Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem, sídlem Wenzigova 5, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2024 sp. zn. 9 To 205/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. května 2024 sp. zn. 19 T 1/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel podle § 72 odst. 3 a § 73b odst. 3 trestního řádu nadále ponechán ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako nedůvodnou zamítl.
3. Stěžovatel je trestně stíhán pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a dva přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) a odst. 2 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným v obžalobě státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5.
4. Ve věci proběhlo dne 29. 5. 2024 hlavní líčení, během kterého stěžovatel prohlásil svou vinu a obvodní soud jeho prohlášení přijal. V rámci tohoto hlavního líčení soud rozhodoval též o vazbě stěžovatele.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že procesním postupem obvodního soudu u vazebního zasedání bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez účasti veřejnosti ve smyslu § 73f odst. 3 trestního řádu, čl. 10 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť po dobu průběhu vazebního zasedání bylo přítomno cca 20 až 30 osob (třída gymnázia), ačkoli vazební zasedání je trestním řádem kogentně upraveno jako neveřejné. Podle stěžovatele bylo hlavní líčení přerušeno za účelem rozhodování o dalším trvání vazby a ".... následně probíhalo vazební zasedání ve smyslu § 73d tr. ř. a nikoli hlavní líčení .... Gramatickým, logickým a systematickým výkladem § 73d tr. ř. zejména jeho odstavce 3, nelze dospět k jinému názoru, než že v tomto konkrétním případě prodlužování vazby musí být projednáno v režimu vazebního zasedání a striktně tento postup podřídit tomuto speciálnímu procesnímu postupu ....". Podle přesvědčení stěžovatele vazební zasedání má svá jedinečná specifika, u kterého se uvádí i citlivější informace a skutečnosti, které nejsou pro soud v rámci dokazování pro účely vyhlášení rozhodnutí v režimu hlavního líčení relevantní (neboli zjišťování poměrů stěžovatele), a to například při využívání zákonných prostředků nahrazení vazby ve smyslu § 73 a násl. trestního řádu, kde se často uvádí i zájmová sdružení nebo důvěryhodné osoby, ke kterým má stěžovatel/obviněný užší vztah a které by v budoucnu mohly být veřejností negativně spojovány s osobou stěžovatele. Tím by docházelo k jejich znevěrohodňování či dehonestaci. I proto zákonodárce zavedl institut vazebního zasedání bez účasti veřejnosti, jakožto výjimku ze zásady veřejnosti, což je dáno zvláštní povahou a účelem vazebního zasedání.
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a posouzení argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud v námitkách stěžovatele, které se týkají výlučně procesního postupu obecných soudů, žádný zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu neshledal.
9. Námitku, že při rozhodování o vazbě v hlavním líčení neměla být přítomna veřejnost (třída gymnázia), uplatnil stěžovatel prostřednictvím svého obhájce již u hlavního líčení dne 29. 5. 2024. K tomu obvodní soud uvedl, že hlavní líčení je z principu veřejné, přičemž žádné informace, které byly při hlavním líčení proneseny při rozhodování o vazbě, nijak nevybočují z rámce informací, které by jinak v hlavním líčení zazněly, kdyby byl prováděn "běžný" výslech stěžovatele k věci (a nikoli jen k vazbě).
Toliko z důvodu stávky administrativního personálu justice se v hlavním líčení nekonalo další dokazování, jinak by byl proveden výslech stěžovatele k věci, ale i k jeho osobě, při němž by zazněly totožné otázky, a byly by provedeny i další důkazy, které mají dle názoru soudu mnohem citlivější povahu (zejména kamerové záznamy), přičemž u provádění těchto důkazů by veřejnost taktéž mohla být přítomná. Z materiálního hlediska podle obvodního soudu nemohlo dojít přítomností veřejnosti při rozhodování o vazbě k jakémukoli zásahu do práv stěžovatele.
10. Městský soud se totožnou námitkou stěžovatele v rámci řízení o stížnosti rovněž zabýval. Podle jeho názoru z výkladu § 73d odst. 1 trestního řádu beze vších pochybností vyplývá, že pokud se o vzetí do vazby rozhoduje v rámci hlavního líčení nebo veřejného zasedání, jehož se obžalovaný účastní, pak ve vlastním slova smyslu nejde o vazební zasedání. Vazební zasedání se tedy nekoná v rámci hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale o vazbě se rozhodne v rámci hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Obvodní soud rozhodoval o vazbě stěžovatele v rámci hlavního líčení, proto přítomnost veřejnosti byla zcela v pořádku.
11. Ústavní soud v postupu obvodního soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Podle nich nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (odst. 1) a každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem (odst. 2).
12. Institut vazebního zasedání vychází z práva obviněného, aby o omezení jeho osobní svobody bylo rozhodováno v řízení před soudem, které má kontradiktorní rysy [z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyplývá, že kontradiktorní řízení je ovládáno procesními zárukami pro obviněného, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost vznést argumenty proti ponechání ve vazbě a možnost nahlédnout do spisu natolik, aby mohl vyvracet důvody pro trvání vazby]. Možnost osobního slyšení obviněného před rozhodnutím soudu o uvalení vazby nebo o jejím dalším trvání je nutná také k účinné ochraně základních práv (srov. čl.
4 Ústavy, čl. 8 odst. 2, 5 Listiny). Přitom je nerozhodné, zda se řízení o vazbě koná na návrh státního zástupce nebo se rozhoduje o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu nebo jde o periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě z úřední povinnosti. Osobní slyšení vazebně stíhaných osob před nezávislými a nestrannými soudy ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě.
13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že jak vazební zasedání, tak rozhodování o vazbě v hlavním líčení či veřejném zasedání má zejména chránit práva obviněného na kontradiktorní řízení i v případech rozhodování o vazbě. Tato zvýšená ochrana vyplývá jak z Listiny, tak z Úmluvy. Ústavní soud musí zdůraznit, že hlavní líčení je již z principu veřejné a veřejnost lze vyloučit pouze ze zákonem stanovených důvodů (čl. 38 odst. 2 Listiny; srov. ustanovení § 200, popřípadě § 201 trestního řádu). Nelze tedy přisvědčit stěžovatelovu závěru, že obvodní soud, který rozhodoval v rámci hlavního líčení o vazbě obžalovaného, porušil imperativ zakotvený v ustanovení § 73f odst. 3 trestního řádu, tedy, že vazební zasedání se koná bez účasti veřejnosti.
Z ustanovení § 73d odst. 1 trestního řádu zřetelně (kategoricky) vyplývá, že v případě, kdy se koná hlavní líčení nebo veřejné zasedání, jehož se účastní obviněný, rozhodne soud, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám, také o vazbě. Jinak řečeno, rozhoduje-li soud o vazbě ve veřejném hlavním líčení nebo veřejném zasedání, jež je z principu veřejné, veřejnost z něj může být vyloučena jen z výše uvedených důvodů.
14. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal znaky libovůle, překvapivosti či nepředvídatelnosti. Z ústavního hlediska je současně podstatné, že při rozhodování soudů byly dodržovány principy uvedené v čl. 38 Listiny. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu