Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Brože, MJur, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, právně zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 587/2025-339 ze dne 12. června 2025 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 45/2023-277 ze dne 18. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, obchodní společnosti MR COMMUNICATIONS, s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, Hany Písaříkové a Ing. Jiřího Písaříka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V záhlaví uvedený dlužník v řízení o určení, že je vlastníkem 10% podílu v první vedlejší účastnici, podal dne 25. září 2017 návrh, aby soud předběžným opatřením uložil první vedlejší účastnici povinnost zdržet se dispozice s obchodním závodem či jeho částmi a aby dceřiné obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY Group a. s. zakázal výkon konkurenční činnosti ve vztahu k činnosti první vedlejší účastnice.
3. Ústavní soud rozhodoval o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření v minulosti již několikrát. Naposledy usnesením sp. zn. III. ÚS 2112/25 ze dne 13. srpna 2025 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost první vedlejší účastnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 47/2025 ze dne 24. dubna 2025, kterým vrchní soud změnil zamítavé usnesení Městského soudu v Praze č. j. 73 Cm 218/2014-346 ze dne 2. října 2017 tak, že předběžné opatření nařídil.
4. Vzhledem k tomu, že stěžovateli, účastníkům řízení i vedlejším účastníkům jsou dosavadní průběh řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření i rozhodnutí Ústavního soudu známy, považuje Ústavní soud za dostatečné úvodem odkázat na odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2112/25 , v němž jsou průběh řízení a přijatá rozhodnutí podrobně popsány.
5. Pro přehled zde Ústavní soud - zjednodušeně - rekapituluje: městský soud dlužníkův návrh na nařízení předběžného opatření dne 2. října 2017 zamítl, vrchní soud k odvolání dlužníka rozhodnutí změnil dne 26. března 2018 tak, že návrhu vyhověl. Ústavní soud ústavní stížnost proti vyhovujícímu usnesení odmítl dne 13. července 2018. Městský soud žalobu pro zmatečnost proti vyhovujícímu usnesení vrchního soudu ze dne 26. března 2018 zamítl dne 7. března 2023, vrchní soud rozhodnutí změnil dne 18. září 2024 tak, že vyhovující usnesení vrchního soudu ze dne 26.
března 2018 zrušil. Vrchní soud pak znovu dne 24. dubna 2025 zamítavé rozhodnutí městského soudu ze dne 2. října 2017 změnil tak, že návrhu opět vyhověl a předběžné opatření nařídil. Ústavní soud ústavní stížnost proti vyhovujícímu usnesení dne 13. srpna 2025 odmítl. V řízení rozhodoval opakovaně i Nejvyšší soud, podaná dovolání odmítal pro objektivní nepřípustnost (účastníci byli opakovaně nesprávně poučeni o přípustnosti dovolání, ač šlo o rozhodnutí v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření).
6. Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje konkrétně proti usnesení vrchního soudu ze dne 18. září 2024, kterým změnil usnesení městského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost tak, že zrušil vyhovující usnesení vrchního soudu ze dne 26. března 2018 o nařízení předběžného opatření. Současně směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání proti napadenému zrušujícímu usnesení vrchního soudu.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje, jaký byl smysl předběžného opatření nařízeného usnesením vrchního soudu ze dne 26. března 2018, a jak jeho zrušení napadeným usnesením fatálně ohrožuje majetková práva stěžovatele, a to v situaci, kdy nelze v brzké době očekávat rozhodnutí ve věci samé. Vrchní soud nařídil předběžné opatření usnesením a od toho okamžiku působily jeho účinky nepřetržitě až do jeho zrušení napadeným usnesením vrchního soudu ze dne 18. září 2024. Později nařízená předběžná opatření přitom vyvolávají účinky v přítomnosti a do budoucna, nikoli však zpětně.
Nezruší-li tudíž Ústavní soud napadená usnesení, může na pomyslné celkové časové ose účinků všech předběžných opatření vzniknout prostor, kde nepůsobí účinky žádného předběžného opatření a vedlejší účastníci se mohou pokusit legalizovat minimálně část těch jednání, v jejichž rámci nevratně odklidili aktiva mimo sféru stěžovatele. Z toho důvodu by zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu Ústavním soudem nebylo dostatečné, neboť k "znovuobnovení" zrušeného předběžného opatření, o které stěžovateli jde, by nedošlo v přiměřené době.
Stěžovatel též nesouhlasí s tím, že dovolání bylo objektivně nepřípustné.
8. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je podána včas a je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), je však zjevně neopodstatněná. Proti usnesení vrchního soudu je ústavní stížnost z níže uvedených důvodů včasná, nikoli však přípustná.
9. Ústavní soud předesílá, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. září 2012 a v něm citovanou judikaturu). Tak tomu v posuzované věci nebylo.
10. Nejvyšší soud s odkazem na § 238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu odůvodnil, že dovolání není přípustné proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření. V jednotě se svou judikaturou uvedl, že i rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost podané proti usnesení, kterým se rozhoduje o předběžném opatření, je (stále) rozhodnutím o předběžném opatření. Těmto závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stejně tak závěru, že přípustnost dovolání nemůže založit nesprávné poučení o přípustnosti dovolání. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněná.
11. Nesprávné poučení má význam při posuzování včasnosti ústavní stížnosti proti napadenému usnesení vrchního soudu. Ústavní soud musí přihlížet k tomu, že předchozí stěžovatelovu ústavní stížnost proti napadenému usnesení vrchního soudu odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 33/25 ze dne 13. května 2025 jako nepřípustnou pro předčasnost z důvodu současného podání ústavní stížnosti a dovolání (po nesprávném poučení). Ústavní stížnost podaná proti napadenému usnesení vrchního soudu v dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu je tak včasná. Nelze totiž nejprve ústavní stížnost odmítnout jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže.
12. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení vrchního soudu je však podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť podaná ústavní stížnost nesměřuje proti konečnému rozhodnutí v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Napadeným usnesením vrchní soud zrušil vyhovující usnesení vrchního soudu (jiného senátu) ze dne 26. března 2018. Pak oživlo řízení o odvolání dlužníka proti zamítavému usnesení městského soudu ze dne 2. října 2017. Soudní řízení dále pokračovalo před vrchním soudem, a již i skončilo, a to vydáním usnesení ze dne 24. dubna 2025, kterým vrchní soud opět změnil zamítavé usnesení městského soudu ze dne 2. října 2017 a předběžné opatření opět nařídil. Vyhověl tak odvolání stěžovatele, respektive tehdy ještě dlužníka (dlužník je v úpadku od 9. prosince 2019 a v konkursu až od 14. září 2020 - srov. bod 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 2112/25 ). V posuzované věci nejsou splněny ani předpoklady pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
14. Ústavní soud závěrem jen poznamenává, že vrchní soud o nařízení předběžného opatření rozhodoval vždy podle stavu ke dni rozhodnutí městského soudu jako soudu prvního stupně. Z toho logicky plyne, že předběžné opatření mělo působit již od doby, kdy rozhodoval městský soud (jeho vyhovující rozhodnutí by bylo vykonatelné). Bylo-li nařízeno až po osmi letech, jistě jde o dobu zcela (až extrémně) nepřiměřenou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 1. října 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu