ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) J.
V. D., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Platnéřská 191/4, Praha - Staré Město, a b) R. N., narozený
XY, bytem XY, proti žalovaným: 1) Centrum experimentálního divadla, příspěvková
organizace, IČO 00400921, se sídlem Zelný trh 9, Brno, zastoupený JUDr. MgA.
Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, a 2)
Národní divadlo Brno, příspěvková organizace, IČO 00094820, se sídlem Dvořákova
11, Brno, zastoupený JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno,
o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 88/2018,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2019,
č. j. 70 Co 170/2019-243, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 18. 3. 2019, č. j. 112 C 88/2018-190, se zastavuje.
II. Dovolání žalobců proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 20. 11. 2019, č. j. 70 Co 170/2019-243, se zamítá, dovolání proti ostatním
výrokům tohoto rozsudku se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni, každý jednou polovinou, zaplatit prvnímu
žalovanému náklady dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. MgA.
Michala Šalamouna, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobci jsou povinni, každý jednou polovinou, zaplatit druhému
žalovanému náklady dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Radima
Kuchty, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 112 C 88/2018-190,
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby prvnímu žalovanému bylo uloženo
uveřejnit po dobu 180 dnů na jeho webové stránce www.cedbrno.cz omluvný text
následujícího znění: „Centrum experimentálního divadla, příspěvková organizace,
se tímto omlouvá Jeho Eminenci D. kardinálu D. a R. N., že zasáhla do jeho
osobnostních práv uvedením hry dne 24. května 2018 od autora M. G., s názvem:
‚Prokletí‘, a dne 26. května 2018 od autora M. G., s názvem ‚Naše násilí, Vaše
násilí‘.“, a aby druhému žalovanému bylo uloženo uveřejnit po dobu 180 dnů na
jeho webové stránce www.ndbrno.cz omluvný text následujícího znění: „Národní
divadlo Brno se tímto omlouvá Jeho Eminenci D. kardinálu D. a R. N., že zasáhla
do jeho osobnostních práv uvedením hry dne 24. května 2018 od autora M. G., s
názvem: ‚Prokletí‘, a dne 26. května 2018 od autora M. G., s názvem ‚Naše
násilí, Vaše násilí‘.“ (výroky I a II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III a IV). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali omluvy za
zásah do jejich osobnostních práv, k němuž mělo dojít uvedením divadelních her
‚Prokletí‘ a ‚Naše násilí, Vaše násilí‘. Soud vyšel ze zjištění, že dne 24. 5. 2018 bylo v rámci festivalu Divadelní svět Brno, jehož pořadatelem byl druhý
žalovaný, uvedeno na scéně prvního žalovaného představení s názvem „Prokletí“,
v němž bylo na soše Jana Pavla II. naznačeno provádění orálního sexu a dne 26. 5. 2018 bylo uvedeno představení s názvem „Naše násilí, Vaše násilí“, v jehož
průběhu jeden z herců, nejprve umístěný na kříži z kanystrů od benzinu v pozici
evokující Ježíše Krista na kříži, s trnovou korunou na hlavě a bederní rouškou
z vlajky následně povalil na zem herečku v hidžábu, stáhl jí kraťasy a pohybem
naznačil koitus, případně pokus o něj. V dalším průběhu hry herečka naznačila
vytažení české vlajky z vagíny. Žádný z žalobců nebyl těmto představením
přítomen, dozvěděli se o nich z České televize. Soud s odkazem na § 81 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), uzavřel, že uvedenými
divadelními hrami nemohlo být dotčeno žádné z osobnostních práv žalobců. Zmíněné zobrazení Ježíše Krista a sochy Jana Pavla II. nebylo skutkovým
tvrzením ani nemělo vyjádřit hodnotící soud, ale bylo snahou vyjádřit vnímání
závažných společenských témat jako je násilí a náhled společnosti na jeho
páchání v kontextu různých náboženství a vliv katolické morálky na posuzování
fenoménu sexuálního zneužívání v církvi, a to za použití alegorie a nadsázky. Nejednalo se o zobrazení, které by mohlo zasáhnout některou ze složek osobnosti
průměrného diváka, žalobci navíc ani diváky nebyli, hru neviděli. Uvedení obou
her žalobcům nebrání v projevování jejich víry. Scénou s vlajkou mohlo dojít
maximálně ke spáchání přestupku podle § 13 zákona 352/2001 Sb., o užívání
státních symbolů, podle něhož žalobci nejsou aktivně legitimováni k podání
žaloby na ochranu těchto symbolů. K ochraně osobnosti Jana Pavla II. nejsou
žalobci legitimováni ani z titulu jeho postmortální ochrany. Žalobci též
tvrdili, že se uvedením her cítí být diskriminováni. K tomu soud prvního stupně
vysvětlil, že žalobcům v praktikování jejich náboženství nic nebrání, i po
uvedení sporných her mohou svobodně vyjadřovat své názory, a to i v otázkách
víry. Jejich postavení není oproti postavení žalovaných v ničem omezeno. Krajský soud v Brně k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 70
Co 170/2019-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I
a II, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil
se s jeho skutkovými závěry i s jeho právním posouzením založeným na § 81 o. z. Právní hodnocení soudu prvního stupně doplnil o výklad ústavně zaručeného práva
na svobodu projevu [čl. 17 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen
Listina“) a čl. 10 odst. 1 sdělení č. 209/1992 Sb.
federálního ministerstva
zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (dále jen „Úmluva“)] i legitimní
zákonné limity jeho realizace (čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Nárok žalobců vztahující se k zobrazení Ježíše Krista a Jana Pavla II. podřadil
pod právo na svobodu náboženského vyznání, které, stejně jako právo nemít žádné
vyznání, svou povahou nepochybně patří mezi jednotlivá osobnostní práva
demonstrativně vyjmenovaná v § 81 o. z., neboť jako součást svobody myšlení a
svědomí tvoří přirozenou součást osobnosti člověka. Odvolací soud s odkazem na
nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3439/17, konstatoval,
že do těchto konkrétních práv žalobců nemohlo být daným uměleckým projevem
adresovaným předem neurčenému okruhu osob zasaženo, neboť v jejich individuální
sféře se jeho důsledky nemohly projevit, o nich hry nepojednávaly ani hrám
nebyli přítomni jako diváci. Zvažoval dále, zda žalobcům mohla být způsobena
jen nepřímá, zprostředkovaná újma odrazem části představení v médiích. Náhrada
reflexní újmy nepřímých obětí však podle § 2971 o. z. náleží jen výjimečně
očitým svědkům otřesných událostí, kteří sice nebyli přímou obětí, ale
bezprostřední vnímání dané události je silně zasáhlo, nikoli subjektům, jimž se
dostalo pouze zprostředkované zprávy o dané události. Žalobci proto k náhradě
nemateriální újmy nemohou být aktivně legitimováni. Především však v dané věci
nebyla ani naplněna hypotéza základní právní normy § 2910 věty první o. z., k
níž se ustanovení § 2971 jako závislá právní norma váže, neboť uvedení
posuzovaných divadelních scén nebylo protiprávní. Šlo totiž o umělecké
ztvárnění autorovy myšlenky, byť kontroverzní a provokativní, pro jehož omezení
není v demokratickém právním řádu legitimní opora. Odvolací soud rovněž
uzavřel, že žádný z žalobců není ani osobou blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., jíž by ve vztahu k Ježíši Kristu nebo Janu Pavlu II. svědčilo právo na
jejich postmortální ochranu podle § 82 odst. 2 o. z. Dále odvolací soud velmi
podrobně odůvodnil nepřípustnost směšování práva soukromého a veřejného a
zaměňování práva na ochranu osobnosti člověka s ochranou veřejného pořádku. Žaloba ve skutečnosti nese znaky tzv. actio popularis a je vedena snahou po
judikatorním zavedení alespoň civilního deliktu blasfemie (rouhání), kterýžto
delikt byl z liberálního právního řádu České republiky vlivem vývoje
společnosti odstraněn. Takovou žalobu však podat nelze, obdobně jako není možné
ústavní stížnost podat ve prospěch třetí osoby nebo k ochraně veřejných zájmů,
ale jen v zájmu nápravy porušení konkrétního ústavně chráněného práva osoby,
které se projevilo bezprostředně na právním postavení stěžovatele (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 74/99, či ze dne 20. 6. 2017,
sp. zn. III. ÚS 1139/17).
Odvolací soud se rovněž věnoval významu a povaze
uměleckého projevu, vysvětlil, že jím za využití nadsázky, alegorie a
specifických výrazových projevů umělci nastolují témata velké společenské
závažnosti, s cílem vyvolání debaty nad otázkami veřejného zájmu. V dané věci
jimi byly sexuální delikty katolického duchovenstva a přístup církve k jejich
řešení, a dále násilí páchané s náboženským podtextem a jeho vnímání na pozadí
střetu východní a západní civilizace, křesťanského náboženství a islámu a
mocenských konfliktů na Blízkém a Středním Východě. Vzhledem k tomu, že hra
„Naše násilí, Vaše násilí“ obsahovala mimo jiné i scény typické pro brutální
nakládání se zajatci tzv. Islámského státu, nelze ani dovodit, že by hra měla
výlučně protikřesťanský podtext. Ve skutečnosti se zabývala (jak ostatně
napovídá i její název) projevy násilí v obou civilizacích. Z pohledu průměrného
diváka neměla zmíněná hra potenciál podněcovat k nenávisti vůči křesťanům ani
muslimům ani takové násilí schvalovat. Odkazy žalobců na rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 20. 9. 1994 ve věci
Otto-Preminger-Institut proti Rakousku a ze dne 25. 10. 2018 ve věci E. S. proti Rakousku shledal shodně se soudem prvního stupně nepřípadnými vzhledem k
tomu, že s ohledem na religiozitu daného regionu jimi byl aprobován postup
státu omezující svobodu projevu v zájmu zachování náboženského smíru, který
představuje hodnotu výslovně chráněnou rakouským právním řádem. Scéna se státní
vlajkou pak nemohla do osobnosti žalobců zasáhnout vůbec, ochrana státních
symbolů je vyhrazena veřejnému prostoru a vztah ke státní vlajce netvoří
součást osobnosti člověka. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že
případné rozhořčení části věřících nad obsahem posuzované divadelní produkce
může být z jejich strany v rámci demokratické společnosti pádným důvodem k
veřejné diskusi i veřejnému zavržení díla, netvoří však samo o sobě dostatečný
podklad pro zásah nezávislého soudu jako orgánu veřejné moci do natolik cenné a
chráněné hodnoty, jakou je svoboda projevu. Nad rámec odůvodnění odvolací soud
dodal, že žalobce a) má z titulu své funkce kardinála katolické církve
zajištěnou širokou možnost přístupu do médií a veřejného prostoru vůbec, pročež
by se měl v duchu ustálené judikatury ve věcech ochrany osobnosti s ohledem na
princip subsidiarity zásahu veřejné moci do svobody projevu (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03) na soud obracet jen
velmi zdrženlivě a primárně by měl své rozhořčení vyjádřit v rámci veřejné
diskuse, a to tím spíše, že ve své funkci je reprezentantem navenek
zastřešujícím názory a zájmy osob, které s ním pojí společné náboženské
přesvědčení a které se podle žaloby cítí naříkaným zásahem z hlediska své víry
dotčeny. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu a výslovně i rozsudek soudu
prvního stupně napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 o. s. ř.
tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení
hmotněprávní otázky, jejímž řešením se oba soudy odchýlily od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 25 Cdo 348/2019. Nejprve
žalobci předestřeli obsáhlou polemiku se závěry soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu pak po právní stránce vytkli nesprávné posouzení střetu dvou
práv, k němuž v dané věci došlo. Proti sobě totiž nestojí právo na svobodu
projevu a právo na ochranu cti a dobré pověsti, ale právo na svobodu projevu
podle čl. 10 Úmluvy a právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání
podle čl. 9 Úmluvy, jež zahrnuje i právo nebýt napadán ve svém náboženském
přesvědčení. Právo zastávat určité náboženské přesvědčení sice není bez dalšího
dotčeno, je-li jedinec vystaven působení jiného náboženského názoru ze strany
třetích osob, pokud takové působení nedosahuje intenzity neúnosného psychického
nátlaku či fyzického donucení, avšak za další složku fori internum lze
považovat i právo nebýt vystaven projevům hrubě urážejícím náboženské cítění,
především pokud by se jednalo o cílený atak, případně výkon jiného náboženství
(viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina
základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 379). Dovolatelé nepokládají za správný závěr odvolacího soudu, že předmětné
hry nemohly pobouřit průměrného diváka. Jednak odvolací soud takového diváka
nijak nedefinoval a jednak pomíjí, že česká kultura je založena na křesťanských
kořenech, proto blasfemickým výrokem může být dotčen i průměrný, byť nevěřící
člověk. Odvolací soud chybuje, pokládá-li českou populaci za většinově
ateistickou, většina společnosti má k církvi kladný vztah, podle diskuzí na
internetu hra urazila řadu lidí, kteří se aktivně ke křesťanství nehlásí. Za
nesprávný pokládají dovolatelé závěr, že žalobci nebyli přímo dotčeni uvedením
předmětných her. Z toho, že se žalobci cítí být na svých právech dotčeni,
vyplývá, že k zásahu skutečně došlo. Žalobci jsou přesvědčeni, že jejich nároky
jsou podřaditelné pod § 2956 o. z., ustanovení § 2971 o. z. nemělo být
odvolacím soudem použito, navíc bylo vyloženo nesprávně v tom, že by na základě
něj mohla být poskytnuta ochrana jen při přímém a bezprostředním vnímání škodní
události. Odvolací soud také pochybil, shledal-li na straně žalobců nedostatek
aktivní věcné legitimace podle § 82 odst. 2 o. z. Žalobci vyložili, z jakých
důvodů se podle § 22 odst. 1 o. z. a podle Kodexu Kanonického práva z roku 1983
cítí být v poměru obdobném poměru rodinnému ve vztahu k Ježíši Kristu a Janu
Pavlu II. Zopakovali, že se cítí být jako křesťané diskriminováni, je jim
přiznáváno ve veřejném prostoru méně práv než vyznavačům islámu, což dovozují z
toho, že podle jejich přesvědčení by oni sami představení obdobně urážlivé ve
vztahu k islámu uvést nemohli. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil
rozsudky městského i krajského soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoli dovolatelé tvrdí, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
348/2019, nijak tuto právní otázku neformulují. Dovolání je spíše filosofickou,
sociologickou a historickou polemikou s názory soudů obou stupňů, v níž je
právní argumentace tak nezřetelná, že se k ní nelze kvalifikovaně vyjádřit. Žalobci odkazované rozhodnutí podle prvního žalovaného na věc vůbec nedopadá,
neboť řešilo diskriminaci studentky v přístupu ke vzdělávání z důvodu jejího
náboženského přesvědčení. V daném případě žalobce nikdo z důvodu jejich
náboženského přesvědčení nediskriminoval (žalobci to ani netvrdí), předmětná
divadelní představení, která žalobci ani neviděli, je nijak neomezuje v
praktikování jejich víry. V ostatním žalobci polemizují se skutkovými závěry
odvolacího soudu, které však soud ani neučinil (že ve hře měl Ježíš znásilnit
muslimskou ženu), když naopak vyhodnotil děj na jevišti jako nadsázku a
alegorii. První žalovaný se ztotožnil s hodnocením významu judikatury ESLP pro
posouzení dané věci a navrhl odmítnutí dovolání proti rozhodnutí soudů obou
stupňů pro nepřípustnost, případně zamítnutí dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu. Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí, resp. zamítnutí
dovolání a zdůraznil, že soudy obou stupňů neshledaly, že by došlo k zásahu do
osobnosti žalobců jednáním, které se žalobců netýkalo a nemířilo na ně, což je
závěr skutkový, nikoli právní. Argumentují-li dovolatelé kanonickým právem,
přehlížejí § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských
společnostech, podle něhož se kanonickým právem řídí jen správa vnitřních
záležitostí církví a náboženských společností. Mimo to postmortální ochrana
náleží jen dříve živým osobám, proto pokud jde o Ježíše Krista, nesli by
žalobci důkazní břemeno o tom, že skutečně žil. Při výkladu judikatury ESLP
odvolací soud správně zohlednil existenci dvou rozhodovacích linií uvedeného
soudu, lišících se v závěrech podle míry religiozity země, v níž k zásahu
došlo, a aplikoval tu z judikatorních linií, kterou považoval za vhodnější pro
prostředí sekulárně zakotvené české společnosti. Podle druhého žalovaného obě
divadelní hry nemohly zasáhnout do osobní integrity žalobců a žaloba je pokusem
o nahrazení absence veřejnoprávní ochrany náboženství extenzivním výkladem
úpravy ochrany osobnosti. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými –
účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), z nichž jeden je zastoupen advokátem
a druhý má právnické vzdělání ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro právní posouzení žaloby na ochranu
proti zásahu do práva na svobodu vyznání, která za daných skutkových okolností
nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání není důvodné. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a
náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání
nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo
přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou,
vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. Podle čl. 9 odst. 2 Úmluvy svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení
může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v
demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného
pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je
zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez
náboženského vyznání. Podle čl. 16 odst. 1 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství
nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou,
vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Podle čl. 16 odst. 4 Listiny výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li
o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti
a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho
přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle
svého. Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka,
jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest,
soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat
se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho
následek. Právo člověka svobodně si zvolit náboženské vyznání (jakož i právo být bez
vyznání) je ve svém základu zakotveno v čl. 9 Úmluvy a je zaručeno v čl. 15
odst. 1 Listiny. Právo svobodně praktikovat a projevovat víru dává každému čl. 16 odst. 1 Listiny. Omezit výkon těchto práv lze podle čl. 16 odst. 4 Listiny
pouze zákonem, a jen jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro
ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod
druhých. Na úrovni zákona vyplývá ochrana práva člověka svobodně vyznávat (či
nevyznávat) jím zvolenou víru z § 81 odst. 1 a 2 o. z., neboť svoboda vyznání
je jedním z projevů svobody myšlení člověka a významnou složkou jeho
soukromého, vnitřního života.
Jde tedy o jedno z přirozených lidských práv,
chráněných částí první občanského zákoníku, kde v § 82 odst. 1 je též založeno
právo člověka, jehož osobnost byla dotčena, domáhat se toho, aby bylo od
neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle §
2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které
musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a
dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Jiným způsobem zadostiučinění, který
by měl být poskytnut primárně, je třeba chápat omluvu ve formě, rozsahu a
obsahu korespondujícím zásahu. Brání-li někdo jinému svobodně projevovat jeho
náboženství nebo víru ať samotnému nebo společně s jinými, soukromě nebo
veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu,
poruší tím zákonnou povinnost vyplývající z § 81 o. z. K zásahu do práva
člověka svobodně a nerušeně vyznávat víru podle jeho volby však může výjimečně
dojít i útokem proti symbolům či tezím, na nichž konkrétní náboženství spočívá,
neboť osobní vztah věřícího k těmto základním symbolům a jejich uctívání je
podstatou víry. „Právo nebýt vystaven projevům hrubě urážejícím náboženské
cítění, především pokud by se jednalo o cílený atak, případně výkon jiného
náboženství“ pokládá za součást svobody vyznání též odborná literatura (viz
dílo, na které odkazují dovolatelé). Porušení práva na svobodu vyznání by
představoval zejména úmyslný, cílený, hrubý a samoúčelný útok, působící na
poškozeného bezprostředně, a to především za situace, kdy by se poškozený jeho
působení nemohl vyhnout, neboť je třeba mít na paměti, že je zaručena svoboda
každého vyznání (i svoboda být zcela bez vyznání), proto každý věřící v české
společnosti musí být připraven snést ve veřejném prostoru projevy jiné víry,
než je ta jeho, jakož i projevy do určité míry nesouhlasné a kritické vůči jeho
náboženství či vůči jakémukoli náboženství. Svou svobodu vyznání by měl každý
vyvážit respektem k základním svobodám ostatních. Podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy každý má právo na svobodu projevu. Toto právo
zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo
myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti
i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo
sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v
zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany
pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování
autority a nestrannosti soudní moci. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Podle čl. 17 odst. 2 Listiny každý má právo vyjadřovat své názory slovem,
písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat,
přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Podle čl. 17 odst. 3 Listiny cenzura je nepřípustná. Podle čl. 17 odst.
4 Listiny svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit
informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou
bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Zaručuje-li náš právní řád občanům právo na svobodnou volbu náboženství a jeho
nerušené praktikování, včetně práva nebýt vystaven hrubě urážlivým projevům
směřujícím proti základům jeho víry a je-li současně právním řádem zaručena
svoboda projevu, vyjadřování vlastních názorů a idejí bez cenzury, je zřejmé,
že může docházet ke střetu těchto dvou práv při jejich výkonu. Zákonným limitem
práva na svobodu projevu jednoho člověka jsou hranice stanovené čl. 17 odst. 4
Listiny a § 81 o. z. k ochraně svobody, důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí
druhého. Stejně tak svoboda vyznání je omezena svobodou projevu, včetně projevů
podporujících jiná vyznání či ateismus nebo kritizující určitá náboženství a
jeho projevy či polemizující s nimi. Svoboda projevu se totiž vztahuje nejen na
informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za
neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které „jsou urážející, šokující nebo
znepokojují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva“ (viz rozsudek ESLP ze dne
7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72). Překročí-
li realizace jednoho práva přijatelné hranice ochrany jiného práva, stává se
původně dovolený výkon práva protiprávním jednáním. Při střetu dvou základních
lidských práv je nezbytné vždy v každém jednotlivém případě pečlivě vážit,
kterému z nich je třeba dát přednost a poskytnout ochranu, neboť zmíněné
hranice nemohou být pevně vymezené a konkrétně popsané zákazy a pokyny. Jestliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti
náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by
namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na
svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev
pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže
by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a
jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný. Takovému projevu by bylo namístě poskytnout ochranu na úkor ochrany
náboženského cítění, této vnitřní složky práva na svobodu vyznání. Projevem
realizace práva na svobodu projevu je mimo jiné i umělecké dílo, a není-li jeho
hlavním cílem bez hlubšího smyslu útočit proti nějakému náboženství, urážet a
znevažovat jeho symboly a představitele, pak nezasahuje do práva na svobodu
vyznání. V daném případě žalobci požadují ochranu svého práva na svobodu vyznání,
tvrdíce, že do něj bylo zasaženo znevážením a napadením jednoho ze základních
symbolů jejich víry, Ježíše Krista, jakož i osobnosti papeže Jana Pavla II.,
nyní již jednoho ze svatých katolické církve, a to uvedením předmětných dvou
divadelních představení. Odvolací soud správně nárok posoudil podle § 81 o. z.
a zabýval se otázkou, zda k tvrzenému zásahu došlo a zda uvedení her mohlo
narušit právo žalobců na svobodu vyznání. Nepřehlédl, že žalobci se domáhali,
aby byli žalovaní povinni uveřejnit omluvu za zásah do jejich osobnosti
„uvedením hry dne 24. května 2018 od autora M. G., s názvem: ‚Prokletí‘, a dne
26. května 2018 od autora M. G., s názvem ‚Naše násilí, Vaše násilí‘“, ačkoli
podle žalobních tvrzení se žalobcům v kontextu náboženském jevily pobuřujícími
nikoli celé hry, ale pouze scéna s Ježíšem a muslimskou ženou z představení
„Naše násilí, Vaše násilí“ a scéna se sochou papeže Jana Pavla II. z
představení „Prokletí“. Podle tvrzení žalobců i skutkových zjištění nalézacích
soudů (která dovolacímu přezkumu nepodléhají) žalobci ve skutečnosti nebyli
vůbec vystaveni působení daných her, a to ani v rámci festivalu ve dnech 24. 5. 2018 a 26. 5. 2018, ani jindy. Celá předmětná představení neviděli, informace o
nich se k nim dostaly jen ze sdělovacích prostředků, přičemž některé z nich
referovaly o uvedení daných her již v minulosti na jiných scénách. V médiích
pak byly reprodukovány jen některé scény, vytržené z kontextu, nikoli celé hry. Ani v případě, že by žalobci vnímali předmětné scény bezprostředně jako diváci
v celém kontextu uvedených her, nebyl by odůvodněn závěr o důvodnosti žaloby. Odvolací soud se správně zabýval intenzitou a povahou možného působení her na
výkon práva na svobodu vyznání žalobců. Použití úvahy o předpokládaném vnímání
dané situace průměrným občanem České republiky, tedy zvažování, zda každá
průměrná fyzická osoba by ve srovnatelné situaci jako žalobci za daných
okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem, je v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, publikovaný pod C 15003 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Referenční
vzorek populace pro stanovení „průměrného občana“ musí vycházet vždy z
konkrétní situace, za níž mělo k zásahu dojít. Kdyby se žalobci cítili dotčeni
urážlivým projevem proneseným při katolické bohoslužbě či při jiné
příležitosti, na níž by převažovaly osoby téže víry, bylo by namístě zvažovat
vnímání průměrného českého katolíka (vyznavače příslušné víry). Protože však k
uvedení her došlo v divadle přístupném vyznavačům jakékoli víry či bez vyznání
a žalobci se s inkriminovanými scénami seznámili z celostátních veřejných
sdělovacích prostředků, bylo namístě posuzovat, jak mohly být scény
reprodukované v televizi v rámci pořadu o jejich uvedení na festivalu vnímány
průměrným občanem České republiky. Odvolací soud tak v souladu s judikaturou
dovolacího soudu postupoval. Dovodil, že daná představení měla vyjadřovat
určitou myšlenku, kladla si za cíl obracet pozornost publika k palčivým tématům
současné společnosti, k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími,
tedy jejich cílem nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva
(křesťanskou), k níž se žalobci hlásí. Nešlo o samoúčelné, urážlivé a
nesnášenlivé jednání.
Odvolací soud za této situace správně uzavřel, že
uvedením daných her ve dnech 24. 5. 2018 a 26. 5. 2018 nemohlo dojít k zásahu
do osobnosti žalobců ve smyslu § 81 o. z. a § 2910 o. z., a proto jim nemohla
vzniknout nemajetková újma, kterou by žalovaní byli povinni odčinit podle §
2956 o. z. Pokud se odvolací soud nad rámec shora uvedených právních závěrů zabýval
úvahami o možné aplikaci § 2971 o. z., nešlo o úvahy, na nichž by své
rozhodnutí v podstatné míře založil, jen jimi dokládal, že žalobcům by
nesvědčilo právo na náhradu nemajetkové újmy ani jakožto tzv. sekundárním
obětem protiprávního zásahu. Nebyl totiž prokázán zásah do práv nějakého
přímého poškozeného, jenž by zprostředkovaně mohl zasáhnout žalobce. Mohl-li by
za takový zásah být pokládán útok na čest Ježíše Krista a Jana Pavla II., nebyl
by objektivně způsobilý způsobit průměrnému občanu České republiky pocity
osobního neštěstí. Takovému výkladu ustanovení § 2971 o. z. nelze vytknout
nesprávnost. Úvahy odvolacího soudu stran aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na
ochranu osobnosti Ježíše Krista a Jana Pavla II. jsou nadbytečné a dovolací
argumentace žalobců k této otázce je bez významu, neboť žalobci se nedomáhají
toho, aby se žalovaní omluvili za urážku a zásah do cti Ježíše Krista a Jana
Pavla II., ale za zásah do práva na svobodu vyznání a do cti samotných žalobců. Znectění jmenovaných dvou postav mělo podle argumentace žalobců být možnou
příčinou, pro kterou by se nadále nemohli hlásit ke své víře. Tuto argumentaci
dovolací soud pokládá shodně s oběma nalézacími soudy za absurdní. Útok na
náboženský symbol by neměl být pro věřícího důvodem pro to, aby se odvrátil od
víry. K nároku žalobců na ochranu jejich občanské cti, jež měla být zasažena scénou s
vlajkou z představení „Naše násilí, Vaše násilí“, lze odkázat na zcela správné
právní závěry odvolacího soudu. Dovolatelé pak v dovolání nepředložili žádné
argumenty, které by měly zpochybnit názor odvolacího soudu, že průměrný občan
České republiky by neměl být předmětnou scénou zasažen ve své občanské cti,
natož aby danou situaci mohl pociťovat jako duševní útrapy. Námitka žalobců o rozporu závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne sp. zn. 25 Cdo 348/2019, je zcela nepřípadná, neboť ve zmíněné věci byla
řešena otázka diskriminace studentky, jež byla s odkazem na vnitřní předpis
školy vyzvána, aby odložila pokrývku hlavy, kterou nosila z náboženských
důvodů. Je bez významu, že v odkazované věci měla šátek na hlavě muslimská
dívka. Stejně diskriminující by bylo, kdyby byla k obnažení hlavy vyzvána
řádová sestra. Z rozsudku sp. zn. 25 Cdo 348/2019 plyne, že nikdo nesmí být bez
zákonného důvodu omezován v projevech příslušnosti k jakémukoli náboženství a
nikomu pro tyto projevy nesmí být bráněno v přístupu ke vzdělání. Žalobcům v
nyní projednávané věci však v projevech příslušnosti k jejich náboženství nikdo
nebrání, a i kdyby žalovaní mohli v souvislosti s uvedením divadelních her
zasáhnout do náboženského cítění žalobců, rozhodně by je tím nemohli vystavit
diskriminujícímu zacházení.
Argumentace nestejnou možností žalobců projevit se
urážlivě ve vztahu k islámskému náboženství je nedůvodná – pokud by o to
žalobci skutečně měli zájem, nikdo v demokratické společnosti založené na
respektu k lidským právům by jim v obdobně pojednané kritice či znevážení
symbolů islámu neměl bránit, ovšem jejich jednání by pak mohlo být předmětem
stejně pečlivého přezkumu, jako v dané věci jednání žalovaných. Nad rámec hodnocení dovoláním napadeného právního posouzení věci dovolací soud
pokládá za potřebné vyjádřit souhlas s názorem odvolacího soudu obsaženým v
odstavci 67 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž jako obiter dictum odvolací
soud konstatoval, že nejúčinnějším nástrojem pro vyjádření rozhořčení žalobce
a) nad obsahem předmětných her a pro přesvědčení veřejnosti o jejich
nevhodnosti by bylo aktivní vyjadřování žalobce a) ve veřejném prostoru,
zejména při využití přirozené autority jeho úřadu. I ke skutečně zasvěcené a
přesvědčivé roli v takové diskusi by ovšem byla zapotřebí znalost celého obsahu
a vyznění her, kterou žalobci nedisponují. Skutečnost, že představení „Naše
násilí, Vaše násilí“ nebylo ani zdaleka každým věřícím vnímáno obdobně jako
žalobci, lze odkázat na slova T. H., uveřejněná na jeho internetové stránce
www.halik.cz: „Když mne někteří žádali, abych se ‚veřejně pobouřil‘ nad hrou
Naše násilí a vaše násilí, odpověděl jsem, že zásadně neodsuzuji nic, co
neznám. Pak jsem na rozdíl od ‚pobouřených‘ celou hru – nejen vytrženou scénu
či jednu fotografii – dvakrát v záznamu viděl a přemýšlel o ní. Nejdřív se mi
zdálo, že jde jen o lacinou blasfemii typu hloupých a cynických obrázků v
Charlie Hebdo, zas jednu ze záměrných provokací, které pak finančně profitují z
té laciné reklamy, kterou jí dělají ‚pobouření‘. Pak jsem snad pochopil – na
rozdíl od těch protestujících – smysl té hry: chce drastickými prostředky
vykřiknout: Podívejte se, v jak šíleném světě žijeme! V té hře vůbec nejde o
‚Ježíše znásilňujícího muslimku‘, nýbrž o protest proti světu, v němž se vše –
i svaté symboly náboženství – zneužívá k rozdmychávání nenávisti jedněch proti
druhým. Mně se představení také ‚nelíbilo‘, ale cílem ‚cool theatre‘ není se
líbit a bavit, nýbrž provokovat k myšlení.“
Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
správným, proto dovolání žalobců podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem pro přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (§ 201
o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu
pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobci směřují
dovolání výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku
dovolacího řízení opomíjejí. Protože je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu
v Brně ze dne 18. 3. 2019, č. j. 112 C 88/2018-190, podle § 104 odst. 1 věty
první o. s. ř.
ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. bylo odmítnuto dovolání žalobců proti výrokům o
nákladech řízení, neboť proti nim není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2
věty první a odst. 3 o. s. ř. jsou žalobci, jejichž dovolání bylo částečně
zamítnuto, částečně odmítnuto a zčásti dovolací řízení o jejich dovolání
zastaveno, povinni nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Ty jsou u
každého z žalovaných představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby
3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 7 bodu 6 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jednou paušální náhradou hotových
výdajů advokáta 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a náhradou
daně z přidané hodnoty ze součtu obou částek, celkem 4 114 Kč. Každému ze
žalovaných je každý z žalobců povinen nahradit polovinu nákladů řízení k rukám
jeho advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř., v zákonné třídenní lhůtě podle §
160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.