Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Hakla, zastoupeného Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem, sídlem Pod Hybšmankou 2339/19, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 887/2023-791 ze dne 7. listopadu 2023, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 948/2022-709 ze dne 30. listopadu 2022 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 27 C 82/2013-673 ze dne 12. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Římskokatolické farnosti - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1, sídlem U Černé věže 71/4, České Budějovice, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud na úvod předesílá, že nyní řešená věc má poměrně složitou procesní historii. Proto se při shrnutí skutkových okolností omezí pouze na podstatné části sporu o vlastnictví sporných nemovitých věcí (pozemků; dále jen "pozemků") vedeného vedlejšími účastnicemi a stěžovatelem. Činí tak s ohledem na fakt, že Ústavní soud nyní přezkoumává rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost.
2. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 156/2017-437 ze dne 10. 3. 2020 (dále jen "rozsudek ze dne 10. 3. 2020") a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 27 C 82/2013-376 ze dne 4. 7. 2019 (dále jen "rozsudek ze dne 4. 7. 2019"), kterými bylo určeno, že vlastníkem pozemků je Česká republika. Jak Nejvyšší soud v usnesení č. j. 28 Cdo 2380/2020-540 ze dne 3. 11. 2020, tak i soudy nižších stupňů dospěly k právnímu závěru, že vlastníkem pozemků je Česká republika. Převodu majetku ze strany státu na otce stěžovatele totiž bránilo blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"). V důsledku toho byl převod (darování pozemků) ze strany otce stěžovatele na stěžovatele neplatný, přičemž soudy v napadených rozhodnutích neshledaly žádné mimořádné okolnosti, které by prolomení tzv. blokačního paragrafu umožnily.
3. Tyto závěry přitom potvrdil i Ústavní soud, když stěžovatelovu ústavní stížnost v této větvi sporu odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 146/21 ze dne 16. 6. 2021 jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud stěžovatelově argumentaci, že došlo k porušení ústavní práv, nepřisvědčil. Neshledal důvody k prolomení blokačního paragrafu a rozvedl, že nebyla dána ani dobrá víra stěžovatele.
4. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost zamítl. Soud nepřisvědčil argumentaci, že vydáním žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí (ze dne 10. 3. 2020 a ze dne 4. 7. 2019) se okresní a krajský soud dopustily porušení překážky věci rozhodnuté ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelova otce na uložení povinnosti České republice uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatele napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil, že v řízeních zahájených u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 a u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 není dána totožnost účastníků. Na vedlejšího intervenienta se závaznost rozhodnutí nevztahuje. Uzavřel, že není dána ani totožnost předmětu řízení a doplnil, že navíc žaloba ve věci vedené pod sp. zn. 2 C 93/2006 byla zamítnuta, a protože je závazný pouze výrok rozhodnutí, netvoří toto zamítavé rozhodnutí v dané věci překážku věci rozhodnuté.
6. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Ve shodě s předchozími rozhodnutími Nejvyšší soud potvrdil, že zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 2 písm. b) citovaného zákona není naplněn, neboť mezi stěžovatelem odkazovanými řízeními není dána ani totožnost účastníků a ani totožnost věcí v těchto řízeních projednávaných. Nad rámec se Nejvyšší soud vyjádřil i tak, že nešlo o stejný nárok ani stejný předmět řízení.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že obecné soudy měly vyhovět jeho žalobě pro zmatečnost, neboť v řízeních vedených u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 a u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 je dána totožnost účastníků i totožnost předmětu řízení. Obecné soudy ovšem pochybily tím, že nevysvětlily, proč v dané věci není dána překážka věci rozhodnuté. Nesprávně posoudily, že v řízeních není dána totožnost účastníků a ani totožnost předmětu řízení. Podle jeho názoru přitom je dána jak totožnost předmětu řízení, tak totožnost účastníků.
8. Rozporuje i právní závěry obecných soudů o tom, že totožnost účastníků není dána ani vzhledem ke skutečnosti, že je právním nástupcem otce, a to z titulu převodu (darovací smlouvou) vlastnického práva. Namítá, že vedlejší účastnice [Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "Státní pozemkový úřad") a Římskokatolická farnost] uspěly z důvodu nesprávného právního názoru Nejvyššího soudu, že (darovací) smlouva mezi stěžovatelem a jeho otcem byla absolutně neplatná. Žádným způsobem se soudy ani nevyjádřily, proč se účinky překážky věci rozhodnuté nevztahují na stěžovatele jakožto vedlejšího intervenienta (účastníka). Podle § 93 odst. 3 občanského soudního řádu přitom má vedlejší intervenient stejná práva a povinnosti jako účastník. Dále namítá, že u zamítavého rozsudku nelze přihlížet pouze k výroku rozhodnutí, ale i k odůvodnění, v němž jsou vymezeny úvahy, které soud k zamítnutí návrhu vedly.
9. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s tím, jak Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v řízení o žalobě pro zmatečnost o náhradě nákladů řízení. Namítá, že Státní pozemkový úřad je ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3202/17 ze dne 29. 3. 2018 dostatečně vybaven k hájení svých zájmů organizačními složkami, a proto zastoupení státu advokátem v tomto soudním řízení z pohledu účelnosti neobstojí. Soudy proto neměly Státnímu pozemkovému úřadu náhradu nákladů řízení přiznat.
10. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod tím, že obecné soudy nepřihlédly ke zmatečnosti, kterou je existence překážky věci rozhodnuté [§ 229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu], a to z důvodu totožnosti jak účastníků, tak předmětu řízení. Otázka vlastnického práva stěžovatele ke sporným pozemkům už byla v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 2 C 93/2006-819 ze dne 4. 6. 2015 (dále jen "rozsudek Okresního soudu v Prachaticích") vyřešena (a to jako otázka předběžná potřebná pro posouzení žaloby na uložení povinnosti uzavřít s otcem stěžovatele smlouvu o převodu pozemků) a v dalších řízeních se proto muselo jednat již o otázku pravomocně vyřešenou.
12. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pochybily, pokud konstatovaly, že v řízeních u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 a u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 není dána totožnost účastníků. Ústavní soud v tomto směru konstatuje, že v této části stěžovatel zpochybňuje pouze - pro něj nepříznivé - právní závěry obecných soudů. Tímto postupem ovšem staví Ústavní soud do pozice "superrevizní" instance v systému obecné justice. Taková role ovšem zdejšímu soudu nepřísluší.
13. Zároveň v rozsahu této námitky Ústavní soud neshledal, že by se jednalo o porušení stěžovatelem namítaného práva na soudní ochranu. Napadená rozhodnutí obstojí z pohledu povinnosti soudů soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22
ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu).
Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud v rozsahu této námitky za pečlivé, přiléhavým způsobem reagující na vznesené námitky a srozumitelné (srov. str. 4 a 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu či bod 50 napadeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích). Právní závěr, že totožnost účastníků není dána, protože smlouva o převodu mezi stěžovatelem a otcem stěžovatele je absolutně neplatná, považuje Ústavní soud též za ústavně souladný. V rozsahu této námitky proto zdejší soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
14. K námitce, že obecné soudy pochybily, neboť žádným způsobem nevysvětlily, proč se překážka věci rozhodnuté nevztahuje i na vedlejší intervenienty (též vedlejší účastníky, § 93 občanského soudního řádu), Ústavní soud konstatuje následující. Vypořádání této námitky by v nyní řešené věci bylo
nadbytečné. Soudy totiž konstatovaly, že totožnost účastníků není dána ani mezi účastníky řízení, natož pak u vedlejších intervenientů. Ústavní soud jen ve stručnosti doplňuje, že vedlejší intervenient má úlohu pouze podpůrnou a nenahrazuje roli samostatného účastníka (srov. § 93 odst. 3 věta třetí občanského soudního řádu), jehož volba je pouze na žalobci. Byť zákon tedy uvádí, že vedlejší intervenient má "stejná práva a povinnosti jako účastník", nelze uvedené pravidlo chápat jako výjimku z platnosti dispoziční zásady. V jejím důsledku není možno rozhodnutí přiznat vůči vedlejšímu intervenientovi bez dalšího účinku právní moci (DVOŘÁK, Bohumil. Právní moc civilních soudních rozhodnutí: procesní studie. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 146-148).
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že v řízeních byla dána i totožnost předmětu řízení. Jak v řízení zahájeném u Okresního soudu v Prachaticích, tak u Okresního soudu v Českých Budějovicích rozhodovaly podle stěžovatele (alespoň ve formě předběžné otázky) o jeho vlastnickém právu ke sporným pozemkům. Stěžovatel namítá i to, že rozsudek Okresního soudu v Prachaticích může vést ve spojení s rozhodnutími vydanými v řízení pod sp. zn. 27 C 82/2013 ke zbavení restitučního nároku stěžovatele, respektive jeho otce. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prachaticích podle něj totiž vyplývá, že žaloba otce stěžovatele byla zamítnuta pouze proto, že žalobní nárok byl splněn nabytím vlastnictví pozemků stěžovatelem, neboť Okresní soud v Prachaticích jako předběžnou otázku závazně posoudil, že vlastníkem pozemků je stěžovatel. S touto argumentací se totiž Ústavní soud vypořádal již v usnesení sp. zn. I. ÚS 146/21
, a to ve věci, kdy stěžovatel brojil proti rozhodnutím vydaným v řízení pod sp. zn. 27 C 82/2013. Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí konstatoval, že z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích vyplývá, že důvodem pro zamítnutí žaloby není shledání nároku otce stěžovatele na vydání náhradních pozemků nedůvodným, ale posouzení předběžné otázky v souladu se stanoviskem otce stěžovatele, tedy že vlastníkem pozemků je stěžovatel, přičemž sám otec stěžovatele považoval svůj restituční nárok tímto za uspokojený. Ústavní soud k tomu tehdy rozvedl, že tvrzení o tom, že restituční nárok by snad mohl zaniknout tím, že by byl příslušný závazek vypořádáním splněn, je v rozporu s dalším vývojem sporu. Všechna tehdy napadená rozhodnutí vycházela z právního závěru, že vlastníkem sporných pozemků stěžovatel ani jeho právní předchůdce nejsou, tudíž jeho restituční nárok nemůže být považován za uspokojený (blíže viz bod 25 usnesení sp. zn. I. ÚS 146/21
). Ústavní soud přitom nemá důvod, proč by se měl od svého dříve vysloveného závěru nyní - při přezkumu rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost - odchýlit.
16. Ústavní soud dále doplňuje, že nemůže obstát ani stěžovatelova argumentace, že by se závaznost rozhodnutí neměla vztahovat pouze na výrok, ale v případě zamítavého rozsudku i na jeho odůvodnění. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle ustálené soudní praxe je jen výrok rozhodnutí způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí [závaznost (§ 159a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu) a nezměnitelnost (§ 159a odst. 4 občanského soudního řádu)]. Prostřednictvím odůvodnění potom soud sděluje své skutkové a právní závěry vyjádřené ve výroku (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 813/2015 ze dne 24. 5. 2016; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla zdejším soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 2807/16
ze dne 25. 10. 2016). Posouzení předběžné otázky, jak tomu bylo v nyní řešené věci (vyjádřené v odůvodnění soudního rozhodnutí) není pro účastníky řízení závazné (§ 159a odst. 1 občanského soudního řádu, a contrario). Stěžovatelem požadovaný postup by totiž neznamenal nic jiného než přiznání účinků právní moci též odůvodnění rozhodnutí, což je ovšem ve zřejmém rozporu s výslovným zněním zákona, který účinky právní moci vztahuje pouze k výroku rozhodnutí, nikoliv k jeho odůvodnění (srov. též § 202 odst. 3 občanského soudního řádu).
17. K námitce týkající se přiznání náhrady nákladů řízení Státnímu pozemkovému úřadu Ústavní soud uvádí, že se ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích, že se nejedná o běžnou věc spadající do předmětu činnosti tohoto správního úřadu. Svou povahou se jedná o specifický a složitý právní spor. Ústavní soud sice připouští, že odůvodnění o povinnosti stěžovatele zaplatit Státnímu pozemkovému úřadu náhradu nákladů řízení by mohlo být preciznější, ale v celém kontextu posuzované věci tento závěr obstojí. Ani v této části proto nedošlo k porušení práv stěžovatele.
18. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu