32 Cdo 4706/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Teplárna Otrokovice a. s., se sídlem v Otrokovicích, Objízdná 1777,
PSČ 765 39, identifikační číslo osoby 46347089, zastoupené JUDr. Tomášem
Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Ing. J.
H., správci konkurzní podstaty úpadce EKOENGINEERING, a. s., se sídlem v Brně,
Moravské náměstí 3, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25548247,
zastoupenému JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně,
Příkop 8, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 33 Cm 96/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 1 Cmo 357/2009-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 1 Cmo
357/2009-117, v té části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 33 Cm 96/2008-74, ve
výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III,
a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, jakož i rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2009, č. j. 33 Cm 96/2008-74, ve
výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III,
se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze výrokem pod bodem I shora označeného rozsudku potvrdil
rozsudek ze dne 31. srpna 2009, č. j. 33 Cm 96/2008-74, jímž Městský soud v
Praze zamítl žalobu na zrušení bodů 1 až 4 výrokové části rozhodčího nálezu
Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky vydaného dne 1. dubna 2008 pod sp. zn. Rsp 152/02 (výrok pod bodem
I), zastavil řízení o odklad vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu (výrok
pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Výrokem pod
bodem II pak odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
správným shledal též jeho právní posouzení, v jehož rámci tento soud zaujal
názor, podle něhož to, že rozhodnutí bylo případně pro žalobkyni překvapivé,
není zákonným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud zdůraznil,
že před rozhodčím soudem se konalo pět ústních jednání, vesměs vždy byli
přítomni zmocněnci obou stran, ti se prakticky po každém jednání k řešené
problematice písemně vyjádřili, podání byla vždy dána k dispozici protistraně,
po posledním jednání byl stranám dán ještě prostor k písemnému závěrečnému
návrhu. Již z tohoto pohledu a též z hlediska výkladu ustanovení § 31 písm. e)
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), je podle přesvědčení
odvolacího soudu zřejmé, že nemůže být ani řeči o tom, že by žalobkyni nebyla
poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací soud dále
argumentoval, že neposkytnutí poučení podle ustanovení § 118a občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) je vadou řízení před soudem prvního
stupně, „nejde zde tedy o to, že by účastníku byla odejmuta možnost jednat
před soudem, nýbrž o něco jiného“, a dovodil, že případné takové vady
rozhodčího řízení nemohou být právem aprobovaným důvodem pro zrušení rozhodčího
nálezu. Zároveň vyjádřil názor, že nepoužití ustanovení § 118a o. s. ř. v
rozhodčím řízení není zpravidla samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího
nálezu, vždy je však třeba každý spor posuzovat podle všech jeho okolností a
případný nedostatek poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. by se tu týkal jen
právního posouzení sporu, zejména účinků a zániku smlouvy ze dne 9. srpna
1996, nikoliv tedy „např. nějakého doplnění skutkového stavu a důkazů“.
Konstatoval, že takové posouzení přísluší toliko rozhodčímu soudu a jeho
výsledek nelze již podrobit soudnímu přezkumu, vyjádřil názor, že za této
situace by bylo možno poskytování příslušného poučení kvalifikovat jako
„zbytečnou formalitu“ ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona o rozhodčím
řízení, a dodal, že i z podané charakteristiky rozhodčího řízení je přitom
zřejmé, že oběma stranám byly poskytnuty stejné příležitosti k uplatnění jejich
práv.
Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu dovolací argumentace toliko v
potvrzujícím výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska
přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce zakládající přípustnost
dovolání dovolatelka spatřovala v řešení otázky, zda rozhodčí senát je v
rozhodčím řízení povinen plnit poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o.
s. ř. tak, aby účastník nebyl zaskočen „jiným právním názorem soudu“ a aby mu
byla dána plná příležitost k uplatnění jeho práv a byla dodržena zásada
rovnosti stran vyjádřená v ustanovení § 18 zákona o rozhodčím řízení.
Dovolatelka argumentovala, že smyslem ustanovení § 18 zákona o rozhodčím řízení
je zajištění rovnosti stran, přičemž stranám musí být dána plná příležitost k
uplatnění jejich práv, zdůrazněná též v ustanovení § 19 odst. 2 tohoto zákona,
a že k naplnění této zásady je nutno podle ustanovení § 30 zákona o rozhodčím
řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Jednou
ze zásad, které rovnost stran zajišťují, je podle jejího názoru zásada
předvídatelnosti rozhodnutí, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost
podle ustanovení § 118a o. s. ř. Dovolatelka zpochybnila názor odvolacího
soudu, že nesplnění této poučovací povinnosti nemůže být důvodem pro zrušení
rozhodčího nálezu, a vytkla odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry vyjádřené
v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005.
Dovolatelka má zato, že rozhodčí soud zásadu předvídatelnosti porušil, jestliže
„před posledním jednáním byla prezentována zcela nová, dosud netvrzená ani
neprokazovaná argumentace“, dovolatelce však nebyla dána příležitost se k této
nové námitce žalovaného kvalifikovaně vyjádřit, neboť s ní byla seznámena pouhý
půlden před posledním jednáním, a ani v rámci tohoto jednání nebyla rozhodčím
senátem poučena podle ustanovení § 118a o. s. ř. per analogiam. Nebyly jí tak
poskytnuty ani relevantní čas, ani relevantní poučení pro účinnou obranu.
Dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření argumentoval, že dovolatelka měla možnost se
seznámit se všemi jeho tvrzeními, důkazy a nabídnutými právními kvalifikacemi. Použitelnost ustanovení § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení před stálým
rozhodčím soudem označil za velmi spornou a vyjádřil přesvědčení, že rozhodčí
soud beztak neměl k takovému postupu důvod, neboť obrana dovolatelky nebyla
shledána nedostatečnou z důvodu neunesení důkazního břemene, nýbrž rozhodčí
soud učinil ze zjištěného skutkového stavu, o němž mezi účastníky vlastně
nebylo sporu, jiné právní závěry. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto,
popřípadě zamítnuto. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle
ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení
nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo
rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím
soudem). Je však přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
ke dni 31. prosince 2012), neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním
významu napadeného rozhodnutí po právní stránce v otázce uplatnění zásady
předvídatelnosti rozhodnutí v rozhodčím řízení, kterou odvolací soud řešil v
rozporu s ustálenou judikaturou. S takovým závěrem se pak nutně pojí též posouzení dovolání jako důvodného,
neboť dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení, byl uplatněn opodstatněně. Podle ustanovení § 18 zákona o rozhodčím řízení strany mají v rozhodčím řízení
rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Podle ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení nestanoví-li zákon jinak, užijí
se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení soud na návrh
kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta
možnost věc před rozhodci projednat. Nejprve je třeba zdůraznit, že pro rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci
nebyla ve skutečnosti rozhodnou otázka, zda je povinností rozhodců poskytovat
stranám v rozhodčím řízení poučení přiměřeně odpovídající tomu, jež v občanském
soudním řízení poskytují soudy podle ustanovení § 118a o. s. ř., neboť, alespoň
podle toho, co lze dovodit z právních závěrů odvolacího soudu, předmětný
rozhodčí nález není založen na závěru, že dovolatelka v rámci své procesní
obrany neunesla důkazní břemeno. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř.
přichází v úvahu jen tehdy, jak správně argumentuje žalovaný, jestliže
účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in
www.nsoud.cz, či usnesení téhož soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005, uveřejněné pod číslem C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Ustanovení § 118a odst. 2
o. s. ř., na něž dovolatelka odkazuje, pak míří speciálně na situace, kdy
účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z
toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od
právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však
dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového
stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k
poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení
sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo
689/2008, a ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, vše in
www.nsoud.cz). Zásada předvídatelnosti rozhodnutí se však neprosazuje toliko v těch procesních
situacích, na něž pamatuje ustanovení 118a o. s. ř. Za překvapivé
(nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové
rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje
rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června
2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS
321/2007, oba in www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník
2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a z
poslední doby již citované usnesení sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Právě takováto
situace měla v předmětném rozhodčím řízení - podle tvrzení uplatněných
dovolatelkou v žalobě na zrušení rozhodčího nálezu - nastat. Otázkou, zda se zásada předvídatelnosti rozhodnutí uplatní též v rozhodčím
řízení, se zabýval nejen Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, in www.nsoud.cz., jímž argumentuje dovolatelka a jenž byl
zaměřen právě na přiměřené uplatnění ustanovení § 118a o. s. ř., nýbrž též
Ústavní soud v nálezu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, in
www.usoud.cz. V něm se Ústavní soud shodou okolností zabýval též rozhodčím
řízením vedeným před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a
Agrární komoře České republiky a tím spíše se pak jeho závěry prosadí v
poměrech souzené věci.
Ústavní soud především zdůraznil, že ustanovení § 18 zákona o rozhodčím řízení
je kogentní a jakékoliv ujednání stran příčící se tomuto pravidlu by bylo
neplatné, zásada rovnosti stran a požadavek poskytnutí plné příležitosti k
uplatnění jejich práv se proto uplatní i v případech, kdy postup rozhodce bude
vyplývat z řádu stálého rozhodčího soudu nebo kdy jej budou určovat sami
rozhodci (tolik k příslušné argumentaci žalovaného). Ústavní soud dále dovodil,
že k upření plné možnosti uplatnění práv strany může dojít i nepředvídatelným
postupem rozhodce, v důsledku nějž se nebude strana moci kupř. vyjádřit ke všem
relevantním skutečnostem, popř. doplnit svá tvrzení o skutečnosti, které z
pohledu svého právního názoru nepovažovala za významné a jež jsou naopak
relevantní z hlediska právního názoru zastávaného rozhodcem, a navrhnout k
jejich prokázání důkazy. Zdůraznil, že vyloučení nepředvídatelnosti v
rozhodování rozhodců je o to naléhavější, že rozhodčí řízení je zásadně
jednoinstanční, což stranám znemožňuje alespoň následně reagovat na překvapivý
právní názor, a uzavřel, že rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale
způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K
dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost
soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v
rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. Poučovací
povinnost rozhodce není v rozporu s povahou rozhodčího řízení, resp. jinak
řečeno, ani specifika rozhodčího řízení nemohou být argumentem pro závěr, že
rozhodce nemusí dbát o předvídatelnost svého rozhodování. O tom, že porušení ustanovení § 18 zákona o rozhodčím řízení naplňuje důvod
zrušení rozhodčího nálezu obsažený v § 31 písm. e) tohoto zákona, neboť
nebyla-li zachována rovnost zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná
příležitost k uplatnění jejích práv, nebyla straně poskytnuta možnost věc před
rozhodci projednat, není v ustálené judikatuře pochyb (vedle již citovaných
rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, uveřejněný v Souboru
pod číslem C 6439 a rozsudek ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008,
in www.nsoud.cz). Pak nemůže ve světle shora uvedené judikatury obstát právní
názor odvolacího soudu, podle něhož překvapivost rozhodnutí není zákonným
důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, resp. že poučení o jiném možném než
stranami zvažovaném právním posouzení, s nímž se nepojí potřeba doplnit
skutkový stav věci, je zbytečnou formalitou ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2
zákona o rozhodčím řízení a že absence takového poučení neopodstatňuje závěr,
že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu
ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud sice založil napadené rozhodnutí v prvé řadě na úvaze, že průběh
rozhodčího řízení neumožňuje závěr, že dovolatelce nebyla poskytnuta možnost
věc před rozhodci projednat, z odůvodnění jeho rozsudku však nelze seznat, zda
a prostřednictvím jakých úvah se vypořádal právě s námitkou překvapivosti
rozhodčího nálezu, v žalobě zcela zřetelně uplatněnou a věcně vymezenou. V
tomto ohledu jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně)
nevyhovuje požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a je tak pro
nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Porušením ustanovení § 157 odst. 2 ve
spojení s § 211 o. s. ř. odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. dovolací důvod stanovený § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud v případě přípustnosti
dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§
242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku o věci
samé správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v
této části zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil v příslušném rozsahu (ve výroku o věci samé pod bodem I a v závislém
výroku o nákladech řízení pod bodem III) i toto rozhodnutí a věc v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dovolací argumentaci se naznačuje, že dovolatelka se o možnosti jiného než v
dosavadním průběhu rozhodčího řízení zvažovaného právního posouzení předběžné
otázky dozvěděla nikoliv až z rozhodčího nálezu, nýbrž již z právní argumentace
předložené druhou stranou před vydáním rozhodčího nálezu. Pro úplnost (v zájmu
hospodárnosti dalšího řízení) je proto třeba dodat, že v takovém případě by
ovšem nebylo možno považovat rozhodčí nález za překvapivý, neboť strany by jím
zaskočeny být nemohly. Posouzení, zda straně byla poskytnuta možnost věc před
rozhodci projednat, by se v takovém případě soustředilo na otázku, zda měla
dovolatelka reálnou možnost na novou právní argumentaci druhé strany reagovat
(srov. k tomu závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, uveřejněném v Souboru pod číslem C 6439,
a v rozsudku ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, in www.nsoud.cz
).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu