USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně V. A., zastoupené kolizním opatrovníkem Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému T. A., zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 37/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2023, č. j. 27 Co 293/2022-250, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobkyně se odměna za zastupování ani náhrada hotových výdajů za dovolací řízení nepřiznává.
1. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 10. 6. 2022, č. j. 10 C 37/2017-128 (správně č. j. 10 C 37/2017-178), ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 10 C 37/2017-168 (správně č. j. 10 C 37/2017-224), a ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 6. 2023, č. j. 10 C 37/2017-177 (správně č. j. 10 C 37/2017-233), určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemků parc. č. XY a XY, všech zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok I.), a rozhodl o
odměně za zastupování opatrovníkem (výrok II.) i o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u žalobkyně, která převedla předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 24. 5. 2017 na žalovaného, byla v dané době diagnostikována demence lehkého stupně. Následně došlo u žalobkyně k progresi daného onemocnění, v září 2018 již demence žalobkyně dosahovala středně těžkého stupně. V opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 Nc 3256/2017 bylo rozhodnuto o omezení žalobkyně ve svéprávnosti.
Z provedených znaleckých posudků vzal okresní soud za zjištěné, že již v květnu 2017 si žalobkyně při dané demenci lehkého stupně, kterou byla tehdy postižena, nemohla uvědomit závažnost a právní důsledky takového jednání, jako je darování či prodej nemovitosti, a došel k závěru o absolutní neplatnosti shora uvedené darovací smlouvy ve smyslu § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), pročež žalobě vyhověl.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 27 Co 293/2022-250, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) i odměně za zastupování opatrovníkem (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když po náležitě zhodnoceném a objasněném znaleckém zkoumání došel ke konkluzi, že v důsledku svého zdravotního stavu žalobkyně nebyla způsobilá k uzavření shora označené darovací smlouvy, na základě níž byly předmětné nemovitosti převedeny na žalovaného, a řečená smlouva byla proto soudem posouzena jako absolutně neplatná.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Namítá, že soud prvního stupně nehodnotil veškeré provedené důkazy podle § 132 o. s. ř. a v souladu se související judikaturou (konkrétně reprezentovanou rozhodnutími zdejšího soudu sp. zn. 30 Cdo 352/2008 či sp. zn. 30 Cdo 3614/2009), včetně znaleckého posudku, který nezkoumal z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti, což neodpovídá důkaznímu standardu v případě posouzení platnosti právního jednání dle § 581, věty druhé, o. z. Žalovaný má dále za to, že řečený soud pochybil v aplikaci § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., čímž se odchýlil například od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3211/2010. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí krajského soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež navrhuje jeho zamítnutí.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného není přípustné.
9. Podle účinné procesní úpravy přísluší dovolacímu soudu zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2478/2022, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020, či ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3465/2019; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění), jež nemohou založit přípustnost dovolání. Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro úvahy o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je tedy na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej mimo jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022).
10. Znalecký posudek je dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 415/2023, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). Daným východiskům však odvolací soud bezesporu dostál, když náležitě posoudil, zda jsou znalecké závěry v kontextu učiněných zjištění logické, dostatečně podložené a přesvědčivě vysvětlené (viz bod 8 rozsudku soudu odvolacího).
11. Mínil-li snad dovolatel polemizovat s dosažením důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního jednání pro duševní poruchu jednající osoby, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, Nejvyšší soud dodává, že napadené rozhodnutí je i v řečeném ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i soudu Ústavního, jenž ve svém nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. 9. 2014, zdůraznil, že důkazní standard „zcela jednoznačného skutkového závěru“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání shledává za nadměrně vysoký. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl negativně zasažen majetek těchto osob.
12. Nejvyšší soud v reflexi na shora označený nález Ústavního soudu vysvětlil, že judikatura dovolacího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku (obdobně nyní § 581 o. z.), lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích, ale je potřeba se zabývat také tím, jaké informace posudek obsahuje, zda u osob již nežijících neabsentuje zdravotní dokumentace a relevantní informace o zdravotním stavu k období, ve kterém učinily sporné právní jednání, a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 560/2023, jakož i judikaturu v něm obsaženou). Zabýval-li se však odvolací soud zevrubně odbornými závěry znalců včetně obsahu jednotlivých posudků, jakož i vysvětleními následně podanými (k tomu srovnej odstavce 8–10 předmětného rozhodnutí), v důsledku čehož dospěl k nepochybné konkluzi, že žalobkyně trpěla v době uzavření dané darovací smlouvy duševní poruchou, která ji činila neschopnou k dotčenému právnímu jednání, je řečený závěr zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
13. Přípustnost dovolání nemůže založit ani vytýkaný rozpor odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k pochybením soudů ve skutkových zjištěních. Dovolatel zřejmě přehlíží, že namítané rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy skutkové námitky mohly být způsobilým dovolacím důvodem. Protože po zmíněné novele občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je odkaz žalovaného z hlediska přípustnosti dovolání bezcenný (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2933/2023).
14. Další dovolatelem položená otázka ohledně poučovací povinnosti odvolacího soudu dle § 118a o. s. ř. potom vystihuje případ vad řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe slouží poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili příslušné důkazy (povinnost důkazní); jestliže však byla žaloba zamítnuta nebo obrana proti ní neobstála nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, není důvodu pro postup soudu podle § 118a o. s. ř., který přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 216/2013, i ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 181/2021). Postup soudů nižších stupňů se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tedy nikterak neodchýlil, neboť závěr o duševní poruše žalobkyně v době uzavření darovací smlouvy (a na něj navazující konkluze o absolutní neplatnosti dané smlouvy) není výsledkem neunesení břemena tvrzení (ani břemena důkazního), nýbrž důsledkem skutečnosti, že soudy nižších stupňů důkazy předložené žalovaným nepovažovaly za způsobilé k prokázání schopnosti žalobkyně uvědomit si právní důsledky svého jednání, a zároveň měly za to, že skutkový stav je z již podaných důkazů (znaleckých posudků) zjištěn dostatečně.
15. Brojí-li konečně žalovaný také proti nákladovému výroku, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním obsahově stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva, neboť žalobkyně nepoukazuje na žádný z důvodů, pro něž by dovolání mělo být odmítnuto (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2403/2021). Proto ani ustanovenému opatrovníku za dovolací řízení nebyla přiznána odměna za zastupování a náhradu hotových výdajů ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 9. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu