USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) J. K., b) A. V., a c) M. K., všichni zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Sdružené zdravotnické zařízení Krnov, příspěvková organizace, IČO 00844641, se sídlem I. P. Pavlova 552/9, Krnov, zastoupena Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem se sídlem B. Němcové 975/1, Krnov, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o odčinění duševních útrap peněžitou náhradou, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 207 C 21/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2022, č. j. 71 Co 334/2021-341, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 2.985 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Michaela Mrůzka. III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 207 C 21/2019-279, zamítl žalobu, jíž se každý z žalobců po žalované domáhal zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobcům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok II), žalované (výrok III) a vedlejší účastnici (výrok IV). Žalobci se domáhali odčinění duševních útrap peněžitou náhradou s ohledem na úmrtí jejich otce J. K. ve zdravotnickém zařízení žalované. Soud prvního stupně zjistil, že šlo o pacienta ve věku 83 let, s pokročilou centrální a periferní arteriosklerózou a řadou dalších přidružených chorob, který přišel k řešení pokročilého zhoubného nádoru rekta v posledním stadiu nemoci.
Prvotní příznaky se pravděpodobně začaly projevovat již rok předtím. Po odmítnutí onkologické léčby bylo se souhlasem pacienta přikročeno k operaci, která byla podle znalců jediným možným řešením. Podle znalců byl rozsah vyšetření před zahájením léčby dostatečný. Operace dne 17. 7. 2017 a revizní operace dne 22. 7. 2017, při níž byla řešena pooperační komplikace (dehiscence anastomózy) a během níž pacient zemřel, proběhly podle všech znalců lege artis. Příčinou smrti pacienta byla sepse při difusní peritonitidě a další přidružené choroby, zejména rozsáhlý transmurální infarkt myokardu.
K námitce žalobců, že operace měla být odložena, soud prvního stupně uvedl, že podle znalce doc. MUDr. Miloše Růžičky, CSc., měla být provedena co nejdříve, aby nedošlo ke kompletní střevní obstrukci při lokální progresi nádoru. Podle znalce doc. MUDr. Pavla Zonči, Ph.D., FRCS, MBA, bylo vhodnější operaci odložit, na druhou stranu nález byl bez klinického korelátu a zvýšených zánětlivých parametrů s tím, že výpotek na plíci vlevo a infiltrace vpravo neměly příčinnou souvislost s úmrtím pacienta.
Podle znalce MUDr. Jiřího Svobody měla být operace odložena, avšak během výslechu připustil, že šlo v dané situaci o jedinou možnou léčbu se značnými riziky, neboť resekce konečníku patří mezi nejobtížnější operace na trávicí trubici. Pokud by pacient nebyl radikálně operován, došlo by velice brzo ke vzniku metastáz či ke střevní obstrukci. Soud prvního stupně tedy konstatoval, že stav otce žalobců bylo možné řešit pouze bezodkladnou operací. K námitce žalobců, že nebyl zohledněn rentgenový snímek ze dne 16.
7. 2017, soud prvního stupně zdůraznil, že podle závěrů znalců MUDr. Růžičky a MUDr. Zonči neměla tato skutečnost souvislost s úmrtím pacienta. Ohledně tvrzení žalobců, že žalovaná po dobu 16 hodin nereagovala na stav pacienta, se soud prvního stupně přiklonil k názoru znalce MUDr. Růžičky, že časově určený záznam byl proveden teprve po učinění potřebných úkonů lékaře, což je dle soudu adekvátní a pochopitelné. Soud prvního stupně uzavřel, že při operacích bylo postupováno lege artis a pochybení v podobě nedostatečného vyhodnocení rentgenového snímku nemělo příčinnou souvislost s úmrtím pacienta.
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 71 Co 334/2021-341, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a žalovanou (výrok II) a mezi žalobci a vedlejší účastnicí (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně na rozdíl od žalobců nepovažuje za vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně věrně reprodukoval obsah jednotlivých důkazů a je běžné, že zjištění učiněná z jednotlivých důkazů se mohou dostávat do konfliktu. S rozpory se vypořádal, neboť vyložil, jaké skutečnosti měl za prokázané souhlasnými závěry znalců, jaké skutečnosti měl za prokázané kterým posudkem a proč se přiklonil k závěrům toho kterého znalce.
K námitce žalobců, že operace měla být s ohledem na otoky dolních končetin a podvýživu pacienta odložena, odvolací soud uvedl, že znalci MUDr. Svoboda a MUDr. Růžička se shodli, že operace byla v daném případě jedinou možností léčby poté, co jiná forma léčby byla pacientem odmítnuta. Zesnulému hrozila uzávěra střeva s nutností provedení kolostomie, přičemž v případě, že by nebyl léčen, k úmrtí by došlo v řádu měsíců. Závěry znaleckých posudků nevyznívají kategoricky v tom smyslu, že první operace měla být odložena.
Rozvaha žalované ohledně rizik a přínosu plánované operace, předoperační vyšetření a doporučení k operaci tedy není postupem non lege artis. Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalobců, že časnější provedení reoperace by zvýšilo šanci jejich otce na přežití. Zdůraznil, že v průběhu inkriminované doby byl zkontrolován sestrou s tím, že pacient neudává bolesti a rána je klidná, což nenasvědčuje zhoršování zdravotního stavu. Odvolací soud se rovněž přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že záznam o prohlídce pacienta lékařem vypovídá o úkonech, k nimž došlo již dříve, a pouze dodatečně byly zaznamenány.
Podle závěrů MUDr. Růžičky byl infarkt způsoben zejména rozsáhlou arteriosklerózou, nikoliv dalšími faktory. Odvolací soud dospěl k závěru, že na úmrtí otce žalobců se podílela celá řada faktorů (vysoký věk, pozdní stádium rakoviny, polymorbidita, zátěž při první operaci, následná komplikace, sepse, druhá zatěžující operace a infarkt myokardu). I kdyby revizní operace byla provedena o 15 hodin dříve, šance pacienta na přežití by se pohybovala do 10 % i v případě, že by nedošlo k infarktu. Závěr soudu prvního stupně, že revizní operace byla provedena lege artis, a to i z hlediska její včasnosti, je tedy správný a doba provedení revizní operace není v příčinné souvislosti s úmrtím pacienta.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Žalobci vytýkají soudu prvního stupně, že učinil závěr o tom, že v případě jejich otce byla vzniklá pooperační komplikace řešena lege artis a že rozsah vyšetření před zahájením léčby byl dostatečný, na čemž se shodli všichni znalci.
Citují jednotlivé dílčí závěry znaleckých posudků, především však posudku MUDr. Svobody, a zdůrazňují, že odvolací soud se jejich námitkami v tomto směru nezabýval, ačkoliv upozorňovali na existenci logických rozporů. Odkázali na řadu rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu zabývajících se povinností soudu vypořádat se s námitkami a tvrzeními účastníků řízení. Formulovali následující otázky, kterými se odvolací soud měl odchýlit od ustálené judikatury Ústavního soudu: „Pokud se odvolací soud tvrzenými námitkami odvolatele nezabývá vůbec, nebo se s nimi vypořádá nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces? Zakládá sama skutečnost, že se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně protiústavnost dotyčného rozhodnutí?“ Dovolatelé dále odkázali na závěry nezávislé odborné komise Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, že vlivem některých nesprávných postupů nedošlo k odložení operačního zákroku, což však pominul soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, a odkázali přitom na judikaturu týkající se opomenutých důkazů.
Vymezili v této souvislosti otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, případně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: „Založí takzvané opomenuté důkazy … téměř vždy nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost? Pokud se odvolací soud tvrzenými námitkami odvolatele nezabývá vůbec, nebo se s nimi vypořádá nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces? Zakládá sama skutečnost, že se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně protiústavnost dotyčného rozhodnutí?“ Zpochybnili též, že by rodina pacienta odmítla onkologickou léčbu, jak je uváděno v napadeném rozsudku.
Odvolací soud podle nich učinil nové skutkové zjištění, že znalci MUDr. Svoboda a MUDr. Růžička se shodli na tom, že operace byla jedinou možností léčby poté, co jiná forma léčby byla pacientem odmítnuta, avšak toto skutkové zjištění je v rozporu s provedeným dokazováním. Dovolatelé připojili judikaturu týkající se situace, kdy odvolací soud učiní jiné skutkové zjištění než soud prvního stupně, aniž by důkaz zopakoval, a položili otázku, zda „je v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který učiní na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by
4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že odvolací soud se vypořádal s námitkou o nikoliv včasném provedení reoperace otce žalobců. Zdůraznila, že žalobci se nepřípustně domáhají přezkumu skutkových zjištění odvolacího soudu, že v dané věci nelze hovořit o opomenutém důkazu a že rozhodující význam měl souhlas pacienta udělený k operaci. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
5. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření sdělila, že rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný. Připomněla, že infarkt myokardu u otce žalovaných nastal z obecných důvodů, nebyl způsoben žalovanou, a není zde tedy dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a úmrtím pacienta. Pokud k nějaké chybě při léčení došlo, nezapříčinila úmrtí otce žalobců. Navrhla proto, aby dovolání bylo odmítnuto případně zamítnuto.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
7. Žalobci formulované otázky procesního práva přípustnost dovolání nezakládají. Předně je třeba zdůraznit, že tyto otázky jsou formulovány v tak obecné podobě, že jejich promítnutí do poměrů souzené věci svou obecností prakticky vylučují. V těchto otázkách jsou totiž formulovány obecné postupy soudů v řízení, obecná procesní pravidla vyplývající z jednotlivých zákonných ustanovení občanského soudního řádu a jeho jednotlivých procesních institutů, což však nic nevypovídá o tom, zda v dané věci soudy taková pravidla porušily či nikoliv. Na takové otázky nelze dát při přezkumu konkrétní individuální věci obecnou odpověď.
8. S dovolateli nelze souhlasit, pokud se domnívají, že odvolací soud se nevypořádal s jejich námitkami ohledně tvrzených logických rozporů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud naopak v bodech 9-11 na tyto námitky reagoval. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). Žalobci ve svém dovolání (a tento přístup je patrný i z jejich předchozích podání) především izolovaně citují jednotlivé závěry ze znaleckých posudků, téměř výhradně se však jedná o jimi předložený znalecký posudek MUDr. Svobody, a staví na nich odlišné skutkové závěry, než jaké učinil odvolací soud, přičemž se jedná o závěry hovořící v jejich prospěch, avšak pomíjejí závěry, které vyznívají opačně. Je však přirozené, že pokud byly v řízení vypracovány tři znalecké posudky (respektive čtyři, neboť posudek prof. MUDr. Miloslava Dudy, DrSc., v řízení nebyl proveden jako důkaz), znalci se na všech otázkách nemusí shodnout, a je pak úkolem soudu, aby z posudků vyvodil patřičné skutkové závěry a s rozpory mezi znaleckými posudky se vypořádal.
9. Jde-li o závěry nezávislé odborné komise Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, nelze říci, že se v daném případě jedná o opomenutý důkaz, neboť soud prvního stupně s tímto důkazem pracoval, jak vyplývá z bodu 5 jeho rozsudku. Soud prvního stupně v bodě 17 svého rozsudku uvedl, že vyhodnotil provedené dokazování a rozhodl zejména na základě znaleckých posudků vypracovaných v řízení. Z toho však nelze dovodit, že se ostatními důkazy nezabýval, když ani provedené výslechy žalobců nejsou v tomto směru výslovně zmíněny. Z § 127 o. s. ř. vyplývá, že mají-li být posouzeny složité odborné otázky, ustanoví soud znalce, který vypracuje znalecký posudek, což se v řízení stalo poté, co každá ze stran předložila své znalecké posudky ve smyslu § 127a o. s. ř. Za těchto okolností bylo namístě vycházet z těchto posudků. Z užití výrazu „zejména“ v první větě bodu 17 rozsudku soudu prvního stupně lze dovodit, že za podklad svého rozhodnutí vzal především zmíněné znalecké posudky, ale to neznamená, že jiné důkazy opomněl. Totéž pak platí pro rozsudek odvolacího soudu, který rovněž zjevně rozhodoval především s ohledem na znalecké posudky, aniž byl povinen důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat či na jejich základě učiněná skutková zjištění reprodukovat.
10. Námitkami proti hodnocení důkazů (uplatněnými výtkami týkajícími se dostatečnosti rozsahu vyšetření či odmítnutí onkologické léčby) se dovolatelé v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňují nezpůsobilý dovolací
důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu. Dovolací soud podotýká, že MUDr. Růžička (viz s. 6 posudku) a MUDr. Zonča (viz s. 71 posudku) označili rozsah vyšetření pacienta před zahájením léčby za dostatečný. Odmítnutí onkologické léčby pacientem a rodinou (vnučkou) je pak uváděno v posudku MUDr. Růžičky na s. 3 a je zmíněno v propouštěcí zprávě ze dne 30. 6. 2017, jejíž kopie je součástí znaleckého posudku MUDr. Zonči na s. 3-5. Nejde tedy ani o případ extrémního rozporu skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů, jež by dle judikatury Ústavního soudu mohl založit přípustnost dovolání.
11. Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Znalci MUDr. Zonča (viz s. 72 posudku) a MUDr. Růžička (viz s. 7 posudku) shodně konstatovali, že pooperační komplikace byly ze strany žalované řešeny správně. Za těchto okolností soudy nepochybily, pokud konstatovaly, že žalovaná postupovala lege artis.
12. Dovolatelé dále hovoří o tom, že odvolací soud formuloval nové skutkové zjištění, podle nějž se znalci MUDr. Růžička a MUDr. Svoboda shodli, že operace byla jedinou možností poté, co byla jiná forma léčby pacientem odmítnuta, aniž by však zopakoval důkazy. Dovolací soud k tomu však připomíná, že soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že znalec MUDr. Svoboda i znalec MUDr. Růžička považovali operaci za jedinou možnost léčby (viz bod 18 jeho rozsudku), stejně jako závěr o odmítnutí onkologické léčby (viz bod 17 jeho rozsudku). Dal-li tedy odvolací soud do souvislosti jednotlivé skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, nelze v tom spatřovat pochybení a k zopakování důkazů nebyl důvod, když skutková zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu nejsou v rozporu.
13. Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobcům právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 7.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy každý 2.985 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 93 odst. 3 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy tato vedlejší účastnice, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši 300 Kč, tj. každý 100 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
16. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (právního zastoupení) se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, a setrval na závěru, že ve věcech osobnostních práv s náhradou nemajetkové újmy v penězích není tarifní hodnota sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby advokáta určována výší požadované či přisouzené částky, nýbrž podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu činí paušální částku 50.000 Kč. Uvedený výklad Nejvyšší soud uplatnil ve věcech peněžité náhrady za neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021), do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. i ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z. (srov. usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, uveřejněná pod č. 2/2022 a 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Ústavní soud setrvale deklaruje, že mu přísluší posuzovat pouze rozpor s ústavním pořádkem a nikoli s běžnými zákony (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23, nebo ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2956/23, a ostatně i bod 10 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23). Tím spíše mu nepřísluší posuzovat rozpor rozhodnutí napadeného ústavní stížností s podzákonným předpisem (zde vyhláškou Ministerstva spravedlnosti). Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02).
18. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje obvykle zdrženlivě, do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06). Rozhodnutí tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by měla mimořádně závažné dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). Tento předpoklad není v případě rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení splněn již proto, že skutečná výše nákladů právního zastoupení placených účastníkem je věcí dohody mezi účastníkem a advokátem, a je tedy nezávislá na výši náhrady nákladů řízení přiznaných soudním rozhodnutím podle pravidel o mimosmluvní odměně stanovených v advokátním tarifu.
19. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení se významu právní normy (viz např. nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97) a že pro objasnění jejího smyslu slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (viz např. nález ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1578/21). V nálezu vyslovujícím sporný závěr však Ústavní soud vycházel především z izolovaného jazykového výkladu § 9 advokátního tarifu (zejména jeho odstavce 1 ve vztahu k dalším odstavcům tohoto ustanovení) a pominul ostatní možnosti výkladu, zejména argument, že § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu výslovně dopadá na řízení ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy a že jde o výjimku z pravidla ve smyslu návětí první věty § 8 odst.
1. Ústavní soud se v nálezu nevypořádal s námitkou, že měly-li by obecné soudy vždy vycházet z částky, která je předmětem řízení, vedlo by to k tomu, že náhradní tarifní hodnota ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu by se nikdy nemohla použít. To je v rozporu s předpokladem racionálního normotvůrce, který je i podle Ústavního soudu základním východiskem interpretace práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10). Ústavní soud též v nálezu vyslovujícím sporný závěr nepřiléhavě generalizoval závěry své předchozí judikatury vyslovené ve skutkově odlišných věcech, aniž by zohlednil specifika sporů o ochranu osobnostních práv.
20. Výklad zaujatý Nejvyšším soudem přitom má řadu dobrých důvodů: Náklady těchto řízení by neměly být nepřiměřeně vysoké, a odrazovat tak poškozené od uplatnění nároků na ochranu osobnostních práv, která požívají vyšší ochrany než prostá majetková práva. Obtížnost věci a od ní odvozená náročnost právního zastoupení není v těchto věcech přímo úměrná výši požadované ani přiznané částky. Zjevně nevhodné by bylo vycházet z částky uplatněné žalobcem, neboť výši náhrady nelze exaktně určit, závisí často na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, žalobce není v jejím určení nijak omezen (mimo jiné i proto, že v některých z těchto řízení je osvobozen od soudních poplatků) a žalovaná částka pravidelně bývá (někdy i značně) vyšší než částka soudem nakonec přisouzená. Přitom není rozumného důvodu rozhodovat o nákladech právního zastoupení rozdílně podle toho, zda žalobce vstupuje do řízení již se znaleckým posudkem stanovícím výši peněžité náhrady, anebo nikoli, ostatně u většiny osobnostních práv nepřichází jejich ocenění znalcem vůbec v úvahu. V souvislosti s výší žalovaných náhrad nelze odhlédnout ani od okolnosti, že významná část žalobců je osvobozena od soudních poplatků, ať již ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], či rozhodnutím soudu a jsou zastupováni advokáty, kteří jim byli podle § 30 o. s. ř. ustanoveni soudem. Náklady jejich právního zastoupení (v případě jejich neúspěchu) podle § 149 odst. 2 o. s. ř. a contrario nese stát. Určování odměny těchto zástupců podle § 7 advokátního tarifu z žalované částky by představovalo značnou finanční zátěž státu, jehož zájmy a v konečném důsledku zájmy daňových poplatníků má soud též chránit. Uspokojivým řešením není ani odvozovat tarifní hodnotu od soudem přiznané částky, neboť tento postup selhává v případě zamítnutí či odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení a v řízení o opravných prostředcích podaných žalobcem, kde již částečně přiznané plnění není vůbec předmětem řízení. Ústavním soudem vyjádřený názor, že soudy měly rozhodnout „na základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou domáhala, a plnění následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného“, není v nálezu nijak vysvětlen a z jeho reprodukční části ani existence takového „rozdílu“ nevyplývá. V neposlední řadě má být rozhodování o nákladech řízení co nejjednodušší, aby zbytečně nezatěžovalo soudy a nestravovalo jejich kapacitu na úkor rozhodnutí meritorních, což lze nejlépe zajistit formou paušální odměny.
21. Ústavní konformita výkladu Nejvyššího soudu byla opakovaně potvrzena usneseními různých senátů Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24). Ústavní soud uvedeným nálezem dokonce založil rozpor se svým nálezem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23, jímž názor Nejvyššího soudu přijal.
22. Vydáním nálezu obsahujícího sporný závěr došlo k překvapivému odklonu od ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, a tedy k zásahu do legitimního očekávání účastníků ke dni 10. 4. 2024 probíhajících soudních řízení (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Dovolacímu soudu se proto (bez ohledu na výše uvedené argumenty dovozující nesprávnost sporného závěru) nejeví jako spravedlivé (jak z hlediska osoby k náhradě nákladů oprávněné, tak z hlediska osoby povinné), aby obecné soudy v důsledku neočekávatelné změny judikatury výši náhrady nákladů právního zastoupení v probíhajícím řízení podstatným způsobem navýšily. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu