22 Cdo 4146/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Schachermayer, spol. s r. o., identifikační číslo osoby
16188977, se sídlem v Praze 4, Mezi vodami 1935/7, zastoupené JUDr. Jiřím
Ctiborem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti
žalované UPC Real, s. r. o., identifikační číslo osoby 27926818, se sídlem v
Praze-Nuslích, Hvězdova 1716/2b, zastoupené Mgr. Davidem Kubešem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Růžová 950/15, za účasti vedlejších účastnic na straně
žalované 1) Comunica, s. r. o., identifikační číslo osoby 02722534, se sídlem v
Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, a 2) Mladá fronta a. s., identifikační číslo
osoby 49240315, se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1952/9, o zřízení práva
nezbytné cesty formou služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 51 C 124/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 Co 483/2015-595, ve znění opravného usnesení ze
dne 20. 4. 2016, č. j. 16 Co 483/2015-608, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů do právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
JUDr. Jiřího Ctibora, LL.M., Ph.D.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastnicemi 1) a 2) nemá žádná z
účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 51 C 124/2010-450,
zřídil ve prospěch vlastníka pozemků par. č. 198/2, 198/3, 198/5 (vše v obci
P., katastrálním území M.) věcné břemeno formou služebnosti spočívající v právu
průchodu a průjezdu k částem pozemků par. č. 4100/2, 4100/21, 4100/23, 4100/27,
4079/32, 197/10, 197/11 a 215/8, jak jsou vyznačeny v přiloženém geometrickém
plánu (dále také „předmětné pozemky“). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně
zaplatit žalované jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene a o náhradě
nákladů řízení.
K odvolání žalované a vedlejší účastnice 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze
dne 23. 2. 2016, č. j. 16 Co 483/2015-595, ve znění opravného usnesení ze dne
20. 4. 2016, č. j. 16 Co 483/2015-608, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, změnil pouze výši náhrady za zřízení věcného břemene a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí krajského soudu ve znění opravného usnesení podala žalovaná
(dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o.
s. ř.“). Napadené rozhodnutí závisí zčásti na vyřešení otázek, které v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, zčásti potom na
otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode
dne nabytí jeho účinnosti. Protože rozhodnutí o zřízení služebnosti je
rozhodnutím konstitutivním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo ze dne
29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016), tedy práva a povinnosti ze služebnosti
vznikly až po 1. 1. 2014, projednal Nejvyšší soud dovolání podle tohoto zákona. Dovolání není přípustné. Žádná z předkládaných otázek není v praxi dovolacího soudu doposud neřešená a
odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Faktické a právní překážky zřízení služebnosti
Soud shledal umístění stožárů a pronájem pozemků jako jednání, které posloužilo
k obcházení zákona. Není přitom podstatné, že užil pojmu účelové jednání; z
obsahu napadeného rozhodnutí je patrné, že se jedná o zjevné zneužití práva ve
smyslu § 8 o. z. Podle § 8 o. z., zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. „Stanoví-li
občanský zákoník, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, znamená to,
že mu upírá přiznat právní následky, které by jinak mělo“ [LAVICKÝ, Petr. In:
LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 87. ISBN 978-80-7400-529-9.]. Proto
posoudil-li odvolací soud toto jednání jako zjevné zneužití práva, postupoval
tak, jakoby žalovaná nájemní smlouvu s vedlejší účastnicí 1) nikdy neuzavřela a
stožáry na pozemcích nebyly umístěny. Z toho důvodu nemohl přihlédnout ani k
souvisejícím námitkám, týkajícím se faktických a právních překážek. Na předkládaných otázkách tak napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí; skutečnou podstatou námitek je zpochybnění právního závěru o zjevném
zneužití práva. K tomu namítá, že zjevné zneužití práva nemůže spočívat ve
faktickém jednání (postavení stožárů), nýbrž pouze jednání právním. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že institut zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. je v zásadě totožný s dříve užívaným pojmem dobrých mravů podle § 3 odst. 1
obč. zák.; proto také judikatura bude v tomto ohledu nadále použitelná (např. usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). Ve starší judikatuře přitom nebylo pochyb,
že rozpor s dobrými mravy lze spatřovat jak v právním jednání, tak chování
faktickém (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2002, usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4577/2008, nebo
rozsudek z 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2534/2012). Také v případě občanského zákoníku z roku 2012 je obecně přijímáno, že zneužití
práva je nutno chápat jako výkon práva v rozporu se základními zásadami
právního řádu, který může spočívat v jednání faktickém i právním [srov. PULKRÁBEK, Zdeněk.
In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr, a kol. Občanský zákoník –
velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013. str. 157 a násl. ISBN
978-80-87576-73-1.; obdobně též LAVICKÝ, Petr. In: LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 87. ISBN 978-80-7400-529-9.]. Ostatně ke stejnému závěru se
hlásila již právní věda prvorepubliková (ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo
platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. Praha: 1936, s. 133 a násl.). Na překážku zřízení služebnosti není ani to, že by fakticky znamenalo nutnost
některé stožáry odstranit. Jakkoli obsah služebnosti nespočívá v povinnosti
něco dát či konat, nýbrž něčeho se zdržet nebo něco strpět, zahrnuje služebnost
podle § 1258 o. z. vše, co je nutné k jejímu výkonu, tedy i případnou dílčí
povinnost něco vykonat [viz HRABÁNEK, Dušan, LASÁK, Jan. In: SPÁČIL, Jiří, a
kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 910. ISBN 978-80-7400-499-5.; nebo SPÁČIL,
Jiří. Věcná břemena v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2006, s. 38. ISBN 80-7179-524-0]. Týká-li se dovolání nájemního vztahu dovolatelky a vedlejší účastnice 2), ani k
tomu odvolací soud nepřihlédl, byť nikoli z důvodu zjevného zneužití práva, ale
z důvodu koncentrace řízení. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, skutečnost,
že vedlejší účastnice 2) má k předmětným pozemkům obligační právo, vyšla najevo
až v odvolacím řízení. Že byla soudu prvního stupně tato skutečnost známa,
nelze dovozovat z toho, že mu byl znám nájemní vztah k areálu budovy na pozemku
par. č. 198/4. Ze stejného důvodu nemohly soudy zohlednit nájemní vztah ani při
stanovení úplaty podle § 1030 odst. 3 o. z. Nepřipustil-li odvolací soud tvrzení nových důkazů a skutečností, není ani
takový postup v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkaz
na ustanovení § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. není pro odvolací řízení
přiléhavý. V odvolacím řízení (či obecně po rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé) se uplatní speciální ustanovení § 205a o. s. ř. To však připouští
účinné tvrzení nových skutečností a nových důkazů v odvolacím řízení jen v
taxativně vymezených případech, mezi něž dovolatelkou uplatněný nepatří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014,
rozhodnutí ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, nebo rozhodnutí ze dne
11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008). Tvrzení, že účastník nemohl bez své
viny skutečnosti a důkazy včas uvést, je po rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé významné pouze u žaloby na obnovu řízení (§ 228 odst. 1 o. s. ř.). Hrubá nedbalost
Ani v tomto případě se nejedná o otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou.
Hrubou nedbalostí se podle ustálené judikatury rozumí nedbalost nejvyšší
intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu k plnění povinností, kdy je
zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé
bezohlednosti k zájmům jiných osob (k tomu podrobně viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněný pod číslem
59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K výkladu hrubé nedbalosti
jako důvodu bránícímu zřízení nezbytné cesty, se Nejvyšší soud podrobně
vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015. Vyšel přitom
z dřívější použitelné judikatury k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v
posledním účinném znění (dále „obč. zák.“), a ze starší judikatury
prvorepublikové; zaujaté stanovisko argumentačně podpořil rovněž četnou
judikaturou rakouského Nejvyššího soudu (dále „OGH“), neboť zákonná úprava,
platná u nás ještě v období první republiky a dodnes platná v Rakousku,
posloužila jako předloha institutu zřízení nezbytné cesty také pro nyní platný
občanský zákoník. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zdůrazňuje zejména nutnost individuálního
posuzování každého případu a zvážení všech okolností konkrétního sporu. Koupě
pozemku bez přístupu k veřejné komunikaci ještě sama o sobě neznačí hrubou
nedbalost ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.; ta může být dána teprve ve
chvíli, kdy k této skutečnosti přistupují také další okolnosti případu. Stejně je tomu v nyní souzené věci – závěr o existenci hrubé nedbalosti může
být dán až ve spojení s jinými skutečnostmi, jako je zejména postoj a jednání
žalobkyně před uzavřením smlouvy. Shodný přístup k věci zvolil také rakouský
OGH, který nabytí pozemku bez přístupu k veřejné komunikaci považuje za patrnou
nedbalost (odpovídá „hrubé nedbalosti“ ve smyslu § 1032 o. z.) až v případě, že
nabyvatel před nabytím nemovité věci neprojevil snahu o získání přístupu (k
tomu např. rozhodnutí OGH ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 3 Ob 154/09g, a ze dne
30. 3. 2016, sp. zn. 6 Ob 36/16m, obě dostupná na internetové adrese
http://ris.bka.gv.at). Nicméně stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve
kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen
rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů
rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly
zjevně nepřiměřené (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Bylo zjištěno, že žalobkyně o zajištění přístupu k nemovitým věcem dbala, když
zároveň s uzavřením kupních smluv uzavřela také smlouvy o zřízení věcných
břemen průjezdu a průchodu – byť pouze k těm pozemkům nutným pro přístup, které
byly ve vlastnictví soukromé osoby, přičemž ke zbylým pozemkům ve vlastnictví
hlavního města Prahy a státní organizace České dráhy se nepokusila přístup
zajistit. „Veřejnoprávní povaha“ vlastníků jistě není důvodem užívání, nicméně
v řízení bylo prokázáno, že umožnění průjezdu ze strany města i Českých drah
bylo v místě dlouhodobou běžnou praxí. Soudní judikatura již v období první
republiky k tomuto uváděla, že místní zvyklost, podle které soused umožňuje
ochotně jinému sousedu přejezd přes pozemek, opravňuje i opatrného člověka k
přesvědčení, že je zbytečné ujednávat služebnost (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 31. 1. 1941, sp. zn. R I 1745/40, publikované ve „Vážného
sbírce“ pod č. 17974/1941). Od veřejnoprávních korporací, kterými hlavní město
Praha a státní organizace České dráhy jsou, lze přitom tím spíše očekávat, že
žalobkyni nezamezí průjezd bez závažného důvodu. Jednání žalobkyně tak vzhledem
ke všem uvedeným skutečnostem nelze označit za hrubě nedbalé; úvahy odvolacího
soudu v tomto směru nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřené. Nezbytná cesta pouze za účelem pohodlnějšího spojení
Tato námitka ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění týkajících se
vhodnosti náhradní příjezdové cesty. Skutkové námitky však přípustnost dovolání
založit nemohou; dovolací soud je skutkovým stavem vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v
dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání
lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). To se týká rovněž námitky, že
žalobkyně (a nejen ona) užívala alternativní cestu déle než rok k průjezdu
kamionů – takové zjištění z dokazování nevyplynulo. Nejvyšší soud proto pouze
pro úplnost dodává: Odvolací soud závěr o nemožnosti užívání alternativní cesty
náležitě odůvodnil, vycházel přitom z řádně provedených důkazů, které hodnotil
každý jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a přihlédl ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř). Přípustnost dovolání nezakládá ani rozpor s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2854/2010. To na rozdíl od nyní projednávané věci řešilo situaci,
kdy existovalo víc možností zřízení nezbytné cesty, pouze bylo třeba určit,
která z nich bude nejvhodnější. Neobsahuje tak žádné závěry, s kterými by bylo
napadené rozhodnutí v rozporu. Dlouhodobé neužívání panující nemovitosti
Tato otázka je dovolacím soudem rovněž vyřešena. V usnesení ze dne 29. 3. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 903/2016, k tomu Nejvyšší soud uvedl: „Z § 1260 odst. 1 věty
druhé o. z. vyplývá, že soud může rozhodnout o zřízení služebnosti pouze v
případech stanovených zákonem.
Povolení nezbytné cesty soudem (a to i formou
služebnosti) je přitom výslovně upraveno v § 1029 odst. 1 a 2 o. z. Soud tedy
může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti (§ 1276 o. z.),
avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1 a 2 o. z., tedy jen tehdy,
jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně
spojena s veřejnou cestou.“ Je tak zřejmé, že nemožnost řádného užívání
nemovitosti, vycházející z nedostatku spojení s veřejnou cestou, nejen že není
na překážku zřízení nezbytné cesty, ale je naopak jeho podmínkou. Rozpor s veřejnoprávními předpisy
Napadené rozhodnutí není s citovanou judikaturou v rozporu. Věcná působnost
zákona o silničním provozu, na který dovolatelka odkazuje, spočívá v regulaci
provozu na pozemních komunikacích, nikoli technických požadavků na samotné
pozemní komunikace. Je tak otázkou, kam námitka směřuje. Jestliže dovolatelka
chtěla zpochybnit vhodnost samotné příjezdové komunikace, jednak se zákon o
silničním provozu na tuto oblast nevztahuje, jednak takové skutečnosti ohledně
nevyhovujícího stavu vozovky nebyly v řízení zjištěny – k nemožnosti napadat
skutkové závěry viz výše. Pokud namítá, že průjezd kamionů bude sám o sobě
představovat porušení norem zákona o silničním provozu, nemůže být tato námitka
důvodná, neboť zřízení nezbytné cesty nezbavuje řidiče povinnosti dodržovat
veřejnoprávní povinnosti stanovené zákonem o silničním provozu (srov. § 1 o. z. ohledně vztahu veřejného a soukromého práva). Technické normy (ČSN) pak nejsou
obecně závazným právním předpisem (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. 12. 1995, sp. zn. 6 A 68/94). Protože dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaných se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu