Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2025 sp. zn. 61 To 454/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. května 2025 č. j. 37 Nt 2510/2025-32, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 3. 2025 č. j. 37 Nt 1617/2025-29, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 4. 2025 sp. zn. 61 To 221/2025, byl dne 3. 4. 2025 vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. V záhlaví specifikovaným usnesením obvodního soudu byla podle § 71a trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, podle § 72 odst. 1 trestního řádu byl ponechán ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu a podle § 72 odst. 1 trestního řádu a § 72a odst. 3 trestního řádu byl ponechán ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu a § 68 odst. 3 písm. d) trestního řádu nad lhůtu stanovenou v § 72a odst. 3 trestního řádu.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu byla napadeným usnesením městského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že v jeho případě není dán žádný důvod útěkové ani koluzní vazby a že stížnostní soud se nezabýval jeho argumentací uplatněnou ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu. Znovu tvrdí, že spekulace obvodního soudu o tom, že z jeho trestné činnosti mohou existovat finanční prostředky, které by mu a jeho rodině umožnily změnit totožnost a žít v ilegalitě, jsou nepodložené a nereálné. Dále opakovaně uvádí, že koluzní vazbou je postihován za to, že komunikoval jako insolvenční dlužník s některými z insolvenčních věřitelů běžným způsobem, kdy toto jednání nesouviselo s trestním stíháním, naopak bylo jeho plným právem. Není pravdou, že by ovlivňoval dosud nevyslechnuté osoby důležité pro trestní řízení, je toho mínění, že vzájemná komunikace dlužníka s věřiteli v insolvenčním řízení je běžná. Nikoho k ničemu nenaváděl ani nemanipuloval, pouze se snažil nalézt nejvhodnější řešení své ekonomické situace v rámci insolvenčního řízení (fakticky šlo o to, aby dostatečný počet věřitelů souhlasil s reorganizací), což soudy nesprávně posoudily jako jednání koluzní, když nedokázaly oddělit legitimní aktivity jakéhokoli insolvenčního dlužníka a nepodloženě je spojovaly s trestním řízením. Je přesvědčen, že jakékoli omezování insolvenčního dlužníka při jednání s insolvenčními věřiteli, nezávisle na tom, z jakého důvodu je trestně stíhán, je realizací jeho ústavního práva a nemůže mu v něm být bráněno.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
8. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty), jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10
(N 89/57 SbNU 167, č. 163/2010 Sb.)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
10. V nyní posuzované věci rozhodující soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, že důvod vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu je spatřován i nadále zejména ve skutečnosti, že stěžovatel je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody (zákonná trestní sazba je v trvání pěti až deseti let), kdy hranice škody je mnohonásobně převýšena, neboť způsobená škoda se v dané fázi trestního řízení pohybuje ve výši přesahující 400 milionů Kč. Poukázaly na to, že s ohledem na způsobenou škodu, okolnosti případu a délku páchání trestné činnosti stěžovateli hrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody spíše v horní polovině zákonné trestní sazby a současně aktuálně není zřejmé, kde se nachází finanční prostředky v řádu stovek milionů Kč poskytnuté stěžovateli klienty (zapůjčiteli), přičemž je vysoce pravděpodobné, že tyto prostředky má ve své dispozici právě stěžovatel.
Podle Ústavního soudu za dané situace nelze nic namítat proti závěru obecných soudů, že jde o dostatečně vysoké prostředky k tomu, aby stěžovatel případně opustil (i s rodinou či partnerkou) Českou republiku a trvale se zdržoval v zahraničí pod jinou identitou. Útěk či skrývání mohou pro stěžovatele nepochybně být menším zlem než vystavení se trestnímu stíhání. Tvrdí-li stěžovatel, že se trestní řízení vede již rok, a chtěl-li by uprchnout či se skrývat, již tak mohl učinit, k tomu již obvodní soud správně konstatoval, že je zřejmé, že dříve se trestní řízení nacházelo toliko ve fázi prověřování.
Až dne 5. 3. 2025 bylo zahájeno trestního stíhání vůči stěžovateli pro konkrétní trestný čin, tedy míra podezření, že došlo ze strany stěžovatele ke spáchání předmětné trestné činnosti, se výrazně zvýšila.
11. Důvod vazby koluzní podle § 67 písm. b) trestního řádu spatřují obecné soudy ve skutečnosti, že stěžovatel podle učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch nepřípustným způsobem působil na dosud nevyslechnuté svědky, resp. jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Zdůraznily, že je nepochybně právem stěžovatele, bylo-li soudem rozhodnuto o jeho úpadku, činit aktivní kroky k tomu, aby byl schválen jím navrhovaný reorganizační plán, a naopak aby nedošlo k řešení jeho úpadku konkurzem, a že lze očekávat, že za tímto účelem bude komunikovat s jednotlivými věřiteli (a zpravidla poškozenými v této trestní věci).
Současně však poukázaly na to, že z výpovědí některých doposud vyslechnutých svědků (poškozených podrobně konkretizovaných v usnesení obvodního soudu) vyplynulo, že stěžovatel se v řadě případů snažil nepřípustně působit na jejich vůli, jestliže se daný svědek rozhodl jednat v rozporu s jeho představou o tom, jak by dotyčný měl postupovat. Není pochyb o tom, jak správně shledaly obvodní soud i městský soud, že podařilo-li by se stěžovateli přimět jednat takovou osobu v souladu s jeho zájmy, resp. přimět takovou osobu převzít jeho náhled na věc, je vysoce pravděpodobné, že by i v daném trestním řízení vypovídala odlišně (ve prospěch stěžovatele).
Obvodní soud v napadeném usnesení uvádí také konkrétní případy, kdy stěžovatel prokazatelně sděloval věřitelům nepravdivé informace s cílem dosáhnout zastoupení jím vybraným zástupcem a vyvíjel na ně určitý tlak spočívající v tom, že nebudou-li zastoupeni jím nabízeným advokátem, je vyšší šance, že jejich pohledávka bude popřena a své peníze nedostanou zpět.
12. Po posouzení věci Ústavní soud nespatřuje v závěru rozhodujících soudů, že propuštěním stěžovatele z vazby by mohlo dojít ke zmaření či podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání, žádné znaky neústavního pochybení. Obvodní soud i městský soud se řádně vypořádaly s otázkou nezbytnosti setrvání stěžovatele ve vazbě podle § 67 písm. a) i b) trestního řádu, přičemž důvody vazby náležitě a dostatečně přesvědčivě objasnily, byť městský soud zejména ohledně důvodů koluzní vazby převážně odkázal na podrobné odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, což je však plně v jeho kompetenci a nelze to považovat za neústavní. Rozhodně nešlo o situaci, jak tvrdí stěžovatel, že by jeho jednání s uvedenými svědky - poškozenými bylo možno považovat za "běžnou komunikaci dlužníka s věřiteli" v insolvenčním řízení a že napadená rozhodnutí jsou nepodložená a dostatečně neodůvodněná.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu