25 Cdo 4564/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce F. Ch., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1,
Washingtonova 17, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc, IČO 00098892, se
sídlem Olomouc, I. P. Pavlova 6, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se
sídlem Olomouc, Dobrovského 25, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 95/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 6. 2010, č.j. 69 Co
126/2010-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Karla Vítka, advokáta se sídlem Olomouc,
Dobrovského 25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 24. 2. 2009 na
žalované nemocnici jednorázového odškodnění z důvodu, že žalovaná nesprávným
lékařským postupem zavinila smrt jeho otce.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 1. 2010, č.j. 24 C 95/2009-90,
zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 240.000,- Kč
se zákonným úrokem z prodlení z částky 240.000,- Kč od 12. 2. 2009 do
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že otec žalobce F.
Ch., se dne 3. 11. 2006 podrobil na ortopedické klinice žalované implantaci
endoprotézy levého kolenního kloubu, přičemž téhož dne u něho došlo ke střevní
neprůchodnosti a od odpoledne dne 6. 11. 2006 otec žalobce opakovaně zvracel.
Žalovaná podle tvrzení žalobce nevěnovala této skutečnosti dostatečnou
pozornost, zavčas nezavedla pacientovi nasogastrickou sondu, která by odváděla
žaludeční obsah z těla, v důsledku toho se zdravotní stav pacienta zhoršoval,
následně se u něj projevily známky toxicko-septického šoku a dne 7. 11. 2006 ve
20.30 pacient zemřel. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, neboť
nejpozději dne 15. 11. 2006 byly žalobci známy veškeré okolnosti projevů
nepříznivého zdravotního stavu pacienta včetně provedených lékařských úkonů a
zákroků, kterými žalovaná reagovala na pacientův aktuální zdravotní stav. S
odkazem na ustálenou judikaturu uzavřel, že pro okamžik běhu dvouleté
subjektivní promlčecí doby není rozhodující okamžik, kdy se poškozený dozví,
jakým konkrétním úkonem či opomenutím bylo zdraví poškozeno, ale postačuje
vědomost o tom, že zákrok či opomenutí byly příčinou poškození zdraví pacienta
či jeho smrti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne
29. 6. 2010, č.j. 69 Co 126/2010-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu
prvního stupně v tom, že žalobce byl při jednání 15. 11. 2006 informován o
chronologickém sledu úkonů žalované, jimiž bylo reagováno na nepříznivý
zdravotní stav otce žalobce. Žalobce tak od uvedeného dne měl dostatečnou
znalost rozhodných okolností, z nichž mohl učinit závěr o odpovědném subjektu.
Soud se tak neztotožnil s tvrzením, že by běh promlčecí doby byl vázán až na
vyžádání zdravotnické dokumentace. Uzavřel, že promlčecí doba uplynula 15. 11.
2008 a žaloba doručená soudu prvního stupně dne 24. 2. 2009 byla podána po
uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť řeší právní
otázku, která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně od rozhodování soudu
dovolacího. Podle dovolatele je klíčovou otázka, kdy se žalobce dozvěděl o tom,
kdo za škodu odpovídá, tj. kdy získal vědomost o skutkových okolnostech
rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu a jeho konkrétním postupu. Má za
to, že k tomu došlo až poté, co mu novela zákona č. 20/1966 Sb. s účinností od
15. 5. 2007 umožnila seznámit se se zdravotnickou dokumentací vedenou
žalovanou, z níž zjistil závažné pochybení spočívající v pětihodinovém prodlení
se zavedením nasogastrické sondy jeho otci, jež mělo za následek vdechnutí
obsahu žaludku a smrt. Vytýká odvolacímu soudu, že neshledal rozhodnutí soudu
prvního stupně nepřezkoumatelným a nezrušil je, když soud prvního stupně
neprovedl žalobcem navrhované důkazy, jimiž měl být vyvrácen závěr o tom, že
žalobce věděl o rozhodných skutečnostech již z rozhovoru s lékaři dne 15. 11.
2006, čímž soud porušil princip rovnosti účastníků řízení a popřel princip
přezkoumatelnosti skutkových zjištění v rámci dvojinstančnosti soudního řízení.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že s podaným dovoláním a v něm presentovanými
závěry se neztotožňuje, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Podle § 243c odst. 2 o. s. ř., obsahuje odůvodnění pouze
stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř., mohla by tedy být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod vady
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (provedení
důkazů v odvolacím řízení namísto zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně) není
způsobilý založit přípustnost dovolání. Se zřetelem na individuální povahu
namítané vady nelze v uvedené námitce spatřovat otázku zásadního právního
významu ve smyslu interpretace sporného výkladu procesněprávní normy. V obecné
poloze lze dodat, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo
5161/2007), ani ústavně zaručeným právem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/03,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 31,
pod č. 128) a občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost
rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vracení věci k dalšímu řízení a naopak
rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem (dovolatelem citovaná
judikatura pochází z doby předchozí).
Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za
dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží
informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce,
tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení
odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004,
sp. zn. 25 Cdo 61/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp.
zn. 25 Cdo 599/2006). Z hlediska § 106 odst. 1 obč. zák. není rozhodující, kdy
se poškozený dozví o tom, jaká konkrétní chyba lékaře při lékařském zákroku
zapříčinila vznik škody, stačí vědomost poškozeného, že zákrok ošetřujícího
lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 09. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007).
Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění (jež nepodléhá dovolacímu
přezkumu), že žalobce o úmrtí otce a o tom, kdo za něj odpovídá, prokazatelně
věděl nejpozději dne 15. 11. 2006, kdy došlo ke schůzce žalobce a jeho bratra
M. Ch., na níž žalobce a jeho bratr byli MUDr. G. a MUDr. Č. informováni o
průběhu hospitalizace jejich otce, jeho zdravotních obtížích a provedených
lékařských úkonech, a od této doby začala žalobci běžet subjektivní promlčecí
doba k uplatnění nároků u soudu, a dovodil-li se zřetelem k tomu, že nárok
uplatněný u soudu dne 24. 2. 2009 je promlčen, je jeho právní posouzení věci v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a napadené rozhodnutí
odvolacího soudu tedy nemá zásadní právní význam.
Směřuje-li dovolání též proti skutkovým zjištěním, nejde o námitky proti řešení
otázek právních (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Námitky vytýkající nesprávné či
nedostatečné zjištění skutkového stavu tak přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 137 odst. 3 o. s. ř., když
dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované
její náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené
podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z
přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu