Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Věry Firbasové, zastoupené Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2649/2023-174, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2023 č. j. 54 Co 444/2022-140 v části potvrzující výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. září 2022 č. j. 35 C 75/2018-99 a výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. září 2022 č. j. 35 C 75/2018-99, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala (nejprve po České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, následně) po České republice - Ministerstvu financí (dále také žalovaná či vedlejší účastnice) zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení ve věci odstranění stavby. Řízení probíhalo v době od 4. 2. 2004 (zahájení řízení o odstranění stavby na základě rozhodnutí Úřadu městské části Brno-Sever, odbor územního rozvoje, plánování a výstavby č. j. STU/04/0400258/000/001) do 10. 7. 2017 (nabytí právní moci rozhodnutí Magistrátu města Brna, odbor územního a stavebního řízení č. j. MMB/0270404/2017 ze dne 29. 6. 2017), tj. 13 let, 5 měsíců a 6 dnů. Řízení probíhalo jak před správními orgány (Úřad městské části Brno-Sever, Magistrát města Brna), tak před správními soudy (Krajský soud v Brně, Nejvyšší správní soud).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2022 č. j. 35 C 75/2018-99 rozhodl o povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 108 789 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 3. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), přičemž ve zbývající části znějící na zaplacení částky 391 211 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a závěrem rozhodl o povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 a 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením. Kromě otázek, v nichž považoval dovolání za vadné (neboť neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti), seznal, že dovolání stěžovatelky je nepřípustné, neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod se od jejich řešení odchýlit. V otázce valorizace výše základní částky zadostiučinění podle stanoviska se městský soud od dané praxe Nejvyššího soud neodchýlil a zohlednil specifické okolnosti případu. Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko") mimo jiné plyne, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, který považoval tuto hranici 45 % za minimální. Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
6. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy porušily povinnost posuzovat přiměřenost výše zadostiučinění pro každý případ individuálně. Nejvyšší soud přitom údajně nerespektoval vlastní judikaturu, která tuto otázku řešila. Podle stěžovatelky měla být výše náhrady valorizována vzhledem k dlouhému časovému období, které uplynulo od vydání stanoviska a vývoji inflace, která v posledních dvou letech dosahuje extrémních výší. Bez zohlednění znehodnocení měny odškodnění pozbývá satisfakční funkci. Připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu týkající se odškodňování nemajetkové újmy spojené se smrtí osoby blízké s automatickou valorizací náhrad počítá. Předmětné správní řízení bylo podle stěžovatelky extrémně dlouhé, nikoli pouze násobně delší než předpokládá správní řád, jak je označil městský soud. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že řízení bylo složité. Připomíná, že i když dlouhodobě pobývala v zahraničí, plnila všechny lhůty a opakovaně požadovala ochranu proti nečinnosti správních orgánů. Nesouhlasí ani se snížením částky odškodnění o 50 % z důvodu sníženého významu předmětu řízení pro stěžovatelku.
7. Stěžovatelka dodává, že městský soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu. Ke stejnému výsledku se však dobral po odlišné právní úvaze. Takový postup je však podle názoru stěžovatelky v rozporu se zásadou dvojinstančnosti ve smyslu § 213b o.s.ř. Městský soud totiž stěžovatelku nevyzval k doplnění vylíčení rozhodných skutečností ani k označení dalších důkazů potřebných k prokázání tvrzení stěžovatelky, která městský soud považoval za sporná.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní soud naopak není povolán k tomu, aby podával závazný výklad zákona nebo jeho výklad podaný soudy sjednocoval, případně již sjednocený výklad přehodnocoval. K tomu je příslušný zejména Nejvyšší soud [§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], na který se může účastník řízení za tímto účelem obrátit - toho ostatně využila i stěžovatelka v nynější věci.
10. Určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věci obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy pak musejí řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění. Ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska z roku 2011, dospěl Ústavní soud k závěru, že to samo o sobě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Z výše uvedeného je patrné, že se obecné soudy dostatečně zabývaly základními kritérii pro určení výsledné výše zadostiučinění a svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměny hospodářských poměrů, nepředstavuje v dané věci natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná.
11. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v napadeném usnesení, jsou ústavně souladné, resp. nejsou svévolné, a Ústavní soud tak nemá důvod je s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu přehodnocovat. Z pohledu ústavnosti nelze cokoliv vytknout ani nižším soudům, které při posouzení stěžovatelčina nároku vycházely především z ustáleného (a doposud nepřekonaného) právního názoru Nejvyššího soudu.
12. K námitce, že výše odškodnění měla být valorizována, resp. že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která nadále vychází ze závěrů stanoviska ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, již musí být nutně překonána, Ústavní soud plně odkazuje na body 43 až 45 odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21
, v nichž byla totožná argumentace jiné stěžovatelky podrobně vypořádána. V řízení o ústavní stížnosti přitom Ústavnímu soudu nepřísluší, aby k námitce účastníka přezkoumával správnost svých dřívějších rozhodnutí.
13. Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 219 o.s.ř., který předvídá postup, jenž krajský soud v projednávaném případě zvolil, tedy potvrzení rozhodnutí, je-li ve výroku věcně správné. Krajský soud tak učinil po řádně proběhlém procesu, při němž dospěl k právnímu hodnocení, které odpovídá skutkovým zjištěním. Význam předmětu řízení pro stěžovatelku byl v posuzované věci otázkou, kterou stěžovatelka nastolila již v řízení před soudem prvního stupně a podrobně své stanovisko vysvětlila.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu