Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Tlapáka, zastoupeného Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem Praha 6, Buzulucká 678/6, proti výroku III. a I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č. j. 58 Co 134/2018-298, a to v rozsahu, jímž bylo výrokem I. potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 o nákladech nalézacího řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. shora citovaného rozsudku městského soudu, jímž byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastníci na straně žalované - Městské části Praha 15 - náklady odvolacího řízení ve výši 13.455,20 Kč. Dále se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. citovaného rozsudku městského soudu, a to v rozsahu, pokud jím byla potvrzena povinnost stěžovatele nahradit vedlejší účastníci na nákladech nalézacího řízení částku 91.004,10 Kč. Stěžovatel má za to, že těmito výroky (jejich relevantními částmi) bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Podstata stěžovatelovy argumentace (i rámec rozhodujících částí odůvodnění napadených rozhodnutí) spočívá v tom, zda v dané věci byly splněny předpoklady zmiňované judikaturou Ústavního soudu [představující výjimku z pravidla - srov. například samotným stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401)] a soudy správně posoudily náklady právního zastoupení vedlejší účastnice - městské části jako účelně vynaložené. Obecné soudy v dané věci vyšly z toho, že daný spor vyžadoval takové znalosti, dovednosti a schopnosti, že právní zastoupení advokátem bylo účelně vynaloženým nákladem.
Podstatou dané věci bylo zamítnutí žaloby stěžovatele na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť žalovaná Česká republika, respektive vedlejší účastnice, se nedopustila nesprávného úředního postupu a varovala obyvatele městské části - tedy i stěžovatele - před povodní v adekvátním čase; stěžovatel si nicméně ze sklepní koje patřící k bytu nestihl vynosit všechny sportovní a rybářské potřeby a vznikla mu tak škoda.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
6. Předně lze s obecnými soudy souhlasit v tom smyslu, že odpovědnost obce (městské části) plynoucí z povodňového rizika není běžnou agendou takové entity a není ani součástí běžně se vyskytujících právních otázek [nejde tedy například o pracovněprávní spor, jenž sice nepatří do běžné administrativní agendy obce, ale přesto jej nelze bez dalšího považovat za neobvyklou problematiku - srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429)]. Přitom jistě není rozhodující, jak obecně či podrobně je vymezen rámec vztahu mezi městskou částí a jejím advokátem (stěžovatel upozorňuje, že městská část má s právním zástupcem uzavřenu jen rámcovou smlouvu, když žádné specifické právní oblasti v ní vymezeny nejsou).
Rozhodná je toliko obtížnost konkrétního sporu a z toho se odvíjející úvaha o účelnosti výdajů na právní zastoupení. V souladu s právě uvedeným je tak i stěžovatelem odkazovaný závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401), neboť zde ve svém důsledku nebyla určující skutečnost, zda se právníci (tehdy Městské části Praha 3) orientovali v problematice ochrany osobnosti, ale v tom, že městskou část zastupující advokát ve věci učinil jen jednoduché úkony, včetně toho, že vnesl pro věc rozhodující námitku promlčení.
Naopak v právě projednávané věci šlo o posouzení, zda příslušné orgány varovaly a informovaly obyvatele o blížící se povodňové vlně včas a není tedy přiléhavý argument stěžovatele, že i věcně šlo o a priori jednoduchý spor, neboť podle stěžovatele povodňová komise svoji informační povinnost vůbec nesplnila (srovnej výslovně bod 36 stěžovatelovy ústavní stížnosti).
7. Upozorňuje-li stěžovatel, že v původním rozhodnutí mu sice prvostupňový soud požadovanou částku představující náhradu škody nepřiznal, ale zároveň stěžovateli neuložil povinnost nahradit městské části náklady řízení, když opačně rozhodl až po zrušení svého prvního rozhodnutí městským soudem, pak tato skutečnost - tedy změna právního názoru - nemůže sama o sobě znamenat protiústavnost odlišného (v pořadí druhého) právního hodnocení; nejde tedy o porušení zásady reformatio in peius. Podstatné totiž je, aby tato změna byla náležitě odůvodněna, což - vzdor stěžovatelovu náhledu - je v dané věci splněno.
Stěžovatelova myšlenka, že by ze strany nalézacího soudu mělo jít jen o trest za to, že se odvolal proti zamítnutí žaloby, je pak čistě spekulativní. To, že ve věci stěžovatele nejde o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, vysvětlil ve svém rozhodnutí již městský soud. Upozornil, že nalézací soud změnu postoje k otázce náhrady nákladů řízení sám avizoval. I kdyby pak Ústavní soud přijal tvrzení stěžovatele, že se tak stalo z jeho pohledu pozdě, stěžovatel tuto změnu mohl reflektovat - což také činil - ve svém odvolání a městský soud na tuto odvolací argumentaci též řádně reagoval.
8. Ve věci stěžovatele konečné nejde ani o jakoukoliv nepředvídatelnou aplikaci advokátního tarifu a tam uvedené kategorie tarifní hodnoty sporu, jak Ústavní soud kritizoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017. Stěžovatel byl i na základě jím odkazované judikatury Ústavního soudu seznámen s tím, že soudy mohou, pokud nastanou takové podmínky, městské části náhradu nákladů řízení přiznat. To se také stalo, když o složitosti věci samé (zde tedy zejména otázky, který subjekt za případné pozdní informování o povodni odpovídá a podle jakého zákona) svědčí i jen samotný průběh řízení před obecnými soudy.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí (resp. jeho jednotlivé výroky), je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu