Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené JUDr. Dagmar Stamidisovou, advokátkou, sídlem Říční 539/2, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 28 Cdo 575/2025-414, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024 č. j. 11 Co 197, 198/2024-359 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. února 2024 č. j. 5 C 869/2018-324, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a R. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že žalobou ze dne 21. 12. 2018 se původní žalobce B. K. domáhal vůči stěžovatelce určení, že je vlastníkem bytové jednotky a nebytového prostoru v domě č. p. X na V., v P., včetně příslušných podílů na společných částech domu a pozemku parc. č. 2760/1 v katastrálním území V., v obci P.
3. B. K. dne 15. 1. 2019 zemřel a ve věci bylo na straně žalující nadále pokračováno s vedlejší účastnicí coby jedinou dědičkou ze zákona i ze závěti a současně ustanovenou správkyní pozůstalosti po B. K. Z pozice správkyně pozůstalosti se pak vedlejší účastnice domáhala, aby bylo určeno, že dotčené nemovitosti jsou součástí pozůstalosti po zemřelém B. K.
4. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") bylo určeno, že předmětné nemovitosti jsou součástí pozůstalosti po zemřelém B. K. (výrok I.) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 75 720,50 Kč (výrok II.). Obvodní soud na základě učiněných skutkových zjištění konstatoval, že mezi B. K. a stěžovatelkou byla dne 28. 7. 2015 uzavřena kupní smlouva, na základě které došlo k převodu vlastnického práva B. K. k předmětným nemovitostem na stěžovatelku za kupní cenu 9 500 Kč, přičemž bylo prokázáno, že B. K. danou kupní smlouvu uzavřel v duševní poruše a s mírou pravděpodobnosti blížíce se jistotě nebyl v okamžiku podpisu kupní smlouvy schopen uvědomit si význam a následky svého právního jednání. Při shledání naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na požadovaném určení přisvědčil obvodní soud i jejímu mínění o neplatnosti dané kupní smlouvy ve smyslu § 581 a § 588 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu duševní poruchy B. K. Ten byl tudíž oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí, respektive tyto jsou součástí jím zanechané pozůstalosti.
5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok II.).
6. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč (výrok II.). Shledal, že dospěly-li obvodní soud a městský soud procesně korektním způsobem ke skutkovému závěru, že B. K. nebyl v rozhodné době schopen činit předmětné právní jednání pro duševní poruchu, a aplikovaly-li na tento skutkový stav ustanovení § 581 občanského zákoníku, jsou jejich rozhodnutí zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvádí, že je bývalou přítelkyní a zároveň ošetřující lékařkou B. K., přičemž v rozporu s výsledky provedeného dokazování tvrdí, že jmenovaný byl v době uzavření příslušné kupní smlouvy i v době následující plně schopen posoudit následky svého jednání. Zdůrazňuje, že ke dni uzavření kupní smlouvy neexistovalo žádné soudní rozhodnutí, které by ho omezovalo ve svéprávnosti, a neexistovala u něj žádná duševní porucha, která by jej činila nezpůsobilým k právnímu jednání. Opětovně poukazuje na to, že v řízení nebyly provedeny jí navrhované důkazy, a to zejména znalecký posudek MUDr. Karla Hynka a důkazy ve vztahu k běžnému fungování B. K., tj. jak se choval v každodenním životě, jak se staral o potřeby své a své rodiny, svých společností, jak hospodařil s finančními prostředky apod. Má za to, že znalecký posudek doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., je vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. K tomu odkazuje na četnou judikaturu týkající se tzv. opomenutých důkazů a důkazní síly znaleckého posudku.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
11. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnila v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se rozhodující obecné soudy včetně Nejvyššího soudu řádně a srozumitelně vypořádaly. Opětovně zpochybňuje zejména vyhotovený znalecký posudek znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., avšak z odůvodnění napadených rozhodnutí se jasně podává, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, přičemž daným požadavkům obecné soudy bezesporu dostály.
12. Irelevantní je rovněž argumentace stěžovatelky, že v době uzavírání předmětné kupní smlouvy neexistovalo žádné pravomocné soudní rozhodnutí, které by B. K. omezovalo ve svéprávnosti. K tomu již městský soud adekvátně podotkl, že mělo-li by se vycházet z této premisy vyslovené stěžovatelkou, znamenalo by to, že až do své smrti v roce 2019 mohl B. K. činit jakékoli právní jednání, což prokazatelně nebyla pravda.
13. Vytýká-li stěžovatelka rozhodujícím soudům neprovedení jí navrhovaných důkazů, ani v tom jí nelze přisvědčit. Soudy po posouzení věci dospěly k závěru, že s ohledem na provedené důkazy a na rozsáhlost lékařských zpráv v rozhodném období nebylo nutné provádět další důkazy včetně znaleckého dokazování či výslechu spolupracovníků a dalších osob, které přišly s B. K. v době uzavření kupní smlouvy do styku. Za situace, kdy existovaly obsáhlé lékařské zprávy mapující důkladně a dlouhodobě duševní poruchu B.
K. (bod 22. odůvodnění rozsudku obvodního soudu), považovaly zjišťování laického pohledu za zbytečné, neboť bylo bezpečně zjištěno, že B. K. nedokázal ke dni uzavření kupní smlouvy posoudit následky svého jednání. Přitom není možno pomíjet, že předmětnou kupní smlouvou byly prodány shora specifikované nemovitosti za kupní cenu 9 500 Kč, ač stěžovatelce muselo být přinejmenším bez dalšího zřejmé, že jde o kupní cenu mnohonásobně podhodnocenou. Ústavní soud se na základě uvedených skutečností ztotožnil se závěrem příslušných soudů, že stěžovatelka jednala v rozporu s § 6 občanského zákoníku, podle něhož má každý povinnost jednat v právním styku poctivě.
Nevyhověly-li příslušné soudy za takového stavu důkazním návrhům stěžovatelky z důvodu nadbytečnosti, nelze v jejich postupu spatřovat žádné znaky protiústavního pochybení.
14. Obvodní soud i městský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a řádně vysvětlily, na základě jakých skutečností považovaly za prokázané, že B. K. trpěl duševní poruchou, která jej činila neschopným uzavřít předmětnou kupní smlouvu, neboť v důsledku této duševní poruchy nebyl schopen posoudit následky svého jednání. Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
15. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky ohledně tzv. opomenutých důkazů. Uvedl, že podle ustálené judikatury není povinností soudu provést veškeré účastníky navrhované důkazy. Musí pouze o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. Jestliže tedy soud prvního stupně, s jehož postupem se ztotožnil i odvolací soud, který dokazování nadto částečně doplnil o konkrétní lékařské zprávy, dalším důkazním návrhům žalobkyně nevyhověl z důvodu nadbytečnosti, nelze mu vytýkat rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej obdobně za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 2024 sp. zn. 28 Cdo 220/2024). Také tuto i další argumentaci Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu