29 Cdo 2162/2018-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce STEKO spol. s r. o., se sídlem v Hudčicích 82, PSČ 262 72,
identifikační číslo osoby 48950122, zastoupeného Mgr. Michaelou Pelikánovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 5, Pod Brentovou 617/9, PSČ 150 00, proti
žalovanému M. E., narozenému XY, bytem XY, o náhradu škody ve výši 4.999.738,86
Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 Cm 1/2014, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 10
Cmo 3/2017-249, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 65 Cm 1/2014-186, Krajský soud v
Praze (dále jen „krajský soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky
4.999.738,86 Kč (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na
náhradě nákladů řízení částku 251.268,60 Kč (bod II. výroku).
3/ Přiznal ustanovené zástupkyni žalobce odměnu ve výši 57.717 Kč (bod III.
výroku).
[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2017, č.
j. 10 Cmo 3/2017-249:
1/ Potvrdil rozsudek krajského soudu v bodu I. výroku ohledně zamítnutí žaloby
co do částky 3.947.941,86 Kč (první výrok).
2/ Zrušil rozsudek krajského soudu v bodu I. výroku v rozsahu částky 1.051.797
Kč „z titulu náhrady škody způsobené neúspěchem v řízení vedeném u Okresního
soudu v Písku pod. sp. zn. 7 C 8/2005“, a v bodech II. a III. výroku, a věc
potud vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
[3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí (případně i rozsudek krajského soudu) zrušil a věc (potud)
vrátil k dalšímu řízení. [4] Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu spatřuje dovolatel v řešení otázky,
zda byl krajský soud při rozhodování správně obsazen. [5] Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, kdy je vznesení námitky
promlčení (pro kterou byla žaloba zčásti pravomocně zamítnuta) zjevným
zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“). [6] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první
článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). [7] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a
pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. [8] Námitkou, že krajský soud byl při rozhodování dané věci nesprávně obsazen,
dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení
ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; srov. např. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16 [které je
(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu]. Taková „zmatečnostní“ vada však není
způsobilým dovolacím důvodem (srov. výslovně dikci § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř.); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení
proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem
32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem
40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [9] K otázce, kdy je vznesení námitky promlčení zjevným zneužitím práva ve
smyslu ustanovení § 8 o. z., budiž v první řadě poznamenáno, že Nejvyšší soud
se ve své rozhodovací praxi výkladem ustanovení § 8 o. z. již zabýval, přičemž
dospěl k následujícím závěrům:
[10] Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci
principu poctivosti.
Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana
takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu
existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu
nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho
účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný
nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi
užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem
oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt
povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). [11] Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva
přichází v úvahu jen výjimečně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince
2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). [12] Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. opět
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). [13] Judikaturu k § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze
přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 8 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). [14] Z výše shrnutých judikatorních závěrů plyne, že i pro poměry výkladu
ustanovení § 8 o. z. je zásadně použitelná judikatura k otázce, kdy lze
účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení,
představovaná především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněným pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 59/2004“). Z R 59/2004 se přitom podává, že dobrým
mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči
němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se
podle zákona promlčuje.
Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům
jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na
úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by
za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení. [15] Se závěry plynoucími z R 59/2004 je napadené rozhodnutí v souladu (i v
mezích výkladu § 8 o. z.), když ani tvrzení uplatněná v dovolání nevedou k
závěru, že by se žalovaný jakkoli podílel na nečinnosti dovolatele vedoucí k
promlčení části nároku; dokládají pouze zanedbání obecného právního principu
„vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva), dovolatelem
samotným. [16] Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení o žalobou uplatněném
nároku definitivně končí).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu