22 Cdo 28/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing.
M. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, nám.
Republiky 58, proti žalovaným 1) E. P., zastoupené JUDr. Milanem Kestlem,
advokátem se sídlem v Praze, Bolzanova 1 a 2) A. P., o určení vlastnického
práva k části parcely, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C
250/2013, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
29. září 2015, č. j. 14 Co 245/2015-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce
žalobce JUDr. Petra Hrůzy.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
května 2015, č. j. 4 C 250/2013-189, určil, že „sporná část parcely č. 42
zakreslená zvýrazňovačem na nedílné příloze rozsudku je součástí stavební
parcely č. 43, zapsané na LV č. 389 pro k. ú. S.“, a že jejím vlastníkem je
žalobce (výrok I.). Žalovaným uložil nahradit žalobci náklady řízení (výrok
II.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 2015, č. j.
14 Co 245/2015-227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2)
(výrok II.) a uložil žalované 1) povinnost nahradit náklady odvolacího řízení
žalobci (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatelky se „soud
dostatečně nevypořádal se všemi tvrzeními a důkazními listinami předloženými
soudu dovolatelkou“. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle žalobce dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady
přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Navrhuje, aby bylo dovolání „zamítnuto“.
Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR
55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].
V dovolání není vůbec uvedeno, v čem žalovaná 1) spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Dovolatelka nevymezuje ani žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání vyhovět (§ 241a odst. 2 a § 243c
odst. 1 o. s. ř.).
V podstatné části dovolání žalovaná 1) podrobuje kritice hodnocení důkazů a
skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K
tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné
na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Nad rámec toho dovolací soud k hodnocení důkazů odvolacím soudem poznamenává
následující:
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů,
provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy,
pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s
obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více
způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. srpna
2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor č. C 3685, uveřejněné na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. ledna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu