USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: F. S., zastoupený Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti žalovaným: 1) J. M. zastoupený JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Václavská 226/2, Brno, 2) J. M., 3) J. M., oba zastoupeni zmocněncem P. S., o 353.352 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 104/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2023, č. j. 17 Co 81/2022-392, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 11. 2021, č. j. 3 C 104/2018-325, se zastavuje. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů dovolacího řízení 6.534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Běly Sedláčkové. IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 353.352 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud ve sporu o náhradu nemajetkové újmy na zdraví (17.980 Kč za vytrpěnou bolest, 327.897 Kč za ztížení společenského uplatnění a 7.475 Kč za náklady na znalecký posudek) vyšel ze zjištění, že dne 4. 9. 2015 po půlnoci došlo v hotelu A. v D. při firemní akci ke dvěma fyzickým konfliktům mezi žalobcem a žalovanými. Nejprve uvnitř objektu vyvolal žalobce slovní rozepři a napadl žalovaného 1) úderem pěsti do obličeje, čímž mu ulomil zub a pohmoždil jej v obličeji a poté mu roztrhl košili.
Žalobce i po tomto útoku žalovaného 1) slovně provokoval, takže potyčka pokračovala tak, že se oba účastníci vzájemně napadali pěstmi, drželi se, přetahovali a oba upadli na podlahu, než je další účastníci akce od sebe odtrhli. V důsledku tohoto prvního konfliktu utrpěl žalobce podlitiny v obličeji, měl poškozené zuby a bolelo ho koleno. Za uvedené jednání bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání, které bylo podmíněně zastaveno. Následně po blíže nezjištěné době nastal v prostoru bezprostředně přilehlého venkovního posezení další incident, jehož se na straně žalovaného 1) zúčastnili i žalovaní 2) a 3), avšak jeho přesný průběh se soudu nepodařilo prokázat, neboť verze účastníků řízení se diametrálně odlišovaly.
Soud neuvěřil svědeckým výpovědím I. T. a M. B., které navzájem úplně nekorespondovaly, za nejvěrohodnějšího svědka označil B. S. a provedené důkazy zhodnotil tak, že část zranění, které žalobce požaduje odčinit (podlitiny v obličeji, poškození zubů a poranění kolene), mu byla způsobena již v rámci prvního incidentu v sále, jehož aktéry byli pouze žalobce a žalovaný 1). Ten však za ně není povinen k náhradě, neboť jednal v nutné obraně podle § 2905 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“). Vzhledem k tomu, že část zranění žalobce utrpěl od žalovaného 1) právě během incidentu uvnitř hotelu, přičemž se nejednalo o zranění zcela nepodstatná a zanedbatelná, jak se žalobce snažil v tomto řízení prezentovat, měl soud za vyloučené, aby je utrpěl následně během incidentu venku, kde na jeho napadení měli podle jeho tvrzení participovat všichni tři žalovaní. Nebylo ovšem prokázáno, že by se žalovaní 1) až 3), příp. pouze některý z nich, ve venkovních prostorách dopustili deliktního jednání způsobem, v jehož důsledku měla podle žalobních tvrzení vzniknout újma na zdraví, za kterou žalobce požaduje náhradu.
I kdyby žalovaní 2) a 3) nějaká zranění žalobci způsobili, bylo jejich jednání taktéž učiněno v nutné obraně. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 17 Co 81/2022-392, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného jak soudem prvního stupně, tak v trestním řízení vedeném proti žalobci u Policie České republiky, Krajské ředitelství police Jihomoravského kraje, Územní odbor Vyškov oddělení kriminalistiky, č. j.
KRPB - 213598/TČ-2015-061271-POS, a též v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 96/2016, proti žalovaným 1), 2) a 3). Shrnul, že mezi účastníky řízení došlo ke dvěma incidentům. Při prvním konfliktu, který jednoznačně vyprovokoval žalobce pod vlivem alkoholu, docházelo mezi ním a žalovaným 1) k vzájemnému fyzickému napadání. Při druhém incidentu došlo k fyzickému napadení žalobce žalovaným 1), do nějž se zapojili i žalovaný 2) a 3). Podle odvolacího soudu pro důvodnost žalobcova nároku nepostačuje pouze prokázat tvrzení, že jej všichni žalovaní při druhém incidentu společně fyzicky napadali (a to případně i kopanci do hlavy a těla), ale především bylo na žalobci, aby prokázal, že mu tímto protiprávním jednáním skutečně způsobili újmu na zdraví v tom rozsahu, jak ji specifikoval v žalobě; nepostačí, že takovou újmu na zdraví způsobit mohli.
To nabývá na významu zejména za situace, kdy je zcela nepochybné, že k fyzické potyčce mezi žalobcem (který ji vyvolal) a žalovaným 1) došlo již před druhým incidentem. Ze samotné výpovědi žalobce v trestním řízení je přitom zřejmé, že již při prvním konfliktu utrpěl zcela viditelná zranění v obličeji a zranění v podobě ulomení zubů, a příznaky odpovídající diagnostikovaným újmám na zdraví podle prvotní výpovědi před orgány policie registrovala též svědkyně T. již při příchodu žalobce ven, tedy před druhým konfliktem.
Znalec, jehož výslech navrhoval žalobce, by se tak mohl vyjádřit pouze k možnému mechanismu vzniku zranění, který je ovšem prakticky shodný při obou fázích incidentu. Při posuzování této otázky se jedná o skutková zjištění, nikoliv o zjištění odborného charakteru. Jestliže žalobce uváděl, že veškerá zranění utrpěl až při druhém incidentu, bylo na něm, aby své tvrzení o vzniku újmy na zdraví a jejího rozsahu až při druhém incidentu prokázal. To však žalobce neučinil ani přes poučení, kterého se mu dostalo ze strany soudu podle § 118a odst. 3 o.
s. ř. Důkazy, které žalobce navrhl provést, nejsou podle názoru odvolacího soudu způsobilé tato tvrzení prokázat, tudíž bylo nadbytečné je provádět. Za této situace považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se blíže tím, zda žalovaní při druhém incidentu jednali v rámci nutné obrany. Rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 11. 2021, č. j. 3 C 104/2018-325, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle jeho názoru bylo v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 82/2018 zamítnuto pro nadbytečnost několik důkazních návrhů, kterými mohla být prokázána jeho tvrzení. Odvolací soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že jím konkretizovaná zranění utrpěl při druhém incidentu, kdy byl napaden žalovanými 1) až 3), ačkoliv je mohl utrpět během předešlého incidentu.
Skutečnost, že oba incidenty na sebe bezprostředně navazovaly a druhý z nich byl vyústěním a zintenzivněním prvotní vzájemné potyčky mezi žalobcem a žalovaným 1), odvolací soud nijak nehodnotil a z nějakého důvodu oba incidenty striktně odděluje a klade na žalobce povinnost tvrdit a prokázat, že zranění utrpěl až při druhém z nich. Přesto všechny důkazní návrhy, které k tomu žalobce učinil, odvolací soud odmítl, neboť je nepovažoval za způsobilé k prokázání uplatněného nároku. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu je však soud povinen provést navržený důkaz týkající se rozhodné skutečnosti a nemůže jej pominout s odůvodněním, že od něho nelze očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti.
Tím spíše, jde-li o otázku odbornou jako v projednávané věci. Závěry odvolacího soudu jsou rozporné, pokud na jednu stranu uvádí, že průběh prvního incidentu není podstatný, na druhé straně však uvádí, že tento incident je zcela stěžejní pro posouzení nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy. Má-li odvolací soud za to, že vzájemná potyčka dvou osob korigovaná dalšími osobami je srovnatelná se situací, při které žalovaní kopali do žalobce ležícího na zemi, není tato úvaha podložena žádným odborným podkladem; soud nedisponuje odbornými znalostmi pro takové posouzení.
Spekulativní je pak závěr soudu, že ke zraněním nemohlo dojít při druhém incidentu a že toto tvrzení nelze prokázat jeho výslechem a výslechem navrhovaného znalce. Pohledem odvolacího soudu by žalobce vznik konkrétních zranění tak, aby byl jednoznačně prokazatelně oddělen první a druhý incident, prokázal jedině tím, že by se po prvním incidentu odebral na lékařské vyšetření a následně by totéž učinil po druhém incidentu. Takový postup je absurdní, zvláště s ohledem na to, že se žalovaný 1) účastnil obou konfliktů.
Žalobce byl fyzicky napaden žalovanými 1) až 3), byla mu prokazatelně způsobena újma na zdraví, avšak soudy bylo konstatováno, že nemá nárok na odškodnění této újmy, neboť nedokázal exaktně rozkrýt konkrétní okamžik vzniku těch kterých zranění. Žalobce navíc opakovaně uváděl, že oba incidenty následovaly v bezprostředním časovém sledu po sobě, nadto při druhém útoku žalovaných není z medicínského hlediska možné určit, která konkrétní zranění mu každý z žalovaných způsobil, neboť útoky od žalovaných se fakticky překrývaly (šlo o hromadný útok žalovaných na osobu žalobce).
Žalobce dále namítá, že soudy hodnotily svévolně svědecké výpovědi svědkyň I. T. a M. B. ke druhému incidentu jako nevěrohodné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud zamítl, neboť argumentace dovolatele se rozchází se skutkovým stavem zjištěným soudy. Shodný návrh učinil i žalovaný 3). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel neformuluje právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Přichází jen s kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení svědeckých výpovědí a dalších důkazů, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o.
s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19) zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu.
Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje. Dovolatelem uplatněné námitky nesměřují k vyřešení právních otázek, nýbrž především zpochybňují hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí očitých svědků vzájemného konfliktu účastníků, a z toho vyplývající skutková zjištění, na nichž je založen závěr o tom, že neprokázal, že by zranění, za něž požaduje náhradu, utrpěl pouze v rámci druhé fáze konfliktu.
Jinými slovy řečeno dovolatel polemizuje s tím, jak soudy zhodnotily důkazy významné pro závěr o nedůvodnosti nároku, namítá rozpory ve svědeckém dokazování a nesouhlasí se skutkovými zjištěními. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí.
V podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti jeho nároku. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Ani výhrada, že nalézací soudy neprovedly některé navržené důkazy, nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Dovolatel přehlíží, že podle ustálené judikatury soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaný pod C 5978 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26.
10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se však musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Nalézací soudy řádně vyložily důvody, pro něž shledaly zejména důkaz znaleckým posudkem k mechanismu vzniku zranění nadbytečným, čímž dostály nastíněným východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Až absurdně vyznívá dovolací námitka, že požadavek na prokázání rozsahu poškození zdraví ve druhé fázi konfliktu mohl dovolatel splnit jen tak, že by již po prvním konfliktu navštívil lékaře, aby zjistil rozsah poranění, a že by tak musel učinit též po konfliktu druhém.
Jednak je zřejmé, že kdyby tak dovolatel učinil, resp. kdyby vůbec celý incident nevyvolal, nemusel by nutnost prokázání vzniklé újmy nyní relativizovat, jednak přehlíží, že jeho tvrzení o kompletním vzniku újmy až při druhé potyčce je vyvraceno i výpověďmi těch svědků, kteří u něj již po prvním incidentu pozorovali známky zranění odpovídající zhruba jím popisovaným újmám. Pro úplnost lze dodat, že povinnost rozlišit přesně, v jaké fázi konfliktu či v důsledku působení kterého z více útočníků byla způsobena újma na zdraví či životě, se podle soudní praxe (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000, č. 77/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.”, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 269/2014, č.
101/2014 Sb. rozh. obč.) nevyžaduje tam, kde byla újma způsobena společnou akcí více osob (směřující k témuž cíli), u nichž nelze podíl na celkovém výsledku určit, například není-li zřejmé, kdo a jak vedl konkrétní úder vůči napadenému. To však není přesně tento případ, neboť zde proběhly dva konflikty, které spolu sice souvisely a navazovaly na sebe, přesto však se odlišovaly jak časem, místem a zčásti i obsazením, tak zejména tím, že v úvahu připadající odpovědnost žalovaného 1) u prvního z nich je vyloučena naplněním podmínek nutné obrany proti útoku žalobce, zatímco teprve ve druhém se zapojili i zbývající žalovaní.
I když odvolací soud již neposuzoval, zda i zde byly podmínky nutné obrany žalovaných, důvodně vyžadoval, aby bylo doloženo, jaká zranění utrpěl žalobce v této pozdější fázi konfliktu, neboť jen za ně by mohla být ukládána žalovaným povinnost k náhradě. Je tedy zřejmé, že tímto závěrem odvolací soud nevybočil z ustálené judikatury dovolacího soudu, která vyžaduje řádné prokázání všech zákonných podmínek vzniku povinnosti škůdce hradit jím způsobenou újmu. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod, tj.
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jímž by odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel napadl výslovně též rozsudek soudu prvního stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je však podle § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, č. 47/2006 Sb. rozh. obč. a judikaturu na ně navazující, včetně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 851/2021). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu