21 Cdo 82/2018
8
9
21 Cdo 82/2018-277
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně O. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná č.
356/7, proti žalovanému XY se sídlem v XY, IČO XY, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 74/2016, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května
2017, č. j. 16 Co 17/2017-191, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 C 74/2016-121, v odstavci
I. výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015
daná žalovaným žalobkyni je neplatná) a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne
23. 11. 2016, č. j. 6 C 74/2016-121 (s výjimkou odstavce I. výroku, jímž bylo
určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 daná žalovaným
žalobkyni je neplatná, a odstavce V. výroku, jímž bylo rozhodnuto, že „usnesení
zdejšího soudu č. j. 6 C 74/2016 ze dne 11. 8. 2016 se zrušuje“), se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 12. 11. 2015 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvod výpovědi
spatřoval v tom, že žalobkyně se v rámci výkonu funkce „stálého opatrovníka v
zastoupení XY“ dopustila několika závažných porušení svých pracovních
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané
práci, které byly zjištěny interním auditem, který probíhal na odboru -
oddělení sociálních služeb a komunitního plánování v době od 20. 10. do 9. 11. 2015 a byl zaměřen na prověření stavu vedení spisové agendy u osob, které jsou
omezeny ve způsobilosti k právním úkonům, u nichž XY vykonává funkci
opatrovníka. Je poukazováno zejména na pochybení žalobkyně jako opatrovnice v
případě prodeje pozemku opatrovance J. Š., kdy došlo k poškození jeho práv
jednáním opatrovníka v úzké spolupráci s M. (zaměstnancem žalovaného), kdy
opatrovanec musel zaplatit (P. M.) částku 13.000,- Kč jako úhradu za
zprostředkování prodeje, přičemž tento úkon měl být vykonán zaměstnanci XY
bezplatně bez nároku na odměnu, a na další pochybení žalobkyně při správě
majetku J. S., jemuž rovněž vykonává opatrovnici, v případě nákupu bytu pro něj
a všech operací spojených s tímto nákupem, kdy došlo ke zneužití jeho
finančních prostředků; žalobkyni je v té souvislosti vytýkáno uložení
finančních prostředků v „neexistující příruční pokladně“ (částky 18.000,- Kč
jako rozdílu mezi dohodnutou provizí 2.000,- Kč a částkou 20.000,- Kč, na
kterou byl žalobkyní vystaven platební poukaz na výplatu provize, a další
částky 10.000,- Kč dle platebního poukazu ze dne 20. 10. 2015 nesprávně
vyplaceného v hotovosti), což žalovaný považuje za hrubé porušení povinnosti
opatrovance ze strany opatrovníka. Je zdůrazňováno, že v obou případech
vystupuje vedle žalobkyně (jako opatrovnice) i P. M. jednak v roli „zaměstnance
XY“, jednak jako fyzická osoba poskytující právní služby za úplatu. Dalším dopisem ze dne 30. 11. 2015 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvody
této výpovědi z pracovního poměru jsou z hlediska obsahu totožné s důvody
výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti obou výpovědí z pracovního poměru. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytýkaných závažných porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci
nedopustila. Má za to, že skutečným důvodem výpovědí je fakt, že na počátku
roku 2015 začala žít s M. jako druh a družka a byla ze strany žalovaného z
tohoto důvodu vystavena šikaně. V první řadě však namítala, že obě výpovědi z
pracovního poměru jí byly dány v době těhotenství, tedy v ochranné době. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 C 74/2016-121,
určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 daná žalovaným
žalobkyni je neplatná (výrok I.), že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 11.
2015 daná žalovaným žalobkyni je neplatná (výrok II.), a rozhodl, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 32.820,- Kč k rukám její
zástupkyně (výrok III.), že žalovaný je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v
Opavě na nákladech řízení 89,- Kč (výrok IV.), a že „usnesení zdejšího soudu č. j. 6 C 74/2016 ze dne 11. 8. 2016 se zrušuje“ (výrok V.). Ve vztahu k výpovědi
z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 soud prvního stupně dovodil, že byla
žalobkyni dána v době, kdy byla těhotná, což zjistil z vyjádření I. M. ze dne
7. 9. 2016, jímž byla vyšetřena dne 13. 11. 2015, a dospěl k závěru, že byla
žalobkyni dána v rozporu se zákoníkem práce, který pro případ těhotenství
realizaci práva zaměstnavatele dát výpověď zakazuje, a že tedy tato výpověď je
neplatná. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru dne 30. 11. 2015 dovodil, že
„žalobkyně neprokázala, že by i ke dni druhé výpovědi, tj. 30. 11. 2015, byla
těhotná“, přičemž opět vycházel z vyjádření I. M., který sdělil, že další
vyšetření u něj žalobkyně podstoupila dne 11. 12. 2015 (uváděla větší krvácení,
děloha odpovídala fázi menstruačního cyklu) a že (vzhledem k tomu, že žalobkyně
jím nebyla vyšetřena přesně 30. 11. 2015, ale až s odstupem 11 dnů, kdy již
krvácela) „se nemůže jednoznačně vyjádřit, zda ke dni 30. 11. 2015 byla těhotná
nebo již proběhl samovolný spontánní potrat“; ke dni 11. 12. 2015 již lékař
těhotenství nepotvrdil a sdělil, že vyjádření k tomuto dni by bylo v rovině
spekulací. Ačkoliv ve vztahu ke svému tvrzení o svém těhotenství ke dni 30. 11. 2015 navrhla žalobkyně další důkazy, zejména provedení znaleckého posudku, soud
k jejich provedení nepřistoupil, neboť má zato, že „z žádného z těchto důkazů
by nevyplynul jednoznačný závěr toto tvrzení žalobkyně potvrzující“, a že „ani
žádný jiný důkaz, byť by se mělo jednat např. o znalecký posudek, nemůže
přinést závěr přesnější“ (veškeré další důkazy by vycházely primárně ze
zjištění M.); proto „pro nadbytečnost další důkazy neprováděl“. Zabývaje se
dále otázkou platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2015 z
hlediska naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce,
dospěl k závěru, že i tato výpověď je neplatná, neboť žalovaný neprokázal, že
by u žalobkyně byly dány důvody, pro které by s ní žalovaný mohl okamžitě
zrušit pracovní poměr, ani neprokázal, že by se žalobkyně dopustila závažného
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci nebo že by se žalobkyně dopouštěla soustavně méně
závažného porušování takových povinností a byla by v době posledních 6 měsíců
písemně upozorněna na možnost výpovědi. I kdyby se žalobkyně dopustila
vytýkaných porušení pracovních povinností, šlo o porušení „pouze drobná, neděla
se soustavně, nedosahovala minimálního počtu alespoň tří porušení a žalobkyně
ani ve lhůtě 6 měsíců písemně nebyla upozorněna na možnost výpovědi“; navíc
jimi nebyla způsobena žádná škoda. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 Co 17/2017-191, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I.
výroku
potvrdil (výrok I.), v odstavci II. výroku jej změnil tak, že žalobu na určení,
že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. 11. 2015 je neplatná, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a že žalobkyně je
povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 89,- Kč (výrok IV.). Ztotožnil se se závěry
soudu prvního stupně týkajícími se těhotenství žalobkyně v době doručení obou
výpovědí z pracovního poměru, tedy že žalobkyně byla ke dni 12. 11. 2015
těhotná, ovšem ke dni 30. 11. 2015 již těhotná nebyla, přičemž souhlasil se
závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o neprovedení dalšího důkazu navrženého
žalobkyní k jejímu těhotenství ke dni 30. 11. 2015 (znaleckého posudku), pro
nadbytečnost. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2015 s
poukazem na konstantní judikaturu, dle které v případě, že ve výpovědi je
uvedena řada výpovědních důvodů, resp. jednání v rozporu s povinnostmi
zaměstnance, zcela dostačuje, pokud alespoň jedno z těchto jednání splňuje
kritéria uvedená v § 52 písm. g) zákoníku práce, se odvolací soud „soustředil
na dle jeho závěrů nejpodstatnější porušení povinnosti ze strany žalobkyně, tj. otázku výběru částky 20.000,- Kč a jednání žalobkyně v této souvislosti“. Poté,
co dokazování doplnil žalovaným a žalobkyní navrženými důkazy (výslechem svědků
a listinami), na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně „nejen
zastírala, že nevybrala toliko částku 2.000,- Kč, ale částku 20.000,- Kč“, ale
že „po dobu 111 dnů si přisvojila částku 18.000,- Kč, a poté, co byl prováděn
audit, tuto částku vrátila zpět tím způsobem, že ji uložila v obálce do
uzamykatelné skříňky“, a dospěl k závěru, že žalobkyně v rozporu se svou
pracovní náplní a v rozporu se základní povinností zaměstnance podle ustanovení
§ 301 písm. d) zákoníku práce „úmyslným jednáním zaútočila na majetek svého
zaměstnavatele“; uvedené ustanovení se vztahuje i na majetek opatrovanců, který
zaměstnavatel opatruje. Úmyslné jednání zaměstnance proti majetku
zaměstnavatele, potažmo majetku opatrovance, hodnotil jako závažné porušení
povinností zaměstnance. Při vymezení hypotézy uvedené v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce přihlédl k tomu, že - aniž by byly u žalovaného směrnice,
které by upravovaly postup při prodeji či nákupu nemovitostí - nemůže „ani
žalobkyni připadat zcela normální, když jako zaměstnanec žalovaného a
opatrovník opatrovance osloví svého přítele, s nímž sdílí společnou domácnost,
navíc taktéž úředníka působícího u stejného zaměstnavatele, jako třetí osobu, a
nakonec mu zadá zakázku na zprostředkování v případě opatrovance, jehož zájmy
zastupuje“; ve prospěch žalobkyně nezohlednil tu skutečnost, že žalobkyně byla
do doby provádění auditu kladně hodnocena. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu – do výroku II., jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žaloba, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního
poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. 11.
2015 je neplatná, se
zamítá – podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení právní otázky, „za
jakých podmínek může účastník unést za řízení ohledně svých tvrzení důkazní
břemeno“. V tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval procesně
správně, když potvrdil jako správné zamítnutí provedení jí navrhovaného důkazu
– znaleckého posudku k otázce jejího těhotenství v době výpovědi 30. 11. 2015. Ačkoliv oba soudy vycházely z toho, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že
žalobkyně byla ke dni 30. 11. 2015 těhotná, nesla žalobkyně, neboť tuto
skutečnost před soudem tvrdila a bylo na ní, aby ji prokázala, soud prvního
stupně návrh žalobkyně na provedení důkazu - znaleckého posudku z oboru
lékařství, odvětví gynekologie, který by prokázal jí tvrzenou skutečnost, že ke
dni dání výpovědi z pracovního poměru z 30. 11. 2015 byla těhotná, zamítl s
odůvodněním, že takový důkaz jí tvrzenou skutečnost nemohl potvrdit; uvedený
závěr soudu prvního stupně, který následně převzal i odvolací soud, však
žalobkyně shledává „nanejvýš spekulativním a prakticky jí znemožňujícím unést
důkazní břemeno“. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze v první
řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy,
které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz
soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze
prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je
zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti,
která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Týká-li se
navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen jej provést a nemůže jej
pominout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost
tvrzené skutečnosti. Podle názoru žalobkyně jí navržený důkaz znaleckým
posudkem nemohl soud „jen tak“ označit jako nadbytečný, když uzavřel, že by jí
tvrzenou skutečnost (těhotenství v době výpovědi ze dne 30. 11. 2015) tento
důkaz nepotvrdil. Soud nemá znalosti a poznatky, jaké by měl znalec – lékař
gynekolog, tudíž závěr soudu o tom, že by tento důkaz nic podstatného
nepřinesl, je toliko spekulativní. Samotnou výpověď z pracovního poměru ze dne
30. 11. 205 žalobkyně považuje za neplatnou rovněž z důvodu, že není
opodstatněná, je účelová a vykonstruovaná. V jednání, kterým se zabýval
odvolací soud, nelze podle žalobkyně spatřovat závažné porušení jejích
povinností a úmyslné jednání proti majetku zaměstnavatele (nešlo vůbec o
majetek zaměstnavatele) a tento závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu (s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). Pokud se žalobkyně dopustila nějakého pochybení, mohlo jít nanejvýš o méně
závažné porušení pracovních povinností. Intenzita porušení pracovních
povinností, které jí bylo vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru, byla
odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť hypotéza
ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce byla vymezena nesprávně.
Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, „pokud vůbec jsou v dané
věci splněny podmínky pro přípustnost dovolání“. Ztotožňuje se s napadeným
rozsudkem odvolacího soudu, považuje jej za věcně správný a má zato, že zde
nejsou naplněny důvody pro podání dovolání; v plném rozsahu odkazuje na svá
předchozí vyjádření a stanoviska. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky procesního práva
(kdy soud může odmítnout provést účastníkem navržený důkaz jako nadbytečný),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
posuzovaná výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena dne 30. 11. 2015
– podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016
(tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon
č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. d) zák. práce zakazuje se dát zaměstnanci
výpověď v ochranné době, to je v době, kdy je zaměstnankyně těhotná nebo kdy
zaměstnankyně čerpá mateřskou dovolenou nebo kdy zaměstnankyně nebo zaměstnanec
čerpají rodičovskou dovolenou. Podle ustanovení § 54 písm. d) zák. práce zákaz výpovědi podle § 53 se
nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci pro jiné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci [§ 52 písm. g)] nebo porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v § 301a zvlášť hrubým
způsobem [§ 52 písm. h)]; to neplatí, jde-li o těhotnou zaměstnankyni,
zaměstnankyni čerpající mateřskou dovolenou, nebo o zaměstnance anebo
zaměstnankyni, kteří čerpají rodičovskou dovolenou. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska ustanovení § 53
zák. práce je rozhodující stav, který je tu v době, kdy byla dána výpověď, tj.
kdy byla výpověď doručena zaměstnanci. Aby nastaly právní následky zákazu
výpovědi podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. d) zák. práce, je – jak vyplývá z
dikce tohoto ustanovení – rozhodující pouze to, zda zaměstnankyně byla v době,
kdy jí byla doručena výpověď z pracovního poměru, těhotná. K doložení
těhotenství zpravidla slouží doklad o těhotenství vystavený lékařem na
příslušném tiskopisu, ale v případě pochybností není vyloučeno, aby soud tuto
skutečnost zjistil (ověřil) i jinak (např. podle okolností konkrétního případu
i odborným znaleckým posouzením těhotenství zaměstnankyně v rozhodné době). Je-li zaměstnankyně v době dání (doručení) výpovědi těhotná, pak s touto
situací je ze zákona (bez dalšího) spojen zákaz výpovědi. Při řešení otázky, zda žalobkyně byla ke dni 30. 11. 2015 těhotná (a zda z
tohoto důvodu byla v ochranné době ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. d)
zák. práce), soudy vycházely pouze z písemné lékařské zprávy lékaře I. M. ze
dne 7. 9. 2016, z níž dovodily, že „žalobkyně neprokázala, že by i ke dni druhé
výpovědi, tj. 30. 11. 2015, byla těhotná“, a uzavřely, že důkaz znaleckým
posudkem o těhotenství žalobkyně v době výpovědi z pracovního poměru by byl
nadbytečným důkazem. Tento závěr nepovažuje dovolací soud za správný. Podle ustálené judikatury k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež stanoví, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) soud
neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění
skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou
právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení
bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak
neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně
závaznými právními předpisy - důkazy nezákonné (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem
39/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006; z judikatury Ústavního soudu
srov. např. nález ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod
číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem
122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z pozdější doby nález
Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, anebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Týká-li se navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen důkaz provést;
nemůže provedení důkazu pominout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že
by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti (srov. např. dovolatelkou zmiňované
usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71,
uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085). Důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být ani jeho nevěrohodnost.
Závěr o
věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo
1479/2017). Protože žalobkyně v řízení tvrdila, že jak ke dni 12. 11. 2015, kdy jí byla
dána první výpověď z pracovního poměru, tak ke dni 30. 11. 2015, kdy jí byla
dána druhá výpověď z pracovního poměru ze stejných důvodů, byla těhotná (a tedy
v ochranné době), byla povinna označit důkazy potřebné k prokázání tohoto svého
tvrzení [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větu první o. s. ř.] a
měla v tomto směru důkazní břemeno, kterým se rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z
tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. § 120
odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku
nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a §
120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být
prokázána. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým
bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti
významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést
rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení
má - jak vyplývá z výše uvedeného - rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě
jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení
předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se
povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech
skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na
právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v
zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci
aplikována. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku
řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném
směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy
tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její
prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť, aby mohl
účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu
právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti
významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé
v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.]
nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. Účastník je povinen v občanském soudním řízení - jak je dáno již povahou věci -
tvrdit rozhodné skutečnosti jakožto vyjádření toho, co o určitém jevu svými
smysly vnímal nebo poznal. Povinnost tvrzení účastníka nezahrnuje objasnění
(vysvětlení) těchto skutečností a ani jiné závěry o nich, k nimž je třeba
odborných znalostí; posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí,
je v občanském soudním řízení úkolem znalců (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných
se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení
soudem. Zákon tak stanoví zásadu, že tam, kde posouzení skutkového stavu závisí
na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen
prostřednictvím odborného znaleckého posudku. Soud hodnotí přesvědčivost
posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů
a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem
tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho
prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost,
například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou
skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise
Soudní rozhledy, roč. 1995). „Nadbytečným“ je jen takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány
skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými
důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud
vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 4 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést
účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě
vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu
neunesení důkazního břemene [srov. například odůvodnění již zmíněného rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a v něm uvedený
právní názor, podle kterého neakceptování důkazního návrhu účastníka lze
založit - mimo jiné - i poukazem na nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle
něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo
již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno].
V projednávané věci soud prvního stupně (i odvolací soud, který jeho závěr v
tomto směru převzal), při posouzení, zda žalobkyně byla či nebyla ke dni 30. 11. 2015 těhotná, vycházel pouze z listinného důkazu (§ 129 o. s. ř.) – z
písemné lékařské zprávy ze dne 7. 9. 2016 (v níž lékař u všech použitých dat
nesprávně uvádí rok 2016 namísto roku 2015) obsahující - mimo jiné - sdělení I. M., že další vyšetření u něj žalobkyně podstoupila dne 11. 12. 2015, a proto se
(vzhledem k tomu, že žalobkyně jím nebyla vyšetřena přesně 30. 11. 2015, ale až
s odstupem 11 dnů, kdy již krvácela) „nemůže jednoznačně vyjádřit, zda ke dni
30. 11. 2015 byla těhotná nebo již proběhl samovolný spontánní potrat“, neboť
„vyjádření k tomuto dni by bylo v rovině spekulací“. Za této situace žalobkyně
k prokázání svého tvrzení, že ke dni 30. 11. 2015 (kdy jí byla dána v pořadí
druhá výpověď z pracovního poměru) byla těhotná a že její těhotenství trvalo do
10. 12. 2015, že tedy i tato výpověď jí byla dána v ochranné době, v řízení u
soudu prvního stupně navrhla - jak vyplývá z obsahu spisu - provedení důkazu
znaleckým posudkem, který by její těhotenství ke dni 30. 11. 2015 potvrdil. Vzhledem k tomu, že lékař I. M. – jak vyplývá z jeho lékařské zprávy – se
„nemůže jednoznačně vyjádřit, zda žalobkyně ke dni 30. 11. 2015 byla těhotná
nebo již proběhl samovolný spontánní potrat“, nebyla rozhodná otázka -
těhotenství žalobkyně ke dni 30. 11. 2015 - náležitě objasněna. Za tohoto stavu soudy nemohly v souladu se zákonem dospět k závěru, že
„žalobkyně neprokázala, že by i ke dni druhé výpovědi, tj. 30. 11. 2015, byla
těhotná“, aniž by provedly jí označený důkaz znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, který shledaly nadbytečným proto, že z tohoto důkazu „by
nevyplynul jednoznačný závěr toto tvrzení žalobkyně potvrzující“ a že „ani
žádný jiný důkaz, byť by se mělo jednat např. o znalecký posudek, nemůže
přinést závěr přesnější“. Nadbytečným – jak uvedeno výše - je jen takový důkaz,
prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již
byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy
shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§
120 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud (i soud prvního stupně) tedy náležitě nevzal v úvahu, že pro
„nadbytečnost“ lze odmítnout provést důkaz, který je způsobilý vést ke zjištění
skutkového stavu věci, jen jestliže prokazovaná skutečnost již byla prokázána
jinak, a nikoliv tehdy, jestliže dosud provedené důkazy (zatím) nevedly k
jejímu prokázání. Protože se soudy v projednávané věci náležitě nezabývaly tím, zda žalobkyně
byla ke dni 30. 11. 2015 těhotná, jsou závěry soudu prvního stupně i odvolacího
soudu o tom, že „ke dni 30. 11. 2015 nebylo prokázáno těhotenství žalobkyně“ a
že důkaz znaleckým posudkem k tomuto tvrzení žalobkyně je nadbytečným důkazem,
pro svou předčasnost nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu již z tohoto důvodu není
správný; protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
napadené části (ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v
odstavci II. výroku tak, že žaloba, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního
poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. 11. 2015 je neplatná, se
zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení
a ve vztahu ke státu) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou odstavce I. výroku, jímž bylo určeno, že
výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 daná žalovaným žalobkyni je
neplatná, a odstavce V. výroku, jímž bylo rozhodnuto, že „usnesení zdejšího
soudu č. j. 6 C 74/2016 ze dne 11. 8. 2016 se zrušuje“) a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Opavě) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu