23 Cdo 682/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce: GE Money Auto a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, IČ
60112743, zastoupen JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Hradec
Králové, Dukelská č. 15, proti žalované: H. Č., zastoupené Mgr. Radkem
Chaloupkou, advokátem se sídlem Plzeň, Bedřicha Smetany 2, o zaplacení
271.960,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C
335/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
února 2010, č. j. 16 Co 23/2010-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. září
2009, č. j. 38 C 335/2004-191, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku
189.720,- Kč spolu s úroky z prodlení specifikovanými úrokovou sazbou a
počátkem doby prodlení, jak uvedeno ve výroku I., dále ve výroku II. žalobu,
aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 21.120,- Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně z částky 10.560,- Kč od 24. 11. 2002 do
zaplacení a z částky 10.560,- Kč od 24. 12. 2002 do zaplacení, zamítl, dále ve
výroku III. přiznal náhradu hotových výdajů a odměnu zástupci žalované ve výši
137.908,37 Kč (výrok III.) a konečně žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení (výrok IV.)
Předmětem řízení byly nároky žalobce na leasingové splátky a smluvní pokutu z
leasingové smlouvy. V předcházejícím řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 7. 2005, č. j. 38 C 335/2004-69, žalobu z převážné části (až na částku 21.120,- Kč s
příslušenstvím) zamítl a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 54 Co 511/2005-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 32 Odo 1127/2006-149 byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení a ten poté
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně nato konstatoval, že předmětem řízení zůstala částka
210.840,- Kč, která představuje dlužné dodatečné splátky a splátky do odevzdání
předmětu leasingu (použitý automobil Opel Astra), tj. šest splátek po 10.560,-
Kč, celkem 63.360,- Kč a 14 splátek ke dni zabavení předmětu leasingu Policií
ČR v celkové výši 147.480,- Kč. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána z větší
části důvodně, přičemž byl vázán právním názorem dovolacího soudu. Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 18. 11. 1999 uzavřena
leasingová smlouva ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), jejíž součástí byly všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu,
předávací protokol a splátkový kalendář. Poněvadž žalovaná předmět leasingu
žalobci nevrátila, byla povinna uhradit všechny nezaplacené leasingové splátky
za dobu, na kterou byla smlouva uzavřena, včetně splátky, odpovídající ceně
(zůstatkové) za odprodej vozidla. Smlouva nezanikla z důvodu dodatečné
nemožnosti plnění podle § 575 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) proto, že předmět leasingu byl žalované odebrán Policií ČR podle § 78
trestního řádu. Podle čl. V. bod 3 Všeobecných smluvních podmínek uživatel nese
riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení předmětu
leasingu, i když na tom nenese vinu. Žalovaná je proto povinna platit
leasingové splátky po dobu trvání leasingu, popř. platit další úhrady
vyplývající z ujednání v leasingové smlouvě (s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004). Soud prvního stupně dovodil, že předmětná leasingová smlouva zanikla na základě
přípisu žalobce z 28. 4.
2001 o jejím ukončení, neboť vzhledem k tomu, že
žalovaná neinformovala žalobce písemně o tom, že se nachází ve vazbě a kam jí
má žalobce zasílat korespondenci, zmařila svým opomenutím doručení výpovědi a
výpověď tak podle čl. X. Všeobecných smluvních podmínek nabyla účinnosti dnem,
kdy byla žalobci vrácena zpět jako nedoručená, tj. 15. 5. 2001. Žalovaná je
dále povinna v souladu se Všeobecnými smluvními podmínkami zaplatit žalobci
dodatečné splátky do okamžiku odevzdání předmětu leasingu. Policie ČR usnesením
ze dne 16. 10. 2002 s právní mocí dne 31. 10. 2002 vyzvala žalobce k převzetí
předmětu leasingu nakládat již od 1. 11. 2002 a není tudíž možno požadovat po
žalované další dvě leasingové splátky ve výši 10.560,- Kč. Žalovaná je však
povinna zaplatit dodatečné splátky do listopadu 2002, kdy vozidlo bylo v držení
Policie ČR. Soud prvního stupně proto rozhodl, jak uvedeno ve výrocích I. a II. jeho
rozsudku s tím, že spolu s dlužnými leasingovými splátkami je žalovaná povinna
uhradit též příslušné úroky z prodlení podle § 369 odst. 1 obch. zák. a nař. vlády č. 142/1994 Sb. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl,
že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že ohledně
částky 10.200,- Kč se žaloba zamítá, jinak se potvrzuje (výrok I.), ve výroku
III. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II.), zástupci žalované
JUDr. Miloslavu Krýsovi se nepřiznává náhrada hotových výdajů a odměna za
právní zastoupení za odvolací řízení (výrok III.) a konečně žalobci se
nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním
napadeném, tj. ve vyhovujícím výroku I. podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl
k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
též s jeho právními závěry, zejména s tím, že pokud žalovaná předmět leasingu
po zániku smlouvy (odstoupením žalobce) žalobci nevrátila, má žalobce podle čl. X. Všeobecných smluvních podmínek nárok na dodatečné splátky za každý započatý
měsíc dalšího užívání předmětu leasingu. Přitom žalobce měl možnost předmět
leasingu užívat již dne 1. 11. 2002, takže má nárok na dodatečné splátky pouze
do října 2002 (tzn. 17 x 10.560,- Kč). K námitkám žalované, že není možné po ní
žádat další splátky do doby odevzdání vozidla žalobci, odvolací soud podotkl,
že sama žalovaná jako leasingový uživatel se po propuštění z vazby v prosinci
2001 měla zajímat o osud předmětu leasingu a zajistit, aby vozidlo bylo vráceno
žalobci, neboť zajisté pominul důvod jeho zadržení policií. Pokud se o osud
vozidla nezajímala, ani se jinak se žalobcem nedohodla, musí nést následky
svého chování a zaplatit dodatečné splátky, jak bylo ujednáno v čl. X. Všeobecných smluvních podmínek. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku odvoláním
napadeném a ve výroku o nákladech advokáta jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., pouze opravil malou početní chybu a v rozsahu této opravy co do částky
10.200,- Kč žalobu zamítl.
Proto tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které směřuje
do částečně potvrzujícího výroku pod bodem I. výroku napadeného rozsudku s tím,
že ostatní výroky tohoto rozsudku nejsou dovoláním dotčeny. Podle názoru dovolatelky je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu, když soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku, jsa vázán
právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho dřívější rozsudek zrušil. I v případě, že by nebyla dána uvedená přípustnost dovolání, je dovolatelka
toho názoru, že je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, když řeší
právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Jako dovolací důvod
uplatňuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nejprve namítá, že výrok I. dovoláním napadeného rozsudku považuje
za zmatečný, neboť pokud jde o částečnou změnu zamítnutím žaloby co do částky
10.200,- Kč, není rozhodnutí nijak odůvodněno v tomto směru je nepřezkoumatelné
pro nedostatek odůvodnění, nicméně dovolání směřuje toliko do potvrzující části
výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka se domnívá, že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i
odvolacího soudu nerespektuje právní názor Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp.
zn. 21 Cdo 5318/2007, které dopadá na danou věc, poněvadž posuzuje ustanovení
Všeobecných smluvních podmínek, podle kterého se „uživatel zavazuje za každý
jeden započatý měsíc dalšího užívání předmětu leasingu po skončení leasingové
smlouvy uhradit dodatečnou splátku jako formu vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého užíváním vozidla bez právního důvodu“ tak, že je toto ustanovení
neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, protože dohoda o tom, že
uživatel bude platit leasingové splátky i po zániku leasingové smlouvy odporuje
tomu, že leasingové splátky se platí jen po dobu trvání leasingu.
Dovolatelka na základě toho má za to, že dovoláním napadený výrok rozsudku
odvolacího soudu (stejně jako výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) vychází z
nesprávného právního názoru, že předmětné ustanovení v čl. X. věta poslední
Všeobecných smluvních podmínek, je právně platné. Jak se shodly soudy obou
stupňů, vztah z leasingové smlouvy zanikl mezi účastníky k datu 15. 5. 2001,
takže by v úvahu přicházelo nanejvýš uložit žalované povinnost uhradit dlužnou
leasingovou splátku za měsíc duben 2001. Provedeným dokazováním bylo
jednoznačně prokázáno, že žalovaná předmětné vozidlo v době po 15. 5. 2001
neužívala a ani užívat nemohla, neboť bylo již před tím vydáno policii podle
trestního řádu. Náhrada takového bezdůvodného obohacení, vymáhaného žalobcem,
je navíc vázáno na dvouletou subjektivní promlčecí dobu a dovolatelka z
opatrnosti s předstihem vznáší námitku promlčecí.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I. dovoláním napadeného
rozsudku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované odkazuje na konstantní judikaturu
Nejvyššího soudu k problematice právního charakteru leasingových smluv (např.
rozsudky ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, ze dne 28. 5. 2008, sp.
zn. 32 Odo 1127/2006 anebo ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 2066/2007).
Žalobce zdůrazňuje, že podstata právního vztahu z finančního leasingu spočívá v
tom, že leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu
vlastníkem předmětu leasingu, avšak jeho práva a povinnosti náležejí podle
smlouvy leasingovému nájemci, s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem
třetí osoby. Odpovědnost za předmět nájmu tak spočívá na straně leasingového
nájemce, a tím se typově odlišuje od běžného nájmu.
Žalobce dále poukazuje na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31
Cdo 4356/2008, podle něhož v případě, kdy si leasingová společnost jako
pronajímatel ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení
leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce sjedná právo na úhradu všech
dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon
tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky
splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci).
Právním důvodem vzniku pohledávky, představující souhrn splátek splatných po
dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je ujednání stran smlouvy o majetkovém
vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy, které není v rozporu v
dispozitivním ustanovením § 351 obch. zák. Pokud je dovozováno právo na
zaplacení splátek po ukončení leasingové smlouvy na základě smluvního ujednání,
pak lze tím spíše dovodit na stejném základě právo na úhradu dodatečných
splátek.
Podle žalobce je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5318/2007 vybočením
z dosavadní konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, popř. odmítl a uplatňuje
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání
splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a nejprve se musel zabývat přípustností
dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolatelce však v tomto ohledu nelze přisvědčit, poněvadž odvolací soud ve
svém předchozím zrušovacím rozhodnutí (a po něm i soud prvního stupně) byl
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozhodnutí ze dne 28.
5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1127/2006, a to pouze v otázce dodatečné nemožnosti
plnění, kterou dovolací soud v tomto případě neshledal a odvolací soud s
ohledem na to soudu prvního stupně uložil zabývat se dalšími úhradami podle
leasingové smlouvy, což bylo předmětem dalšího řízení po zrušení předchozích
rozhodnutí.
Dovolání proto může být v daném případě přípustné pouze podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které též dovolatelka
uplatňuje.
Dovolatelka sice výslovně právní otázku zásadního významu nevymezuje, z
kontextu dovolání nicméně vyplývá, že s poukazem na výše uváděný judikát
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5318/2007 považuje právní posouzení přiznaného
nároku na leasingové splátky za užívání předmětu leasingu po ukončení
leasingové smlouvy, za nesprávné a tudíž přiznání předmětného nároku za
neopodstatněné.
S tímto právním názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje.
Dovolatelkou uváděné rozhodnutí svědčí o nejednotnosti rozhodování Nejvyššího
soudu v předmětné právní otázce (viz též žalobcem odkazovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu), v této době. Ke sjednocení rozhodovací praxe pak došlo
rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, které
zásadně akceptuje a zdůrazňuje princip dispozitivnosti ujednání v obchodních
závazkových vztazích, když připouští i nárok na splátky splatné po odstoupení
od leasingové smlouvy (resp. po odebrání vozidla leasingovému nájemci).
Rozhodná jsou smluvní ujednání, která si strany sjednaly a o něž se předmětný
nárok opírá. V projednávaném případě je pak zcela irelevantní okolnost, že
předmět leasingu (vozidlo) byl odebrán žalované úkonem Policie ČR v trestním
řízení, poněvadž taková okolnost musí jít k tíži žalované jako leasingového
nájemce, který podle smlouvy plně odpovídá za předmět leasingu (kromě výluky ve
vyjmenovaných případech) a je povinna uhradit sjednané splátky i za dobu po
ukončení smlouvy, kdy předmět leasingu sice neužívala, ale byla přesto povinna
ujednané splátky zaplatit.
Na tomto právním závěru, obecně vyplývajícím z judikátu velkého senátu
Nejvyššího soudu, shora citovaného, není důvod nic měnit ani v posuzovaném
případě.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu v napadeném rozsahu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.) a tudíž dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 první věta,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalovaná
by tak byla povinna k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalobci přiznána za použití § 150 o.
s. ř. v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., a to
se zřetelem k tíživým sociálním a majetkovým poměrům žalované, obdobně, jak již
učinily soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. června 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu