USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně T. S., zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, o 260.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 224 C 166/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. 22 Co 4/2023-164, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 18. 8. 2022, č. j. 224 C 166/2021-124, kterým Okresní soud v Kladně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 260.000 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 5. 12. 2020 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 140.281,40 Kč; žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.664 Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že „Smlouva o rezervaci koupě“ z 19. 6. 2018 je právní jednání, jehož neplatnost žalobkyně 4. 9. 2018 oprávněně namítla (§ 583, § 586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
z.“). Přijetím plnění z této smlouvy – rezervační zálohy – získal žalovaný bezdůvodně majetkový prospěch (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.). Při znalosti skutečného umístění studny jako zdroje vody pro stavbu, která byla předmětem rezervace (rozhodující okolnost), by žalobkyně smlouvu s žalovaným neuzavřela. Vycházela z inzerce a ze sdělení žalovaného, že součástí inženýrských sítí je studna, což nepochybně muselo vzbudit zcela důvodné očekávání, že nabude vlastnické právo i k ní. Žalovaný ji neupozornil na to, že studna, na kterou je napojen vodovod, není na některém z pozemků, které byly předmětem rezervace, nýbrž na pozemku jiného vlastníka, a že rozvod vody je veden i přes parcely ve vlastnictví třetích osob.
Obranu žalovaného pak odvolací soud posoudil jako značně nekonzistentní, jelikož zpočátku tvrdil, že studnu vybudoval společně se sousedem, že zdroj vody je napájen ze sousední studny a že na jeho pozemku je jen retenční nádrž zásobovaná přepadem ze studny sousedního pozemku, tedy původně skutkový stav týkající se umístnění studny nezpochybňoval. Až po koncentraci řízení se začal vyjadřovat v tom smyslu, že studnou byla myšlena retenční nádrž nacházející se na pozemku žalovaného. Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Po zhodnocení důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně a po doplnění dokazování snímkem ortofotomapy vyšel odvolací soud z toho, že žalobkyně (zájemkyně), zastoupená L. B., a žalovaný (vlastník) uzavřeli 19. 6. 2018 „Smlouvu o rezervaci koupě“, jíž se žalovaný zavázal pro žalobkyni rezervovat do 24.
8.
2018 nemovité věci (pozemek parc. č. XY se stavbou č.p. XY, pozemky parc. č. XY, XY a XY zapsané na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY). Strany se zavázaly uzavřít v rezervační lhůtě kupní smlouvu, jíž žalovaný převede žalobkyni k nemovitým věcem vlastnické právo a žalobkyně mu zaplatí kupní cenu ve výši 3.000.000 Kč. Žalobkyně uhradila žalovanému rezervační zálohu 260.000 Kč, která – dojde-li ke koupi – se započte na kupní cenu. V článku IV odst. 4.3 strany ujednaly, že žalovaný je oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže žalobkyně neuzavře v rezervační lhůtě kupní smlouvu; v takovém případě má nárok na smluvní pokutu za porušení povinnosti žalobkyně, která se stala důvodem vzniku práva na odstoupení od smlouvy, a to ve výši rezervační zálohy.
Inzerce, na jejímž základě žalobkyně projevila o nemovité věci zájem, obsahovala informaci o inženýrských sítích, jejichž součástí je studna nacházející se na jednom z pozemků ve vlastnictví žalovaného. Skutečnost, že vodovod je napojen na studnu, která však je na pozemku jiného vlastníka, a že rozvod vody je veden i přes parcely ve vlastnictví třetích osob, žalovaný zamlčel. Kupní smlouvu účastníci neuzavřeli a žalovaný 27. 8. 2018 odstoupil od „Smlouvy o rezervaci koupě“. Žalobkyně se dopisem z 4.
9. 2018 dovolala neplatnosti rezervační smlouvy. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že omluvitelným omylem o skutkových okolnostech (error facti) je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohl-li jednající rozpoznat skutečný stav věci ani poté, co by vyvinul obvyklou péči, kterou lze na něm požadovat.
Byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního jednání (skutečný stav), o omluvitelný omyl nejde (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1149/2020, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016, a ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2010).
Žalovaný právní posouzení omluvitelnosti omylu žalobkyně při zjišťování umístnění studny zpochybnil procesně neregulérním způsobem. Jeho námitky uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o neplatnosti smlouvy podle § 583 o. z. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o.
s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Odvolací soud po zhodnocení důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů rozhodl na základě zjištění, že žalovaný žalobkyni neupozornil na pro ni zásadní skutečnost – umístění zdroje vody mimo pozemky, které byly předmětem rezervace, a že žalobkyně (s ohledem na konkrétní okolnosti důvodně) spoléhala na pravdivost inzerátu a na opakovaná ujištění žalovaného ohledně umístění studny při prohlídkách na místě samém. Oproti tomu žalovaný polemikou se závěry odvolacího soudu a vlastním hodnocením provedených důkazů prosazuje, že žalobkyně nevyvinula obvyklou péči při zjišťování umístění zdroje vody.
Namítá-li žalovaný, že soudy obou stupňů neprovedly navržené důkazy, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu