USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. K., správkyně pozůstalosti po B. K., zemřelém XY, zastoupené PhDr. Mgr. Martinem Krahulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hyacintová 3181/20, proti žalované A. B., zastoupené Mgr. Jiřím Bártou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 869/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024, č. j. 11 Co 197, 198/2024-359, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.344,70 Kč k rukám advokáta PhDr. Mgr. Martina Krahulíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
součástí pozůstalosti po zemřelém B. K. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) i vůči státu (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalovaná a jmenovaný zemřelý uzavřeli dne 28. 7. 2015 kupní smlouvu, na jejímž základě se žalovaná měla stát vlastnicí předmětu sporu (bytové jednotky a nebytového prostoru obou v budově č. p. XY na XY, v XY, s příslušnými podíly na společných částech domu a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY) za kupní cenu 9.500 Kč. S ohledem na v řízení zjištěné skutečnosti (především z obsáhlé lékařské dokumentace a znaleckého posouzení včetně výslechu znalce o existenci duševní poruchy K., jakož i o tom, že jej tato činila neschopným právně jednat) konstatoval obvodní soud, že B.
K. řečenou smlouvu uzavřel v duševní poruše. S pravděpodobností blížící se jistotě nebyl v okamžiku jejího podpisu schopen uvědomit si význam a následky svého právního jednání. Shledávaje na požadovaném určení naléhavý právní zájem žalobkyně, přisvědčil i jejímu mínění o neplatnosti naříkané smlouvy ve smyslu § 581 a § 588 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu duševní poruchy K. Ten byl tudíž oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí skutečným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, respektive tyto jsou součástí jím zanechané pozůstalosti.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 11 Co 197, 198/2024-359, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud částečně doplnil dokazování, přičemž vyšel ze skutkových závěrů obvodního soudu, jež stejně jako jeho konkluze právní označil za správné. Kvitoval rovněž úsudek soudu prvního stupně, vyšel-li z posudku znalce, jenž zdravotní a mentální stav K. hodnotil i v řízení o omezení jeho svéprávnosti. Nepřitakal naproti tomu námitkám žalované vůči (ne)provádění důkazů v řízení, jakož i proti jejich následnému hodnocení, zejména ve vztahu k závěrům znalce, a podrobně osvětlil, z jakých důvodů pokládá postup obvodního soudu (včetně neprovedení dalších navrhovaných důkazů pro nadbytečnost) za korektní, připomínaje zároveň soudem prvního stupně zdůrazňovanou výjimečnost souzeného případu spočívající v obsáhlosti a množství lékařských (neurologických) zpráv z rozhodného období, jež jej odlišují od kauz řešených v rozhodnutích Nejvyššího soudu poukazovaných žalovanou. Konečně pak jednání žalované, jakožto svéprávné osoby označil za rozporné s § 6 o. z., podle něhož má každý povinnost jednat poctivě. Ztotožňuje se s posouzením dané věci soudem prvního stupně, jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
3. Proti rozsudku městského soudu brojí dovoláním žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro nesoulad napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí. Odklon od konkrétně jmenované judikatury spatřuje v tom, že samotnému znaleckému zkoumání nepředcházela žádoucí skutková zjištění objasňující chování a vystupování posuzované osoby v každodenních situacích, pročež má nařízení znaleckého posudku za předčasné. Za rozporné s judikaturou má rovněž samotné nakládání se znaleckým posudkem, jakož i jeho hodnocení bez patřičné souvislosti s jinými důkazy, neodpovídající příslušným normám občanského soudního řádu. Dovolává se doplnění znaleckého posudku i provedení dalších navrhovaných důkazů. Postup odvolacího soudu v tomto smyslu shledává zjevně nepřiměřeným, jeho rozhodnutí z důvodu opomenutých důkazů za nepřezkoumatelné, ba protiústavní, odporující jejímu právu na spravedlivý proces, v čemž vidí též způsobilý dovolací důvod. Pro uvedené navrhuje zrušení naříkaného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalované se podrobně a negativně vyjádřila žalobkyně, která je, kvitujíc postup městského soudu, navrhla pro nepřípustnost odmítnout.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání ovšem není možné shledat přípustným.
9. Zprvu nelze přehlédnout, že ačkoliv dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázek procesního práva a rozpor s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jí předestřená argumentace se nese (totožně jako v odvolání) převážně v rovině polemiky s hodnocením provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. K řečenému sluší se pak zopakovat již v jiných rozhodnutích (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2370/2024) konstatované, a sice že dovolacímu soudu, jakožto instanci přezkumné a nikoliv nalézací (skutkové), v zásadě nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval (nejsou-li nadto – tak jako je tomu v posuzovaném případě – jakkoliv nepřiměřené či dokonce excesivní). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nemůže být zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10). Námitky naznačeného charakteru tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. Konkrétně k výtkám dovolatelky stran důkazního standardu v případě vyslovení neplatnosti právního jednání pro duševní poruchu jednající osoby ve smyslu § 581 o. z., na základě nichž dovozuje rozpor napadeného rozsudku s jmenovanými rozhodnutími, jeví se patřičným uvést následující. Nejvyšší soud v reflexi nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2014, odkazovaného též dovolatelkou, konstantně opakuje teze, že jeho judikatura nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci ustanovení § 581 o.
z (dříve ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále též jen „obč. zák.“) lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že není možné mechanicky přejímat odborné konkluze znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve kterém učinily sporné právní jednání, a že je vyloučeno učinit úsudek o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu ustanovení § 132 o.
s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr (za všechny srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1084/2024, a ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024, připomínající rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, či jeho usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, poukazované též žalovanou).
11. Z řečeného pro projednávanou věc vyplývá, že dospěl-li odvolací soud procesně korektním způsobem ke skutkovému závěru (zemřelý B. K. nebyl v rozhodné době schopen činit předmětné právní jednání pro duševní poruchu) hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (které odpovídá rozhodovací praxi, viz dále) a aplikoval-li na tento skutkový stav ustanovení § 581 o. z., je jeho rozhodnutí zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci (soudy rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, vycházejíce z nadstandardního množství relevantní zdravotnické dokumentace, s níž se musel vypořádat především ustanovený znalec, jakož i znaleckých závěrů, výslechů znalce, jenž posuzovaného již dříve vyšetřoval a své názory i v nynějším řízení obhájil, výslechů ostatních svědků i skutečností známých z řízení o omezení svéprávnosti) napadené rozhodnutí netrpí ani defekty popsanými v dovolatelem zmiňované judikatuře (kde Nejvyšší soud v konkrétních případech vytýkal odvolacímu soudu předčasnost učiněných závěrů v případě, nebyly-li shromážděny potřebné skutkové podklady pro kvalifikované posouzení duševního stavu vyšetřované osoby či nebyla-li provedena konfrontace výsledků odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování – viz poukazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018).
12. Za odporující rozhodovací praxi nelze vzdor námitkám dovolatelky označit ani nakládání se znaleckým posudkem ze strany nalézacích soudů, respektovaly-li tyto zcela judikaturou dovozená pravidla, podle nichž soud sice hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz ve smyslu § 132 o. s. ř., od jiných se však tento důkazní prostředek liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho konkluzí a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3293/2024, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). Daným východiskům však odvolací soud bezesporu dostál, když náležitě posoudil, zda jsou znalecké závěry v kontextu učiněných zjištění logické, dostatečně podložené a přesvědčivě vysvětlené (viz zejména body 13 a 14 naříkaného rozsudku).
13. Řečené pak není bez dalšího s to zpochybnit ani dovolatelkou akcentovaný fakt, že B. K. nebyl v době předmětného jednání, ani do své smrti, omezen na svéprávnosti, případně byla akceptována jiná jeho právní jednání, respektive jejich platnost nebyla nikým zpochybňována (k tomu viz obdobně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 171/2025).
14. Argumenty dovolatelky, jimiž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, stejně jako neprovedení všech jí v řízení navrhovaných důkazů, nemohou přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť jimi uplatňuje toliko vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž ovšem Nejvyšší soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., popřípadě namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4168/2018).
15. K námitce tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud nadto dodává, že dle ustálené judikatury není povinností soudu provést veškeré účastníky navrhované důkazy. Musí pouze o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 899/2019, i ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 263/2020). Jestliže tedy soud prvního stupně, s jehož postupem se pak ztotožnil soud odvolací (viz bod 11 rozsudku městského soudu), který dokazování nadto částečně doplnil o konkrétní lékařské zprávy (bod 17 jeho rozsudku), dalším důkazním návrhům žalobkyně nevyhověl z důvodu nadbytečnosti (bod 11 rozsudku obvodního soudu), nelze mu vytýkat rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej obdobně za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 220/2024).
16. K prosazované nepřezkoumatelnosti naříkaného rozsudku sluší se pak rovněž dodat, že ani touto vadou není řízení před městským soudem očividně postiženo, je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, proč i na základě jakých východisek soud rozhodl, a namítané potenciální nedostatky odůvodnění nadto evidentně nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelky (z mnoha viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., či jeho usnesení ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023).
17. Na podkladě shora vylíčeného tedy dovolání nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 5.620 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.344,70 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu