32 Cdo 4096/2013

32 Cdo 4096/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobce Ing. Z. Š., podnikatele, se sídlem v Pardubicích, Mezi Zahradami 128,

PSČ 530 09, identifikační číslo osoby 13228790, zastoupeného JUDr. Martinem

Týle, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, PSČ 530 03, proti

žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu Gagarinova 375, 376, 377, 378,

Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Polabiny, Gagarinova 375, PSČ 530 09,

identifikační číslo 25947371, zastoupenému Mgr. Michaelou Janků, advokátkou, se

sídlem v Pardubicích, Zelenobranská 70, PSČ 530 02, o zaplacení částky 298 454

Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C

289/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –

pobočky v Pardubicích ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 23 Co 241/2012-220,

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v

Pardubicích ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 23 Co 241/2012-220, ve výrocích pod

body I, III a IV se odmítá.

II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se v souzené věci domáhal zaplacení částky 298 454 Kč se zákonným

úrokem z prodlení od 19. května 2007 do zaplacení, a to z titulu práva na

úplatu za výkon technického dozoru investora na stavbě „Rekonstrukce bytového

domu G. P.“ (dále jen „stavba“) podle „Smlouvy mandátní o obstarání záležitostí

investora“ uzavřené mezi účastníky dne 3. dubna 2006 (dále jen „mandátní

smlouva“ či „smlouva“). Požadovaná úplata měla sestávat z částky 126 177 Kč

jako nedoplatku ceny plnění podle článku VII bodu 1 mandátní smlouvy,

vyúčtovaného v návaznosti na skutečné rozpočtové náklady stavby, a z částky

172 277 Kč jako odměny za úspory nákladů na realizaci stavby sjednané v článku

VIII bodu 4 smlouvy. Žalovaný založil svou procesní obranu na námitce, že cena plnění byla dohodnuta

jako pevná a že odměna za úspory se vázala k úsporám dosaženým oproti ceně

dohodnuté ve smlouvě o dílo, ta však do ukončení činnosti žalobce uzavřena

nebyla. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. prosince 2011, č. j. 5 C

289/2008-196, označeným jako mezitímní, žalobu ohledně částky 126 177 Kč s

úrokem z prodlení zamítl (výrok pod bodem I), rozhodl, že „ohledně částky 172

277 Kč s příslušenstvím je žalobcův nárok opodstatněn“ (výrok pod bodem II), a

konstatoval, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok

pod bodem III). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným

rozsudkem k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém

výroku pod bodem I potvrdil (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak,

že žalobu na zaplacení částky 172 277 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok

II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Odvolací soud především dovodil, že smlouva uzavřená mezi účastníky je platnou

mandátní smlouvou podle § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

zrušeného k 1. lednu 2014 (dále též jen „obch. zák.“). V dalších úvahách vyšel

ze zjištění, že smlouva obsahuje ujednání o závazku žalobce vykonat pro

žalovaného výkon technického dozoru investora stavby dle projektové dokumentace

zpracované zhotovitelem dle výběru žalovaného v souladu se stavebním povolením

a o závazku žalovaného jako mandanta zaplatit žalobci za vykonání a zařízení

ujednaných činností úplatu ve výši sjednané ve smlouvě a uhradit mu náklady

účelně vynaložené při plnění jejího předmětu. V článku VII bodu 1 smlouvy

účastníci sjednali, že „cena za práce a činnosti ujednané v předmětu této

smlouvy je dojednána dohodou smluvních stran. Cena je dojednána jako pevná ve

výši 323 000 Kč (slovy třistadvacettřitisíce korun českých, tj. ve výši 1,7 % z

částky 19 000 000 Kč).

Cena je uvedena včetně DPH, když mandatář není plátcem

DPH.“ Článek VIII bod 4 smlouvy pak stanoví, že „pokud činností mandatáře dojde

k prokazatelné úspoře nákladů na realizaci stavby (při dodržení či zlepšení

technických parametrů díla a zachování kvalitativních parametrů použitých

materiálů) – předmětu smlouvy oproti ceně dohodnuté ve smlouvě o dílo uzavřené

mezi mandantem a zhotovitelem, má mandatář nárok na úhradu části z této

prokazatelné úspory ve výši 30 % z této prokazatelné úspory“. Na základě výkladu ujednání v článku VII bodu 1 smlouvy podle § 266 obch. zák. odvolací soud nepřisvědčil žalobci, který z použité formulace dovozuje vůli

účastníků navýšit cenu, pokud dojde k nárůstu rozpočtových nákladů stavby z

částky 19 mil. Kč, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že cena byla

sjednána jako cena pevná. Argumentoval, že taková vůle účastníků, jak ji

prezentuje žalobce, ze smlouvy nevyplývá, a jazykově ji popírá vyjádření o tom,

že jde o cenu pevnou, z jazykového vyjádření tedy nelze dovozovat, že se

předpokládá změna sjednané ceny. Zdůraznil rovněž, že vůle účastníků k takovému

stanovení ceny prokázána nebyla, žalovaná takové ujednání popírá, žalobce je

neprokazuje a jeho tvrzení je v rozporu s jazykovým projevem vyjádřeným ve

smlouvě. Na základě toho odvolací soud stran v pořadí prvního z uplatněných

nároků uzavřel, že žalobce nemá v případě navýšení rozpočtové ceny stavby

uvedené v projektové dokumentaci právo na navýšení ceny za práce a činnosti dle

mandátní smlouvy. Ke druhému z uplatněných nároků odvolací soud především konstatoval, že cena

sjednaná v mandátní smlouvě se týká činností uvedených v článku III mandátní

smlouvy, tedy mimo jiné i koordinace zhotovitele projektové dokumentace s

požadavky žalovaného, a zdůraznil, že podle článku IV bodu 2 mandátní smlouvy

byl žalobce povinen zabezpečovat věci žalovaného s náležitou odbornou péčí a v

souladu s jeho zájmy. Vzhledem k tomu odvolací soud dospěl k názoru, že měl-li

žalobce podle svého tvrzení úspory zajistit při zpracování projektové

dokumentace, pak tyto činnosti byly honorovány částkou sjednanou v článku VII

bodu 1 mandátní smlouvy. Obecně měl totiž žalobce vykonávat činnosti ve

prospěch žalovaného a počínat si tedy s odbornou péčí tak, aby zájmy žalovaného

byly co nejlépe chráněny, tedy aby žalovanému z technického hlediska zajistil

co nejlepší kvalitu stavby, s co nejnižšími náklady. Odvolací soud zároveň

dovodil, že k naplnění ujednání v článku VIII bodu 4 mandátní smlouvy nemohlo

dojít již proto, že smlouva o dílo byla uzavřena až po ukončení smluvního

vztahu mezi žalobcem a žalovaným, žalobce proto úspory oproti ceně dohodnuté

ve smlouvě o dílo zajistit nemohl. Na základě toho pak odvolací soud uzavřel, že úspory zajištěné v projektové

dokumentaci nejsou honorovány mimo cenu uvedenou v článku VII bodu 1 mandátní

smlouvy, dán proto není ani nárok žalobce na zaplacení částky 172 277 Kč, na

čemž nemůže nic změnit ani případné uznání takového nároku žalovaným, neboť

samotné uznání dluhu není důvodem pro vznik (jinak neexistujícího) nároku.

Argumentaci žalobce, že má vůči žalovanému právo na vydání bezdůvodného

obohacení z toho důvodu, že došlo k navýšení rozsahu jeho prací pro žalovaného

jednak tím, že v souvislosti s navýšením rozpočtové ceny díla musel pro

žalovaného zajišťovat větší rozsah prací než předpokládaný ve smlouvě, ač to

nebylo smluvně ujednáno, jednak tím, že provedl nad rámec mandátní smlouvy pro

žalovaného další práce, které popsal v podání na č. l. 59 spisu, odvolací soud

odmítl s odůvodněním, že jde o nároky, které žalobce v řízení sice zmiňoval,

avšak řádně je nikdy neuplatnil a tyto nároky se nestaly předmětem řízení, jak

byl žalobce v řízení před soudem prvního stupně opakovaně poučován. Odvolací

soud vysvětlil, že žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení opírá o

tvrzení, že provedl práce nad rámec smlouvy, ať již zcela mimo smlouvu či v

rozsahu větším, než smlouva předpokládala, což je skutkově jiný nárok než nárok

na zaplacení prací podle mandátní smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež co do přípustnosti

opírá ve vztahu k potvrzujícímu výroku pod bodem I o ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále

jen „o. s. ř.“), a ve vztahu k výrokům pod body II, III a IV o ustanovení § 237

odst. 1 písm. a) o. s. ř. V otázce dovolacích důvodů dovolatel v obsáhlém dovolání odkazuje na ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a namítá, že řízení je postiženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady řízení mají spočívat v tom, že dovolateli se v řízení před soudem prvního

stupně nedostalo poučení podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., že soud prvního

stupně při dokazování porušil ustanovení § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., že

odvolací soud rozhodoval na základě neúplného spisu, že soud prvního stupně,

ačkoliv avizoval, že o obou nárocích rozhodne mezitímním rozsudkem, rozhodl

oproti očekávání žalobce ve výroku pod bodem I rozsudkem konečným, a že v

řízení před odvolacím soudem došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a

k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces.

Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v chybném

výkladu článku VII bodu 1 smlouvy, v chybném posouzení uplatněného nároku jako

nároku na vydání bezdůvodného obohacení a v nesprávném posouzení uznání závazku

žalovaným.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek

soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.

ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1,

4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání,

neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze

tehdy, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem I není

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto

ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně

nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo

zrušeno odvolacím soudem). Dovolání proti této části napadeného rozsudku proto

může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl

Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se

nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací

soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,

popřípadě, jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po

právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto

rozhodnutí určující, tj. taková, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu

spočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, a ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2992/2010, jež jsou,

stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na

http://www.nsoud.cz). Dovolatel zformuloval tři otázky, pro jejichž řešení má mít napadené rozhodnutí

v potvrzujícím výroku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. V pořadí první z nich, „zda se jedná o vadu řízení, jestliže soud prvního

stupně mezitímním rozsudkem rozhodne i o výši nároku žalobce (ačkoliv

mezitímním rozsudkem se rozhoduje pouze o tom, zda nárok žalobce je dán či

nikoliv) a odvolací soud takové rozhodnutí, svou povahou chybné, potvrdí“,

závěr o přípustnosti dovolání přivodit nemůže. Je tomu tak již proto, že

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I rozsudkem mezitímním není. Mezitímním rozsudkem může soud rozhodnout pouze o tom, že nárok uplatněný

žalobcem co do základu dán je. Dospěje-li k závěru, že uplatněný nárok dán není

(vůbec, tedy co do základu), pak musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout (srov. k

tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99). K rozhodování mezitímním rozsudkem tu není sebemenší důvod;

vždyť o čem by v takovém případě soud rozhodoval rozsudkem konečným? Z toho pak

vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně, bez zřetele na to, že jej tento soud

nepřesně jako celek označil za mezitímní, je ve skutečnosti (věcně, podle

obsahu) rozsudkem mezitímním pouze ve výroku pod bodem II, zatímco v zamítavém

výroku pod bodem I jde o rozsudek konečný, tak jak jej správně pojal odvolací

soud. Zda jde o tzv.

mezitímní rozsudek, není předurčeno označením rozhodnutí,

ale jeho obsahem, vyjádřeným ve výroku rozsudku (srov. obdobně k tzv. rozsudku

částečnému Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §

1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1028, a obecně - k

posouzení povahy rozhodnutí z hlediska věcného - např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod číslem

27/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Že se jedná podle obsahu o

výrok rozsudku konečného, ostatně v rámci dovolací argumentace reflektuje též

dovolatel, dovolávaje se závěrů, obsažených rovněž v již citovaného usnesení

Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2824/99. Tím sám zpochybňuje předpoklad, na

němž vystavěl vymezenou otázku. Zejména však otázkou, zda se dovolací soud určitým procesním postupem dopustil

vady řízení, dovolatel nečiní nic jiného, než že odvolacímu soudu vytýká vadu

řízení. Výtka samotné vady řízení, jak plyne z ustanovení § 237 odst. 3, části

věty za středníkem, o. s. ř., přípustnost dovolání opodstatnit nemůže a

otázkou, zda se soud dopustil vady řízení, obejít takto striktně stanovené

procesní pravidlo nelze. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zcela

zřetelně vyplývá, že založit přípustnost dovolání nemůže jakákoliv otázka

položená dovolatelem dovolacímu soudu, nýbrž jen taková právní otázka, kterou

odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil (a jejíž řešení je pro toto

rozhodnutí určující). O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o

výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného

právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu proto nejedná. Obdobné platí pro otázku, zda „je přípustné, aby soud postupoval dle § 219 o. s. ř. v případě, pokud důkazy provedené před soudem prvého stupně tímto nejsou

hodnoceny vůbec, přičemž ani odvolacím soudem nejsou takové důkazy provedeny

ani hodnoceny?“, neboť ani ji odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil. I

tu dovolatel odvolacímu soudu toliko vytýká, že zatížil odvolací řízení vadou,

aniž otevírá otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Z obsahu dovolání ostatně vyplývá, že takto formulovaná otázka se vztahuje k

námitce, že dovolatel nabídl důkazy, které měly prokazovat rozsah jeho činnosti

prováděné pro žalovaného, a soud prvního stupně tyto důkazy provedl, avšak v

rozhodnutí je nehodnotil, ba ani nezmínil, a že soud prvního stupně, aniž se s

tím v rozhodnutí vypořádal, nevyhověl návrhu dovolatele na provedení znaleckého

posudku za účelem zjištění skutečného rozsahu stavby a zjištění jak obvyklé

ceny plnění dovolatele provedených nad rámec mandátní smlouvy, tak jeho podílu

na slevách z rozpočtových nákladů. Odvolacímu soudu se pak vytýká, že tato

pochybení nenapravil.

Dovolatel tu zřejmě přehlédl, že soud prvního stupně vedl

dokazování naznačeným směrem v etapě řízení, v níž, jak výslovně deklaroval,

považoval mandátní smlouvu za neplatnou a požadavek dovolatele na zaplacení

peněžní částky hodlal posoudit podle předpisů o bezdůvodném obohacení, vedl

tudíž též dovolatele k odpovídajícím tvrzením a důkazním návrhům. Jestliže soud

později svůj právní názor na platnost smlouvy změnil, v intencích právního

názoru prosazovaného dovolatelem, a uplatněný nárok posoudil jako nárok ze

smlouvy (s čímž rovněž účastníky řízení předem seznámil), pak z pohledu tohoto

právního hodnocení věci se staly výsledky dokazování vedeného k výši

bezdůvodného obohacení bezcennými a důkazní návrhy, jež se k němu vztahovaly,

se staly bezpředmětnými. Protože též odvolací soud vycházel z posouzení

mandátní smlouvy jako platné, neměl důvod dokazování k rozsahu provedených

činností a k jeho obvyklé ceně opakovat či doplňovat (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Zbývá odkázat na judikatorní závěry Ústavního soudu, které se promítly též v

rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a podle nichž povinnost soudu uvést důvody

pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na

každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, rozsudek ze dne 13. července 2015,

sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a unesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo

3189/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne

15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 494/2014). Byť to v souzené věci soudy

nezdůraznily explicite, důvod, proč jsou příslušné výsledky dokazování a

důkazní návrhy bez významu, vyplývá zcela zřejmě z argumentace, jejímž

prostřednictvím se soudy vypořádávají s hmotně právními námitkami dovolatele

(je přeci zřejmé, že jsou-li určité tvrzené skutečnosti právně nevýznamné, jsou

bezpředmětné též výsledky dokazování o těchto skutečnostech a důkazní návrhy k

nim vztažené). Vadu řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem

dovolatel předkládá též poslední z vymezených otázek, zda „je přípustné, aby

odvolací soud, který z obsahu spisu zjistí (žádost soudu ze dne 18. dubna 2011

a vyjádření žalobce ze dne 9. května 2011), že podstatná část důkazů se ve

spise nenachází, bez dalšího jednal a rozhodoval, na základě takto neúplného a

v podstatné části pravděpodobně ztraceného spisu?“. Podle obsahu spisu ostatně

odvolací soud žádné zjištění o neúplnosti spisu neučinil a dovolatel v

odvolacím řízení ani takovou vadu nenamítal. Z dovolací argumentace je zřejmé,

že se mělo jednat právě o důkazy vztahující se k rozsahu činnosti dovolatele,

tedy k těm skutečnostem, které byly z pohledu právního posouzení odvolacího

soudu právně nevýznamné. Právní otázka splňující kritéria stanovená v § 237 odst. 3 o. s. ř. není

zahrnuta ani v dalších námitkách vad řízení, k nimž se dovolatel otázku

procesního práva zformulovat nepokusil, ani v obsahovém vymezení dovolacího

důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř., jehož prostřednictvím dovolatel

zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v části

vztahující se k potvrzujícímu výroku jeho rozsudku. Dovolatel zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že cena

jeho plnění byla v článku VII bodu 1 mandátní smlouvy sjednána jako cena pevná,

toliko prostřednictvím argumentace, že oproti předpokladu, z něhož toto

ujednání vycházelo, byly rozpočtové náklady stavby z důvodů na straně

žalovaného navýšeny téměř o 100 %, z čehož dovozuje, že rozsah jeho činnosti

musel být vyšší. Tím žádnou otázku hmotného práva neotevírá; nepředkládá tu

žádný relevantní právní argument, odkazující na smluvní ujednání či na právní

předpis, popřípadě na obecné právní principy, proč by měla být cena sjednaná

jako pevná (což sám v úvodu připouští) zvýšena v případě, že skutečné

rozpočtové náklady stavby byly oproti předpokladu v době uzavření mandátní

smlouvy, z něhož se vycházelo při sjednání výše úplaty, nakonec vyšší. Pro

úplnost lze dodat, že odvolací soud postupoval při výkladu mandátní smlouvy v

otázce povahy sjednané úplaty v souladu s pravidly interpretace právních úkonů

stanovenými v § 266 obch. zák., způsobem respektujícím příslušné judikatorní

závěry Nejvyššího soudu, a logice v jeho úvahách nelze ničeho vytknout. Otázku odpovídající požadavkům stanoveným v § 237 odst. 3 o. s. ř. nezahrnuje

ani argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel prosazuje názor, že v

důsledku zvýšení rozpočtových nákladů stavby pro žalovaného provedl více, než

bylo sjednáno smlouvou, pročež jeho „nároky vyplývající z činnosti vykonávané

pro žalovaného nad rámec úplaty mandatáře sjednané v mandátní smlouvě měly

plynout z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení“. Dovolatel tu toliko

prosazuje vlastní výklad smlouvy, ostatně zjevně účelový, opomíjející, že tak

jako cena plnění mandatáře (výše jemu náležející úplaty) nebyla smlouvou

svázána s výší rozpočtových nákladů, tak nebylo s jejich výší spjato ani

vymezení samotného tohoto plnění - výkonu technického dozoru investora stavby. Rozsah a obsah jeho plnění byl ve smlouvě vymezen výčtem činností taxativně

vypočtených v článku III, bez jakékoliv vazby na výši rozpočtových nákladů

stavby. Jestliže nebyla ve smlouvě sjednána vazba výše ceny na výši

rozpočtových nákladů či nebyl ve vazbě na výši rozpočtových nákladů omezen

závazek mandatáře, pak nelze absenci takového ujednání dodatečně suplovat a

režim sjednaný smlouvou dodatečně „napravovat“ a tudíž obcházet prostřednictví

institutu bezdůvodného obohacení. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 3878/2011, je zcela zřejmě nepřiléhavý; v

souzené věci právní vztah mezi zúčastněnými osobami, který by zakládal právní

nárok na plnění, nechybí. Dovolatel v této věci žalobou uplatnil nárok na úplatu za plnění sjednané v

mandátní smlouvě. V podání ze dne 9. února 2009 (č. l. 56 a násl. spisu) na

výzvu soudu k upřesnění žalobních tvrzení předložil v čl. I přehled prací

provedených na základě mandátní smlouvy do právní moci stavebního povolení (tj. do 13. září 2006). V čl.

II a III se zabýval výší odměny za tyto práce podle

smlouvy – vychází tu z rozpočtových nákladů stavby ve výši 34 982 417 Kč a z

nich dovozuje odměnu mandatáře ve výši 594 701 Kč. Z toho počítá poměrnou část

odměny, na kterou mu vznikl nárok (46,43962%), v částce 276 177 Kč, z níž po

zaplacení částky 150 000 Kč zbývá doplatit 126 177 Kč jako dluh na základní

odměně. V čl. V pak uvedl jednak přehled prací provedených na základě mandátní

smlouvy v době od právní moci stavebního povolení do ukončení mandátní smlouvy,

tj. od 13. září 2006 do 18. dubna 2007, jednak přehled prací provedených nad

rámec mandátní smlouvy (prací, které vůbec nebyly ve smlouvě sjednány), přičemž

výslovně zdůraznil, že nároky spojené s oběma těmito činnostmi dosud v rámci

žaloby neuplatnil. Uzavřel, že předmětem žaloby tedy zůstává pouze částka 126

177 jako neuhrazená část odměny počítaná z rozpočtových nákladů 34 982 417 Kč a

částka 172 277 jako 30% odměna z prokazatelných úspor. Tím dovolatel vymezil předmět řízení. Byť též v průběhu dalšího řízení zmiňuje,

že se žalovaný bezdůvodně obohatil o hodnotu odměny za práce, které pro něho

provedl nad rámec činností sjednaných v mandátní smlouvě a které jsou

vyjmenovány v podání na č. l. 59 spisu (srov. zejména protokol o jednání před

soudem prvního stupně z 5. ledna 2011), nelze v obsahu spisu nalézt jeho podání

či ústní přednes, jež by bylo možno posoudit jako procesní úkon – změnu žaloby

ve smyslu § 95 odst. 1 věty první o. s. ř., a soud prvního stupně o připuštění

změny žaloby nerozhodoval. Takto vymezeným předmětem řízení byly soudy nižších stupňů při projednávání

věci a rozhodování o ní vázány. Podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. soud

může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se

domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo

jestliže z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je tedy soud, až na uvedené

zákonem stanovené výjimky, vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět

řízení. Nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z

nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem

(petitem). Přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu

požaduje, nebo přiznání požadovaného plnění na základě jiného skutkového stavu,

než který byl tvrzen v žalobě (z něhož žalobce právo na plnění dovozuje), by

bylo překročením návrhu a porušením dispoziční zásady [z judikatury Nejvyššího

soud srov. z poslední doby např. rozsudek ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32

Cdo 4778/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 9941]. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zároveň zdůrazňuje, že právní

kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby

(srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud

závazná.

Je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu

hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené)

odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle

této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. V

rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod

číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 78/2004“),

proto uzavřel, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející

ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor

žalovaná užívala nebytové prostory, avšak žalobci za to od ní neobdrželi

smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva

neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu

vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované

částky podle hmotně právních norem upravujících nárok na vydání plnění z

bezdůvodného obohacení. V poměrech obchodních závazkových vztahů se tento názor

promítl v závěru, že byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající

se o tvrzení, že na základě smlouvy o dílo dodal žalobce předmět díla

žalovanému, který je však žalobci nezaplatil, a jestliže podle právního závěru

soudu k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, popřípadě smlouva o dílo uzavřena

byla, leč je absolutně neplatná, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a

nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle

hmotně právních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného

obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C 3142, a rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005). Odvolací soud se oproti přesvědčení dovolatele od těchto judikatorních závěrů

neodchýlil. Předmětem řízení (vedle nároku z úspor, jehož se týká měnící výrok napadeného

rozsudku) je úplata za ty práce, které dovolatel ve svých žalobních tvrzeních

vymezil jako plnění z mandátní smlouvy (resp. za tu jejich část, jež byla

poskytnuta v době do 13. září 2006). Nebyla-li tato smlouva shledána neplatnou

(a dovolatel její posouzení jako platné nezpochybňuje), pak tu nebyl sebemenší

důvod posuzovat takto skutkově vymezený nárok podle předpisů upravujících

bezdůvodné obohacení; platí tu ujednání o ceně, jež se, jak bylo již zmíněno,

vztahuje k plnění dovolatele podle smlouvy, bez zřetele na to, jaké výše

nakonec dosáhly rozpočtové náklady stavby. Odměnu za jiné než takto vymezené práce, nárok na niž dovolatel žalobou

neuplatnil, nebyl důvod posuzovat z pohledu práva na vydání bezdůvodného

obohacení již proto, že právo na odměnu za takové práce soudy, jsouce vázány

mezemi danými předmětem řízení, jak byl určen žalobou, posuzovat a rozhodovat o

něm vůbec nemohly.

Pokud má dovolatel za to, že se tu jedná jen o otázku právní

kvalifikace, pak se zásadně mýlí; věcné vymezení plnění, za něž se domáhá

peněžního ekvivalentu, je jednoznačně otázkou skutkovou, jak se nakonec

zřetelně podává též z citovaných závěrů R 78/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu

sp. zn. 32 Odo 385/2005. Z uvedených důvodů nelze shledat rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím

výroku pod bodem I zásadně významným z hlediska práva a dovolání v části, v níž

směřuje proti tomuto výroku, není proto přípustným ani podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v uvedené části podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c)

o. s. ř. odmítl. Dovolatel napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu výslovně též ve výrocích

o nákladech řízení před soudy obou stupňů pod body III a IV, v domnění, že je

dovolání v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Toto

ustanovení však zakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutím, jimiž bylo

změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. O náhradě nákladů řízení

soud rozhoduje usnesením (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), přičemž povahu

usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, že je přičleněno k rozhodnutí

o věci samé, u něhož je předepsána forma rozsudku. Nejvyšší soud vysvětlil již

v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod

číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že dovolání proti

výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle

občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 přípustné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo

861/2009). Nejvyšší soud proto dovolání i v části směřující proti výrokům pod body III a

IV napadeného rozhodnutí odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 ve

spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II je přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku

odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v měnícím výroku z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je

dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a

dovolání shledal v této části nedůvodným. V projednávané věci není důvod pro dovolatelem prosazovaný závěr, že v řízení

před soudy nižších stupňů bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces,

neboť se mu v souvislosti se změnami v názoru soudu prvního stupně na platnost

mandátní smlouvy nedostalo poučení podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. a došlo

tak k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí. Dovolatel jakoby tu přehlédl

význam skutečnosti, že soud prvního stupně nakonec založil své rozhodnutí na

posouzení smlouvy jako platné, tedy na právním názoru, který prosazoval

dovolatel, přičemž soud s tímto svým právním náhledem strany před rozhodnutím

seznámil a dal jim tak příležitost k odpovídající skutkové a právní

argumentaci. Není tudíž zřejmé, čím mohl být dovolatel v tomto ohledu

rozhodnutím soudu prvního stupně zaskočen, a jeho námitka se jeví jako účelová. Námitky, že soudy nižších stupňů postupovaly při dokazování v rozporu s

ustanovením § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., se podle jejich obsahu pojí pouze k

tomu nároku, o němž bylo rozhodnuto potvrzujícím výrokem pod bodem I napadeného

rozhodnutí, proti němuž dovolání přípustné není (vztahují se k rozsahu

dovolatelem provedených prací a jejich obvyklé ceně). Totéž platí o námitce, že

odvolací soud rozhodoval na základě neúplného spisového materiálu, jestliže

ztraceny měly být právě ty listiny, jimiž měl být prokázán rozsah činností

dovolatele. Důvodnou není ani námitka, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti

soudního řízení. Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, s účinností novely občanského

soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb.

se postavení odvolacího soudu

coby soudu přezkumného zásadně změnilo a judikatorní závěry, reflektující

předchozí procesní režim, se již neuplatní (srov. shodně např. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 4564/2010, ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 25 Cdo

1180/2011, ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2142/2012, a ze dne 20. května

2015, sp. zn. 32 Cdo 1745/2013). Důvody, pro které odvolací soud může (a

současně je povinen) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jsou nyní, na

rozdíl od právní úpravy účinné do 31. března 2005, v zákoně (v § 219a o. s. ř.)

uvedeny taxativně, což znamená, že z jiných než uvedených důvodů odvolací soud

nesmí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit (v komentářové literatuře srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha

: C. H. Beck, 2009, s. 1765, a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010). Nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně pod žádný z těchto důvodů

podřadit nelze. Shledá-li tedy odvolací soud právní posouzení soudu prvního

stupně nesprávným, je nejen oprávněn, nýbrž i povinen věc sám správně posoudit

z hlediska práva (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo

4165/2010). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007,

jímž argumentuje dovolatel, zmiňuje sice dvouinstančnost řízení, z kontextu je

však zřejmé, že má konkrétně na mysli zásadu předvídatelnosti soudního

rozhodnutí. Též tu měl odvolací soud podle názoru dovolatele porušit. Za

překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno

takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem

posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti

skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS

321/2007, obě dostupná na http://www.usoud.cz, a z judikatury Nejvyššího soudu

rozsudek ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise

Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32

Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a z

poslední doby např. rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). V souzené věci pak nemohlo jít o rozhodnutí pro dovolatele překvapivé z důvodu

jiného právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť právní závěr soudu

prvního stupně, že žalobce splnil podmínku sjednanou v článku VIII bodu 4

mandátní smlouvy, s nímž se odvolací soud neztotožnil, zpochybnil žalovaný ve

svém odvolání a tím jej zřetelně učinil předmětem odvolacího přezkumu. Účastník

řízení dbalý svých práv nemohl být tedy právním názorem, na němž založil své

rozhodnutí odvolací soud, zaskočen. Opodstatněné Nejvyšší soud neshledal ani námitky, jejichž prostřednictvím

dovolatel brojí proti správnosti právního posouzení, na němž odvolací soud

založil své rozhodnutí v měnícím výroku pod bodem II.

Argument, že dovolatel již v době trvání mandátní smlouvy vyvíjel pro

žalovaného takovou činnost, na jejímž základě došlo následně k úspoře nákladů

na realizaci stavby a v konečném důsledku k nižší ceně díla, nemůže zpochybnit

správnost právního posouzení odvolacího soudu o tom, že právo na odměnu

sjednanou v článku VIII bodu 4 smlouvy dovolateli nevzniklo. Dovolatel tu

pomíjí, že vznik jeho práva na odměnu byl ve smlouvě založen na jiných

předpokladech, než kterými argumentuje, respektive byl sjednán za jinou úsporu,

totiž, jak zcela správně dovodil odvolací soud, za úsporu nákladů na realizaci

stavby oproti ceně díla dohodnuté ve smlouvě o dílo. Úvaze odvolacího soudu, že

úsporu spočívající v rozdílu mezi sjednanou cenou díla a náklady vynaloženými

na realizaci stavby logicky nelze pojit s tou činností mandatáře, která

předcházela sjednání ceny díla, nelze ničeho vytknout. Nedůvodná je též výtka, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou „chybějící

aplikace § 571 odst. 1 obch. zák.“, jenž stanoví, že není-li výše úplaty ve

smlouvě stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je

obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář

uskutečnil při zařízení záležitosti. Odvolací soud přeci zřetelně vysvětlil a

dostatečně zdůvodnil, že dovolateli zvláštní úplata za úspory dosažené při

zpracování projektové dokumentace nenáleží, neboť takové úspory byly důsledkem

činností, jejichž prostřednictví dovolatel plnil své povinnosti mandatáře

vyplývající ze smlouvy a k nimž se proto vztahovala odměna sjednaná v článku

VII bodu 1 smlouvy v částce 323 000 Kč. Z toho je pak zřejmé, že se tu o

situaci předjímanou ustanovením § 571 odst. 1 obch. zák. nejedná (není splněn

znak obsažený v hypotéze, že výše úplaty není ve smlouvě stanovena) a neobstojí

názor prosazovaný dovolatelem, podle něhož se žalovaný bezdůvodně obohatil o

úspory, kterých dovolatel dosáhl snížením rozpočtových nákladů na stavbu; k

posouzení uplatněného nároku podle předpisů upravujících bezdůvodné obohacení

tu nebyl důvod. Polemika dovolatele se závěry odvolacího soudu v otázce uznání závazku se pak

zcela míjí s úvahami, na nichž odvolací soud v tomto ohledu založil právní

posouzení věci. Odvolací soud přeci nedovodil, že uznání závazku je v důsledku

neexistence uznaného závazku neplatným právním úkonem, a jeho rozhodnutí tak

není v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004, jak se domnívá dovolatel. Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek

odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a dovoláním

neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z

úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu

nepodávají, Nejvyšší soud dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího

soudu o věci samé podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.

ř.; úspěšnému žalovanému, který by na

jejich náhradu měl podle těchto ustanovení právo, podle obsahu spisu v

dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. listopadu 2015