32 Odo 1127/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobkyně G. M. A., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované H. Č., o
zaplacení 271.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 38 C 335/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 54 Co 511/2005-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 54 Co 511/2005-97,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 7. 2005,
č. j. 38 C 335/2004-69, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 21.120,-
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 10.560,- Kč od 24. 3. 2001 do
zaplacení a z částky 10.560,- Kč od 24. 4. 2001 do zaplacení a co do částky
250.840,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaný dle jednotlivých částek a sazby
žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 54
Co 511/2005-97, potvrdil rozsudek soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení částky 210.840,- Kč s příslušenstvím (tj. v odvoláním napadeném
rozsahu) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že skutkový stav zjistil
soud prvního stupně řádně a odvolací soud podle § 205a odst. 1 a § 213 odst. 5
o. s. ř. nepřihlížel k tvrzení, že žalovaná předmět leasingu použila ke
spáchání trestního činu a že policie již v červnu 2001 vydala usnesení
související s vydáním vozidla.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že předmětem leasingové smlouvy
je právo užívat předmět leasingu za sjednanou úplatu a tomu odpovídá povinnost
leasingové společnosti takové právo zajistit a poté umožnit. Je plně na
uživateli, zda a v jakém rozsahu bude toto právo konzumovat v rámci sjednaných
podmínek; to platí i pro nárok na dodatečné splátky při „dalším užívání“. Není
tu podle odvolacího soudu míněno skutečné fyzické užívání předmětu leasingu,
nýbrž právo na takové další užívání až do okamžiku odebrání předmětu leasingu
společností či vrácení uživatelem. Vzhledem k tomu nemělo význam vzetí žalované
(uživatelky) do vazby, čímž sice pozbyla možnosti fyzicky předmět leasingu
užívat, ale právo užívat předmět leasingu objektivně dotčeno nebylo, přičemž
smluvní podmínky umožňovaly realizaci tohoto práva určitými třetími osobami
(čl. III. bod 8 všeobecných smluvních podmínek – dále jen „VSP“).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že zásadní skutečností bylo odebrání
vozidla (předmětu leasingu) Policií ČR podle § 78 trestního řádu jako věci
důležité pro trestní řízení, a to dne 29. 1. 2001. Do soukromoprávního vztahu
mezi účastníky tak vstoupila veřejná moc, což oběma účastníkům znemožňovalo
realizovat práva a povinnosti z leasingové smlouvy. Podle odvolacího soudu bylo
třeba s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. danou situaci řešit podle
§ 575 odst. 1, 3 věty obč. zák. Po dobu zajištění předmětu leasingu policií
nastala dočasná a částečná nemožnost plnění předmětné smlouvy, týkající se
povinnosti žalobkyně (leasingové společnosti) umožňovat žalované užívání
předmětu leasingu a tomu odpovídající povinnosti žalované platit leasingové
splátky.
Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, za situace, kdy leasingová
smlouva, včetně VSP takovýto případ neřeší, že požadavek žalobkyně na zaplacení
splátek, popř. dalších plnění ze smlouvy za dobu po 29. 1. 2001 (po zajištění
vozidla policií) není důvodný. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako
věcně správný, i když tento soud věc posoudil po právní stránce odlišně
(žalovaná nemohla předmět leasingu užívat, neboť byla ve vazbě, nemohla jej ani
předat žalobkyni).
Dovoláním ze dne 18. 5. 2006 napadla žalobkyně shora uvedený rozsudek
odvolacího soudu s tím, že směřuje proti výroku, jímž tento soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 210.840,- Kč s příslušenstvím
(zamítnutí žaloby).
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává ho z důvodu
nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za
otázky zásadního právního významu žalobkyně označila, zda odebráním vozidla
Policií ČR dle § 78 tr. řádu vstoupila do soukromoprávního vztahu veřejná moc,
zda důsledkem tohoto vstupu bylo znemožněné plnění leasingové smlouvy, zda dnem
odebrání vozidla Policií ČR přestala žalobkyně umožňovat užívání vozidla, zda
je pro plnění leasingové smlouvy podstatné, že vozidlo bylo dočasně odebráno
policií ČR, zda byla žalovaná povinna plnit i přes odebrání vozidla, když
žalobkyně splnila svůj závazek již na počátku smluvního vztahu, zda má být
použito ustanovení o dodatečné či následné nemožnosti plnění a zda v případě
odebrání vozidla dle § 78 tr. řádu je žalovaná povinna plnit sjednaný závazek.
Dovolatelka je toho názoru, že je nesprávný právní názor, že nemá nárok na
zaplacení dodatečných dlužných leasingových splátek do dne vrácení předmětu
leasingu. Podle VSP, verze č. 10/99, byla žalovaná v případě předčasného
ukončení leasingové smlouvy povinna vrátit předmět leasingu do data uvedeného
ve výpovědi. Za každý měsíc dalšího užívání předmětu leasingu po ukončení
smlouvy byla žalovaná povinna zaplatit dodatečnou splátku. K vrácení předmětu
leasingu došlo až 16. 12. 2002 a smlouva byla ukončena na základě výpovědi
žalobkyně (ze dne 23. 4. 2001, nevyzvednuta žalovanou). K tíži žalobkyně nemůže
jít, nevrátila-li žalovaná předmět leasingu, že ona sama neodebrala předmět
leasingu dříve, kdy ji žalovaná odebrání vozidla policií neoznámila Nemožnost
užívání vozidla a jeho zajištění policií je podle žalobkyně překážkou
způsobenou okolnostmi výlučně na straně žalované. Důvody opožděného vrácení
vozidla a tím placení dodatečných splátek žalobkyni jdou za uvedené situace k
tíži žalované.
Dovolatelka dále v dovolání popsala vztah mezi účastníky založený leasingovou
smlouvou a VSP a zdůraznila, že základní povinností žalované jako leasingové
uživatelky, po splnění povinností žalobkyně zajistit financování koupě předmětu
leasingu, bylo platit leasingové splátky, popř. platit dodatečné splátky (čl.
V. bod 5 VSP). Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, když žalobkyni žádné
dodatečné splátky nepřiznal, byť si strany jejich placení sjednaly.
Dovolatelka je dále toho názoru, že závazky z předmětné smlouvy nezanikly pro
dodatečnou nemožnost plnění, neboť jde o finanční leasing, jehož podstatou je
poskytovatelem zajistit financování předmětu leasingu a jeho opatření a poté
předání nájemci (uživateli) do užívání. V této souvislosti žalobkyně odkazuje
na čl. VII. bod 3, 5 a 9 VSP a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.
3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, v němž se mj. uvádí, že zánik předmětu
leasingu nemá za následek zánik závazku pro dodatečnou nemožnost plnění, neboť
poskytovatel svůj závazek splnil. Závěr odvolacího soudu o zániku závazku pro
dodatečnou nemožnost plnění (§ 575 odst. 1 a 2 obč. zák.) je proto nesprávný.
Dovolatelka s ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 25. 7. 2006 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření
pouze uvedla, že se ztotožňuje s předchozími rozhodnutími soudů obou stupňů a
dovolání považuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání
žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a
dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se poté zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatelka
v dovolání odkázala.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání mj. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodnuta
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně není v daném případě přípustné podle ustanovení § 327 odst.
1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí
prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Z hlediska přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je možné posuzovat pouze otázky právní a proto způsobilým dovolacím důvodem
mohou být jen námitky spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Pro
posouzení přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení proto nemohou být
relevantní námitky směřující proti nesprávnostem skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, stručně vyjádřeno,
na závěru, že vzetí žalované do vazby nemělo z hlediska leasingové smlouvy
právní význam; zásadní skutečností však bylo odebrání vozidla Policií ČR dle §
78 tr. řádu a tato skutečnost způsobila následnou nemožnost plnění leasingové
smlouvy po dobu zajištění předmětu leasingu dle § 575 odst. 1 obč. zák., a
proto je požadavek na zaplacení splátek, popř. dalších plnění po 29. 1. 2001
(po dobu zajištění vozidla) nedůvodný.
Dovolatelkou v dovolání vymezené otázky zásadního právního významu lze v
podstatě shrnout tak, že jde o posouzení toho, zda odebráním vozidla Policií ČR
bylo žalobkyni znemožněno plnění z leasingové smlouvy (užívání vozidla
žalovanou) a zda tímto odebráním vozidla došlo k zániku smlouvy pro dodatečnou
nemožnost plnění včetně toho, zda žalovaná byla v případě odebrání vozidla
povinna plnit povinnosti ze smlouvy.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní posouzení provedené odvolacím soudem je
v rozporu s hmotným právem.
Právní závěry k tzv. finančnímu leasingu zaujal Nejvyšší soud mj. v rozsudku ze
dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, a o tento případ se v posuzované
věci jedná. Leasingovou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, popř. podřídí-li
účastníci svůj vztah podle § 262 odst. 1 obch. zák. obchodnímu zákoníku, je
nutno posuzovat jako tzv. nepojmenovanou smlouvu, řídící se ustanovením § 269
odst. 2 obch. zák., a práva a povinnosti účastníků smlouvy se řídi především
ujednáními obsaženými v leasingové smlouvě.
Základní námitkou dovolatelky, která je určující i pro řešení dalších jejich
námitek, je posouzení toho, zda v dané věci leasingová smlouva zanikla z důvodu
dodatečné nemožnosti plnění dle § 575 odst. 1 obč. zák., a to z toho důvodu, že
předmět leasingu byl žalované (uživatelce) odebrán dne 29. 1. 2001 Policií ČR
podle § 78 trestního řádu.
V daném případě, jak již bylo uvedeno, se jedná o finanční leasing, jenž
spočívá v tom, že pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu, předmět
leasingu opatří (podle požadavků uživatele) a předá jej do užívání leasingovému
uživateli. Tomu odpovídá ujednání obsažené v čl. VII. bod 3 VSP, podle něhož
uživatel nese riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného
opotřebení předmětu leasingu, i když na tom nenese vinu; leasingový nájemce
dále přejímá nebezpečí škody na předmětu leasingu i nebezpečí škod spojených s
jeho provozem. Odpovědnost za předmět nájmu (leasingu) tak spočívá na
uživateli. Žalovaná jako uživatelka tak nese riziko z užívání předmětu leasingu
v rozsahu sjednaném v leasingové smlouvě.
Podle dovolacího soudu proto situaci, kdy žalovaná byla povinna vydat vozidlo
(předmět leasingu) Policii ČR dle § 78 trest. řádu nelze pokládat za
skutečnost, na jejímž základě se plnění z předmětné leasingové smlouvy stalo
(dodatečně) nemožným ve smyslu § 575 odst. 2 obč. zák., neboť žalobkyně jako
leasingový pronajímatel svoji povinnost ze smlouvy o leasingu splnila opatřením
a předáním předmětu leasingu žalované, která nese podle ujednání ve smlouvě
rizika z užívání věci. Žalovaná je proto povinna platit leasingové splátky po
dobu trvání leasingu, popř. platit další úhrady vyplývající z ujednání v
leasingové smlouvě (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006,
sp. zn. 32 Odo 579/2004).
Závěr odvolacího soudu o zániku závazků z leasingové smlouvy pro dodatečnou
nemožnost plnění podle ustanovení § 575 odst. 1 a 2 obč. zák. je proto
nesprávný a je tím naplněn dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Vzhledem k uvedenému závěru dovolacího soudu je zřejmé, že odebráním vozidla
policií dle § 78 trestního řádu nedošlo ze strany leasingového pronajímatele
(žalobkyně) ke znemožnění plnění leasingové smlouvy, resp. k jejímu neplnění
této smlouvy.
V dalším řízení bude nezbytné zabývat se mj. tím, zda předmětná leasingová
smlouva nezanikla na základě přípisu žalobkyně ze dne 28. 4. 201 o jejím
ukončení.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil, neboť shledal, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je důvodné a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího bude podle
ustanovení § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. května 2008
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu