25 Cdo 348/2019-311
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A.
A. J., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem Převrátilská 330/15, 390 01 Tábor, proti žalované:
S., IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem
Vinohradská 2279/164, 130 00 Praha 3, o omluvu a peněžité zadostiučinění za
porušení práva na rovné zacházení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 17 C 61/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení
ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228,
ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 1. 2017, č. j. 17 C
61/2016-172, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 C
61/2016-243, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 17 C
61/2016-172, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 C
61/2016-243, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaslání
písemné omluvy ve znění: „Vážená paní J., omlouváme se Vám tímto za újmu
způsobenou tím, jste dne 2. 9. 2013 zcela neoprávněně byla vyzvána ředitelkou k
odložení muslimského šátku na půdě naší školy a byla jste nucena zde ukončit z
tohoto důvodu své vzdělání. Došlo tak k Vaší zřejmé diskriminaci. Zároveň s
touto omluvou přijměte, prosím, naše ujištění, že učiníme veškerá opatření, aby
se podobný případ již nemohl opakovat“, a zaplacení 60 000 Kč na náhradě
nemajetkové újmy (výrok I), žalované pak nepřiznal náhradu nákladů řízení
(výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně pocházející ze Somálska, jíž byl
dne 13. 12. 2011 udělen v České republice azyl podle § 12 písm. b) zákona č.
325/1999 Sb., se ucházela o studium oboru ošetřovatel na žalované škole ve
školním roce 2013/2014. Při jednání se zástupkyní ředitelky žalované v červnu
2013 souhlasila žalobkyně, že muslimský šátek (hidžáb) nebude nosit při výkonu
ošetřovatelské praxe, a po předložení dokladu o získání základního vzdělání v
České republice obdržela od žalované rozhodnutí o přijetí ke studiu a byla
informována o nutnosti doložení dokladu o povolení k pobytu ještě před
zahájením školního roku. Jelikož žalobkyně do zahájení školního roku dne 2. 9.
2013 tento doklad nepředložila, byla ředitelkou žalované předvolána do
ředitelny, kde ředitelka vyjádřila svou nelibost nad tím, že má na hlavě
muslimský šátek. V návaznosti na negativní reakci ředitelky školy na muslimský
šátek projevila žalobkyně úmysl ke studiu nenastoupit, ze školy odešla a
později téhož dne osobně doručila žalované částečně vyplněný formulář o
zanechání studia. Soud uzavřel, že jelikož žalobkyně nepředložila požadovaný
doklad o povolení k pobytu na území České republiky, nestala se pro nesplnění
formálně právních podmínek studentkou žalované, a není proto ani osobou
oprávněnou k uplatnění nároku vyplývajícího z ust. 10 odst. 2 zákona č.
198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před
diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále
též jen „antidiskriminační zákon“). Současně dovodil, že se ředitelka školy
nedopustila diskriminačního postupu ve smyslu § 2 odst. 1 tohoto zákona, pokud
vyjádřila nelibost nad tím, že má žalobkyně na hlavě hidžáb a připomněla jí
ustanovení školního řádu obsahující zákaz nošení pokrývek hlavy, neboť tím, že
žalobkyně bezprostředně poté ze školy odešla a následně projevila svou vůli
nezahájit vzdělávání u žalované, nedala jí další prostor k případnému smírnému
řešení.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9.
2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12.
2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a
žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak uzavřel, že žalobkyně po
absolvování pohovorů nastoupila v září 2013 ke studiu a výuky se účastnila, a
proto se zabýval oprávněností požadavku žalované z hlediska antidiskriminačního
zákona. Dovodil, že absence výslovné zákonné úpravy zákazu nošení muslimského
šátku neznamená, že bylo porušeno právo žalobkyně svobodně projevovat své
náboženské přesvědčení či došlo k porušení čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (Řím, 4. XI. 1950, dále jen „Úmluvy“). S odkazem na
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že v
České republice jsou (stejně jako ve Francii) viditelné náboženské znaky
přijímány jako protiklad k roli škol, jejichž prostředí má zůstat neutrální,
být místem pro rozvoj, včetně kritického myšlení, a že tyto symboly narušují
principy rovnosti mužů a žen. Povinná tolerance náboženských symbolů nemá v
České republice zákonný podklad a je dána pouze opakem práva na náboženskou
svobodu, proto proti právu žalobkyně projevovat své náboženství navenek stojí
právo být svobodně bez vyznání, náboženské symboly nemít, nebýt vystaven jejich
působení a nemuset se zabývat jejich významem. Česká republika odděluje své
instituce od náboženských a uznává i právo být bez náboženského vyznání; právo
projevovat své náboženství kdykoli a kdekoli neexistuje. Uzavřel, že z
uvedených důvodů žalobkyně nemá právo na užívání šátku jako projevu
náboženského přesvědčení navenek bez jakéhokoliv omezení na půdě veřejné školy
a nepovolení takovéto výjimky (dané obecnými zvyklostmi v České republice a
školním řádem, vydaným ředitelkou školy v rámci zákonného zmocnění podle § 30
odst. 1 písm. c) zákona č. 561/2004 Sb. (dále jen „školský zákon“) není přímou
ani nepřímou diskriminací z důvodu náboženského vyznání. V případě žalobkyně
nedošlo k rozdílnému zacházení ve srovnání s ostatními studenty, žalobkyně
nebyla nijak znevýhodněna, neboť bez pokrývky hlavy studovat mohla, naopak se
domáhala výsady nosit pokrývku hlavy, kteroužto výsadu ostatní žáci nemají.
Nešlo ani o diskriminaci nepřímou, neboť ustanovení školního řádu omezovalo v
nošení pokrývky hlavy nejen žalobkyni, ale i všechny ostatní studenty, nejde
proto o situaci, kdy je na základě zdánlivě neutrálního kritéria zacházeno s
dotčenou osobou méně příznivě.
3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky doposud dovolacím
soudem neřešené, zda je zástupce střední školy oprávněn požadovat po studentce
muslimského vyznání, s odkazem na neutrální ustanovení školního řádu o obecném
zákazu nošení pokrývek hlavy, aby nenosila při teoretickém vyučování muslimský
šátek (hidžáb). Namítá, že odvolací soud svým závěrem, že v České republice je
škola oprávněna omezit projev náboženského vyznání studenta bez výslovné
zákonné úpravy, zcela popřel čl. 4 a čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), jakož i judikatorní závěry ESLP, že
daná otázka má být řešena v souladu s tradicí a nastavením v daném smluvním
státě. Projevy náboženského přesvědčení navenek lze totiž dle čl. 9 Úmluvy,
resp. dle čl. 16 odst. 4 Listiny, omezit pouze za současně splněných podmínek
stanovených zákonem, které musí sledovat legitimní cíl a být v demokratické
společnosti nezbytné. Školní řád (resp. podzákonné předpisy) ani judikatura
nejsou způsobilé nahradit toto zákonné omezení a pro jednání ředitelky žalované
školy tak neexistuje zákonný podklad. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/02 poukázala na to, že jestliže v projednávaném případě
zaručuje vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší míru ochrany práv, než
jak jej upravují uvedená ustanovení mezinárodních smluv, musí být z tohoto
důvodu aplikována přednostně. Tomuto principu svědčí i výslovně zákonem omezené
náboženské projevy v určitých oblastech [např. § 46 zákona č. 221/1999 Sb. či §
48 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.]. Za nepřiléhavé považuje
dovolatelka rovněž odkazy odvolacího soudu na případy projednávané před ESLP
proti Francii a Turecku i přirovnání postavení náboženství v České republice k
jeho postavení ve Francii, kde je jinak nastaven právní systém, jakož i vztah
státu a náboženství. Odvolací soud nevyužil možnost srovnání se státy s
obdobným právním systémem i postavením náboženství ve veřejném prostoru (např. rozsudek Spolkového ústavního soudu Německa z 24. 9. 2003, sp. zn. 2 BvR
1436/2, ohledně nemožnosti zakázat šátky učitelkám bez zákonného podkladu) a v
tomto směru odkázala také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
Pl. ÚS 6/02 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 65/2015 s tím, že právní
úpravu zakazující užívání náboženských symbolů žákům a studentům nelze najít
téměř nikde v Evropě, s výjimkou právě Francie. Souhlasí s odvolacím soudem, že
školy mají zůstat prostředím neutrálním, namítá však, že v samotném nošení
viditelného náboženského symbolu nelze spatřovat narušení takovéto neutrality. Ta totiž neznamená absolutní vytěsnění víry a nevylučuje nošení náboženského
symbolu ve škole. Dovolatelka srovnává různé přístupy k nošení náboženských
symbolů napříč Evropou, kde s výjimkou Francie, je v zásadě hidžáb studentkám
ve škole povolen. Argumentuje i přístupem jiných škol v České republice či
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které se sdělením ze dne 6. 10.
2014, ČŠIG-3601/14-G21, postavilo k této otázce tak, že škola nesmí cíleně
omezovat možnost nošení náboženských symbolů (např. pokrývek hlavy) se záměrem
omezit náboženská práva osob (např. proto, že nošení některých náboženských
symbolů považuje za nevhodné, neetické, neodpovídající kulturnímu areálu
střední Evropy apod.) pouze s výjimkou, kdy by byla ztížena identifikaci osoby. Namítá, že nelze zcela omezit právo studenta projevovat své náboženství z
důvodu ochrany práv ostatních být bez náboženského vyznání, neboť takovému
právu právní řád České republiky ochranu neposkytuje. Domnívá se, že projevy
islámské víry studenta nelze omezit v české škole rozdílně od projevů víry
studentů jiného náboženství. Pro omezení nošení hidžábu pak podle dovolatelky
není legitimním důvodem obava z narušení rovnosti mužů a žen a společenské
normy, neboť zákaz pokrývky hlavy nelze odůvodnit ochranou samotné žalobkyně
před její diskriminací; nelze ve jménu rovnosti chránit ženu před vykonáváním
jejího lidského práva. Nošení pokrývky hlavy není v rozporu ani se
společenskými pravidly, pravidly slušnosti ani s bezpečnostními pravidly při
ochraně zdraví. Závěr soudu stran nepřímé diskriminace s odkazem na plošný
zákaz nošení pokrývky hlavy ve škole považuje dovolatelka za nesprávný, neboť
šátek je pro ni náboženským symbolem a součástí její identity. Zákaz jeho
nošení na ni proto dopadá hůře než na osoby, pro něž pokrývka hlavy tento
význam nemá. Nedomáhala se proto pozitivní diskriminace, ale pouze svého
ústavně zaručeného práva projevit náboženské vyznání navenek. Domnívá se také,
že v jejím případě je třeba aplikovat ust. § 133a písm. a) o. s. ř., neboť
nelze realizovat právo na přístup k povolání bez realizace práva na vzdělání. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobě bude zcela vyhověno,
případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zopakovala svá předchozí vyjádření
ve věci s tím, že žalobkyně se nikdy studentkou školy nestala, proto nemohlo
dojít ani k její diskriminaci. Rovněž námitky dovolatelky stran aplikace ust. §
133a písm. a) o. s. ř. považuje za zcela účelové. Ztotožnila se se závěry soudů
obou stupňů a navrhla zamítnutí dovolání.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), vzhledem k datu
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. –
dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou
advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
přípustné pro řešení otázky, zda je oprávněný požadavek školy, aby studentka
muslimského vyznání nenosila při teoretickém vyučování muslimský šátek
(hidžáb), která dosud nebyla řešena, a je i důvodné.
6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Podle čl. 9 Úmluvy má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a
náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání
nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo
přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou,
vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů (odst. 1).
Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením,
která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v
zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví, nebo morálky nebo
ochrany práv a svobod jiných
8. Podle čl. 2 Listiny je stát založen na demokratických hodnotách a
nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání (odst. 1).
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to
způsobem, který zákon stanoví (odst. 2). Každý může činit, co není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (odst. 3).
9. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem
bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického
či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k
národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
10. Podle čl. 4 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě
zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (odst. 1).
Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou
upraveny pouze zákonem (odst. 2). Zákonná omezení základních práv a svobod musí
platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (odst. 3).
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno
jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům,
než pro které byla stanovena (odst. 4).
11. Podle čl.15 odst. 1 Listiny je svoboda myšlení, svědomí a
náboženského vyznání zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru
anebo být bez náboženského vyznání.
12. Podle čl.16 odst. 1 Listiny každý má právo svobodně projevovat své
náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně,
bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon
těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a
mravnosti nebo práv a svobod druhých (odst. 4).
13. Podle § 1 odst. 1 písm. i) antidiskriminačního zákona tento zákon
zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na
Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí
právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve
věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování.
14. Podle § 2 odst. 1 antidiskriminačního zákona se pro účely tohoto
zákona právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů,
které stanoví tento zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie v oblasti
volného pohybu pracovníků. Diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se
považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k
diskriminaci a navádění k diskriminaci (odst. 2). Přímou diskriminací se rozumí
takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě,
než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve
srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví,
sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či
světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo
použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z
důvodu státní příslušnosti (odst. 3).
15. Podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona se nepřímou
diskriminací rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě
neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v
§ 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není,
pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním
cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
16. Podle § 7 odst. 1 věta prvá antidiskriminačního zákona diskriminací
není rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního
postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech uvedených v
§ 1 odst. 1 písm. f) až j), pokud je toto rozdílné zacházení objektivně
odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a
nezbytné.
17. Podle § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona je vzdělávání založeno
na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo
jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z
důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti,
etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného
postavení občana. Podle § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona je vzdělávání
založeno na vzájemné úctě, respektu, názorové snášenlivosti, solidaritě a
důstojnosti všech účastníků vzdělávání.
18. Podle § 30 odst. 1 písm. c) školského zákona ředitel školy vydá
školní řád; ředitel školského zařízení vnitřní řád. Školní řád a vnitřní řád
upravuje podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo
studentů a jejich ochrany před sociálně patologickými jevy a před projevy
diskriminace, nepřátelství nebo násilí.
19. Žalobkyně se soudní cestou domáhá ochrany proti tvrzenému
diskriminačnímu jednání žalované. V návaznosti na předpisy Evropské unie a
Listinu obsahuje bližší úpravu zákazu diskriminace antidiskriminační zákon. Jde
o soukromoprávní předpis, který dává diskriminovaným osobám za podmínek
stanovených tímto zákonem aktivní žalobní legitimaci v civilním řízení. Domáhá-
li se žalobkyně uplatněného nároku s tím, že bez opory v zákoně a na základě
neutrálně formulovaného ustanovení školního řádu jí žalovaná neumožnila nosit
při teoretické výuce muslimský šátek, který je projevem jejího náboženského
přesvědčení a víry, což ji přimělo k zanechání studia, jde o uplatnění rovnosti
v přístupu ke vzdělání. S ohledem na § 1 písm. i) antidiskriminačního zákona je
třeba otázku, zda došlo k diskriminaci, posuzovat podle příslušných ustanovení
tohoto zákona, jak správně uzavřel odvolací soud.
20. Přístup ke vzdělání ve smyslu § 1 písm. i) antidiskriminačního
zákona je nutno vykládat tak, aby byl naplněn smysl zákona, tj. aby z důvodu
diskriminace nebylo uchazeči studium znemožněno. Jinak řečeno, tvrdí-li
žalobce, že byl v přístupu ke vzdělání poškozen (nepřímou) diskriminací, může
být v daném druhu řízení (za splnění dalších podmínek) aktivně legitimován i v
případě, že se o studium pouze ucházel. V projednávané věci tak je podstatné,
že žalobkyně se o studium u žalované ucházela a v okamžiku tvrzeného
diskriminačního jednání byla v postavení studentky.
21. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která je muslimského
vyznání, jež navenek projevuje zahalením muslimským šátkem (hidžábem),
projevila zájem o studium oboru ošetřovatelství u žalované, přičemž při
vstupních jednáních souhlasila s tím, že při praxi hidžáb nosit nebude, o
nošení muslimského šátku při teoretické výuce ve škole se při těchto jednáních
nemluvilo. V den zahájení školního roku se do školy dostavila zahalená
hidžábem, ředitelka školy s odkazem na školní řád, který zakazuje nošení
pokrývky hlavy při výuce, ji vyzvala k jeho odložení, což žalobkyně odmítla a
školu opustila.
22. Skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu
nepodléhají a dovolatelka je ani nezpochybňuje, namítá však nesprávnost
dokazování spočívající v opomenutí postupu podle ustanovení § 133a o. s. ř.,
které upravuje přenos důkazního břemene. Smysl procesních ustanovení
upravujících důkazní břemeno spočívá v řešení situací, kdy nelze prokázat
tvrzení účastníka ohledně skutku podstatného pro hmotněprávní posouzení věci.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy,
jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu
přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo
nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
762/2001). Avšak závěr odvolacího soudu o skutkovém stavu není založen na
neunesení důkazního břemene, ale na zjištění skutkových okolností rozhodných
pro posouzení uplatněného nároku z hlediska hmotného práva. Umožňuje-li
zjištěný skutkový stav v této fázi řízení, kdy jde o posouzení otázky, zda
došlo k diskriminaci, o věci rozhodnout, není důvod k postupu podle procesních
ustanovení upravujících důkazní břemeno. Odvolací soud proto nepochybil, pokud
nepostupoval podle § 133a o. s. ř. a otázku jeho výkladu zmínil pouze okrajově.
Jestliže na posouzení dotčeného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí,
není přípustnost dovolání k řešení výkladu § 133a o. s. ř. podle § 237 o. s. ř.
dána.
23. Základní charakteristikou nepřímo diskriminačního jednání je, že
působí navenek neutrálně (tedy nebere jako základní rozlišovací kritérium
pohlaví, rasu, věk či jiný diskriminační důvod), avšak diskriminuje ve svých
důsledcích, neboť fakticky dopadá tíživěji na skupinu osob vymezenou podle
pohlaví, rasy, věku apod. Nepřímo diskriminační jednání však není zakázáno
absolutně; je možno je ospravedlnit legitimním cílem při respektování zásady
proporcionality (srov. Boučková, P. a kol., Antidiskriminační zákon, Komentář,
2. vydání, C. H. Beck, 2016, s. 200 - 233).
24. Nepřímá diskriminace je faktickým důsledkem určité relevantní praxe,
kterou je nutno podrobit testu nepřímé diskriminace, který spočívá ve zjištění,
že 1) na první pohled neutrální kritérium dopadá silněji na konkrétní skupinu
definovanou podle etnických, rasových, pohlavních, náboženských či jiných
kritérií; 2) žalobce je členem takové skupiny; 3) pro nepřiměřené znevýhodnění
této skupiny neexistuje objektivní a rozumné zdůvodnění, že se jednalo o
opatření sledující legitimní cíl, jež bylo k jeho dosažení vhodné, nezbytné a
přiměřené (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. US
1136/13, bod 42). Prokázáním prvních dvou podmínek (důkazní břemeno nese vždy
žalobce) je dán předpoklad nepřímé diskriminace.
25. Žalobkyně tvrdila, že neutrální požadavek školního řádu zakazující
všem studentům školy nosit při výuce pokrývku hlavy a na to navazující jednání
ředitelky žalované má v přístupu ke vzdělání oproti ostatním studentům rozdílný
dopad na ženy (studentky) muslimského vyznání, konkrétně na žalobkyni.
26. Žalobkyně je muslimského vyznání, které navenek projevuje zahalením
vlasů, krku a poprsí. Jde o jeden (nejběžnější) ze způsobů zahalení muslimských
žen zvaný hidžáb, při němž obličej zahalen není, na rozdíl od jiných způsobů
zahalení jako je nikáb nebo burka, které zčásti nebo zcela obličej zakrývají.
Zahalení, kromě ochrany ženy proti nežádoucím mužským pohledům, vyvolává v
muslimských ženách zahalujících se dobrovolně pocit bezpečí, anonymity,
soukromí a je považováno za symbol jejich náboženské identity, zbožnosti,
statečnosti a vnitřní síly (srov. Davidová, M., Zahalování českých konvertitek
k islámu, Diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, filozofická fakulta,
Praha, 2014, dostupné na webu http://is.cuni.cz). Sama žalobkyně považuje
nošení hidžábu za projev svého náboženského přesvědčení a víry, vnímá je jako
náboženské pravidlo, které jí její víra ukládá, přičemž toto její tvrzení
nebylo v řízení zpochybněno.
27. Nemůže-li být zahalena hidžábem a projevit tak své náboženské
přesvědčení a víru, což má pro ni zásadní význam, dopadá na ni zákaz nošení
pokrývek hlavy ve škole ve srovnání s ostatními studenty tíživěji. Je tím
znevýhodněna oproti ostatním studentům, kteří jsou jiného náboženského
přesvědčení, jehož symbolika nebyla zákazem pokrývek hlavy dotčena, anebo
nejsou věřící. Lze proto uzavřít, že žalobkyně prokázala předpoklad své nepřímé
diskriminace z důvodu náboženství v přístupu ke vzdělání.
28. V českém právním řádu je svoboda náboženského vyznání zaručena všem
(čl. 15 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). Je realizována mimo jiné i projevy
náboženského vyznání navenek, např. užíváním náboženského symbolu (zde
muslimského šátku). Ochranu projevů náboženství a víry a tím i realizaci
náboženské svobody zaručuje čl. 9 odst. 2 Úmluvy i čl. 16 odst. 4 Listiny. Ve
smyslu těchto ustanovení mohou být projevy náboženského přesvědčení omezeny
zákonem, jen pokud sleduje legitimní cíle, kterými jsou ochrana veřejné
bezpečnosti a pořádku, zdraví, morálky a ochrana práv a svobod druhých.
Současně musí být v demokratické společnosti nezbytné; nesmí existovat jiné
opatření dosahující stejného účelu při menším omezení náboženské svobody a
ostatních základních práv. Zákon, jenž by výslovně omezoval projevy
náboženského přesvědčení, v českém právním řádu neexistuje. Avšak § 7 odst. 1
antidiskriminačního zákona rozdílné zacházení z důvodu náboženského vyznání a
víry v přístupu ke vzdělání a jeho poskytování umožňuje, je-li objektivně
odůvodněno legitimním cílem (ve smyslu čl. 16 odst. 4 Listiny ochranou veřejné
bezpečnosti a pořádku, zdraví, morálky a práv a svobod druhých) a prostředky k
jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Při splnění těchto podmínek by škola
mohla užívání náboženských symbolů omezit. Z těchto hledisek je třeba podle § 3
odst. 1 antidiskriminačního zákona zkoumat zákaz nošení pokrývek hlavy
zakotvený ve školním řádu i jeho uplatňování.
29. Ředitelka žalované opírala požadavek na odložení muslimského šátku o
ustanovení školního řádu platného v rozhodné době, podle něhož „žák dobrovolným
studiem na zdejší škole bere na sebe zodpovědnost řídit se pravidly
společenského chování a jednání; ve škole se pohybovat bez jakékoliv pokrývky
hlavy – při onemocnění je toto ustanovení ošetřeno mimořádným povolením vedení
školy.“ Cílem tohoto opatření bylo dodržování společenských norem v prostorách
školy a bylo vyvoláno nevhodným oblékáním především chlapců, kteří nosili ve
škole a při výuce kšiltovky a kapuce. Normy společenského chování včetně
odívání však žalobkyně užitím muslimského šátku neporušila, neboť zahalení
vlasů obecně nevzbuzuje pohoršení, je u žen běžné nejen při pobytu venku, ale i
uvnitř budov. Skutečnost, že způsob vázání hidžábu je v naší společnosti
cizorodým prvkem, neznamená porušení norem společenského chování, mravnosti,
respektive morálky. V případě zahalení hidžábem jako projevu víry tedy není
zákaz pokrývek hlavy odůvodněn legitimním cílem zachovávat pravidla
společenského chování a morálky, tedy cílem, jež toto ustanovení školního řádu
sledovalo.
30. Takový zákaz neodůvodňuje ani zájem na ochraně veřejné bezpečnosti a
pořádku, neboť samotné zahalení hidžábem nezvyšuje žádná bezpečnostní rizika.
Nezakrývá obličej a neztěžuje tak identifikaci nositelky, ve vztahu k okolí
nemůže vzhledem ke způsobu vázání šátku způsobit obavu například z ukrytí
předmětů, kterými by mohli být ohroženi ostatní studenti nebo zaměstnanci
školy. Osobě, která jej užívá, nezpůsobuje komplikace při komunikaci či
orientaci v prostoru, a to ani při tělocviku, kde je navíc možno použít
sportovní variantu tohoto zahalení (stejně jako se při tělocviku používá
příslušný sportovní oděv). Zahalení hidžábem při teoretické výuce (včetně
tělocviku) pak nepředstavuje ani žádná zdravotní rizika pro okolí ani pro
samotnou žalobkyni. Užívání hidžábu při praxi ve zdravotnických zařízeních
nebylo předmětem tohoto řízení, neboť žalobkyně s jeho odložením při praxi
souhlasila.
31. Odvolací soud své zamítavé rozhodnutí postavil především na závěru,
že omezení dané školním řádem je odůvodněno tím, že škola má být neutrálním
prostředím, povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice
zákonný podklad, užívání takového symbolu je v rozporu s právem být svobodně
bez vyznání, nebýt vystaven působení těchto symbolů, zvlášť když jde o symboly
cizorodé, představující politickou povahu náboženství (islámu), jež je v
rozporu se západními liberálními ideály. Tato argumentace svědčí o tom, že
odvolací soud shledal v omezujícím opatření legitimní cíl ochrany práv a svobod
druhých, avšak s jeho závěry nelze souhlasit. Česká republika je založena na
principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na
demokratických hodnotách a "nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na
náboženské vyznání". Je tedy zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a
tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak
bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Čl. 2 odst. 1 Listiny
garantuje náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení
státu od konkrétních náboženských vyznání (zásada konfesně neutrálního státu).
Tato zásada je realizována kooperačním modelem vztahu státu a církví a jejich
vzájemnou nezávislostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp.
zn. Pl. ÚS 6/02, nebo ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 93,
uveřejněný pod č. 242/2010 Sb.). Zachovávání náboženské neutrality státem
znamená, že do základního práva svobody náboženského přesvědčení a jeho projevů
nezasahuje, avšak vytváří podmínky pro jeho realizaci, chrání výkon těchto práv
a svobod před rušivými zásahy a nastoluje podmínky k tomu, aby vedle sebe mohly
pokojně koexistovat osoby s různými, i protichůdnými světonázory, respektive
osoby, které vyznávají různá náboženství. V přístupu ke vzdělání jsou uvedené
principy zakotveny v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a c) školského zákona,
podle něhož je vzdělávání založeno na zásadách rovného přístupu každého
státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke
vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví,
jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu,
majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana a současně na
vzájemné úctě, respektu, názorové snášenlivosti, solidaritě a důstojnosti všech
účastníků vzdělávání. Nelze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že
tolerance náboženských symbolů ve školství nemá zákonný podklad. Tolerance je
občanskou ctností, kterou by měli být nadáni členové občanské společnosti, od
nichž neutralitu ve věcech náboženských a světonázorových požadovat nelze.
Minimální tolerance jednotlivců se projevuje v nezasahování do svobod druhých,
resp. v dodržování zákonů, které svobodu druhých osob chrání; stát zde pak
vystupuje jako strážce tolerance (Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T.,
Pospíšil, T., Listina základních práv a svobod. Komentář, Wolters Kluwer, Praha
2012, komentář k čl. 2 Listiny).
32. Z hlediska uvedených principů založených na toleranci nelze dovodit,
že by právo být bez náboženského vyznání mělo mít větší sílu než právo vyznávat
náboženství a projevovat je navenek. Vyznávání islámu, jehož symbolem je u žen
hidžáb, je sice náboženstvím v českých poměrech nezvyklým, vzbuzujícím v
některých občanech paušalizující obavy, avšak za podmínek daných naším právním
řádem by i tyto osobní a nikoho neohrožující projevy náboženského přesvědčení
měly být většinovou společností tolerovány, a to zvláště v oblasti vzdělávání,
jehož úkolem je mimo jiné i vést studenty k úctě a respektu k právům druhých a
názorové snášenlivosti. Osoby bez náboženského vyznání či jiného náboženského
přesvědčení by měly respektovat vnější projevy náboženského přesvědčení druhých
(v daném případě žalobkyně, na níž je vzhledem k tomu, že jí byl v České
republice udělen azyl, nutno pohlížet jako na občana tohoto státu) a není
rozumného důvodu, proč by měly tyto projevy jiného, byť u nás nezvyklého
náboženství tyto osoby omezovat nebo ztěžovat výkon jejich základních práv.
Právě podnětem k rozvoji kritického myšlení, jež zmiňuje odvolací soud, může
být konfrontace s projevy náboženského přesvědčení jiných. Ohledně narušování
principu rovnosti mužů a žen lze odkázat na rozhodnutí ESLP ve věci S.A.S.
proti Francii č. 43835/11 ze dne 27. 11. 2013, kde ESLP dovodil, že stát ve
jménu rovnosti nemůže chránit ženu před vykonáváním jejího lidského práva.
Zákaz nošení muslimského šátku při teoretickém vyučování tedy není odůvodněn
ani tímto legitimním cílem.
33. Lze uzavřít, že zákaz nošení pokrývek hlavy studentkám muslimského
vyznání při teoretické výuce ve škole není odůvodněn legitimním cílem. Ve
vztahu k žalobkyni došlo proto k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání ve
smyslu § 3 antidiskriminačního zákona.
34. Z těchto důvodů je právní názor odvolacího soudu na nepřímou
diskriminaci žalobkyně nesprávný. Jelikož je dovolací důvod uplatněný žalobkyní
naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Na soudu bude,
aby za situace, kdy žalobkyně byla v přístupu ke vzdělání diskriminována,
posoudil uplatněné nároky na přiměřené zadostiučinění (§ 10 antidiskriminačního
zákona) jak ve vztahu k textu požadované omluvy, tak i k finančnímu
zadostiučinění.
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu