32 Cdo 134/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce Společenství vlastníků 1158 v Rožnově p.R., se sídlem v
Rožnově pod Radhoštěm, 1. máje 1158, identifikační číslo osoby 26798875,
zastoupené JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm,
Palackého 195, proti žalovanému P. N., zastoupenému JUDr. Tomášem Štípkem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 741/15, o zaplacení částky 300 665,60
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském
Meziříčí pod sp. zn. 112 C 160/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2016, č. j. 15 Co 264/2015-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 11 906 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jeho advokáta.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).
Rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 15 Co 264/2015-220, Krajský soud v Ostravě k
odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil (první
výrok), ve výrocích I., IV. a V. jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že
„napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení „a rozhodnutí“. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť konkrétní (dovolacím soudem
dosud nevyřešenou) právní otázku nevymezil a nelze ji zjistit ani z obsahu
dovolání. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost
dovolání.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout k námitkám dovolatele zpochybňujícím skutkový
závěr odvolacího soudu, podle kterého „dovolatel nenatřel fasádu předmětného
domu sjednaným druhem termo izolační barvy zn. Thermoshield v požadovaném
odstínu, ale natřel ji fasádní barvou neznámé značky, která nevykazovala termo
izolační vlastnosti“. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, totiž Nejvyšší
soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z
těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4245/2014).
Ani výtka dovolatele, podle které ho odvolací soud nesprávně zatížil důkazním
břemenem ohledně sporné otázky, zda fasádu natřel požadovanou barvou, nemůže
založit přípustnost dovolání. Důkazním břemenem (vyplývajícím z § 120 odst. 3
věty druhé o. s. ř.) se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že
v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův
procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky
hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této
skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86). Odvolací soud v
souzené věci nerozhodl na základě závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno;
nedovodil, že se příslušné právně významné skutečnosti nezdařilo prokázat,
nýbrž přijal závěr soudu prvního stupně, podle kterého byl prokázán opak toho,
co dovolatel tvrdil, tj. že fasádu požadovanou barvou nenatřel.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k
tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn.
29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1.
1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu).
Dovolatel konečně odvolacímu soudu vytýká nesprávný výpočet „údajného
bezdůvodného obohacení“. Vzal-li odvolací soud v souladu s § 120 odst. 4 o. s.
ř. za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, podle kterých se hodnota
domu žalobce v důsledku prací provedených dovolatelem na základě smlouvy o dílo
nezvýšila o více než 700 000 Kč, je jeho závěr o výši obohacení, které je
žalobce povinen dovolateli uhradit podle § 544 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zcela v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 501/2012.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr.
Miroslav G a l l u s
předseda
senátu