32 Cdo 2992/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
15, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, proti žalované R E A L M O N T,
spol. s r. o., se sídlem v Liberci XI, Mírová 574/8, PSČ 460 11, identifikační
číslo osoby 49096125, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, se
sídlem v Liberci 3, Jánská 864/4, o vyklizení nemovitostí a vydání movitých
věcí, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, pod sp. zn.
37 Cm 133/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 30. března 2010, č. j. 1 Cmo 208/2009-476, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne
12. května 2009, č. j. 37 Cm 133/2008-436, není přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené
věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené
odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí
po právní stránce přitom může založit jen taková právní otázka, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo
1020/2003, in www.nsoud.cz). Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu výslovně neformulovala a
též z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů nevyplynula žádná právní otázka,
pro jejíž řešení by bylo možno shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným. K závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou vést výhrady dovolatelky vůči závěru odvolacího soudu, že okolnosti
privatizace majetku (výše jeho kupní ceny a neposkytnutí úvěru k jejímu
zaplacení) jsou irelevantní. Jednak dovolatelka sama neuvádí, v jakém ohledu (z
jakého důvodu) mají být tyto okolnosti právně významné pro rozhodnutí v souzené
věci a nepokládá tak konkrétní právní otázku, jednak je z dovolací argumentace
zřejmé, že se má jednat o podmínky, za nichž byl privatizován majetek státního
podniku Stavomontáže Liberec, s. p., zahrnující též věci, jež jsou předmětem
tohoto sporu, kupní smlouvou z 26. ledna 1993 ve znění dodatku z 12. srpna
1993, uzavřenou mezi Fondem národního majetku České republiky (právním
předchůdcem žalobkyně) a společností UNICA STAMONT, spol. s r. o.
Platnost
této smlouvy však odvolací soud v napadeném rozsudku již neposuzoval, nýbrž
vycházel v tomto ohledu – v souladu s ustanovením § 159a odst. 1, odst. 4 o. s. ř. - z pravomocného částečného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
16. června 1999, č. j. 22 Cm 195/95-321, vydaného v řízení, jehož se, až do
vyloučení žaloby v části jí se týkající k samostatnému projednání usnesením ze
dne 7. července 2008, č. j. 22 Cm 195/1995-690, účastnila též žalovaná. Na
posouzení dovolatelkou akcentovaných skutečností tedy napadené rozhodnutí
nespočívá. Z téhož důvodu nemůže přivodit závěr o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí polemika dovolatelky s úvahami o rozporu kupní smlouvy z
26. ledna 1993 pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy, jimiž se odvolací soud
vzhledem k tomu, že otázka platnosti této smlouvy byla již závazně pro
účastníky řízení a tedy též pro soud (§ 159a odst. 1, odst. 4 o. s. ř.)
vyřešena pravomocným rozhodnutím, zabýval nadbytečně a tyto jeho úvahy nejsou
pro napadené rozhodnutí určující. Totéž platí o pokusu dovolatelky zpochybnit s
poukazem na ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
použitelnost ustanovení § 39 občanského zákoníku v obchodních závazkových
vztazích, nehledě na to, že tato otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu vyřešena (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 40/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž dovolatelčina argumentace výpovědí svědka Z. C. v žádnou právní otázku
nevyústila. Mimo to dovolatelka zjevně přehlédla nejen to, že Z. C., jsa
jednatelem žalované, byl v řízení před soudem prvního stupně slyšen jako
účastník řízení, nikoliv jako svědek, nýbrž především opomenula, že skutkový
stav věci zjištěný soudy nižších stupňů se v dovolacím řízení nemůže změnit
(srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 26
Odo 312/2006, či jeho usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Cdo
3019/2007, oba in www.nsoud.cz), a jde-li o dovolací řízení, v němž může být
dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak
je tomu i v tomto případě, nelze správnost skutkových zjištění soudů nižších
stupňů, a tedy též jejich úplnost, ani zpochybnit, neboť uplatnění dovolacího
důvodu stanoveného v 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, je v něm zákonem výslovně
vyloučeno. Nelze proto při zkoumání přípustnosti dovolání přihlížet k
okolnostem, jimiž dovolatelka s poukazem na provedené důkazy argumentuje,
ačkoliv nejsou zahrnuty ve zjištěném skutkovém stavu věci. Polemikou se závěry odvolacího soudu o povaze vztahů mezi jednotlivými
fyzickými osobami zúčastněnými na privatizaci a následných krocích dovolatelka
rovněž nezpochybňuje právní posouzení tohoto soudu, nýbrž toliko skutková
zjištění a z nich dovozené skutkové závěry, na nichž je pro ni nepříznivé
právní posouzení založeno.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argument, že „věci byly žalovaným
zakoupeny k podnikatelské činnosti a soudy se měly tedy zabývat skutečností,
zda nedošlo k nabytí vlastnického práva v režimu kupní smlouvy v rámci
privatizace, sjednané podle obchodního zákoníku, tedy od nevlastníka v dobré
víře“ v intencích ustanovení § 446 obch. zák. Tato námitka vychází ze
skutkových tvrzení, která nekorespondují se zjištěným skutkovým stavem věci,
podle něhož nabývacím titulem, na jehož základě měla žalovaná získat věci do
svého vlastnictví, nebyla kupní smlouva, nýbrž smlouva, jíž se společník
dovolatelky B. V. zavázal v souladu s ustanovením § 59 odst. 1 obch. zák., ve
znění účinném do 30. června 1996, vložit předmětné věci jako nepeněžitý vklad
do společnosti dovolatelky ke zvýšení jejího základního jmění. Na takový právní
úkon se ustanovení § 446 obch. zák., spojující právní důsledky toliko s dobrou
vírou kupujícího jako účastníka kupní smlouvy, nevztahuje. B. V. pak sice nabyl
předmětné věci na základě kupní smlouvy, zjištěný skutkový stav věci však
neumožňuje závěr, že smlouvu uzavřel jako podnikatel při své podnikatelské
činnosti (srov. § 261 odst. 1 obch. zák.), nehledě na to, ve vztahu k
nemovitostem, že v době uzavření této kupní smlouvy platilo ustanovení § 261
odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 30. dubna 2000, podle něhož smlouvy
mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II
této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se
řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku, přičemž ustanovení § 409 a násl.
obch. zák. upravují toliko kupní smlouvu o prodeji věcí movitých.
Při argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS
77/2000, uveřejněným pod číslem 14/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, a nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS
78/06, uveřejněným tamtéž pod číslem 162/2007, dovolatelka přehlédla, že závěry
v nich obsažené se vztahují k jiné situaci, než o kterou se jedná v souzené
věci, totiž k situaci, kdy prodávající v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem
byl a kupující se tedy na základě této kupní smlouvy vlastníkem stal, leč kupní
smlouva, na jejímž základě nabyl vlastnictví prodávající, byla poté v důsledku
odstoupení od smlouvy zrušena ex tunc a nastal tedy dodatečně stav, jako by
vůbec nebyla uzavřena.
Žádná právní otázka zásadního významu se neotevírá ani dovolatelčinými
námitkami typu, že nemovitosti „zaplatila započtením“, nemínila se na úkor
jiného obohatit, neporušila zákon, nejednala v rozporu s dobrými mravy a se
zásadami poctivého obchodního styku a s majetkem řádně podniká, stará se o něho
a platí daně, neboť tyto argumenty se míjejí s právním posouzením, na němž
spočívá napadené rozhodnutí. Lze dodat, že skutečnosti, jimiž dovolatelka
argumentuje, samy o sobě právo na soudní ochranu založit nemohou. Nelze přeci
přehlédnout, že poskytnout jí soudní ochranu by znamenalo odepřít soudní
ochranu žalobkyni, jež se jako vlastník věcí domáhá ochrany svého vlastnického
práva; vlastnické právo přitom náleží mezi základní práva zaručená Ústavou
České republiky (srov. čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a
svobod). Pro závěr, že by šlo ze strany žalobkyně o šikanózní výkon práva, jak
dovolatelka naznačuje, chybí jakákoliv opora ve zjištěném skutkovém stavu
věci.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání není
přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142
odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jež v dovolacím řízení nebyla úspěšná, právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá. Na straně žalobkyně, která by na jejich
náhradu měla právo, nevznikly žádné takové náklady, jež by byly vynaloženy
účelně. Z pohledu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 21.
února 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, ze dne 9. října 2008, sp. zn. I. ÚS
2929/07, a ze dne 14. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, vše in www.usoud.cz)
je možné státu přiznat náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly tím, že se nechal
zastupovat advokátem, pouze v případech mimořádně složitých, jinak je třeba
předpokládat, že stát se svými dostatečně odborně vybavenými organizačními
složkami je způsobilý hájit svá práva sám. Podmínka mimořádné složitosti
problematiky řešené v dovolacím řízení splněna není a náklady žalobkyně na
zastoupení advokátem tudíž nelze považovat za účelně vynaložené. Nejvyšší soud
proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu