Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele GE Money Auto, s. r. o., IČ: 60 11 27 43, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2010, č. j. 29 Co 36/2010-23, spojené s návrhem na zrušení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 2010, č. j. 29 Co 36/2010-23, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 70 EC 2416/2009-20, jímž bylo řízení o zaplacení částky 38.645,48 Kč s příslušenstvím zastaveno podle § 104 odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z důvodu zahájeného insolvenčního řízení na žalovanou. Soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že zahájení insolvenčního řízení pro úpadek žalované, které předchází podání žaloby, představuje se zřetelem k § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona neodstranitelnou podmínku řízení, pro kterou nelze žalobu projednat. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že pro přerušení řízení není splněn žádný z předpokladů daných § 109 odst. 1 nebo 2 o. s. ř.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, s níž spojil návrh na zrušení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, brojí především proti tomu, že je zákonem nucen přihlásit svoji pohledávku v insolvenčním řízení, resp. namítá, že mu zákon zakazuje ji žalobou uplatnit v normálním soudním řízení. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonnými ustanoveními, které řeší účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Z toho pohledu nelze obecným soudům nic vytýkat. Přestože není jednotný názor, jakým způsobem nakládat se žalobou podanou v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, výsledek řízení by měl být v podstatě totožný [řízení o takové žalobě končí (ať již zastavením pro neodstranitelnou podmínku řízení nebo zamítnutím pro nedostatek aktivní legitimace), aniž by žalobci bylo vyhověno].
Jiný závěr (např. o nutnosti přerušit řízení) z insolvenčního zákona ani z občanského soudního řádu nikterak nevyplývá a není s ohledem na účel insolvenčního řízení ani žádoucí. Pokud stěžovatel namítal nejednotnost soudního rozhodování, k tomu Ústavní soud podotýká, že není v jeho kompetenci sjednocovat rozdílnou judikaturu. Toto přísluší obecným soudů v čele s Nejvyšším soudem.
7. Základním účelem úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem, je kromě uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka i celkové vyřešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku. Smyslem § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je tedy docílit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů, a to z hlediska kvantitativního i časového. To se děje pokud možno co nejpřesnějším zjištěním majetku úpadce, k čemuž slouží jednotný režim přihlašování pohledávek spojený právě se zákazem podávání žalob mimo rámec insolvenčního řízení, pročež má tato právní úprava své opodstatnění.
Na druhé straně tato úprava chrání i osobu nacházející se v insolvenci. Kdyby byla dána možnost uplatňovat pohledávky u soudu souběžně s insolvenčním řízením, mohla by být osoba nacházející se v insolvenci po skončení insolvenčního řízení vystavena atakům ze strany věřitelů, vycházejícím z pohledávek vzniklých před zahájením insolvenčního řízení, což by mohlo mít za následek riziko opětovného podávání návrhů na insolvenci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu