Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., právně zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 25 Cdo 2152/2023-442, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2023 č. j. 17 Co 81/2022-392 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 3 C 104/2018-325, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a J. M., J. M. J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení 353 352 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud ve sporu o náhradu nemajetkové újmy na zdraví (17 980 Kč za vytrpěnou bolest, 327 897 Kč za ztížení společenského uplatnění a 7 475 Kč za náklady na znalecký posudek) vyšel ze zjištění, že dne 4. 9. 2015 po půlnoci došlo v hotelu X při firemní akci ke dvěma fyzickým konfliktům mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky. V důsledku prvního konfliktu utrpěl stěžovatel podlitiny v obličeji, měl poškozené zuby a bolelo ho koleno. Za uvedené jednání bylo proti němu vedeno trestní stíhání, které bylo podmíněně zastaveno. Následně nastal v prostoru další incident, jehož přesný průběh se soudu nepodařilo prokázat, neboť verze účastníků řízení se diametrálně odlišovaly. Podle soudu nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastníci, případně pouze některý z nich, dopustili deliktního jednání způsobem, v jehož důsledku měla podle žalobních tvrzení vzniknout újma na zdraví stěžovatele. I kdyby mu nějaká zranění způsobili, bylo jejich jednání učiněno v nutné obraně.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a dále v trestním řízení vedeném proti stěžovateli a v trestním řízení vedeném proti vedlejším účastníkům. Podle odvolacího soudu pro důvodnost nároku nepostačuje pouze prokázat tvrzení, že stěžovatele vedlejší účastníci při druhém incidentu společně fyzicky napadali (a to případně i kopanci do hlavy a těla), ale především bylo na stěžovateli, aby prokázal, že mu tímto protiprávním jednáním skutečně způsobili újmu na zdraví v tom rozsahu, jak ji specifikoval v žalobě; nepostačí, že takovou újmu na zdraví způsobit mohli. To nabývá na významu zejména za situace, kdy je zcela nepochybné, že k fyzické potyčce mezi stěžovatelem (který ji vyvolal) a jedním vedlejším účastníkem došlo již před druhým incidentem.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ve výroku I. odmítl jako nepřípustné a ve výroku II. řízení zastavil, neboť dovolání směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh konfliktu mezi ním a vedlejšími účastníky, přičemž nesouhlasí s posouzením celé věci obecnými soudy. Přestože nakonec nebylo jednání vedlejších účastníků potrestáno v rovině trestněprávní, vykazoval útok na stěžovatele znaky trestného činu ublížení na zdraví. Pakliže tedy byla věc posléze přestupkovým orgánem odložena, neboť podle Městského úřadu ve Vyškově "došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo předání věcí", musí mít stěžovatel jako poškozený na zdraví možnost domoci se v právním státě nároku na náhradu újmy, pokud mu byla nepochopitelným postupem soudu trestního a přestupkového správního orgánu upřena možnost dosáhnout alespoň jakéhosi morálního zadostiučinění uložením odpovídajícího trestu útočníkům.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. S jeho rozhodnutím však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje, jeho námitky jsou především skutkového charakteru. Vzhledem k tomu, že je toto usnesení stěžovatelem navrhováno zrušit, musel se Ústavní soud primárně zabývat jím.
10. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel neformuluje právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Přichází jen s kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení svědeckých výpovědí a dalších důkazů, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Uplatněné námitky stěžovatele nesměřovaly podle dovolacího soudu k vyřešení právních otázek, nýbrž především zpochybňovaly hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí očitých svědků vzájemného konfliktu účastníků, a z toho vyplývající skutková zjištění, na nichž je založen závěr o tom, že stěžovatel neprokázal, že by zranění, za něž požaduje náhradu, utrpěl pouze v rámci druhé fáze konfliktu. Nesprávnost rozhodnutí byla v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž stěžovatel nesouhlasí.
Předložil vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizoval s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti jeho nároku. Uplatněné námitky postrádaly charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), protože nesměřovaly proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
14. Ústavní soud považuje shora rekapitulované odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu za plně dostačující. Po přezkoumání obou rozsudků nižších soudů je zřejmé, že stěžovatelovy námitky vycházejí z jím viděného skutkového stavu věci, nikoli skutkového stavu zjištěného rozsáhlým dokazováním. Ústavněprávního přezkumu se však nelze účinně domáhat tím, že stěžovatel na půdě Ústavního soudu vede pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu