud uvedl, že nepovažoval nárok
žalobkyně na přiznání úroku z prodlení ve výši 19% od 3.10.1993 do zaplacení za
oprávněný, jestliže úroky z prodlení by několikanásobně převyšovaly dlužnou
částku, což by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a takový
výkon práva nemůže požívat právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák. Přihlédl
přitom ke zjištění, že žalobkyně, jako zhotovitel díla, zcela zjevně
nekvalitním prováděním díla zavinila, že žalovaná byla nucena na vzniklé
problémy se stavbou nějakým způsobem reagovat, a to např. i nezaplacením
konečných faktur, přičemž žalobkyně by tak důsledkem svého zavinění získala
několikanásobek dlužné částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadá rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 599 497
Kč s příslušenství a v rozsahu, v němž byly zamítnuty žalované úroky z
prodlení, jak z této dlužné částky, tak z přiznané částky 384 047 Kč.
Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu
zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu,
kterým byl předurčen rozsah nároku - bez ohledu na právní kvalifikaci, a
zároveň dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, jestliže odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, zejména
ustanovením § 544 odst. 1 obch. zák. a ustálenou judikaturou ohledně výkladu
pojmu „obohacení“. Za rozporné s právní úpravou stanovenou v § 564 obch. zák.
ve spojení s § 436 odst. 1 obch. zák. považuje dovolatelka rovněž rozhodnutí
soudu prvního stupně ohledně vad díla, založené na nesprávném právním posouzení
platnosti předmětné smlouvy o dílo. Dovolatelka tím uplatnila dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle žalobkyně je v dané věci důvod i pro uplatnění dovolacího důvodu podle §
241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož skutková zjištění soudů nemají v podstatné
části oporu v provedeném dokazování, a to u soudu prvního stupně ohledně
zjištění jednotlivých vad díla a u soudu odvolacího ve zjištění stavu plnění s
přihlédnutím k eventuálním nedostatkům plnění k datu odstoupení od smlouvy.
Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze
namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, poukazuje dovolatelka na nepřezkoumatelnost rozsudků obou
soudů.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka především v rozhodnutí ohledně
přiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení až po právní moci rozhodnutí, kdy
se žalovaná podle soudů teprve v té době dozvěděla o výši dlužné částky. Namítá, že takový právní názor nesprávně přiznává příznivé právní účinky ve
prospěch žalované. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“), podle níž požadavek věřitele na zaplacení úroků z
prodlení nelze považovat za výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými
mravy, a to ani za situace, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o
ní rozhodováno v soudním řízení. Žalobkyně nechávajíc stranou své námitky k právnímu názoru odvolacího soudu o
platnosti smlouvy o dílo ze dne 25.9.1992 a vycházejíc ze závěru o platnosti
předmětné smlouvy o dílo namítá, že odvolací soud opomněl v návaznosti na
ustanovení § 351 obch. zák., upravující o odstoupení od smlouvy, aplikovat
speciální právní úpravu obchodního zákoníku zakotvující postup po odstoupení od
smlouvy v § 544 odst. 1 obch. zák., a nesprávně aplikoval § 136 o. s. ř., když
výši obohacení žalované určil na základě volné úvahy. S odkazem na dosavadní
ustálenou judikaturu dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v
tomto směru učiněno nejen v rozporu s hmotným právem, ale zároveň v rozporu s
poukazovanou ustálenou judikaturou, podle níž při posuzování výše nároku na
náhradu za obohacení po odstoupení od smlouvy o dílo, jejímž předmětem jsou
stavební práce na nemovitosti, je třeba vycházet z rozdílu hodnot nemovitosti
před počátkem stavebních prací a po jejich skončení, přičemž tento rozdíl musí
být oceněn cenou obecnou, tj. cenou obvyklou, přiměřenou cenám srovnatelných
nemovitostí v daném místě a čase. Namítá, že odvolací soud nesprávně odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.9.2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, které
podle jejího názoru na daný případ přímo nedopadá. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud se dopustil použitím § 136 o. s. ř. porušení norem nejen hmotného práva, ale i procesního práva. Má za to, že
odvolací soud se ve vztahu k otázce rozsahu uplatněného nároku nejen vyhnul
aplikaci hmotně právního ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák., ale porušil i
zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a procesního postupu soudu, když účastníkům
sdělil, že bude uplatněný nárok posuzovat jako vypořádání ze zrušené smlouvy a
k rozsahu nároku sdělil, že buď získá posudek Ing. M.z 15.10.1993, tak jak je
zmiňován v zástavní smlouvě ze dne 1.12.1993, anebo bude nutno zadat
vypracování samostatného posudku k určení rozsahu nároku žalobkyně. V dalším
řízení však soud posudek uvedeného znalce nezískal, nepřistoupil ani k opatření
samostatného znaleckého posudku, jak avizoval účastníkům, a bez dalšího, aniž
by učinil skutkový závěr o faktickém stavu stavby jako uskutečněném plnění, za
použití volné úvahy ocenil faktický výsledek plnění, aniž by rozsah faktického
plnění byl v dané věci prokázán. Odvolací soud se vůbec nezabýval námitkami ke
skutečnému stavu poskytnutého plnění (např.
otázkou zřícené venkovní opěrné
zdi, apod.), neurčitostí označení vad, jako např. izolace, vlhkosti v
místnostech a zatékání do místností. V této souvislosti dovolatelka rovněž
namítá, že se odvolací soud nevypořádal ani s námitkou neurčitosti dohody o
předmětu díla, s otázkou předmětu stavebních prací v závislosti na zjištění
rozhodné projektové dokumentace, existovaly-li nesrovnalostmi v existenci více
projektových dokumentací. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud pominul
otázku obohacení žalované za období po odstoupení od smlouvy - po 5.7.1993. Z uvedených důvodů nepovažuje žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu a ani
rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v
rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 599 497 Kč s příslušenství
a v rozsahu, ve kterém byly zamítnuty žalované úroky z prodlení, jak z této
dlužné částky, tak z přiznané částky 384 047 Kč. Dovolatelka považuje za nutné,
aby po vrácení věci soudu k dalšímu řízení byl vypracován znalecký posudek na
určení obecné ceny stavby v době jejího dokončení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že
dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu
oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo v dovoláním napadeném rozsahu
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané
věci v dovoláním napadeném rozsahu co do zamítnutí žaloby v rozsahu 599 497 Kč
a ohledně úroků z prodlení soud prvního stupně nerozhodl jinak, než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzení jinak; k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro
rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku,
na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci
založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze
tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí
předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka rozsahu obohacení objednatele (žalované)
po zániku smlouvy o dílo odstoupením a otázka nároku na zaplacení úroků z
prodlení byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s
hmotným i procesním právem a rovněž v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu. Oba soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že úrok z prodlení nelze
přiznat za dobu před nabytím právní moci rozhodnutí, v němž bylo rozhodnuto o
výši dlužné částky, a to pro nejistotu žalované o výši dlužné částky, kterou by
měla zaplatit žalobkyni s přihlédnutím k existenci vad díla. Dovolací soud
dospěl k závěru, že bylo na odpovědnosti žalované, aby vyhodnotila, jakou
částku má hradit za provedené práce žalobkyní na předmětu díla se současným
přihlédnutím k vadám díla. Nemůže být rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku ve smyslu § 265 obch. zák. a ani v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., jestliže žalobkyně požaduje úroky z prodlení z dlužné částky, byť
existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2001, sp. zn. 25 Cdo
2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 1/2002, pod
označením 2/2002).
Dovolatelce je třeba dát rovněž za pravdu, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku stanovení výše obohacení žalované, jako objednatelky díla, po zániku
smlouvy o dílo odstoupením od smlouvy. Odvolací soud svůj právní závěr založil
na ustanovení § 351 obch. zák. s tím, že pokud se týká vrácení vzájemného
plnění po odstoupení od smlouvy, vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
7.9.2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, týkající se vydání bezdůvodného obohacení,
podle něhož při posuzování výše peněžité náhrady u nepeněžitého plnění je třeba
vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného
plnění a přihlédnout k eventuálním nedostatkům plnění. Tento závěr ale zcela
neodpovídá ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák., podle něhož má zhotovitel právo
na to, o co se objednatel zhotovováním díla obohatil. Za obohacení přitom nelze
považovat náklady, které zhotovitel vynaložil, resp. které by bylo třeba
vynaložit na získání stejného plnění, ale je nutno vyjít z obecné ceny (tržní
hodnoty) nemovitosti, kterou objednatel získal do svého vlastnictví. Při
zjišťování této hodnoty je samozřejmě třeba zhodnotit i vady stavby (díla). Dovolatelka správně namítá, že odvolací soud v tomto směru ignoroval dosavadní
judikaturu, v níž je ustáleně zastáván právní názor, že v případě, kdy
zhotovovaná věc byla ve vlastnictví objednatele a došlo k odstoupení od smlouvy
o dílo z důvodů na straně zhotovitele (prodlení s dokončením díla), tedy nikoli
z důvodů na straně objednatele, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli
částku, o kterou se objednatel zhotovováním věci obohatil, tj. částku
odpovídající rozdílu mezi hodnotou věci (stavby, domu) před počátkem stavebních
prací a po jejich ukončení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
25.9.2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006 a ze dne 29.4.2008, sp. zn. 32 Odo 891/2006
– uveřejněná na www.nsoud.cz). Odvolací soud hodnotu nutných nákladů na zhotovení stejné stavby stanovil
postupem podle § 136 o. s. ř., aniž pro aplikaci tohoto ustanovení byly dány
podmínky. Podle § 136 o. s. ř. může soud určit výši nároků podle své úvahy jen
tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány nepřiměřenými
náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě
neodpovídají výši vymáhaného nároku. Nepřiměřenost nákladů soud odůvodnil
odkazem na zásadu hospodárnosti, aniž by blíže nepřiměřenost spočívající v
zadání znaleckého posudku na určení hodnoty nemovitosti zdůvodnil. Další důvod
nepoměrných obtíží ve smyslu § 136 o. s. ř. soud spatřoval ve značném odstupu
času od skončení prováděných prací - v roce 1993. Je však třeba přisvědčit
dovolatelce, že bylo na soudu, aby pověřil vypracováním posudku znalce, který
znal hodnotu srovnatelných nemovitostí v daném čase a že v této okolnosti není
možno spatřovat nepoměrné obtíže ve smyslu § 136 o. s. ř. při zjišťování výše
nároku. Nutno poukázat i na v judikatuře zastávaný názor, že pro určení výše
nároku podle § 136 o. s. ř.
musí mít soud k dispozici důkazy umožňující výši
nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2000, sp.zn. 30 Cdo 1994/99 a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9. 2009, sp.zn. 32 Cdo 2529/2008 – viz
www.nsoud.cz). V daném případě však soud tím, že neměl k dispozici znalecký
posudek, který by určil hodnotou věci (stavby) před počátkem stavebních prací a
po jejich ukončení, neměl důvěryhodný důkaz o skutečné hodnotě nemovitosti před
zahájením provádění díla a po ukončení stavebních prací na nemovitosti, neboť
na takové určení je třeba odborných znalostí. Odvolací soud však v rozporu s
ustálenou judikaturou aplikoval ustanovení § 136 o. s. ř., podle něhož určil
výši náhrady obohacení žalované vlastní úvahou. Z výše uvedených důvodů není tedy možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu
za správné, bylo-li učiněno v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou,
a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by se zabýval dalšími uplatněnými
dovolacími důvody, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.