Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Martina Smolka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky: Nataliia Malyshko, zastoupené JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 17 Co 179/2025-191, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2024, č. j. 70 C 447/2023-145, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Jet - trade - invest s.r.o., sídlem Míšovická 457/2, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze ("městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 ("obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, městský soud potvrdil rozsudek, kterým obvodní soud zamítl žalobu o zaplacení 29 000 Kč s příslušenstvím.
3. Skutkově se případ týká vrácení rezervačního poplatku, který stěžovatelka zaplatila žalované vedlejší účastnici řízení, coby realitní makléřce. Stěžovatelka se rozhodla podnikat v oblasti poskytování kosmetických a masérských služeb. Za tímto účelem uzavřela s vedlejší účastnicí rezervační smlouvu a následně - s vlastnicí nemovitosti - nájemní smlouvu k nebytovému prostoru. Zaplatila rezervační depozitum ve výši 29 000 Kč, následně však zjistila, že pronajatý prostor nebyl kolaudován za účelem provozování kosmetických služeb. Stěžovatelka proto od obou smluv odstoupila, požadovala vrácení rezervačního poplatku, což vedlejší účastnice odmítla.
4. Soudy po právní stránce - stručně řečeno - zhodnotily, že neměl-li předmět nájemní smlouvy dle stěžovatelky jí žádané vlastnosti, nelze odpovědnost za případné porušení povinnosti z nájemní smlouvy a případné vadné plnění z této smlouvy rozšiřovat na realitního zprostředkovatele. Soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice splnila veškeré své povinnosti plynoucí z rezervační smlouvy, resp. nebylo prokázáno porušení povinností podle zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování ("ZRZ") a obecných předpisů, ani to, že by vedlejší účastnice stěžovatelku uvedla v omyl tím, že by jí poskytla nepravdivé či neúplné informace. Konstatovaly, že vedlejší účastnici vznikl uzavřením nájemní smlouvy nárok na provizi odpovídající částce rezervačního depozitu, přičemž neshledaly důvod, proč by měla vedlejší účastnice ke stěžovatelčině žalobě tuto provizi vracet.
5. Stěžovatelka navzdory odlišnému poučení městského soud napadla odvolací rozhodnutí dovoláním. Měla za to, že přes bagatelnost sporu (zaplacení 29 000 Kč s příslušenstvím) má její právní vztah s vedlejší účastnicí řízení, spotřebitelskou povahu. Z tohoto dovozovala, že dovolání je při splnění dalších zákonných podmínek přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.")]. Dle vlastního vyjádření podala ústavní stížnost toliko z opatrnosti, přičemž souběžně podala k Nejvyššímu soudu prostřednictvím obvodního soudu dovolání. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil a reagoval na ni rozhodnutím o přerušení řízení o ústavní stížnosti, neboť systémovou otázku civilního soudnictví, související s přípustností dovolání, která byla nadnesena rovněž v ústavní stížnosti, považoval za zralou primárně pro řešení na půdě Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2472/25
ze dne 3. 9. 2025).
6. Ústavní soud, jenž se v pravidelných intervalech informoval o průběhu řízení o stěžovatelkou podaném dovolání, obdržel od Nejvyššího soudu vyrozumění, že toto dovolání, jímž se stěžovatelka domáhala zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu, Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 10. 2025, č. j. 33 Cdo 2720/2025-235, jako objektivně nepřípustné. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že v posuzované věci je předmětem sporu peněžité plnění nepřesahující zákonný limit přípustnosti dovolání. Nejde přitom o spor z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy, u nichž se neuplatní majetkový cenzus; předmětem řízení je vrácení složeného depozita podle zprostředkovatelské smlouvy, jejímž předmětem byl zájem stěžovatelky o nájem nebytového prostoru pro její podnikání.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka rozporuje skutkové závěry soudů. Zdůrazňuje, že byla vedlejší účastnicí ubezpečena o způsobilosti pronajímaných nebytových prostorů k poskytování kosmetických služeb, včetně příslušného kolaudačního rozhodnutí. Má rovněž za to, že soudy obou stupňů zásadně pochybily při výkladu § 3 odst. 2 a § 12 ZRZ. Soudy dle jejího názoru přehlédly, že stěžovatelka vedlejší účastnici seznámila se svým podnikatelským záměrem. Vedlejší účastnice přesto nesplnila svou povinnost poskytnout pravdivé a úplné informace o předmětu realitního zprostředkování. Nesouhlasí se závěrem soudů, že vedlejší účastnice nebyla povinna stěžovatelku upozornit na to, že podle kolaudačního souhlasu a souhlasu s užíváním stavby není možné v prostorech bez dalšího poskytovat kosmetické služby. Městskému soudu rovněž vytýká (z jejího pohledu) nesprávné poučení o dovolání, které bylo v jejím sporu s vedlejší účastnicí dle jejího názoru přípustné.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že jí vedlejší účastnice poskytla toliko neúplnou či nepravdivou informaci ohledně toho k jakému účelu je nebytový prostor zkolaudován. Tato námitka má skutkovou povahu. Zpochybňuje-li tedy stěžovatelka postup obecných soudů v procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Je tomu tak pouze za situace, v níž lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04
ze dne 23. 3. 2004). Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
11. Z napadených rozhodnutí dostatečně vyplývá, že přes poučení soudu stěžovatelka neprokázala, že by jí vedlejší účastnice poskytla neúplnou či nepravdivou informaci či ji uvedla v omyl, z čehož soudy dovodily, že stěžovatelce nemohl vzniknout nárok na náhradu škody, event. nárok na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 62). Stěžovatelka ve vztahu k prokázání této skutečnosti neunesla důkazní břemeno (srov. rozsudek městského soudu, bod 46). Tato námitka, související s absencí požadovaného kolaudačního rozhodnutí, nadto byla dle názoru městského soudu spíše zástupným problémem (srov. rozsudek městského soudu, bod 19).
12. Ústavněprávní relevanci nemá ani námitka týkající se výkladu rozsahu informační povinnosti realitního zprostředkovatele podle § 3 odst. 2 písm. e) a § 12 ZRZ. Dovodil-li městský soud, že realitní zprostředkovatel nemá vždy a za všech okolností povinnost zajistit stavebně technickou dokumentaci, resp. s tím související informační povinnost, Ústavní soud považuje tento závěr za ústavně akceptovatelný. Tato část stížnostní argumentace totiž ve skutečnosti souvisí s interpretací a aplikací výhradně podústavního práva, byť ji stěžovatelka halí do odkazu na čl.
36 Listiny. Z konstantní judikatury zdejšího soudu ovšem vyplývá, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, v níž je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z konstantní judikatury Ústavního soudu. V nyní posuzované věci taková kvalifikovaná vada nenastala.
Udržitelný je totiž i způsob výkladu a aplikace podústavního práva [§ 3 odst. 2 písm. e) a § 12 ZRZ] podaný v rozsudku městského soudu. Interpretace a aplikace daného ustanovení je především úkolem obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší (s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do činnosti soudů) jejich závěry v tomto směru jakkoli přehodnocovat.
13. Doménou obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu, je rovněž posouzení přípustnosti dovolání. Závěr, že dovolání v nyní posuzované věci nebylo přípustné, neboť - s přihlédnutím k bagatelnosti - vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá spotřebitelskou povahu, je z ústavního hlediska opětovně udržitelný. Odpovídá totiž doktrínou i soudní praxí akceptovanému pojímání pojmu spotřebitelské smlouvy, dle kterého se prospěchu z ustanovení na ochranu spotřebitele [tj. i § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] v zásadě nemůže dovolávat osoba, jež uzavírá smlouvu pro účel, který se byť jen zčásti týká její podnikatelské činnosti. Ochrana spotřebitele je odůvodněna pouze v případě smluv uzavřených mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální či podnikatelské povahy a nezávisle na nich, což nebylo v nyní posuzovaném případě splněno, protože - slovy Nejvyššího soudu - předmětem řízení před obecnými soudy bylo vrácení složeného depozita podle zprostředkovatelské smlouvy, jejímž předmětem byl zájem stěžovatelky o nájem nebytového prostoru pro její podnikání.
14. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu