Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti J. K., A. V. a M. K., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2024 č. j. 25 Cdo 539/2023-360, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 71 Co 334/2021-341 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 18. srpna 2021 č. j.
207 C 21/2019-279, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově, jako účastníků řízení, a a) právnické osoby Sdružené zdravotnické zařízení Krnov, příspěvková organizace, sídlem I. P. Pavlova 552/9, Krnov - Pod Bezručovým vrchem, zastoupené Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem, sídlem B. Němcové 975/1, Krnov - Pod Bezručovým vrchem, a b) obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr.
Michalem Dlabolou, advokátem, sídlem U studánky 3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na respektování rodinného života zaručené čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na nedotknutelnost soukromí zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 207 C 21/2019 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se každý z nich z titulu odčinění duševních útrap (§ 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) domáhal na vedlejší účastnici a) zaplacení částky 2 mil. Kč s příslušenstvím, stěžovatelům uložil společně a nerozdílně zaplatit náhradu nákladů řízení České republice ve výši 22 981 Kč, vedlejší účastnici a) ve výši 20 570 Kč a vedlejší účastnici b), která měla v soudním řízení postavení vedlejší účastnice řízení na straně žalované, ve výši 3 900 Kč.
3. V žalobě stěžovatelé uvedli, že vedlejší účastnice a) (dále též jen "zdravotnické zařízení") dne 16. 7. 2017 přijala jejich otce J. K. (dále jen "pacient") k plánované operaci - laparoskopickému odstranění karcinomu, a přestože na rentgenovém snímku hrudníku pořízeném téhož dne byla patrna infiltrace plic vpravo bazálně a tekutina v pohrudniční dutině vlevo, nebyla tomu na předoperačním interním konsiliu konaném téhož dne ani při ranní vizitě dne následujícího (17. 7. 2017) věnována pozornost; v uvedených dnech chybí ve zdravotní dokumentaci i předoperační anesteziologické vyšetření. Pacient nebyl nijak předoperačně vyšetřen, nebyl korigován jeho nutriční stav, ačkoliv přítomné otoky dolních končetin byly přičítány hypoproteinemii (sníženému obsahu bílkovin v krevní plazmě). Přesto byl proveden operační výkon spočívající v resekci části rekta postiženého nádorem s následným vytvořením anastomózy (napojením ponechaných částí). V pooperačním období dne 21. 7. 2017 v 17:50 hod. byl pacient podle zdravotní dokumentace opocený, febrilní, břicho měl nafouknuté a tvrdé, a o tomto stavu byl informován lékař. První následný záznam o kontrole lékařem byl pořízen až 22. 7. 2017 v 9:34 hod. se závěrem, že důvodem zhoršení je nejspíš dehiscence (rozpad) anastomózy. Během následné operace, která toto podezření (a únik stolice do dutiny břišní) potvrdila, pacient dne 22. 7. 2017 v 16:45 hod. zemřel.
4. Postup zdravotnického zařízení spočívající v tom, že operační úkon nebyl odložen a že pacient po operaci nebyl více než 15 hodin vyšetřen, nelze podle stěžovatelů považovat za péči řádného odborníka (§ 2634 odst. 1 občanského zákoníku) ani za souladný s jeho povinností počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě či zdraví jiného (§ 2900 občanského zákoníku), a ani s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně).
5. Okresní soud dospěl k závěru, že stav pacienta bylo možné řešit pouze operativně, a i když šlo o plánovanou operaci, bylo ji nutné provést kvůli pokročilosti nádoru bezodkladně. K tvrzenému pochybení, že nebyla věnována pozornost snímku ze dne 16. 7. 2017, a proto nedošlo k odložení první operace, uvedl, že tato skutečnost neměla příčinnou souvislost s úmrtím pacienta. K poukazu stěžovatelů na opožděnost indikace zdravotní komplikace a provedení druhé operace okresní soud konstatoval, že i když absence záznamů lékaře představuje nesprávný postup, v daném případě byla pooperační komplikace řešena lege artis.
6. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem jako věcně správný rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit náklady odvolacího řízení vedlejší účastnici a) ve výši 11 624,47 Kč a vedlejší účastnici b) ve výši 1 800 Kč. V jeho odůvodnění uvedl, že okresní soud řádně vyložil, proč se přiklonil k závěru znalců doc. MUDr. Miloše Růžičky, CSc., a doc. MUDr. Pavla Zonči, Ph.D., FRCS, MBA, že odložení první operace nebylo nutné, a navíc výpotek na plicích nebyl v příčinné souvislosti s úmrtím pacienta. V souvislosti s námitkou stěžovatelů, že kdyby byla pooperační komplikace zjištěna a odhalena včas, zvýšila by se pacientova šance na přežití, krajský soud upozornil na záznam sestry z 00:34 hod. dne 22. 7. 2017 s tím, že nic nesvědčí zhoršování zdravotního stavu pacienta, a za správný označil skutkový závěr okresního soudu, podle kterého záznam lékaře v 9:34 hod. je již výsledkem prohlédnutí pacienta. Dále konstatoval, že podle zjištěného skutkového stavu se na úmrtí pacienta podílela celá řada faktorů - vysoký věk, pozdní stadium nádoru, polymorbidita, zátěž při první operaci, následná komplikace, sepse, druhá zatěžující operace, a jako bezprostřední příčinou smrti uvedl infarkt myokardu. Provedení druhé operace bylo faktorem jedním, nikoliv výlučným či zásadním, a pokud by tato operace byla provedena o 15 hodin dříve, nijak zásadně by se nezvýšila pacientova šance na přežití, protože ta se pohybovala do 10 %, i kdyby k infarktu nedošlo. Doba provedení revizní operace tudíž není v příčinné souvislosti s úmrtím pacienta, neboť se tak stalo v důsledku všech uvedených skutečností.
7. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovatelům uložil zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejší účastnici a) částku 2 985 Kč a vedlejší účastnici b) částku 100 Kč.
8. Stěžovatelé prezentují svou argumentaci, kterou uplatnili v odvolání, jeho doplnění ze dne 12. 5. 2022 a dovolání. Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatelé okresnímu soudu nadále - stejně jako v odvolání - vytýkají logický rozpor mezi jeho (souhrnným) závěrem, že vzniklá pooperační komplikace byla řešena lege artis, a jeho argumentací (bodech 8 a 9 odůvodnění rozsudku), kde se konstatují závěry znalce MUDr. Jiřího Svobody (pozn.: pro stručnost budou jména soudních znalců dále uváděna bez akademických a vědecko-pedagogických titulů) a prezentuje dílčí zjištění týkající se záznamů ve zdravotní dokumentaci (bod 7).
9. Stejně jako v doplnění odvolání stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají logický rozpor mezi souhrnným závěrem okresního soudu, podle něhož rozsah vyšetření před zahájením léčby vyhodnotili znalci jako dostatečný, a závěry dílčími, vycházejícími konkrétně z výsledku šetření nezávislé odborné komise Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "komise"), tedy že došlo k nesprávnému použití staršího snímku srdce a plic pacienta a že v důsledku tohoto pochybení nedošlo k odložení operace (bod 5), ze závěrů znalce Miloše Růžičky, podle něhož rentgenovému snímku z doby přijetí pacienta internista spíše nevěnoval pozornost a chirurg před operací ho patrně neviděl (bod 7), jakož i ze závěrů znalce Jiřího Svobody, podle nichž nebylo postupováno s péčí řádného odborníka (bod 9), a závěrů Pavla Zonči týkajících se posouzení předoperačního rizika, podle nichž by bylo vhodné odložení operace (bod 10).
10. Současně stěžovatelé namítají, že některé důkazy (konkrétně ale označují již jen zmíněné závěry komise) okresní soud pominul, že jím konstatované odmítnutí onkologické léčby pacientem a rodinou (bod 17) nemá oporu ve spise či právním řádu a že vznikl logický rozpor mezi konstatováním, že zdravotní stav pacienta bylo možné řešit pouze operativně (bod 18) a že mu byla doporučena jiná onkologická léčba, kterou odmítl (bod 17), a dodávají, že u takového odmítnutí by byl nutný negativní reverz.
11. Shrnují, že odvolání podali z důvodu vnitřní rozporuplnosti, a tím i nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku okresního soudu, a jelikož nebyli úspěšní, napadli rozsudek krajského soudu dovoláním. V něm namítali řadu logických rozporů mezi závěrem, že se znalci shodli na tom, že vzniklá pooperační komplikace byla řešena lege artis (bod 18 rozsudku okresního soudu), a tím, co je uvedeno v bodech 7 až 9, a že se krajský soud s řadou výtek jednotlivých znalců k lékařské péči, na které poukázali v odvolání, nevypořádal, resp. že se vyjádřil k rozporům plynoucím z jednotlivých znaleckých posudků (v bodě 9), nikoliv ale k těmto logickým rozporům v odůvodnění rozsudku okresního soudu.
12. Namítali rovněž, že se krajský soud nevypořádal s logickým rozporem mezi výtkami jednotlivých znalců k rozsahu předoperačního vyšetření a závěrem okresního soudu o shodě znalců na dostatečném rozsahu vyšetření před zahájením léčby. Obdobně namítali, že krajský soud zcela pominul obsah provedených důkazů (konkrétně zprávu komise) a že už v odvolání napadli závěr okresního soudu o odmítnutí onkologické léčby rodinou i pacientem. Namítli i logický rozpor mezi jednotlivými argumenty okresního soudu, podle kterého bylo možné stav pacienta řešit pouze operativně (bod 17) a současně existovala (byla doporučena a odmítnuta) nějaká jiná, blíže nespecifikovaná léčba (bod 18), že krajský soud formuloval své vlastní skutková zjištění, aniž by zopakoval jediný důkaz (bod 10), a ta navíc jsou v rozporu důkazy provedenými okresním soudem, který naopak v bodě 9 cituje názor znalce Jiřího Svobody, že nenašel negativní reverz pacienta. Měli za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení řady (blíže specifikovaných) otázek procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené (blíže specifikované) praxe dovolacího soudu, jakož i od judikatury Ústavního soudu.
13. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé uvádějí, že odchyluje-li se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dovolateli nezbývá než namítat porušení obecných postupů v řízení a obecných procesních pravidel. Odmítají, že by formulovali odlišné skutkové závěry. V dovolání pouze demonstrovali logické rozpory (viz výše), resp. fakticky namítali, že okresní soud namísto toho, aby se s rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy, především znaleckými posudky a výslechy znalců, řádně a přesvědčivě vypořádal, nepravdivě a nelogicky argumentoval, že žádné rozpory neexistují, a krajský soud takový postup fakticky aproboval, což pak učinil i Nejvyšší soud.
14. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastnicím řízení.
15. Nejvyšší soud uvedl, že se v ústavní stížnosti opakují námitky uplatněné v dovolání, s nimiž se vypořádal v odůvodnění svého usnesení, pokud byly relevantní pro posouzení přípustnosti dovolání. Stejně jako v dovolání stěžovatelé citují řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, aniž by bylo zřejmé, v čem by měl rozpor s nimi spočívat a jaký vliv to mělo na výsledek řízení. Na otázky (shodně formulované v dovolání) lze v obecné rovině odpovědět kladně, nic to však podle Nejvyššího soudu nevypovídá o tom, že v projednávané věci bylo postupováno odlišně. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena především na závěru, že mezi postupem zdravotnického zařízení a úmrtím pacienta není dána příčinná souvislost, který se stěžovatelům dovoláním nepodařilo zpochybnit, a ani proti němu nesměřují námitky obsažené v ústavní stížnosti. Je proto např. irelevantní námitka, že pacient jinou onkologickou léčbu odmítl nebo že příbuzní k tomu nebyli oprávněni, stejně tak jako námitka, že k operačnímu zákroku bylo přistoupeno předčasně anebo opožděně.
16. K tomu Nejvyšší soud dodal, že "[d]ílčí rozpory mezi důkazy (zejména znaleckými posudky) a případné nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou objektivní realitou, kterou rozhodnutím vyšších soudů nelze odstranit, lze se s nimi pouze vypořádat, a to tak, že vyšší soud vysvětlí, jak rozpory v důkazech posoudil, a nedostatky v odůvodnění rozhodnutí napraví, to vše za předpokladu, že uvedené rozpory a nedostatky mají vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí ... je přesvědčen, že se tak stalo a že k namítaným porušením ústavních práv stěžovatelů ze strany obecných soudů nedošlo". Ústavní stížnost proti jím vydanému usnesení, popřípadě rozhodnutím soudů nižších stupňů označil za nedůvodnou a navrhl ji pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout.
17. Krajský soud sdělil, že postupoval v souladu s procesními předpisy, že rozhodnutí má základ v hmotném právu, je v souladu s judikaturou a vyplývá z něho, proč nebylo žalobě vyhověno. Nesouhlasí-li stěžovatelé s jeho závěry, neznamená to, že k nim dospěl za cenu porušení ústavních práv. Z tohoto důvodu navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
18. Okresní soud odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku s tím, že se v něm obsažené závěry opírají o znalecké posudky vypracované v řízení znalci z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, a vycházejí z judikatury vztahující se k dané problematice. Dodal, že jím vydané rozhodnutí bylo přezkoumáno odvolacím a dovolacím soudem a že se soudy s námitkami, o které stěžovatelé opírají i svou ústavní stížnost, vypořádaly.
19. Vedlejší účastnice a) uvedla, že stěžovatelé vznášejí námitky, které již byly posouzeny odvolacím a dovolacím soudem, a opětovně zdůrazňují závěry znalce Jiřího Svobody, aniž by přihlíželi ke znaleckým závěrům dalších znalců. Podle ní se stěžovatelé snaží učinit předmětem přezkumu skutkové závěry, ač je za správné uznaly soudy všech stupňů, a tvrzené logické rozpory jsou v podstatě polemikou se správností těchto závěrů. Upozorňuje, že se obecné soudy s uplatněnými námitkami dostatečně, přehledně a logicky vypořádaly.
20. Konkrétně ve vztahu k námitce rozpornosti argumentace okresního soudu (který uvedl, že rodina léčbu odmítla) s právním řádem (podle něhož k tomu nebyla oprávněna) sdělila, že tato skutečnost nemůže neústavnost napadených rozhodnutí zakládat, neboť jde jen o citaci znalce Miloše Růžičky, který poukazuje na vedlejší souvislosti vycházející ze zdravotní dokumentace, podstatné je stanovisko pacienta a z pochopitelné účasti rodiny nelze vyvozovat žádné právní důsledky. Námitku logických rozporů v bodech 17 a 18 rozsudku okresního soudu posoudil krajský soud (v bodě 2 a 9 napadeného rozsudku) i Nejvyšší soud (v bodě 8 napadeného usnesení). Vedlejší účastnice a) odmítá, že by rozsudek okresního soudu byl rozporný, uvedení důkazů a následně i skutkových a právních závěrů považuje za přehledné i laicky přezkoumatelné. K námitce, že krajský soud formuloval nové skutkové zjištění, aniž by provedl (zopakoval) jediný důkaz, vedlejší účastnice a) uvádí, že skutkový závěr soudů nižších stupňů byl obsahově shodný. Z těchto důvodů navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
21. Vedlejší účastnice b) označila ústavní stížnost za neopodstatněnou. Podle ní bylo rozhodováno s respektem k právům stěžovatelů. Nejvyšší soud sice dovolání jako nepřípustné odmítl, pečlivě se však věnoval jednotlivým námitkám. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu v bodě 8 napadeného usnesení označila za nedůvodnou námitku, že okresní soud "zastíral" různá zjištění znalců. S ohledem na odmítnutí onkologické léčby samotným pacientem není významná otázka, zda byla k takovému odmítnutí oprávněna i rodina. Za důvodnou nepovažuje ani námitku odchylného skutkového zjištění krajského soudu, neboť tento soud dal pouze do vzájemné souvislosti dvě správná zjištění okresního soudu, uvedená na různých místech jeho rozsudku. Jde-li o údajně opomenutý důkaz zprávou komise, vedlejší účastnice b) upozornila, že ho zmiňují v popisu průběhu soudního řízení a že se s tím vypořádal již Nejvyšší soud. Podle vedlejší účastnice b) obecné soudy správně uzavřely, že vedlejší účastník postupoval při léčbě pacienta lege artis, a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
22. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelé uvedli, že dovolání strukturovali tak, aby bylo v konkrétních citacích demonstrováno a následně formulováno, v čem spatřují nesprávný postup odvolacího soudu, pak následovala citace relevantní judikatury a formulace dovolací otázky. Reprodukci těchto otázek v ústavní stížnosti stěžovatelé označují za logickou a správnou. Nejvyšší soud označil za irelevantní např. opakovaně uplatňovanou námitku, že pacient jinou onkologickou léčbu odmítl, jejich námitka však byla opačná, tedy že ji neodmítl, a přešel, že v dovolání brojili proti tomu, že okresní soud některé důkazy opomenul a že krajský soud se s námitkou v tomto ohledu vznesenou nevyrovnal, což podle právního názoru samotného Nejvyššího soudu i Ústavního soudu založí nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí. K tomu dodali, že žádné rozpory mezi opomenutými důkazy existovat nemohou, a vyšší soud tak nemá jaké rozpory posuzovat a napravovat.
23. Jde-li o vyjádření soudů nižších stupňů, s ohledem na jejich obecnost stěžovatelé považovali za nadbytečné své argumenty znovu opakovat.
24. Ve vztahu k vedlejší účastnici a) uvedli, že ve svém vyjádření používá nepravdivé argumenty. Neodpovídá skutečnosti, že by v ústavní stížnosti nepřihlédli ke znaleckým závěrům Miloše Růžičky a Pavla Zonči, naopak je na řadě míst citují. Pro argument, že pacient odmítl jinou onkologickou léčbu, v odůvodnění rozsudku okresního soudu chybí konkrétní skutková zjištění, jakož i pro závěr, že se tak stalo právním řádem předpokládaným způsobem, tj. formou písemného negativního reverzu. Vytkli, že ve své argumentaci k novému skutkovému závěru akcentuje jen část skutkového zjištění, tedy že "operace byla jediná možnost léčby", a naopak odsouvá do pozadí závěr "poté, co jiná forma léčby byla pacientem odmítnuta", na kterém se znalci nijak neshodli, znalec Jiří Svoboda dokonce jinou formu léčby vyloučil.
25. K vyjádření vedlejší účastnice b) stěžovatelé uvedli, že ona sama připomíná, že je úkolem soudu rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy (znaleckými posudky) vypořádat, a připomíná, že takové vypořádání nemůže spočívat v nepravdivé argumentaci, že žádné rozpory mezi znalci neexistují. Odmítají i její argumentaci týkající zprávy komise s tím, že nestačí s důkazy pracovat, ale je nutné k nim zaujmout stanovisko, což však okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku neučinil.
26. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
27. V návaznosti na právě uvedené Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením neztotožnil; důvodem jeho zásahu do tohoto procesu může být tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, který zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu nebo logické chyby, kdy příslušný skutkový závěr nemá žádnou oporu v provedených důkazech nebo je dokonce s nimi evidentně v rozporu.
28. V soudním řízení stěžovatelé poukázali na několik pochybení, jichž se zdravotnické zařízení mělo při léčbě pacienta dopustit. Jak již zmínil Nejvyšší soud, napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou však postavena (především) na závěru, že mezi pochybeními zdravotnického zařízení a úmrtím pacienta není dán vztah příčinné souvislosti, což je (primárně) otázkou skutkovou a v daném případě i odbornou (§ 127 o. s. ř.), případně i na tom, že zdravotnické zařízení v indikaci zdravotní pooperační komplikace a při jejím řešení nepochybilo.
29. Hodnocení důkazů v tomto ohledu kvalifikovanou vadou v podobě zmíněného extrémního rozporu netrpí. Stěžovatelé nezpochybňují, že obě operace byly provedeny lege artis, ostatně na tom se shodli i výše jmenovaní soudní znalci. Úmrtí pacienta dávají do souvislosti s okolnostmi, za nichž byly provedeny, konkrétně že první operace nebyla odložena a druhá že byla provedena opožděně. Ústavní soud dále připomíná, že podle závěrů soudních znalců byl příčinou úmrtí pacienta rozvoj difusní peritonitidy (zánětu pobřišnice) v důsledku dehiscence anastomózy a rozvoj rozsáhlého transmurálního infarktu myokardu. Pacient byl vysokého věku, trpěl rozsáhlou centrální a periferní arteriosklerózou (nejtěžšího stupně) a řadou přidružených chorob, navíc se pro příznaky onemocnění dostavil na vyšetření až 23. 6. 2017, což způsobilo, že operace byla provedena se zpožděním 6 až 8 měsíců.
30. Stěžovatelé argumentovali tím, že nebyl zohledněn rentgenový snímek ze dne 16. 7. 2017, ze kterého je patrný výpotek na plíci vlevo a infiltrace plíce vpravo. Znalec Pavel Zonča výslovně odmítl, že by tyto nálezy mohly mít příčinnou souvislost se smrtí pacienta, implicitně tak učinil i znalec Miloš Růžička, který za příčinu úmrtí označil infarkt myokardu, a k opačnému závěru nedospěl ani znalec Jiří Svoboda. Na doplnění (ke zdravotní komplikaci po první operaci) možno uvést, že znalec Miloš Růžička za možnou příčinu vzniku pooperační píštěle označil ischemii, přičemž zmínil u pacienta tohoto věku vysoké (86,6 %) riziko pooperačních komplikací.
Obdobně znalec Pavel Zonča mezi základní příčiny dehiscence anastomózy zařadil špatné prokrvení či napětí v oblasti anastomózy, celkový špatný stav pacienta a za pravděpodobnou hlavní příčinu označil poškození imunity, a tedy i hojení "při základním nádorovém onemocnění". Znalec Jiří Svoboda uvedl, že dehistence anastomózy střevní v oblasti konečníku je obávanou a nikoli výjimečnou komplikací (ve 2 až 30 % případů), a za podstatné faktory ovlivňující hojení anastomózy označil věk, malnutrici, anémii, nedostatečnou funkci srdeční a další faktory; příčinnou souvislost s úmrtím pacienta (ale) spatřoval v tom, že na známky poruchy hojení anastomózy, které vedlo ke vzniku sterkorální peritonitidy a septického stavu, nebylo reagováno včas.
31. Vzhledem k tomu, že (i) první operace byla provedena lege artis, lze mít za to, že uvedená komplikace byla výsledkem nepříznivého působení mnoha faktorů a mezi nimi i těch, na které zdravotnické zařízení nemohlo mít žádný vliv, jako je věk a celkový zdravotní stav pacienta. S ohledem na ně zde existovala vysoká pravděpodobnost vzniku určitých pooperačních komplikací, včetně dehiscence anastomózy, i kdyby léčba proběhla optimálně. Především pak bezprostřední příčinou úmrtí pacienta byl rozsáhlý infarkt myokardu v důsledku rozsáhlé arteriosklerózy.
32. Stěžovatelé dále vytýkali nedostatky v péči spočívající v pozdní indikaci pooperační komplikace a provedení revizní operace, kdy ošetřující lékař na stav pacienta nereagoval po dobu 16 hodin, a to od hlášení sestry dne 21. 7. 2017 v 17:50 hod. Soudy nižších stupňů to však odmítly. Vzaly v úvahu další hlášení sestry v 00:34 hod. dne 22. 7. 2017 a skutečnost, že již brzy ráno nebo ráno před operací byly provedeny nezbytné úkony, a tudíž před zápisem v 9:34 hod. musel být pacient lékařem shlédnut. Ostatně i komise, jejíž zprávy se stěžovatelé dovolávají, vyšla z toho, že ke zhoršení zdravotního stavu došlo v ranních hodinách, a shledala, že diagnostika dané komplikace byla včasná. Krajský soud navíc dospěl k tomu, že doba provedení této operace není v příčinné souvislosti s úmrtím pacienta, přičemž vyšel z konstatování znalce Jiřího Svobody, podle kterého u tohoto pacienta byla šance na přežití steforální peritonitidy menší než 10 %.
33. Podle názoru Ústavního soudu bylo v soudním řízení prokázáno, že příčinou úmrtí pacienta byl infarkt myokardu coby důsledek rozsáhlé aterosklerózy (ostatně i samotná pooperační komplikace mohla být výsledkem působení celé řady faktorů, přičemž provedené dokazování neposkytuje oporu pro to, že by výlučným či hlavním faktorem byl uváděný nesprávný léčebný postup zdravotnického zařízení). Závěr soudů nižších stupňů o nedostatku příčinné souvislosti tudíž nelze považovat za zjevně nepřiměřený, jež by z hlediska ústavnosti nemohl obstát. Totéž lze konstatovat ve vztahu k jejich závěru, že zdravotnické zařízení v pooperační péči o pacienta nepochybilo.
34. K námitce opomenutého důkazu zprávou komise Ústavní soud uvádí, že okresní soud obsah této zprávy konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku, avšak její závěry už explicitně nehodnotil. Nejvyšší soud však neshledal takový postup vadným, neboť v řízení šlo o posouzení odborných otázek a soud v takovém případě vychází, jak stanovuje o. s. ř., především ze znaleckých posudků. Pro posouzení odpovědnosti zdravotnického zařízení byla v této věci rozhodnou (především) otázka příčinné souvislosti.
Znalec Miloš Růžička dospěl k závěru, že příčinou úmrtí pacienta byl infarkt myokardu, který mohl kdykoliv nastat, a nastal kvůli pokročilé ateroskleróze, obdobně uzavřel i znalec Pavel Zonča, který neshledal příčinnou souvislost mezi úmrtím a výpotkem a infiltrací na plicích. Znalec Jiří Svoboda příčinu úmrtí pacienta označil za multifaktoriální (konkrétně uvedl věk, polymorbiditu, anémii, maligní onemocnění, pooperační komplikace, pozdní indikaci a provedení reoperace, septický stav, ischemickou chorobu srdeční s infarktem myokardu).
I když ze zprávy komise plyne jiný názor na otázku příčinné souvislosti, ten blíže zdůvodněn nebyl, naopak znalci své závěry dostatečně vysvětlili ve znaleckých posudcích, jejich doplnění a případně i na soudním jednání. I proto je soudy nižších stupňů podle názoru Ústavního soudu za základ svých skutkových zjištění vzaly důvodně, a případné zrušení napadených rozhodnutí pro namítanou vadu by zjevně nemohlo vést k jinému výsledku řízení.
35. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé namítají především rozpory v odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, respektive to, že nebyly krajským soudem odstraněny, ač na ně v odvolání upozornili. Vzhledem k tomu, že napadené rozsudky soudů nižších stupňů vycházejí z toho, že mezi tvrzenými pochybeními zdravotnického zařízení a úmrtím pacienta není dán vztah příčinné souvislosti, není důvod řešit otázku, zda bylo větším rizikem pro pacienta operaci provést nebo odložit. Význam nemá ani řešení rozporů ohledně toho, zda a jakým způsobem pacient odmítl jinou onkologickou léčbu.
Stěžovatelé netvrdili, že řešení daného zdravotního problému operací bylo nesprávné; chybné podle nich bylo její načasování, ostatně znalec Jiří Svoboda ji označil za "v podstatě jedinou léčebnou modalitu" a podle znalce Miloše Růžičky by byl charakter jiné onkologické léčby "spíše podpůrný". Otázka, zda pacient odmítl jinou onkologickou léčbu či zda se tak stalo v souladu se zákonem, jestliže chybí případný písemný reverz či jestliže tak učinila (i) rodina pacienta, není pro posouzení věci nijak významné.
36. Protože nic nenasvědčuje tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jichž se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu