Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelek A. A., zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem, sídlem Kleinerova 1504/24, Kladno, a nezletilé M. A., d, zastoupené matkou A. A., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2025 č. j. 32 Co 22/2025-1805 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. září 2024 č. j. 42 P 237/2020-1713, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a I. A., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl mimo jiné zamítnut návrh vedlejšího účastníka (dále jen "otec"), aby nezletilá stěžovatelka (dále jen "nezletilá) byla svěřena do střídavé péče rodičů (výrok I.), bylo stanoveno, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu kalendářního roku vždy v neděli od 10:00 hodin do 18:00 hodin (výrok III.), počínaje dnem 1. 9. 2024 byla otci zvýšena povinnost platit na výživu nezletilé z částky 3 000 Kč na částku 4 100 Kč měsíčně (výrok IV.) a otci byla stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné pro nezletilou ve výši 1 100 Kč (výrok V.).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu změněn ohledně nezletilé tak, že počínaje dnem 1. 12. 2024 byla otci uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 4 300 Kč, a dále bylo stanoveno, že otec nemá žádný dluh na výživném pro nezletilou (výrok II.).
4. První stěžovatelka (dále jen "stěžovatelka") v ústavní stížnosti podané jen ohledně nezletilé vyjadřuje přesvědčení, že je oprávněna k podání ústavní stížnosti za nezletilou, neboť není dána kolize mezi jejími zájmy a zájmy nezletilé, protože podává ústavní stížnost s ohledem na nejlepší zájem nezletilé, a zároveň se nedomáhá zrušení styku nezletilé s otcem, nýbrž toho, aby styk byl soudem stanoven v zájmu nezletilé.
5. Dále stěžovatelky opětovně namítají, že obecné soudy nezohlednily, že otec se s nezletilou (v době rozhodování okresního soudu ve věku dvou let, v době rozhodování krajského soudu ve věku tří let) nestýkal po dobu celého jejího života a že nezletilá ho vůbec nezná, resp. zná jej pouze z vyprávění starších sourozenců. Rovněž se soudy podle stěžovatelek nezabývaly otázkou výchovného prostředí u otce, který žije v neuspořádaných poměrech a prostředí u něj není pro pobyt nezletilé vhodné, ani tím, jak styk otce s nezletilou probíhá. Zdůrazňují, že malé dítě musí mít možnost rodiče "v navykacím režimu" nejprve poznat a vytvořit si k němu vztah v bezpečných podmínkách, resp. že k naplnění jeho nejlepšího zájmu je třeba volit co možná nejcitlivější řešení styku s otcem, což obecné soudy svými rozhodnutími nerespektovaly.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až § 31 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelek.
7. Z hlediska posouzení splnění formálních předpokladů pro projednání podané ústavní stížnosti se musel Ústavní soud blíže zabývat také skutečností, že nezletilá byla při podání ústavní stížnosti zastoupena stěžovatelkou (matkou) coby zákonnou zástupkyní.
8. Podle § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nemůže rodič dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů; v takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je dítě v řízení ve věcech soudu péče o nezletilé zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
9. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, respektive zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález ze dne 19. 2. 2014
sp. zn. I. ÚS 3304/13
(N 18/72 SbNU 217), bod 28, nález ze dne 13. 4. 2010
sp. zn. II. ÚS 485/10
(N 82/57 SbNU 93), bod 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016
sp. zn. I. ÚS 2900/16
či usnesení ze dne 13. 9. 2019
sp. zn. II. ÚS 455/19
). Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě (jako jeho zákonný zástupce), neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz již citované usnesení
sp. zn. I. ÚS 2900/16
).
10. V případech možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte lze přitom dále rozlišit dvě možné situace. Pokud jsou zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte, za něž onen rodič podává ústavní stížnost (zplnomocňuje k tomu advokáta), ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte k Ústavnímu soudu, tedy iniciovat řízení jménem dítěte - s případnou ústavní stížností takto podanou je pak třeba naložit podle toho, tj. jako s podanou nikoli samotným nezletilým dítětem (za něž rodič není oprávněn v tomto ohledu jednat). Takový postup rodiče ostatně může spíše naznačovat, že jde o pouhou procesní taktiku daného rodiče, který tímto způsobem brojí proti rozhodnutí, s nímž sám nesouhlasí, a fakticky toliko využívá nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení ze dne 21. 2. 2017
sp. zn. I. ÚS 412/17
či shora citované usnesení
sp. zn. II. ÚS 455/19
). Od toho lze odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za ně podal ústavní stížnost. Nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení ze dne 2. 5. 2017
sp. zn. II. ÚS 869/17
či usnesení ze dne 11. 12. 2018
sp. zn. I. ÚS 2855/18
).
11. V nyní posuzovaném případě jde o situaci možné kolize mezi zájmy rodiče (stěžovatelky) a nezletilé, nicméně Ústavní soud nepovažoval za potřebné pro další řízení před Ústavním soudem jmenovat nezletilé opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, který by ani jmenování opatrovníka nezletilé nebylo způsobilé zvrátit, a povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020
sp. zn. II. ÚS 1438/20
).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat, zda obecné soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
).
14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že styk otce s nezletilou nebyl z důvodu jejího velmi nízkého věku před vydáním napadených rozhodnutí upraven, přičemž o úpravě poměrů sourozenců nezletilé bylo naposledy rozhodnuto před necelými dvěma lety. V mezidobí se otec prokazatelně o nezletilé prakticky nezajímal a nebral si je ani na styk v soudem stanoveném rozsahu. Nedošlo tak k takové změně poměrů, která by odůvodňovala svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Současně však v řízení vyšlo najevo, že otec v poslední době (byť až od doby podání návrhu) přehodnotil svůj postoj a aktuálně projevuje zájem o styk se svými dětmi včetně nezletilé. V nejlepším zájmu nezletilé přitom nepochybně je, aby měla vazbu k oběma svým rodičům. Stanovily-li rozhodující soudy, že počáteční styk otce s nezletilou bude probíhat v každém sudém týdnu vždy v neděli od 10:00 hodin do 18:00 hodin, a to za přítomnosti sourozenců nezletilé, nespatřuje v takovém postupu Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.
16. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na § 888, věty první, občanského zákoníku, podle kterého má dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v jeho zájmu, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. Z tohoto ustanovení vyplývá, že stejně jako má dítě právo stýkat se s oběma svými rodiči, ať už tak, že je svěřeno do jeho péče, anebo tak, že se s ním stýká jen občas, má také rodič právo na styk se svým dítětem. V obou případech je třeba, aby takový styk byl v zájmu dítěte, resp. nebyl v rozporu s jeho zájmem. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly mezi rodiči. Právo osobního styku je výjimečné, nedostatek styku rodiče s dítětem znamená zpravidla zpřetrhání rodinných vazeb mezi nimi.
17. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v předmětné věci nebyla prokázána existence žádné skutečnosti, která by objektivně bránila styku otce s nezletilou. Je tak plně v souladu s nejlepším zájmem nezletilé upravit její pravidelný styk s otcem jako nepečujícím rodičem, byť jde prozatím o kontakt v relativně malém rozsahu, a to vzhledem k nízkému věku nezletilé a ke skutečnosti, že dosud jejich styk fakticky neprobíhal. Je nepochybně důležité, aby nezletilá navázala vztah se svým otcem v co možná nejnižším věku. Bude přitom zejména na otci, aby se nezletilé věnoval v míře odpovídající jejímu věku a stupni jejího vývoje tak, aby s ní navázal a rozvíjel jejich vzájemný vztah.
18. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že obecné soudy nastavily adekvátní harmonogram styku nezletilé s otcem v souladu s jejím zájmem, který současně poskytuje prostor k efektivní realizaci rodičovských práv otce. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly závěry tohoto soudu. Přihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilé a své závěry dostatečně vysvětlily. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladná.
19. Je zřejmé, že rozhodnutí soudu nemůže naplnit představy všech zúčastněných, neboť bylo-li by tomu tak, nebylo by takového rozhodnutí třeba a byla by realizována vzájemná dohoda rodičů, přičemž však takové řešení je rodičům k dispozici i v případě pravomocného rozhodnutí soudu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Do budoucna tak není vyloučena změna rozhodnutí, dojde-li ke změně poměrů.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu