Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Řihoškové, zastoupené Mgr. Bc. Josefem Václavem Martinkem, advokátem se sídlem Bryksova 818/48, Praha 9, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 13 Co 1/2018-132, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 10. 2017, č. j. 13 C 163/2016-93, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti Ministerstvu obrany (dále též jen "ministerstvo" či "žalovaný") o náhradu nemajetkové újmy, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem žalovaného ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") následně v záhlaví citovaným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu co do částky 10.175 Kč potvrdil, resp. odvolací řízení s ohledem na částečné zpětvzetí odvolání co do částky 16.942 Kč zastavil.
3. Předmětem řízení u obecných soudů byla žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem, nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného před ministerstvem, podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, přičemž svůj nárok stěžovatelka vyčíslila prostřednictvím algoritmu stanoveného sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, na částku 60.200 Kč (zahrnující náhradu 1.600 Kč za každý měsíc prodlení, přičemž vydání rozhodnutí trvalo 36 měsíců, a dále náklady uplatnění nároku vůči žalovanému ve výši 2.600 Kč).
4. V uvedeném správním řízení se stěžovatelka domáhala jako pozůstalá osoba (vdova) vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen "osvědčení") podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o protikomunistickém odboji"), a to ve vztahu ke svému zesnulému manželovi, Oldřichu Řihoškovi. Žádost o vydání osvědčení byla podána dne 1. 3. 2013. V souladu s ustanovením § 6 odst. 3 zákona o protikomunistickém odboji požádalo ministerstvo o předložení odborného stanoviska Archiv bezpečnostních složek, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu a Národní archiv; předmětné správní řízení bylo usnesením ze dne 22. 3. 2013 přerušeno do doby, než budou tato stanoviska poskytnuta. Stanovisko Archivu bezpečnostních složek bylo ministerstvu doručeno dne 21. 3. 2016 a po jeho posouzení dospělo ministerstvo k závěru, že žádosti stěžovatelky na vydání osvědčení týkajícího se jejího zesnulého manžela nelze vyhovět, o čemž bylo rozhodnuto dne 31. 5. 2016. Rozhodnutí ministerstva bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozhodnutím Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, jako odvolacího orgánu, ze dne 19. 9. 2016, čímž bylo řízení před správními orgány skončeno.
5. Již předtím, dne 16. 11. 2015, bylo ministerstvu doručeno podání stěžovatelky, kterým uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, resp. průtahy řízení, jež nastaly ve výše uvedeném řízení o vydání osvědčení. Vzhledem k tomu, že ministerstvo o tomto nároku nerozhodlo v zákonem stanovené lhůtě, uplatnila jej stěžovatelka žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6, podanou dne 20. 5. 2016. Ve stejný den posoudilo ministerstvo zmíněné podání stěžovatelky jako částečně oprávněné [srov. stanovisko k žádosti na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ze dne 20. 5. 2016, č. j. 4825-2/2016-1322 (262003821/13/2016-1322)], neboť uznalo, že v řízení o vydání osvědčení skutečně došlo k neodůvodněným průtahům. Ministerstvo se stěžovatelce za způsobené nepříjemnosti omluvilo a dne 14. 6. 2016 zaplatilo jako zadostiučinění částku 33.083 Kč. V tomto rozsahu vzala stěžovatelka svoji žalobu zpět; soud prvního stupně řízení co do této částky zastavil usnesením ze dne 15. 11. 2016, č. j. 13 C 163/2016-28.
6. Ve zbytku uplatněného nároku podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu nicméně obecné soudy stěžovatelce nevyhověly, když uvedly, že právo, jež bylo předmětem předchozího správního řízení, nemá soukromoprávní povahu, což znamená, že v dané věci nelze použít výše citované sjednocující stanovisko, resp. Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a neuplatní se v něm zakotvená vyvratitelná právní domněnka vzniku nemajetkové újmy. Dle obecných soudů stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení rozhodných skutečností ohledně existence nemajetkové újmy, v důsledku čehož obvodní soud rozhodl o zamítnutí žaloby, kteréžto rozhodnutí bylo potvrzeno jako věcně správné (výrok II.) podle ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů k odvolání stěžovatelky odvolacím soudem. Městský soud též s ohledem na částečné zpětvzetí odvolání řízení co do částky 16.942 Kč zastavil.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh předchozího řízení a porušení svých základních práv spatřuje zejména v tom, že jí obecné soudy nepřiznaly dostatečné zadostiučinění za nemateriální újmu, která jí vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení o její žádosti o vydání osvědčení týkajícího se jejího zesnulého manžela. Především pak rozporuje argumentaci obecných soudů, že toto řízení nelze podřadit pod čl. 6 Úmluvy a nelze na ně tudíž ani aplikovat stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010, kterým Nejvyšší soud převzal do své rozhodovací praxe standardy vytvořené judikaturou Evropského soudu pro lidská práva na poli práva na přiměřenou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014).
8. Stěžovatelka dále poukazuje na nejednotnou aplikaci práva jednotlivými senáty městského soudu, přičemž odkazuje na rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 11 Co 1/2018-84, v němž městský soud dospěl v obdobné věci k závěru, že řízení o vydání osvědčení účastníka odboje lze podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nárok na náhradu nemateriální újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení tak musí být posouzen podle výše citovaného stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. V neposlední řadě stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2800/16 , z něhož plyne, že soudy musí při rozhodování o nároku na náhradu nemateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení posoudit, zda předmětné správní řízení skutečně spadá pod rozsah působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Neučiní-li tak, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud si je vědom, že v jiné věci týkající se náhrady nemateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení o vydání osvědčení účastníka protikomunistického odboje rozhodl vyhovujícím nálezem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1242/18 , veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z http://nalus.usoud.cz). Skutkové okolnosti nyní projednávaného případu se nicméně v podstatných znacích odlišují a odůvodňují tak vydání rozhodnutí, jež je pro stěžovatelku nepříznivé (ostatně i v citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že zde obsažené závěry nelze pro odlišné skutkové okolnosti vztahovat na jiný případ náhrady nemateriální újmy, vedený pod sp. zn. II. ÚS 1225/18 , v němž bylo pro zjevnou neopodstatněnou rozhodnuto usnesením ze dne 13. 7. 2018 - srov. bod 47 uvedeného nálezu).
12. Především je nutno zdůraznit, že v nyní projednávané věci stěžovatelka v řízení o vydání osvědčení účastníka protikomunistického odboje ve prospěch Oldřicha Řihoška neuspěla, resp. v tomto řízení bylo rozhodnuto, že žádosti stěžovatelky o vydání osvědčení týkajícího se zesnulého manžela nelze vyhovět, což bylo potvrzeno rovněž rozhodnutím odvolacího orgánu. Tato skutečnost představuje základní východisko úvah Ústavního soudu v nyní posuzované ústavní stížnosti.
13. Dále nelze přehlédnout skutečnost, že Ministerstvo obrany se stěžovatelce za způsobené nepříjemnosti vyvolané nepřiměřenou délkou řízení o vydání osvědčení omluvilo a dne 14. 6. 2016 zaplatilo jako zadostiučinění částku 33.083 Kč.
14. Jak dále vyplývá z rekapitulace řízení před obecnými soudy, stěžovatelka ve zbylé požadované částce, tj. 27.117 Kč, vzala podané odvolání částečně zpět (v částce ve výši 16.942 Kč) a v konečném důsledku se domáhala pouze částky ve výši 10.175 Kč. Tuto částku však lze ve světle judikatury zdejšího soudu označit za bagatelní. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti, tj. zejména neúspěch v řízení o vydání osvědčení, a dále též vyplacení finanční kompenzace za nepřiměřenou délku tohoto řízení, však v nyní posuzovaném případě o extrémní situaci ve shora vyloženém smyslu nelze hovořit.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu