USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci
žalobkyně L. J. O., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Šárkou
Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, Generála Svobody 17, proti
žalovanému Z. O., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Michalem
Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, o vyklizení,
vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 243/2018, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2019,
č. j. 17 Co 129/2019-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 15 C 243/2018-106, zamítl námitku žalovaného o nedostatku pravomoci
soudu (výrok I) a návrh žalovaného na přerušení řízení do skončení řízení ve
věci ústavní stížnosti (výrok II). Žalovanému uložil povinnost vyklidit
nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY,
na LV číslo XY, jako pozemek parcelní číslo (dále jen p. č.) XY – ostatní
plocha o výměře 791 m?, a rozestavěný dům bez č. p. (v usnesení Okresního soudu
v Náchodě ze dne 9. 5. 2018, č. j. 10 E 4/2009-446, označený jako rozestavěný
dům č. p. XY), dosud nezapsaný v katastru nemovitostí, a účelové stavby
společně postavené s doplňkovou funkcí k hlavní budově, vše na pozemku parcelní
číslo XY v téže obci i katastrálním území, a vše vyklizené předat žalobkyni do
15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal žádnému z účastníků (výrok IV) ani České republice (výrok V). Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že žalobkyně je vlastníkem pozemku
p. č. XY na základě darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970, rozestavěného domu bez
č. p. a účelových staveb na tomto pozemku na základě usnesení Okresního soudu v
Náchodě ze dne 9. 5. 2018, č. j. 10 E 4/2009-446, o udělení příklepu,
potvrzeného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (poté, co podílové
spoluvlastnictví účastníků ke stavbám bylo zrušeno a byl nařízen jejich
prodej). Žalovaný je užívá bez právního důvodu. Soud zjistil, že o vlastnictví
pozemku byla vedena řada soudních sporů. Ztotožnil se se závěry pravomocného
rozsudku Okresního soudu v Náchodě ve věci sp. zn. 10 C 230/2013, potvrzeného
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (ve věci o určení, že převodce,
zůstavitel J. S., byl ke dni své smrti vlastníkem předmětného pozemku), že
darovací smlouva je platná, neboť neobsahuje-li správní spis právně relevantní
doklad o doručení správního rozhodnutí (územního rozhodnutí ze 14. 5. 1970), je
třeba dovodit (jak ve věci uvedl dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 30 Cdo 4464/2014-201), že rozhodnutí nebylo v souladu s platným správním
řádem účastníkům vůbec doručeno, není-li právně relevantním způsobem prokázán
opak. Nebyla tedy prokázána existence pravomocného rozhodnutí o vymezení
pozemku k zastavění ke dni registrace smlouvy. K obdobnému závěru dospěl i
Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ve věci sp. zn. 18 Co 8/98 ve sporu
mezi žalobkyní a žalovaným o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, v němž
žalovaný uplatnil tvrzení o vydržení pozemku do spoluvlastnictví s žalobkyní. Ačkoli Okresní soud v Náchodě ve věci sp. zn. 11 C 171/98 (vedené dovolatelem
proti žalobkyni o určení neplatnosti darovací smlouvy) dospěl k závěru o
neplatnosti darovací smlouvy pro obcházení zákona, rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové byl jeho rozsudek změněn a žaloba byla zamítnuta pro nedostatek
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Soud též uzavřel, že žalovaný
vlastnictví pozemku nevydržel pro absenci dobré víry. Jeho žaloba na určení
vlastnictví vedená proti L. O. (zde žalobkyni), v níž vydržení uplatnil, byla
zamítnuta pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ve věci sp. zn. 6 C
104/2006. Soud se neztotožnil se závěrem Okresního soudu v Náchodě v rozsudku
ve věci sp. zn. 10 C 123/99 (řízení o žalobě L. O. proti Z. O. o vydání
bezdůvodného obohacení), v němž (na rozdíl od pozdějšího výše označeného
rozhodnutí dovolacího soudu) dospěl soud při řešení předběžné otázky na základě
nepřímých důkazů o doručení správního rozhodnutí k závěru o neplatnosti
darovací smlouvy proto, že předmětný pozemek byl nezastavěným stavebním
pozemkem. V jednání žalobkyně neshledal soud jakékoli zneužití práva, naopak
žalovaný užívá její nemovitosti bez právního důvodu a účelově se snaží oddálit
ukončení řízení a tím fakticky žalobkyni znemožnit výkon jejích práv. Projednání věci ochrany vlastnického práva žalobkyně patří do pravomoci soudu
podle § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 17 Co 129/2019-156, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma
nenapadeného výroku II, potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě žalovaný (dále také
„dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu a vytkl mu
nesprávné právní posouzení věci. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a
vrácení věci k dalšímu řízení. Právní otázku a přípustnost dovolání vymezil
tak, že:
a) odvolací soud řešil právní otázku důkazní síly veřejných listin a důkazního
břemene z toho vyplývajícího, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně;
b) dovolacím soudem vyřešená právní otázka – výklad § 490 odst. 2 občanského
zákoníku ve znění platném ke dni 4. 6. 1970 – má být posouzena jinak;
c) odvolací soud řešil otázku hmotného práva - „výklad § 6 až 8 NOZ“ – která v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla. Podle dovolatele žalobkyně není aktivně legitimována v řízení o vyklizení
pozemku p. č. XY, neboť není jeho vlastníkem. Darovací smlouva ze 4. 6. 1970 je
neplatná podle § 39 a § 490 tehdy platného občanského zákoníku, jelikož šlo o
pozemek určený k zastavění a žalobkyně nebyla vůči dárci příbuznou v řadě
přímé. Soudy obou stupňů sdílely názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí
sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 a měly za to, že skutečnost, že není ve správním spise
odvolání, následně bylo vydáno stavební povolení a v darovací smlouvě a čestném
prohlášení účastníci sami nazvali pozemek stavební parcelou či nezastavěným
stavebním pozemkem, nemůže při absenci dokladů o doručení vést k závěru, že v
době uzavření darovací smlouvy byl pozemek nezastavěným stavebním pozemkem. S
těmito závěry dovolatel nesouhlasí a domnívá se, že jsou v rozporu s tím, jak
dovolací soud obdobné otázky (důkazní síly veřejných listin) posuzuje v jiných
řízeních, např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Odo 1722/2006. Notář v notářském zápisu
ze 4. 6. 1970 uvedl, že jde o stavební parcelu a knihovní vlastník ji postupuje
své dceři. Podle dovolatele je nutno presumovat, že notář registrující darovací
smlouvu postupoval podle § 63 tehdy platného notářského řádu. Charakter veřejné
listiny má i následně vydané stavební povolení, které by nebylo vydáno,
nebylo-li by územní rozhodnutí pravomocné. Proto dochází k obrácení důkazního
břemene a absenci dohledání dokladů o doručení nelze hodnotit jako důkaz toho,
že obsah veřejných listin není správný, když ze všech okolností se jeví být
pravděpodobným, že k doručení dojít muselo. Výklad § 490 odst. 2 obč. zák. v
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 není správný a tato právní
otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel nesouhlasí s
významem přisuzovaným doručenkám k územnímu rozhodnutí a jeho právní moci,
neboť rozhodující je faktické určení k využití pozemku. Pozemek byl zaměřen
geometrickým plánem a převáděn ve výměře 800 m?, určený k zástavbě rodinným
domem. Dovolatel nesouhlasí ani s hodnocením jeho námitky o zjevném zneužití
práva žalobkyní, které dle § 6 až § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, nemůže požívat právní ochrany, což je
otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená.
V tomto směru
odkázal na podání obsahující dovolání sepsané samotným žalovaným (opakující
skutkové okolnosti, popisující následné vyklizení staveb, polemizující se
závěry soudů a odkazující na některá podání učiněná v průběhu řízení). Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, které postrádá přesnou argumentaci
týkající se podmínek důvodnosti a kvalifikované vymezení jeho přípustnosti. Obsah dovolání je praktický shodný s odvoláním ve věci. Dovolání je nedůvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K
přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí
Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž
procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud
řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení)
je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku
přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím
narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a
zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává,
že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené
rozhodnutí založeno.
Nelze přitom poukazovat na podání učiněná za řízení před
soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 243 odst. 4 o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7
jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit
skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze
skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo
807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a to podle § 242 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. K vadám řízení lze přihlížet jen v
případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolání je zčásti neprojednatelné, zčásti není přípustné, neboť není založeno
na vyřešení právní otázky, která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
a dovolací soud neshledává důvod ani pro přehodnocení závěrů vyslovených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014. Závěry
v něm vyslovené nejsou v rozporu se závěry Nejvyššího soudu v dovolatelem
označeném rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, neboť obě tato
rozhodnutí řeší jiné otázky (k tomu viz níže), a dovolacímu soudu není známo,
že by se vyslovené závěry odchylovaly od jiné jeho standardní judikatury. K otázce a) odvolací soud řešil právní otázku důkazní síly veřejných listin a
důkazního břemene z toho vyplývajícího, která je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně:
Dovolací soud dovodil, že pro způsobilé vymezení otázky procesního práva, která
může založit přípustnost dovolání, je nezbytné, aby se jednalo o právní otázku,
na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí, a napadené rozhodnutí na
ní tedy závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Napadené rozhodnutí není na vyřešení procesní otázky důkazní síly veřejné
listiny a z toho vyplývajícího důkazního břemene založeno. Ve vztahu k pozemku
p. č. XY je totiž založeno na závěru o platnosti darovací smlouvy, kterou
žalobkyně pozemek nabyla, neboť (na základě volného hodnocení důkazů dle § 132
o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, i s přihlédnutím k
závěrům, které soudy ve vztahu k této otázce zaujaly v dalších rozhodnutích k
tomuto pozemku se vztahujících, vedených i mezi účastníky tohoto řízení) nebylo
prokázáno, že nabylo právní moci územní rozhodnutí o určení pozemku k zastavění
(ze 14. 5. 1970), a že se tedy na jeho převod vztahoval § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v jeho znění účinném ke dni uzavření darovací
smlouvy (4. 6. 1970) a její registrace státním notářstvím (5. 6. 1970). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch.
Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost
účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120
odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být
prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout
závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla
nepravdivá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Spornou skutečnost, kterou nelze prokázat jinak, lze prokázat
i důkazy nepřímými. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno
důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade
vší pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou,
dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou
pravděpodobnosti připustit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004,
sp. zn. II. ÚS 66/2003). Podle § 132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (tzv. zásada volného hodnocení důkazů). Uvedená zásada plyne z ústavního principu
nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy a je součástí práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/1995), a proto soudu
nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých
důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním
případě při respektování pravidel § 132 o. s. ř., a nemůže mít proto
judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k
tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo
1058/2003, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5927/2016). Způsob hodnocení důkazů může dovolací soud přezkoumat
jen v případě, že hodnotící úvahy soudu jsou zjevně nepřiměřené, v rozporu s
pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost,
že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je
nesprávné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22
Cdo 1176/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
28/2016).
Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení
orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v
nich osvědčeno nebo potvrzeno. U každé veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.) je soud
oprávněn zkoumat její pravost, u těch, jež mají charakter osvědčení či
potvrzení, lze hodnotit i pravdivost obsahu (je připuštěn důkaz o tom, že obsah
listiny neodpovídá skutečnosti), při důkazním břemenu toho, kdo jejich
pravdivost popírá. U veřejných listin, které obsahují nařízení nebo prohlášení
orgánu, soud správnost obsahu nehodnotí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 562/2006). Nalézací soudy vyšly ze závěru, že notářský zápis a stavební povolení jsou jen
nepřímými důkazy o charakteru předmětného pozemku jako pozemku určeného k
zastavění, neboť přímým důkazem o tom, zda pozemek byl určen k zastavění
pravomocným územním rozhodnutím, je obsah správního spisu, v němž bylo
rozhodnutí vydáno a v němž absentuje doručenka a jakýkoli záznam o tom, že
rozhodnutí bylo účastníkům doručováno. Takovou úvahu nelze považovat za zjevně
nepřiměřenou, a to i přesto, že uvedené listiny mají charakter listin
veřejných, avšak skutečnost doručení územního rozhodnutí, na němž závisí nabytí
jeho právní moci, výslovně neosvědčují ani nepotvrzují. Dovolatel dovoláním rozporuje zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů
nalézacími soudy a dovozuje, že měly při hodnocení doručení (a právní moci)
územního rozhodnutí o určení pozemku k zastavění přiznat vyšší důkazní sílu
notářskému zápisu o darovací smlouvě a stavebnímu povolení jako veřejným
listinám (s převráceným důkazním břemenem), oproti obsahu správního spisu, a
dovodit tak, že rozhodnutí bylo řádně doručeno na základě těchto nepřímých
důkazů proto, že v nich je pozemek označen jako stavební parcela či nezastavěný
stavební pozemek. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je však jediným dovolacím
důvodem nesprávné právní posouzení věci, proto zjištěným skutkovým stavem
(hodnocením provedených důkazů a závěrů z nich dovozených) není oprávněn
dovolací soud se zabývat. Z toho logicky vyplývá, že v souvislosti se zjištěným
skutkovým stavem nelze vymezit ani otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 (ve věci určení
vlastnictví k pozemku, jenž je předmětem i tohoto řízení, vedené mezi nástupcem
převodce a obdarovanou L.
O., v tomto řízení žalobkyní), Nejvyšší soud vyslovil
závěr, že „pokud původní pramen – správní spis neobsahuje právně relevantní
doklad o doručení předmětného správního rozhodnutí (v daném případě rozhodnutí
o vymezení převáděného pozemku k zastavění), pak je třeba vycházet z toho, že
takové rozhodnutí nebylo v souladu s tehdy platným správním řádem účastníkům
řízení vůbec doručeno, není-li právně relevantním způsobem prokázán opak;
takovou absenci doručení pak nelze vyvozovat z následně učiněných úkonů
příslušných státních orgánů, neboť takové úkony či vydané správní akty samy o
sobě nevytěsňují a ani vytěsnit nemohou z původního pramene – správního spisu
zjištěnou esenciální informaci, že u příslušného správního rozhodnutí absentují
doklady (doručenky) prokazující jeho doručení účastníkům správního řízení.“
Poukázal přitom na skutečnost, že v řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů vedeném mezi L. O. (zde žalobkyní) a Z. O. (zde
žalovaným) byla otázka druhu předmětného pozemku p. č. XY ke dni uzavření
darovací smlouvy a její registrace vyřešena rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 5. 1998, č. j. 18 Co 8/98-188, v němž bylo konstatováno, že
spis referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v XY (který se týká územního
rozhodnutí č. j. Výst./1406/1970-Ma Okresního národního výboru v XY – odboru
výstavby ze dne 14. 5. 1970), neobsahuje doklady o doručení citovaného územního
rozhodnutí účastníkům řízení. Vydané územní rozhodnutí bylo nezbytné doručit
každému z účastníků do vlastních rukou zvlášť (nikoli jako manželům na
společnou adresu, jak je uvedeno na rozhodnutí), a bylo možné do něj podat do
15 dnů ode dne doručení odvolání. Ze správního spisu není patrné, kdy (a zda
vůbec) bylo uvedené rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 účastníkům řízení takto
doručeno. Uzavřel proto, že nepodařilo-li se dohledat doklady prokazující, zda
a kdy nabylo územní rozhodnutí právní moci, nebylo možné k závěru o charakteru
druhu nezastavěného stavebního pozemku dospět na základě předpokladu, že k tomu
v oné době byly splněny zákonem předvídané podmínky, a to s ohledem na
navazující rozhodnutí a postupy příslušných státních orgánů i samotné
dovolatelky. V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006 (s nímž se podle
dovolatele má v řešení otázky důkazní síly veřejné listiny rozcházet výše
uvedené rozhodnutí dovolacího soudu), řešil Nejvyšší soud otázku důkazního
břemene ohledně pravosti podpisu na soukromé listině (uznání závazku). Zdůraznil, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně
musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis,
který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem
důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. V odůvodnění rozhodnutí sice citoval i § 134 o. s. ř. To ovšem jen proto, aby
poukázal na skutečnost, že (naopak) hodnocení důkazu soukromou listinou zákon
zvlášť neupravuje, a proto je třeba postupovat podle § 132 o. s. ř. vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů.
Řešil tedy otázku důkazního
břemene ohledně pravosti a správnosti listiny soukromé a nikoli veřejné. Na
takových závěrech přitom napadené rozhodnutí ani rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 nejsou založeny. Přípustnost dovolání pro rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obou
označených rozhodnutích dovolacího soudu nelze proto (i nebýt výše uvedeného)
dovodit, neboť v nich dovolací soud posuzoval otázky odlišné. Navíc ani v
jednom z nich výslovně neřešil otázku důkazní síly a důkazního břemene u
veřejné listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 je přitom
založeno na otázce volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) v konkrétní věci. Možnost prokázání doručení rozhodnutí jinak, než obsahem správního spisu, v něm
Nejvyšší soud připustil, ovšem pouze důkazy právně relevantními (tedy právě
tuto skutečnost prokazujícími), za něž následné akty státních orgánů (tedy ani
notářský zápis o darovací smlouvě, ani stavební povolení) nepovažoval. Dovolací
argumentace je tak kritikou samotného hodnocení důkazů nalézacími soudy a
pokusem o revizi rozhodnutí dovolacího soudu v dřívějším řízení týkajícím se
téhož pozemku, což přípustnost dovolání nezakládá. K otázce b) dovolacím soudem vyřešená právní otázka – výklad § 490 odst. 2
občanského zákoníku ve znění platném ke dni 4. 6.1970 – má být posouzena jinak:
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolatel výslovně právní otázku týkající se výkladu § 490 odst. 2 obč. zák.,
ve znění účinném do 31. 3. 1983, neformuluje, nicméně je z dovolání zřejmé, že
nesouhlasí s tím, jaký v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014
(s nímž se odvolací soud ztotožnil), přisoudil dovolací soud význam doručenkám
k územnímu rozhodnutí (a jeho právní moci), když podle dovolatele bylo
rozhodující „faktické určení k využití“ pozemku. V této souvislosti lze poukázat na § 2 odst. 1 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l.,
kterou se provádí zákon o stavebním řádu, účinné do 30. 9. 1976, dle nějž
stavebním pozemkem se rozumí místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění. Podle § 490 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 3. 1983 nezastavěné
stavební pozemky smějí občané převádět jen na stát nebo na socialistickou
organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Pokud by nezastavěné stavební
pozemky vzhledem k svému určení a výměře mohly být předmětem práva osobního
užívání (§ 200), mohou je občané darovat příbuzným v řadě přímé a sourozencům. Ve stanovisku ze dne 12. 12. 1974, č. Cpj 36/1974 (publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
22/1975) bývalý
Nejvyšší soudu ČR uvedl, že „státní notářství v řízení o registraci smluv o
převodu pozemků většinou správně zkoumají, zda převáděný pozemek může být
předmětem převodu, tj. není-li určen k zástavbě. Rozhodující pro charakter
pozemku je účel, pro který byl pozemek určen územním plánem nebo územním
rozhodnutím, popřípadě jinými územně plánovacími podklady, a nikoliv způsob
nynějšího užívání, popřípadě údaje v evidenci nemovitostí u střediska geodézie
(viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 10/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR a pod č. 12/1970 Sbírky soudních rozhodnutí)“. Za správný přitom označil
názor, že „Pojem nezastavěného stavebního pozemku není sice v občanském
zákoníku přímo definován, lze ho však odvodit ze zřejmé souvislosti mezi
ustanovením § 490 odst. 2 obč. zák., jímž se podle důvodové zprávy má mimo jiné
umožnit, aby stát nebo příslušná organizace jako vlastníci (správci) těchto
pozemků mohly občanům, kteří chtějí stavět rodinný domek nebo chatu, zřizovat k
nim právo osobního užívání, a mezi ustanovením § 199 odst. 1 obč. zák., podle
něhož toto právo může být zřízeno jen k pozemkům, které jsou k tomuto účelu
určeny podle územních plánů nebo územních rozhodnutí. Je tedy nepochybné, že
pokud jde o určení povahy pozemku, klade občanský zákoník na roveň územní plán
a územní rozhodnutí, což jsou dvě stádia územního plánování podle zákona č. 84/1958 Sb., které zajišťuje, aby provádění změn v uspořádání území bylo
dlouhodobě a plánovitě usměrňováno podle předem stanovených zásad (§ 1 odst. 2
citovaného zákona)“. Ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 22. 12. 1987, č. Cpj 55/87 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 14/1988), je ke stejné otázce, byť na základě předpisů
pozdějších, uvedeno, že „není možno se opírat např. jen o záměr, který se má
promítnout do některého stavebně právního dokumentu jen v budoucnosti, nebo je
tento záměr jen rozpracovaný, případně je už ukončený, ale má jen povahu
výhledu, povahu směrnou, prognostickou atd.“, a že „se stále vyskytují případy,
kdy státní notářství postupují a rozhodují nedůsledně a zejména nevěnují
dostatečnou pozornost zjištění toho, o jaký převáděný pozemek jde“. Pouhé zaměření pozemku geometrickým plánem a jeho převod za účelem výstavby
rodinného domu není tedy pro závěr, zda jde o nezastavěný stavební pozemek, na
nějž se vztahoval § 490 odst. 2 obč. zák., určující, a dovolatelem označené
rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není v rozporu s výše uvedenými stanovisky
Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto neshledává důvod pro přehodnocení jeho
závěrů. K námitce dovolatele k posuzování správnosti obsahu notářského zápisu o právním
úkonu podle § 63 not. ř. lze poznamenat, že v rozhodnutí ze dne 16. 8. 1974,
sp. zn. 3 Cz 32/74, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 33/1975, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 63 odst. 1 not. ř. (zákona č. zákona č. 95/1963 Sb.
o státním notářství a řízení před
státním notářstvím) sice ukládá státním notářstvím povinnost přezkoumat před
rozhodnutím o registraci, zda je smlouva, která byla ohlášena k registraci,
platná, avšak otázku platnosti této smlouvy zkoumá státní notářství jen jako
otázku předběžnou (§ 25 not. ř. a § 135 odst. 2 o. s. ř.), neboť obsahem jeho
rozhodnutí není prohlášení smlouvy za platnou nebo neplatnou, nýbrž registrace
smlouvy nebo odmítnutí registrace smlouvy. Připustil proto zkoumání platnosti
registrované smlouvy soudem. Dovolání je přitom rozporuplné, neboť se s odkazem
na povinnosti notáře podle § 63 odst. 1 not. ř. na jednu stranu dovolává
správnosti notářského zápisu o darovací smlouvě v údaji o tom, že jde o
stavební parcelu, současně však poukazuje na jeho nesprávný údaj o tom, že
žalobkyně je dcerou dárce. K otázce c) odvolací soud řešil otázku hmotného práva - „výklad § 6 až 8 NOZ“ –
která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla:
Dovolatel nesouhlasí s hodnocením jeho námitky o zjevném zneužití práva
žalobkyní, které dle § 6 až § 8 o. z. nemůže požívat právní ochrany. V této
souvislosti však nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud
posuzovat, pouze vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutími nalézacích soudů, která (k
námitkám dovolatele) k závěru o zjevném zneužití práva žalobkyní nedospěla
(pouze tedy polemizuje s jejich závěry), což přípustnost dovolání nezakládá. V
této části je proto dovolání neprojednatelné (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a
dovolací soud se jím zabývat nemohl. Nad rámec uvedeného lze ovšem poznamenat, že otázkou aplikace § 6 a § 8 o. z. se ve své rozhodovací činnosti dovolací soud již opakovaně zabýval (nejde tedy
o otázku dosud neřešenou), a to i v oblasti vlastnických práv [viz. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014
(uveřejněný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo
2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018]. Zdůraznil
přitom, že zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím
korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla
odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá
zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k
okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní
normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení
věci vychází. V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu
o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen
tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně
nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4755/2014, ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Závěr nalézacích soudů, jenž neshledal v jednání žalobkyně zjevné zneužití
práva a toto dovodil naopak ve vztahu k účelovému oddalování rozhodnutí ze
strany dovolatele, přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřený, obzvláště ve
vztahu ke stavbám, k nimž dovolatel neuvádí (ani v dovolání) žádné své právo,
které by mu umožňovalo stavby užívat (v dovolání sepsaném samotným dovolatelem
dokonce výslovně uvádí, že vlastnické právo žalobkyně k domu nikterak
nezpochybňuje). Dovolatel, ačkoli napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu
ke stavbám (tedy k té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti dovolatele vyklidit a předat
žalobkyni rozestavěný dům a účelové stavby s doplňkovou funkcí k hlavní budově)
neformuluje žádnou právní otázku a předpoklady přípustnosti (přestože
vlastnictví k nim žalobkyně nabyla způsobem odlišným od zpochybňované darovací
smlouvy), stejně jako ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu o
potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta námitka
žalovaného o nedostatku pravomoci soudu. V této části je proto dovolání rovněž
neprojednatelné (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu