Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Kručaye, zastoupeného Mgr. Janem Hrudkou, advokátem, sídlem náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2024 č. j. 33 Cdo 3476/2023-208, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Terezy Schejbalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 18. 8. 2022 č. j. 224 C 166/202-124 Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 260 000 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 5. 12. 2020 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 140 281,40 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2023 č. j. 22 Co 4/2023-164 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V předmětné věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli dne 19. 6. 2018 "Smlouvu o rezervaci koupě"(dále též jen "rezervační smlouva"), jíž se stěžovatel zavázal pro vedlejší účastnici rezervovat do 24. 8. 2018 nemovité věci. Strany se zavázaly uzavřít v rezervační lhůtě kupní smlouvu, jíž stěžovatel převede vedlejší účastnici k předmětným nemovitým věcem vlastnické právo a vedlejší účastnice mu zaplatí kupní cenu ve výši 3 000 000 Kč. Vedlejší účastnice uhradila stěžovateli rezervační zálohu 260 000 Kč, která se v případě uskutečnění koupě započte na kupní cenu. V článku IV. odst. 4.3 si strany ujednaly, že stěžovatel je oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže vedlejší účastnice neuzavře v rezervační lhůtě kupní smlouvu. V takovém případě má nárok na smluvní pokutu za porušení povinnosti vedlejší účastnice, která se stala důvodem vzniku práva na odstoupení od smlouvy, a to ve výši rezervační zálohy. Inzerce, na jejímž základě vedlejší účastnice projevila o nemovité věci zájem, obsahovala informaci o inženýrských sítích, jejichž součástí je studna nacházející se na jednom z pozemků ve vlastnictví stěžovatele. Skutečnost, že vodovod je napojen na studnu, která však je na pozemku jiného vlastníka, a že rozvod vody je veden i přes parcely ve vlastnictví třetích osob, stěžovatel zamlčel. Kupní smlouvu účastníci neuzavřeli a stěžovatel dne 27. 8. 2018 odstoupil od rezervační smlouvy. Vedlejší účastnice se dopisem ze dne 4. 9. 2018 dovolala neplatnosti rezervační smlouvy.
4. Po právní stránce krajský soud uzavřel, že "Smlouva o rezervaci koupě" ze dne 19. 6. 2018 je právní jednání, jehož neplatnost vedlejší účastnice dne 4. 9. 2018 oprávněně namítla (§ 583, § 586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"). Přijetím plnění z této smlouvy - rezervační zálohy - získal stěžovatel bezdůvodně majetkový prospěch (§ 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Při znalosti skutečného umístění studny jako zdroje vody pro stavbu, která byla předmětem rezervace (rozhodující okolnost), by vedlejší účastnice smlouvu se stěžovatelem neuzavřela. Vedlejší účastnice vycházela z inzerce a ze sdělení stěžovatele, že součástí inženýrských sítí je studna, což nepochybně muselo vzbudit její důvodné očekávání, že nabude vlastnické právo i k ní. Stěžovatel ji neupozornil na to, že studna, na kterou je napojen vodovod, není na některém z pozemků, které byly předmětem rezervace, nýbrž na pozemku jiného vlastníka, a že rozvod vody je veden i přes parcely ve vlastnictví třetích osob.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dále dovodil, že námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o neplatnosti smlouvy podle § 583 občanského zákoníku. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Nejvyšší soud je totiž vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud se v předmětném řízení nezabýval tím, jakou právní normou se právní osud "studny" a její využití řídí. Krajský soud se měl zabývat právní otázkou pojmu "studna", neboť posouzení právní existence "studny", jejího umístění v prostoru apod. bylo pro posouzení sporu zásadní. Krajský soud při právním hodnocení věci měl na zjištěný skutkový stav aplikovat zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Používá-li krajský soud pojem "studna", hodnotí právní vztahy se studnou spojené. Nemůže proto opomenout, že "studna" je vodním dílem podle uvedeného vodního zákona a její právní poměry, využití apod., se řídí právě tímto zvláštním zákonem o vodách. Stěžovatel poukazuje na § 55 odst. 1 vodního zákona, podle kterého "studna" je legální definicí "vodního díla" podle písmena j) tohoto ustanovení.
7. Stěžovatel dále poukazuje na to, že vodní zákon obsahuje samostatnou úpravu užívání podzemních a povrchových vod, jakož i vodních děl (kterým je i studna), nakládání s vodami, obecné nakládání s povrchovými či podzemními vodami atd. Tento zákon samostatně upravuje i otázku vlastnického práva k vodám (§ 3 zákona), užívání povrchových vod (§ 6 zákona). Krajský soud se tedy podle stěžovatele dopustil závažného porušení své povinnosti, když opomenul na zjištěný skutkový stav aplikovat příslušná ustanovení vodního zákona. Tím se krajský soud dopustil zjevné libovůle při svém rozhodování, neboť nerozhodoval na základě právní normy, která na zjištěný skutkový stav dopadá. Proto je napadený rozsudek krajského soudu nezákonný a protiústavní, porušuje základní práva stěžovatele a jeho legitimní očekávání. Podle stěžovatele, použily-li by a aplikovaly-li by soudy, zejména krajský soud, na věc i ustanovení vodního zákona, byl by vydán rozsudek ve prospěch stěžovatele.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se odmítl jeho dovoláním zabývat a rozhodnout o něm s odůvodněním, že dovolání není přípustné. Stěžovatel je přesvědčen, že ve svém dovolání Nejvyššímu soudu řádně předložil otázku hmotného práva nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že jeho dovolání se skládá z podání ze dne 15. 8. 2023 a následně z podání ze dne 16. 8. 2023, přičemž z obsahu těchto podání je nutno učinit závěr, že jeho dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem bez meritorního věcného projednání dovolání je porušením základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
13. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22 ).
14. V předmětné věci stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu neuplatnil a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo jakékoliv nedostatky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostatečně zřetelně a ústavně konformním způsobem vysvětlil, že stěžovatel v dovolání v rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí krajského soudu záviselo, a při jejímž řešení může být dovolání podle § 237 o.
s. ř., přípustné. Nejvyšší soud současně přiléhavě poukázal na to, že skutkové otázky nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. V souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá-li stěžovatel, že soudy obou stupňů neprovedly navržené důkazy, vytýká krajskému soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud přiléhavě dodal, že k takovým vadám však, bylo-li by jimi řízení skutečně postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud dovodil, že tento předpoklad v předmětné věci splněn není. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostál, neboť ve svém dovolání řádně nevymezil důvod dovolání, a tedy ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a 3). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud měl na zjištěný skutkový stav aplikovat vodní zákon. Neuvádí však, jak se měla stěžovatelem odkazovaná ustanovení vodního zákona [§ 3 o právech k vodám a právní povaze vod, § 6 o obecném nakládání s povrchovými vodami a § 55 odst. 1 písm. j) uvádějící "studnu" mezi vodními díly] promítnout do právního posouzení předmětné věci, když v předmětné věci bylo stěžejní otázkou posouzení platnosti rezervační smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí a omylu ve vztahu k tomu, kde byla studna jako vodní dílo umístěna a jak a kde byl veden rozvod vody, přičemž krajský soud vycházel ze skutkového zjištění, že vodovod je napojen na studnu, která je však na pozemku jiného vlastníka, a že rozvod vody je veden i přes parcely ve vlastnictví třetích osob (viz sub 4 shora).
Krajský soud se zabýval i "obranou stěžovatele", kdy původně skutkový stav týkající se umístění studny nezpochybňoval, když uváděl, že ji vybudoval společně se sousedem a že na jeho pozemku je jen retenční nádrž zásobovaná přepadem ze studny sousedního pozemku, přičemž až po koncentraci řízení se začal vyjadřovat v tom smyslu, že studnou byla míněna retenční nádrž nacházející se na pozemku stěžovatele.
17. V posuzované věci vyšly obecné soudy dále ze zjištění, že inzerce, na jejímž základě vedlejší účastnice projevila o nemovité věci zájem, obsahovala informaci o inženýrských sítích, jejichž součástí je studna nacházející se na jednom z pozemků ve vlastnictví stěžovatele. Skutečnost, že studna (nikoli retenční nádrž), na kterou je napojen vodovod, se nenachází na některém z pozemků, které byly předmětem rezervace, nýbrž na pozemku jiného vlastníka, a že rozvod vody je veden i přes parcely ve vlastnictví třetích osob, však stěžovatel zamlčel.
Na základě provedeného dokazování dospěly soudy k závěru, že stěžovatel vedlejší účastnici neupozornil na pro ni zásadní skutečnost (rozhodující okolnost), kterou je umístění zdroje vody mimo pozemky, které byly předmětem rezervace. Vedlejší účastnice (s ohledem na konkrétní okolnosti důvodně) spoléhala na pravdivost inzerátu a na opakovaná ujištění stěžovatele o umístění studny při prohlídkách na místě samém. Rezervační smlouva uzavřená mezi účastníky je tudíž neplatná (§ 583 občanského zákoníku) a stěžovatel je povinen vedlejší účastnici rezervační zálohu, kterou mu vedlejší účastnice uhradila, vrátit.
Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
18. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně platnosti rezervační smlouvy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry okresního soudu a krajského soudu. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících obecných soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu