30 Cdo 965/2015

30 Cdo 965/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce

JUDr. M. G., proti žalované Mladé frontě, a.s., se sídlem v Praze 4, Mezi

Vodami 1952/9, IČO 42940315, zastoupené Mgr. Davidem Kubešem, advokátem se

sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 1079/1a, o ochranu osobnosti, vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 45/2012, o dovolání žalované proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Co 220/2013–303,

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Co 220/2013–

303, ve výroku I. pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve

výrocích I., II., IV. a V. a dále ve výroku II., jímž byl rozsudek soudu

prvního stupně změněn a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení a

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2013, č.j. 66 C 45/2012-262,

ve výrocích I., II., III. co do částky 350.000,- Kč, IV. a V., se zrušují a věc

se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání žalované odmítá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 66 C 45/2012–262,

výrokem I. uložil žalované poskytnout žalobci omluvu ve znění: „Informace o

tom, že další osobou z justice, kterou v souvislosti s případem tzv. T. gangu,

policie obvinila, je olomoucký státní zástupce M. G., je nepravdivá a za

zveřejnění této nepravdivé informace se státnímu zástupci M. G. omlouváme,“ a

to zpřístupněním veřejnosti na webových stránkách www.el5.cz po dobu alespoň 24

po sobě následujících hodin. Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci

částku 150 000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu v rozsahu další požadované

částky ve výši 700 000,- Kč, výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení

mezi účastníky a náhradě nákladů státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,

že dne 12. ledna 2012 v článku s názvem „Sedm plus jedna událost, kterým v roce

2011 žilo Brno a jih Moravy“, - v části pod mezititulkem Pomáhat a chránit?

Vydírat a vyhrožovat? - bylo uvedeno tvrzení týkající se žalobce ve znění:

„Další osobou, kterou v souvislosti s případem tzv. T. gangu, policie obvinila,

je olomoucký státní zástupce M. G.“ Článek byl uveřejněn na webu

www.sedmicka.cz, jejímž držitelem je žalovaná a za jehož obsah nese žalovaná

odpovědnost. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že v druhé polovině

roku 2011 byla veřejnost médii seznamována ve značném rozsahu o kauze T. gangu,

v jehož průběhu zazněly i informace, že by žalobce mol být jedním z

podezřelých. Na tato sdělení reagovalo Vrchní státní zastupitelství svým

vyjádřením, že postup žalobce v konkrétní kauze byl předmětem přezkumu v rámci

tzv. vnitřního dohledu se závěrem, že v dané věci postupoval žalobce v souladu

se zákonem a že ze strany vedení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci

proto nebyla přijata žádná další opatření. Soud prvního stupně tak došel k

závěru, že napadeným tvrzením uvedeným v předmětném článku zasáhla žalovaná do

osobnostních práv žalobce. Konstatoval, že napadená tvrzení uvedená v článku

zasáhla intenzivně do cti, ale i klidného rodinného života žalobce, přičemž

přihlédl i k funkci žalobce jako státního zástupce a proto zvolil jako

satisfakci omluvu i formu peněžitého zadostiučinění.

K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2014,

č. j. 3 Co 220/2013–303, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích

I., II. a v části výroku III., v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky

350 000,- Kč a ve výrocích IV. a V. podle § 219 občanského soudního řádu (dále

jen „o.s.ř.“) potvrdil, výrokem II. v části výroku III. o věci samé rozsudek

soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ještě

částku 350 000,-Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními zjištěními soudu prvního

stupně, odchylně však posoudil výši přiměřené peněžní satisfakce. Poukázal na

to, že pracovníci žalované nerozlišovali právní kategorie podezřelý a obviněný

ač je mezi nimi výrazný rozdíl. Pokud bylo v článku uvedeno, že žalobce je

obviněn z trestné činnosti, je použití tohoto výrazu nejenom závažným

pochybením autora článku, ale především je výrazným zásahem do osobnostních

práv žalobce. Odvolací soud proto při zvýšení částky peněžitého zadostiučinění

vyšel především z profesního postavení žalobce, za situace, kdy je žalobce

nepochybně v regionu, kde vykonává svoji působnost osobou známou a napadené

tvrzení uveřejněné v předmětném článku vnímá mimořádně intenzivně.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 18. prosince

2014 a právní moci nabyl dne 23. prosince 2014.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 5. února 2015 včasné

dovolaní. Rozhodnutí napadá v celém rozsahu a jeho přípustnost dovozuje z

ustanovení § 237 o.s.ř. Je přesvědčena, že se odvolací soud při vyřešení otázky

hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podotýká, že samotné posouzení (ne)existence protiprávního zásahu do

osobnostních práv žalobce je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť v

jeho rozhodovací praxi bylo opakovaně potvrzeno, že „je nutno respektovat

určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší

veřejnosti, který se v konkrétních případech musí uchylovat k jistým

zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či

zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V

tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím

ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby

celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě“. Dále se domnívá, že je v

rozporu s judikaturou dovolacího soudu i posouzení (ne)způsobilosti článku

zasáhnout do osobnostní sféry žalobce, neboť v článku nebyly obsaženy žádné

nové informace, ale jednalo se pouze o shrnutí nejdůležitějších zpráv z daného

regionu za předchozí rok. V této souvislosti poukazuje např. na rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1286/2013. Na závěr

namítá, že nebyla dovolacím soudem dosud řešena otázka (ne)odpovědnosti

poskytovatele služeb informační společnosti ve smyslu zákona č. 480/2004 Sb., o

některých službách informační společnosti. Domnívá se, že právě ustanovení § 5

tohoto zákona dopadá i na žalovanou. Odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v

Praze ze dne 2. března 2011, sp. zn. 3 Cmo 197/2010. Namítá proto, že není v

dané věci pasivně legitimována. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud buď

rozsudek soudů obou stupňů změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen

uhradit náklady řízení včetně nákladů dovolacího řízení, nebo aby dovolací soud

zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 20. února 2015, ve kterém se s

rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze

znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak

otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání

(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu

oprávněnou, a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř.

V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na

vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací

soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem

rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Je pak třeba konstatovat, že dovolání proti

napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné skutečně je, neboť žalobcem

uplatněný nárok vyplývající z ustanovení § 11 násl. obč. zák. odvolací soud

důsledně neposoudil souladně s tím, jak je řešena v judikatuře Nejvyššího

soudu. Dovolání je tak současně důvodné. Naproti tomu přípustnost dovolání

nezakládá řešení otázky pasivní legitimace žalované, které bylo výsledkem

konkrétních skutkových zjištění soudu prvního stupně. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího

soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího

návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání

přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i

tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své

osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i

soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné

občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické

osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či

již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce

neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě

zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního

případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od

tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout

přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k

jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku

nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická

osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do

práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a

aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které

zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a

povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do

práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i

mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její

důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve

společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.

října 2002,

sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není

vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku,

ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit

práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za

nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako

předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně

způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen

ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento

zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence

příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické

osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v

rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto

případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její

vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k

neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k

dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu

vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení

její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla

každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické

osoby. Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou

jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných

zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory

však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se

názory navenek vyjadřují. Vybočí-li takto publikovaný názor z mezí obecně

uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter

korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo

meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud

ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle

čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno

základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96,

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355),

přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu

jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým

(obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a

usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V případech typově příbuzných projednávané věci je proto vždy nezbytné zkoumat

míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti

(osobní cti a dobré pověsti), a v kontextu se svobodou projevu a s právem na

informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a

jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s

porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná

souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo

uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá

zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v

souvislosti těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice

zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva,

nicméně každé zveřejnění nepravdivého (resp. nepřesného) údaje nutně nemusí

automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu

dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry

existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě

přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické

společnosti nelze tolerovat. V souzené věci tak bylo nezbytné na základě konkrétních okolností daného

případu zvážit, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že

zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci

přiměřené. K problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro

lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody,

jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak

společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud

zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické

společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí

nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za

neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či

znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž

není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti,

pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu

ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a

myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí

veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost

má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku

ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných

věcech připomíná, že tato judikatura slouží jako inspirativní zdroj

rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst.

1 Ústavy definovala jako

demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž

se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny

podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu

materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a

pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už

pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi

dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve

věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či

k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí

celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie,

neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na

negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být

podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité

vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může

vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým

pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k

bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední

řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu

jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu

otevřené demokratické společnosti. Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud

vyloženým zásadám zcela zřetelně nedostál. Jde především o to, že se odvolací

soud sám nikterak nevypořádal s výše vyloženými zásadami. Fakticky tak

neporovnal v souzeném případě míru nutnosti respektovat právo na ochranu

osobnosti s právem na informace. Ulpěl pak především jen na klasifikaci

trestněprávního významu pojmu „obviněn“, aniž by se odpovědně a logicky

vypořádal s tím, že je obecně přijímanou zásadou, že u zpráv tisku se zcela

rigorózně nevyžaduje bezpodmínečná přesnost užitých výrazů, takže zcela

nepochybně nebylo bez dalšího nezměnitelného důvodu akcentovat trestněprávní

význam tohoto termínu (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

27. června 2013, sp.zn. 30 Cdo 1286/2013). Je přitom nadto nepochybné, že

dotčený pojem „obviněn“ je synonymem řady výrazů - mimo jiné pojmů „nařčen“,

„osočen“, „očerněn“, „pomluven“, „pošpiněn“, atp. Rigorózní bazírování pouze na

trestněprávním významu tohoto pojmu, jak bez dalšího činí odvolací soud, nemusí

tak být v dané věci přiléhavé. Protože tedy nelze tento rozsudek považovat ve výrocích, pokud vyhovují

uplatněnému nároku žalobce, za správný, Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí v

uvedené části podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody,

pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu

prvního stupně, dovolací soud zrušil v odpovídajících výrocích i toto

rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).

Dovolatelka ve svém dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky a napadá

tak i výrok, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně,

kterým byla žaloba směřující proti ní zčásti zamítnuta. V tomto případě však

není k podání dovolání legitimována, neboť rozhodnutím odvolacího soudu v tomto

případě nedoznala úhony na svých právech.a nedoceňuje tak, že ustanovení § 236

až § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti výrokům tohoto typu neupravuje. Pokud pak dovolání dopadá i na výroky o náhradě nákladů řízení, dovolatelka v

tomto smyslu svoje dovolání nikterak neodůvodňuje. Jestliže tedy v této části

nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání,

aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné,

resp. též jako podané někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn, odmítl (§ 243c

odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem

dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož

zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení

odvolacího a dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.