Přehlédnutí relevantní žalobní argumentace kasačním soudem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti P.J. - MONT, spol. s r. o., sídlem Řípov 42, Třebíč, zastoupené JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 62/2023-54 ze dne 27. 6. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 75/2019-110 ze dne 12. 4. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Podstata věci
1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá porušením práva stěžovatelky na soudní ochranu pramenícím z předchozího nesprávného kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále také jen "NSS"). NSS opomenul existenci části žalobní argumentace stěžovatelky a dospěl kvůli tomu k nesprávnému právnímu závěru. V dalším řízení byl potom krajský soud a následně i NSS tímto nesprávným právním závěrem vázán. II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
2. Stěžovatelce byla Finančním úřadem pro kraj Vysočina (dále jen "správce daně") několika dodatečnými platebními výměry doměřena daň z přidané hodnoty (DPH) a penále, a to za některá zdaňovací období od ledna 2013 do června 2014. Vedlejší účastník řízení jako druhostupňový orgán projednal její odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Rozhodnutím č. j. 29321/19/5300-22441-708274 ze dne 18. 7. 2019 některé dodatečné platební výměry změnil, proti ostatním odvolání zamítl a potvrdil je.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten jí svým prvním rozhodnutím (rozsudkem č. j. 31 Af 75/2019-60 ze dne 18. 5. 2021) vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Námitky vznesené v žalobě považoval za nedůvodné s výjimkou toho, že správce daně měl zohlednit, že totožné plnění, které poskytl stěžovatelce dodavatel JR HIGHLANDER s. r. o., a které podléhalo režimu přenesení daňové povinnosti, potom stěžovatelka poskytla svému odběrateli (společnosti MINIMAX GmbH & Co. KG), ovšem přiznala k němu daň na výstupu, ačkoli se měl logicky znovu uplatnit režim přenesení daňové povinnosti. Ve výsledku tak podle krajského soudu správce daně stanovil daň vědomě nesprávně. Zvýšil-li stěžovatelce s ohledem na režim transakce daň u plnění od JR HIGHLANDER, měl současně ponížit nesprávně přiznanou daň za identické plnění dodané MINIMAX.
4. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka však první rozsudek krajského soudu zrušil NSS rozsudkem č. j. 3 Afs 169/2021-42 ze dne 24. 11. 2022. Dospěl k závěru, že krajský soud vyložil argumentaci uvedenou v žalobě "daleko za rámec jejího gramatického vyjádření", v čemž spatřoval důvod nezákonnosti rozsudku. Podle NSS stěžovatelka v žalobě pouze obecně namítala, že daňové orgány zaměřily svoji pozornost na zdanění jejích příjmů; nezmiňovala ale nijak konkrétně totožnost obdrženého a dále poskytnutého plnění ani konkrétního odběratele. Přisvědčil též námitce, že pro kategorický skutkový závěr krajského soudu o totožnosti plnění nebyly ve správním spise potřebné podklady a nebylo ani jasné, z čeho jej krajský soud dovodil.
5. Krajský soud druhým, nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Zopakoval své předchozí závěry, změnil ale odůvodnění ve smyslu závazného právního názoru NSS tak, že stěžovatelka neuplatnila v žalobě námitku týkající se daňového režimu plnění poskytnutého v řetězci JR HIGHLANDER, stěžovatelka a MINIMAX. I přes námitky stěžovatelky poukazující na konkrétní znění žaloby označil krajský soud závěr NSS za jasný a pro kasační závaznost nepřipouštějící jiné posouzení věci.
6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Uvedl, že stěžovatelka nemohla rozhojnit svou argumentaci v doplnění žaloby po vydání prvního rozsudku NSS, když právním názorem NSS bylo, že sporná námitka v žalobě nebyla uvedena. Doplnění ze strany stěžovatelky v této fázi řízení představovalo nepřípustné rozšíření žaloby. NSS současně připustil, že ve svém prvním rozhodnutí nezohlednil část VI.2 žaloby, kde zmínka o plnění poskytnutém společnosti MINIMAX uvedena byla, uvedl ale, že je sám vázán svým předchozím rozhodnutím.
Z nepřehledného způsobu, jímž stěžovatelka tuto část žaloby koncipovala, navíc usuzoval, že sama svou argumentaci nepovažovala za samostatný žalobní bod. Obsahově totožnou námitku vznesenou až v kasační stížnosti označil NSS za nepřípustnou. Výslovně jako obiter dictum dodal, že plnění poskytnuté společnosti MINIMAX nebylo předmětem daňového řízení, proto k němu správce daně nečinil žádná skutková zjištění a žádná ani ze spisu nevyplývají. Stěžovatelka měla již v daňovém řízení upravit svá tvrzení a navrhnout tomu odpovídající důkazy.
7. Stěžovatelka namítá, že NSS v žalobě zcela přehlédl text obsahující námitku, pro niž krajský soud zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu. Namítala, že správce daně dospěl k nesprávným závěrům ohledně přenesené daňové povinnosti v části týkající se plnění, které stěžovatelce poskytla společnost JR HIGHLANDER a které stěžovatelka následně poskytla společnosti MINIMAX. Tuto námitku formulovala v bodu VI. žaloby, nikoli v bodu VII., na který se NSS v prvním rozsudku zaměřil a označil jej za příliš obecný. Pro krajský soud však byl v dalším rozhodování závazný právní názor NSS, takže se uvedenou námitkou ve druhém rozhodnutí už nezabýval. Stěžovatelka poukazuje na to, že sám NSS ve svém druhém rozhodnutí připustil (bod 39 jeho rozsudku), že přehlédl obsah bodu VI. žaloby. Odmítá, aby na ni NSS přenášel odpovědnost za své pochybení. Podotýká, že i kdyby její námitka skutečně byla napřed obecná, mohla ji následně v řízení dále zpřesňovat a rozhojňovat, a to i po vydání prvního rozsudku NSS.
8. V postupu NSS stěžovatelka spatřuje odepření práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), v důsledku dopadající na ochranu vlastnického práva, a narušení důstojnosti soudcovské funkce, jehož se měl dopustit soudce zpravodaj druhého rozhodnutí NSS.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k řízení o ní příslušný.
10. Ústavní soud si v souladu se zákonem o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, stejně jako spisy vedené NSS a krajským soudem.
11. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření připustil, že v prvním rozsudku nezohlednil "stručné tvrzení" stěžovatelky, trvá však na tom, že důvodem pro to byla nízká kvalita žaloby; podle NSS obsahovala spekulace a útržkovitá tvrzení, aniž by z ní plynulo jasné právní hodnocení věci. Pasáž, které se nyní stěžovatelka dovolává, byla vnořena bez grafického odlišení do obsahově nesouvisejícího textu, což nasvědčuje tomu, že ji sama vnímala jako stručnou poznámku na okraj spíš než jako samostatný žalobní bod.
12. Nejvyšší správní soud má za to, že tvrzení o odlišném přístupu správních orgánů k totožnému plnění od společnosti JR HIGHLANDER a pro společnost MINIMAX se nevztahovalo k předmětu řízení a nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka. Proto se jím soudy nemusely zabývat, respektive pokud jej opomněly vypořádat, nelze v tom spatřovat porušení práv stěžovatelky. NSS poukázal na to, že stěžovatelka měla možnost domáhat se vrácení přeplatku na dani v samostatném řízení.
13. Nejvyšší správní soud konečně namítl, že i kdyby pochybil, neprojevilo by se toto pochybení porušením práv stěžovatelky. V prvním rozsudku zavázal krajský soud názorem, že nebylo možné bez dalšího dokazování dospět k závěru, že plnění byla totožná. Proti tomuto závěru stěžovatelka nebrojí. Nemohlo tak dojít k porušení práva na soudní ochranu, jelikož výsledek řízení by byl stejný. NSS také vysvětlil, že nemohlo dojít ani k porušení práva na ochranu vlastnictví, jelikož skutečnost, že plnění pro společnost MINIMAX nebylo podrobeno režimu přenesené daňové povinnosti, se v majetkové sféře stěžovatelky nijak negativně neprojevilo.
14. Krajský soud poukázal ve svém vyjádření na to, že byl při vydání napadeného rozsudku vázán zcela jasnými právními názory obsaženými v prvním rozhodnutí NSS. Nebyl oprávněn je přehodnocovat, a to ani na základě domněnky stěžovatelky, že je NSS učinil omylem. Vzhledem k tomu nebylo třeba, aby doplňoval dokazování.
15. Vedlejší účastník řízení také poukázal na skutečnost, že předmětem daňové kontroly nebyla plnění poskytovaná stěžovatelkou jejím odběratelům. To vyslovil závazně NSS v prvním rozsudku spolu s tím, že skutková zjištění nebyla dostatečná ani pro prokázání totožnosti plnění, již tvrdila stěžovatelka. Vzhledem k tomu má vedlejší účastník za to, že se NSS s údajně opomenutou argumentací nepřímo dostatečně vypořádal, a k porušení práv stěžovatelky nedošlo.
16. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí. Možnosti se k nim vyjádřit stěžovatelka nevyužila.
17. Ústavní soud upustil od konání ústního jednání, protože nebylo třeba provádět dokazování a od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
18. Po prostudování zapůjčených soudních spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V.A Obecná východiska
19. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí, v souladu s čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
20. Z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup je zákonodárcem upraven v procesních předpisech podústavního práva. Výše uvedené nemá za následek neústavnost každého postupu soudu, který je v rozporu s ustanovením příslušného procesního předpisu. Ústavní soud nepřezkoumává každý nedostatek či pochybení v řízení izolovaně, hledí zejména na to, jaký vliv měly případné vady na řízení jako celek (např. nález sp. zn. III. ÚS 2193/19 ze dne 21. 4. 2021, bod 29).
21. Ústavní soud již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci, ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází, nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí k ochraně svých práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2115/24 ze dne 30. 7. 2025).
22. Součástí ústavních záruk řádně vedeného soudního řízení je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 nebo sp. zn. II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013). Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Jde-li o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). V.B Aplikace na projednávanou věc
23. Pro obsah obou napadených rozhodnutí (tj. druhého rozhodnutí krajského soudu a druhého rozhodnutí NSS) je určující právní názor obsažený v prvním (kasačním) rozhodnutí NSS, kterým zrušil první rozhodnutí krajského soudu.
24. Krajský soud byl při novém rozhodování věci vázán v něm obsaženým právním názorem (§ 110 odst. 4 soudního řádu správního). Závazným právním názorem je třeba rozumět ve zrušujícím rozsudku vyjádřený závěr o aplikaci a interpretaci práva, jež bylo nebo mělo být užito v rozhodované věci a jímž se tento soud zabýval ke kasačním námitkám, nebo jímž se zabýval nad jejich rámec v mezích § 109 odst. 3 a 4 soudního řádu správního (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008). Svým předchozím právním názorem byl při rozhodování o stěžovatelčině kasační stížnosti vázán za jinak nezměněné situace i NSS, jelikož je vyloučeno, aby "sám svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci revidoval. Tím je zaručen i požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Patří-li tyto zásady předpokládající stejné rozhodování soudu v obdobných případech k základním atributům právního státu a jsou-li naplněním zásady spravedlivého procesu, pak tím spíše musí být respektovány při opakovaném rozhodování v téže věci za situace, kdy je rozhodováno za stejných poměrů jako při předchozím rozhodnutí." (usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 59/2007-56, shodně i usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 As 3/2018-50 ze dne 22. 10. 2019).
25. Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelce, že NSS pochybil už při prvním posouzení její věci, následkem čehož napadená rozhodnutí porušují její právo na soudní ochranu.
26. Stěžejním právním závěrem NSS v prvním rozhodnutí, a důvodem, proč zrušil první rozsudek krajského soudu, bylo, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou mající za následek nezákonnost rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního]. Vadu samotnou identifikoval NSS v tom, že krajský soud překročil rozsah přezkumu správního rozhodnutí, který je podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního omezen na přezkum v mezích uplatněných žalobních bodů. Toto ustanovení omezuje činnost soudu v tom smyslu, že "se může zabývat jen takovými žalobními body (důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí), které žalobce v žalobě uplatnil. I kdyby snad soud viděl v rozhodnutí vady, které však žalobce neuplatnil, nemůže je sám o své vůli identifikovat a rozhodnutí zrušit." (komentář k § 75 odst. 2 soudního řádu správního in KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, cit. dle ASPI, marg. č. 12).
27. Podle NSS tedy krajský soud procesně pochybil, když z žaloby vzal "zcela obecně podanou" námitku, tu rozpracoval nad rámec vlastní argumentace stěžovatelky a na tomto základě pak zrušil přezkoumávané rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení.
28. Uvedený závěr NSS, na němž následně stojí obě ústavní stížností napadená rozhodnutí, však postrádá oporu ve spisu krajského soudu.
29. Stěžovatelka v žalobě, v závěru části označené podnadpisem "VI.2. Plnění přijatá od společnosti JR HIGHLANDER" (s. 10 až 11 žaloby, č. l. 6 až 7 spisu krajského soudu), uvedla (v původním znění): "V neposlední řadě je nelogický postup orgánů finanční správy, kteří tvrdí, že plnění od společnosti JR HIGHLANDER představuje montáž, tj. že musí být zahrnuty v režimu přenesené daňové povinnosti. Avšak identické plnění, které bylo poskytnuto společností JR HIGHLANDER, bylo následně fakturováno společnosti MINIMAX, avšak u tohoto plnění správce daně ponechal běžný daňový režim, nikoliv režim daňové povinnosti. Tím nezákonně zvýšil povinnost daňového subjektu odvést daň. Iracionalita postupu orgánů finanční správy, kteří klasifikují i z hlediska činnosti plnění od dodavatele daňového subjektu jako montáž, tj. jako poslední fázi jakékoliv činnosti, avšak když daňový subjekt fakturuje toto plnění svému odběrateli, a hradí DPH na výstupu (tj. neaplikuje se režim přenesené daňové povinnosti), nikterak to správce daně nerozporuje, ačkoliv by měl postupovat dle ust. § 1 odst. 2 daňového řádu, a stanovit daň objektivně správně (tj. i z hlediska daně na výstupu)."
30. Krajský soud tuto část žaloby rekapituloval v závěru bodu 9 svého prvního rozsudku. V návaznosti na ni pak v bodě 65 téhož rozhodnutí shledal žalobu jako důvodnou, jelikož správní orgány podle jeho názoru pochybily, když nevzaly nijak do úvahy, že stěžovatelka totéž plnění, které jí poskytl jako dodavatel JR HIGHLANDER, poskytla dále společnosti MINIMAX; odůvodnil, že zatímco na první plnění se podle vedlejšího účastníka vztahoval režim přenesení daňové povinnosti, u druhého plnění ponechal stěžovatelku zaplatit daň na výstupu, čímž jí v důsledku byla stanovena daňová povinnost v nesprávné (vyšší) výši.
31. Jak plyne z bodu 21, 23 a 24 prvního rozsudku NSS, měl tento soud za to, že bod 65 rozsudku krajského soudu se vztahuje k části VII. žaloby, nikoli k výše citované pasáži žaloby z části VI.2, která mu přitom svým obsahem zcela jasně odpovídá. Tomu nasvědčuje i to, že NSS zavázal krajský soud vypořádat část VII. žaloby, která přitom již v jeho prvním rozhodnutí vypořádána byla (viz bod 31), což krajský soud posléze zdůraznil ve svém druhém rozhodnutí (viz jeho bod 72).
32. Závěr NSS, že krajský soud překročil meze přezkumu správního rozhodnutí, tak byl zjevně nesprávný a neodpovídal skutečnému obsahu včasně vznesených žalobních bodů stěžovatelky. Protože byl pro krajský soud nesprávný právní názor NSS závazný, krajský soud ve svém druhém rozhodnutí nevypořádal část žalobní argumentace, kterou stěžovatelka v žalobě předložila.
33. Ačkoli tedy krajský soud sám nijak nepochybil, zamítavý výrok jeho druhého rozhodnutí vychází ze závěrů NSS, které odporují obsahu soudního spisu, a v tomto smyslu jsou tedy projevem svévole. Žalobní bod, argumentačně dostatečně rozpracovaný, byl v žalobě zcela zjevně obsažen, takže měl být správními soudy vypořádán způsobem naplňujícím právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu naopak nevypořádalo jednu z podstatných námitek stěžovatelky, což představuje porušení práva na soudní ochranu v jeho aspektu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
34. Druhé (napadené) rozhodnutí NSS také porušilo právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť je postaveno na témže právním názoru. Ačkoli NSS své pochybení určitým způsobem v napadeném rozhodnutí sám připustil, neměl k dispozici nástroj, jímž by jej mohl účinně napravit.
35. Tvrzení NSS, že přehlédnutí relevantní žalobní argumentace bylo způsobeno nepřehledností a nesrozumitelností žaloby, nemůže zvrátit závěry, k nimž Ústavní soud výše dospěl. Ačkoli stěžovatelčinu žalobu nelze označit za příkladné podání k soudu, co se týče kvality jejího zpracování, výhrady, které vůči ní lze mít, se nijak nevymykají tomu, co Ústavní soud považuje za obvykle se vyskytující nešvary návrhů k soudu. Nešlo o podání, v němž by text byl strukturován a formulován natolik nesrozumitelně, že by nebylo seznatelné, co je jeho obsahem, což by bylo možné klást stěžovatelce k tíži. O tom svědčí skutečnost, že krajský soud obsah žaloby pochopil, zpracoval a adekvátně reflektoval už ve svém prvním rozhodnutí. To, že by každý obsahově ucelený žalobní bod měl být označen vlastním nadpisem a graficky odlišen, lze označit za racionální představu NSS o dobré praxi zpracování návrhů k soudu. Její nenaplnění ale samo o sobě nemůže odůvodnit, že se soud částí žalobní argumentace nebude zabývat, neboť ze zákona žádný takový formální požadavek nevyplývá.
36. Nejvyšší správní soud před Ústavním soudem rozporoval, že by se dopustil porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Zaprvé tvrdí, že jeho první rozhodnutí opíralo zrušení prvního rozhodnutí krajského soudu též o další podpůrný důvod, který obstojí samostatně. Zadruhé tvrdí, že stěžovatelčina argumentace byla z jeho strany de facto nepřímo vypořádána. Ani jedné linii argumentace nemůže Ústavní soud přisvědčit.
37. Je pravdou, že v prvním rozhodnutí NSS podpůrně uvedl, že krajský soud svůj závěr o totožnosti plnění přijatého stěžovatelkou od společnosti JR HIGHLANDER a poskytnutého společnosti MINIMAX dostatečně neodůvodnil; přitom zpochybnil, že pro něj mohl najít dostatečnou skutkovou oporu ve správním spisu, když se daňová kontrola na plnění poskytnuté společnosti MINIMAX nijak nezaměřovala. Na těchto podpůrných závěrech ovšem krajský soud své druhé rozhodnutí nezaložil, a ani je na nich založit nemohl. Nemohl totiž důkladněji odůvodnit svůj skutkový závěr o shodnosti plnění (nebo jej naopak opustit), když se podle závazného právního názoru NSS neměl pro absenci příslušné námitky touto skutkovou okolností vůbec zabývat (podle logiky, že nebyl-li skutkový závěr podstatný pro posouzení uplatněných žalobních bodů, neměl být ani předmětem řízení před krajským soudem; viz bod 71 napadeného rozsudku krajského soudu).
38. Za takové situace může Ústavní soud stěží vytýkat stěžovatelce, že podpůrné závěry NSS nerozporovala, ať už v dalším řízení před krajským soudem, ve své kasační stížnosti nebo v ústavní stížnosti. I pokud by tak byla učinila, nemohla tím nic změnit na dosavadním výsledku řízení. Z druhé strany viděno, pokud by NSS své kasační rozhodnutí založil výhradně na těchto podpůrných závěrech, krajský soud by byl vázán zcela odlišným právním názorem a v dalším řízení by postupoval odlišně, ačkoli nelze předjímat, k jakému závěru ohledně důvodnosti žaloby by krajský soud dospěl.
39. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v souvislosti s tvrzeným nepřímým vypořádáním stěžovatelčiny námitky. NSS i vedlejší účastník ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti poukazují na to, že se NSS v napadeném rozsudku (výslovně jako obiter dictum, viz jeho bod 57) vyjádřil k nedůvodnosti krajským soudem nevypořádaného žalobního bodu. Tuto argumentaci dále rozpracovávají ve vyjádřeních k ústavní stížnosti. Ústavní soud však nemůže přijmout, aby až na úrovni řízení o mimořádném opravném prostředku (kasační stížnosti) NSS "doháněl" nedostatky odůvodnění jím přezkoumávaného rozhodnutí krajského soudu, které předtím sám vyvolal, když opomněl vzít v potaz část žaloby. Důvodem je, že stěžovatelka se nemohla k právnímu názoru zaujatému k jejímu žalobnímu bodu vyjádřit dříve než v ústavní stížnosti, ačkoli pro to zjevně měla mít příležitost už v řízení před správními soudy.
40. S ohledem na výše uvedené však není v dané věci možné se nyní zabývat tím, zda došlo vedle porušení práva na soudní ochranu také k porušení práva na ochranu vlastnictví. Toto posouzení náleží primárně správním soudům, jejichž úkolem je též ochrana ústavně chráněných práv (čl. 4 Ústavy). Učinit tak musejí tedy primárně ony, a to v řízení, které dostojí požadavkům práva na soudní ochranu. Toto rozhodnutí Ústavního soudu tak ve svém důsledku nepředjímá konečný výsledek řízení před správními soudy.
41. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí porušila stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Proto postupoval podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a obě rozhodnutí zrušil.
42. Následkem zrušení obou rozhodnutí se věc vrací do fáze řízení před krajským soudem. Krajskému soudu v dalším řízení přísluší, aby opětovně rozhodl o stěžovatelčině žalobě. Jak plyne z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v dalším rozhodování již krajský soud, a případně ani NSS, není vázán těmi závěry prvního rozhodnutí NSS, které Ústavní soud překonal tímto nálezem, ačkoli toto rozhodnutí NSS není tímto nálezem formálně zrušeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu