22 Cdo 1479/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem
v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr.
Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8, o
vydání věci, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 408/2014, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2016,
č. j. 17 Co 49/2016-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 Co 49/2016-137, a
rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 11. 2015, č. j. 14 C
408/2014-100, ve výroku II. a III., se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu
Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11.
2015, č. j. 14 C 408/2014-100, vyloučil k samostatnému řízení žalobu o
zaplacení částky 58 550 Kč jako náhrady za užívání vozidla tovární značky
Peugeot 307, za období od 19. 8. 2013 do 24. 11. 2015 (výrok I.). Výrokem II.
uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni vozidlo označené ve výroku I. a
výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V tomto řízení je spor o vlastnictví předmětného vozidla. Žalobkyně tvrdí, že
žalovaný jí vozidlo daroval a nyní ho drží neoprávněně; žalovaný namítá, že
vozidlo koupil pro sebe a jako vlastník má právo ho také držet.
Manželství žalobkyně a žalovaného bylo již dříve pravomocně rozvedeno; v září
2012, kdy žalovaný zakoupil předmětné vozidlo a daroval ho žalované, však
účastníci opět žili v partnerském vztahu. Žalovaný vozidlo se zmocněním
žalobkyně přihlásil do registru vozidel s tím, že jako vlastník vozidla byla
uvedena žalobkyně; rovněž v pojistných smlouvách byla vždy jako pojistník
uváděna žalobkyně. V přesně nezjištěnou dobu v srpnu 2013 žalovaný předmětné
vozidlo žalobkyni odebral, přičemž přinejmenším od 19. 8. 2013 jí zcela
znemožnil jeho užívání a na výzvy žalobkyně k jeho vydání nereagoval.
Soud prvního stupně věc posoudil na základě § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), podle §
1040 odst. 1 o. z., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť bylo
prokázáno, že vlastnicí vozidla je žalobkyně a žalovaný má věc u sebe bez
právního důvodu.
V průběhu řízení navrhl žalovaný provedení důkazů výslechem svědků a soud
jednání odročil za účelem provedení dalšího dokazování (č. l. 86) a později
navrhl výslech dalších svědků (č. l. 92); celkem navrhl slyšení 6 svědků. S
těmito důkazními návrhy se soud prvního stupně vypořádal tak, že uvedl: „Návrhy
účastníků na další dokazování se zamítají“ (č. l. 95v); v rozsudku se o nich
již nezmínil.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, ve kterém mimo
jiné namítal, že soud neprovedl jím navrhované důkazy; v dalším podání navrhl,
aby tyto svědky vyslechl odvolací soud (č. l. 124). Odvolací soud pak při
jednání vyhlásil usnesení, že další dokazování nebude prováděno (č. l. 134).
Krajský soud v Brně (také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j.
17 Co 49/2016-137, rozsudek soud prvního stupně v napadených výrocích II. a
III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s právním hodnocením věci. Zdůraznil, že z provedených důkazů – zejména
svědeckých výpovědí, technického průkazu a pojistných smluv – jednoznačně
vyplývá úmysl žalovaného darovat vozidlo žalobkyni. K odvolací námitce týkající
se neprovedení navržených důkazů se nevyjádřil a ani v odůvodnění rozsudku
neuvedl, proč důkaznímu návrhu žalovaného nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“ Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
Předně namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když neprovedly dovolatelem
navržené důkazy, resp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na jejich provedení řádně
neodůvodnily. Navíc tím, že navržené důkazy (svědecké výpovědi) odvolací soud
hodnotil jako nevěrohodné, aniž by je nejdříve provedl, odchýlil se od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněného pod
číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („Rc 40/2003“).
Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje také v – údajném - závěru, podle
kterého bylo povinností žalovaného prokázat, že vozidlo žalobkyni nedaroval.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá závěr,
podle kterého žalovaný byl povinen prokázat, že k darování nedošlo. Co se týká
věrohodnosti vyslechnutých svědků, odvolací soud se jí podrobně zabýval, zcela
v souladu s judikaturou. Ani námitku neprovedení důkazních prostředků
nepovažuje za důvodnou, neboť navržené důkazy byly nadbytečné a nemohly nijak
ovlivnit rozhodnutí ve věci samé. Navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě
zamítnout.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a §
241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Ačkoli dovolatel uvádí – nepřípustně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí) všechny důvody
přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř., z obsahu dovolání lze dovodit, že jediný
uplatněný důvod přípustnosti dovolání ve skutečnosti spočívá v tvrzení, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně
dokazování. Tato skutečnost zakládá přípustnost dovolání.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. „není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním“.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu
odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž
i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny
navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim
nevyhoví – „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především
čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku
toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze
dne 12. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS
663/2000 ze dne 10. 4. 2001, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 20. 5.
2001). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho
nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody
toho kterého rozhodnutí a svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která
není v souladu se zásadou právního státu“ (srovnej např. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1324/14 ze dne 21. 8. 2009 nebo nález sp. zn. I. ÚS 1599/13 ze
dne 7. 4. 2015). Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016.
Z obsahu protokolů o jednání i z obsahu napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé,
že v nyní projednávané věci odvolací soud zamítnutí důkazních návrhů žádným
způsobem neodůvodnil. Pokud však dovolatel navrhl výslech svědků (jak plyne z
č. l. 86 a č. l. 124 spisu) a soud tyto důkazní návrhy zamítl, aniž by vyložil,
z jakých důvodů tak učinil, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího i Ústavního soudu. K tomu se s ohledem na poznámku odvolacího soudu
na str. 5 jeho rozsudku poznamenává, že důkazní návrhy dovolatele není možné
zamítnout z toho důvodu, že by snad bylo vyloučeno prokázat neexistenci
skutečnosti (že k darování nedošlo); současná civilistická doktrína totiž
připouští, že i negativní skutečnosti lze řádně dokazovat (k tomu blíže viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, a
literaturu tam uvedenou). Pokud jde o věrohodnost důkazních prostředků,
ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že „důvodem k tomu, aby
soud odmítl provést navržený důkaz, nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o
věrohodnosti důkazu je již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř.,
přičemž nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl“ (viz Rc 40/2003). Protože
však v nyní projednané věci nejsou zřejmé důvody rozhodnutí o zamítnutí
důkazních návrhů, nelze tvrzení dovolatele o tom, že soudy považovaly navržené
svědky za nevěrohodné, přisvědčit.
Ani dovolací námitka, podle které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně s tím odůvodněním, že dovolatel neprokázal neexistenci darovací smlouvy,
není důvodná; naopak z napadeného rozsudku je zřetelné, že důvodem rozhodnutí
bylo skutkové zjištění, podle kterého žalobkyně prokázala vlastnické právo k
vozidlu.
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které dovolací soud ruší napadené
rozhodnutí, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v rozsahu
uvedeném ve výroku i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu