28 Cdo 216/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci
žalobce P. Z., B., zast. Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Rokycany,
Míru 17, proti žalovaným 1. A. K., S. P., 2. M. H., S. P., oba zast. Mgr.
Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Praha 1, Haštalská 27, o zaplacení
100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6
C 120/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
26. 9. 2012, č. j. 15 Co 389/2012 – 156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím jako doplatku
kupní ceny. Uvedl, že dne 25. 2. 2009 uzavřel se žalovanými kupní smlouvu,
kterou došlo k převodu pozemku St. 145 a na něm stojící budovy, k. ú. S. P.,
obec S. P. Ze sjednané kupní ceny ve výši 300.000,- Kč však žalovaní zaplatili
jen částku 200.000,- Kč. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Uvedli, že počátkem února 2009 jednali se
žalobcem o uzavření dvou kupních smluv. Předmětem jedné ze smluv měla být koupě
pozemku St. 145 a na něm stojící budovy v k. ú. S. P. (dále jen „nemovitosti v
k. ú. S. P.“) za cenu 300.000,- Kč. Předmětem druhé smlouvy měla být koupě
pozemku parc. č. 55/1, na něm stojící budovy a pozemku parc. č. 2085, vše v k. ú. S. (dále jen „nemovitosti v k. ú. S.“) za cenu 750.000,- Kč. Dne 25. 2. 2009
byla uzavřena kupní smlouva na nemovitosti v k. ú. S. P. s tím, že kupní cena
měla být uhrazena do 10-ti (pracovních) dnů od provedení vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí. Ohledně koupě nemovitostí v k. ú. S. došlo mezi
stranami k dohodě o posečkání s uzavřením kupní smlouvy do konce září 2009
oproti záloze na kupní cenu ve výši 150.000,- Kč. Vlastnické právo žalovaných k
nemovitostem v k. ú. S. P. bylo do katastru nemovitostí vloženo dne 16. 4. 2009. Protože měli žalovaní určité finanční problémy, zaplatili dne 18. 5. 2009
žalobci na kupní cenu částku 110.000,- Kč a 3. 6. 2009 další částku ve výši
90.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že se finanční situace žalovaných v
průběhu dalších měsíců nezlepšila, dohodli se ústně se žalobcem, že kupní
smlouvu na nemovitosti v k. ú. S. uzavírat nebudou a část zaplacené zálohy na
kupní cenu ve výši 100.000,- Kč bude započtena proti nároku žalobce na doplatek
kupní ceny za převod nemovitostí v k. ú. S. P. Protože ústní dohodu o započtení
považovali za neplatnou, uplatnili žalovaní ve svém vyjádření námitku započtení
nároku žalobce proti jejich nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které
žalobci vzniklo tím, že jim nevrátil zálohu na kupní cenu nemovitostí v k. ú. S. Okresní soud Plzeň-jih jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2012,
č. j. 6 C 120/2011 – 127, žalobu zamítl. Z provedených důkazů vzal soud prvního
stupně za prokázané, že mezi žalovanými a žalobcem došlo k jednání o zakoupení
nemovitostí v k. ú. S. P. i v k. ú. S. a dále, že žalobce dne 9. 2. 2009
převzal od žalovaných zálohu na kupní cenu za nemovitosti v k. ú. S. ve výši
150.000,- Kč. Tvrzenou ústně uzavřenou dohodu o započtení posoudil soud prvního
stupně jako neplatnou pro nedostatek formy, když kupní smlouva, ze které
vycházel započtený závazek, byla uzavřena písemně. Písemný projev započtení
učinili žalovaní teprve ve svém podání ze dne 1. 11. 2011, jehož následkem
došlo k zániku nároku žalobce započtením. K námitce žalobce, že nárok
žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, soud prvního stupně
uvedl, že promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly, nikoliv
k okamžiku, kdy byl učiněn projev vůle směřující k započtení.
Bezdůvodné
obohacení podle soudu prvního stupně žalobci vzniklo dne 11. 3. 2010, protože
dne 10. 3. 2010 uzavřel kupní smlouvu na nemovitosti v k. ú. S. s třetí osobou,
a proto již po tomto datu neměl právní důvod ponechat si zálohu, kterou mu
zaplatili žalovaní. Dne 11. 3. 2010 bezpochyby existovala i splatná pohledávka
žalobce na doplatek kupní ceny, která se odvozovala z kupní smlouvy, jež byla s
žalovanými uzavřena dne 25. 2. 2009. Pohledávky se proto setkaly dne 11. 3. 2010, kdy byly obě splatné a nepromlčené, a proto také učinili-li žalovaní dne
1. 11. 2011 úkon směřující k jejich započtení, žalobcův nárok zanikl. Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně
rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. 15 Co 389/2012 - 156, potvrdil. V
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud soud prvního stupně shledal
perfektním započtení učiněné žalovanými v podání ze dne 1. 11. 2011, které se
dostalo do dispozice žalobce dne 2. 11. 2011, nezohlednil stávající judikaturu,
podle níž právní úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá
žádné právní účinky, jestliže předtím věřitel dlužníka nevyzval k zaplacení
této pohledávky. Současně dovodil, že v souzené věci lze za výzvu k plnění
považovat teprve podání žalovaných ze dne 1. 11. 2011, kterým uplatňují
započtení, a to s tím důsledkem, že jejich pohledávka z bezdůvodného obohacení
se stala splatnou dne 3. 11. 2011. K námitce promlčení vznesené žalobcem
odvolací soud dospěl k závěru, že uvedeného dne byla pohledávka žalovaných
promlčena, protože podle vyjádření žalovaných bylo již někdy v průběhu měsíců
srpen a září 2009 zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy, na kterou byla žalobci
zaplacena záloha ve výši 150.000,- Kč, nedojde a dvouletá subjektivní promlčecí
doba k vydání bezdůvodného obohacení tak uplynula nejpozději dne 30. 9. 2011. Protože nelze jednostranně započíst promlčenou pohledávku, nemohlo dojít k
zániku nároku žalobce na doplatek kupní ceny ve výši 100.000,- Kč započtením na
základě podání žalovaných ze dne 1. 11. 2011. Dále se odvolací soud zabýval
tvrzením žalovaných, že k započtení jejich pohledávky na vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 150.000,- Kč proti pohledávce žalobce ve výši 100.000,- Kč
došlo v období srpna či září 2009 dohodou. Uvedenému tvrzení soud prvního
stupně nevěnoval pozornost, žalované nepoučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o
jejich povinnosti navrhnout důkazy k prokázání tohoto tvrzení, a proto
žalovaným v tomto směru poskytl poučení odvolací soud, který následně provedl
důkaz výslechem prvního žalovaného navržený žalovanými k prokázání uvedeného
tvrzení. Na základě provedeného důkazu ve spojení s dokazováním provedeným
soudem prvního stupně odvolací soud zjistil, že někdy v průběhu měsíců srpen a
září 2009 se první žalovaný telefonicky dohodl se žalobcem na započtení
pohledávky žalobce na doplatek kupní ceny proti pohledávce žalovaných na vydání
bezdůvodného obohacení. Následně proto odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce
na doplatek kupní ceny zanikl započtením.
Nakonec se odvolací soud zabýval
námitkou žalobce, že telefonicky o započtení jednal pouze s prvním žalovaným a
nebylo prokázáno, že by byl první žalovaný zmocněn v tomto směru jednat i za
druhého žalovaného. K uvedené námitce odvolací soud konstatoval, že z výpovědi
prvního žalovaného vyplývá, že jednal za oba žalované a žalobci námitka
nedostatku plné moci nepřísluší. B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012, č. j. 15 Co 389/2012
– 156, podal žalobce dovolání, v němž namítal:
a. právní otázkou zásadního významu je, zda je přípustné vycházet při
hodnocení důkazů z výpovědi účastníka řízení, pokud tato není podpořena žádným
přímým důkazem.
b. žalovaní důkaz účastnickým výslechem nenavrhli, a proto pokud
odvolací soud provedl výslech prvního žalovaného, postupoval v rozporu se
zásadou koncentrace řízení.
c. odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou rovnosti zbraní, když
po výslechu prvního žalovaného nebyl dán prostor žalobci, aby se k novým
tvrzením vyjádřil.
d. dohoda o započtení doplatku kupní ceny ve výši 100.000,- Kč proti
pohledávce žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení je svou povahou dodatkem
k písemné kupní smlouvě o jiném způsobu úhrady doplatku kupní ceny, a proto
měla mít rovněž písemnou formu. Ústní dohodu o započtení pohledávek je proto
nutné považovat za neplatnou. Navíc i žalovaní považovali ústní započtení za
neplatné a soud by k této skutečnosti měl při posuzování platnosti úkonu
přihlížet. Nelze započíst nesplatnou pohledávku proti pohledávce splatné a v
době tvrzeného ústního započtení pohledávek nebyla pohledávka žalovaných z
bezdůvodného obohacení splatná, neboť žalobce nebyl k vydání bezdůvodného
obohacení vyzván.
e. nemovitosti v k. ú. S. P. nabyli žalovaní do podílového
spoluvlastnictví každý jednou polovinou. V řízení však nebylo prokázáno, jakým
podílem měli žalovaní nabýt nemovitosti v k. ú. S. a rovněž, zda byl první
žalovaný druhým žalovaným zmocněn k započtení pohledávky žalovaných z
bezdůvodného obohacení ve výši 150.000,- Kč proti pohledávce žalobce.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013. Protože v souzené věci byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné pokud „dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam“. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam „zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží“. Námitka žalobce týkající se dokazování před odvolacím soudem (sub a/) se týká
hodnocení důkazů soudem. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže
námitka týkající se hodnocení důkazů soudem založit přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 303/2011) a samotné hodnocení důkazů nelze napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011,
sp. zn. 20 Cdo 3862/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1934/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 20
Cdo 5228/2009). Dle uvedené judikatury lze na nesprávnost hodnocení důkazů
usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru
však dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu nespatřuje, neboť provedené
důkazy hodnotil zcela logicky a svůj postup důkladně vysvětlil v odůvodnění
svého rozhodnutí. Napadá-li dovolatel provedení výslechu prvního žalovaného odvolacím soudem (sub
b/), nastoluje zejména otázku, zda odvolací soud může v odvolacím řízení
provést nově navržený důkaz. Dovolací soud především konstatuje, že z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že účastnický výslech nebyl
proveden z iniciativy soudu, ale že jej navrhli žalovaní. Přitom pokud odvolací
soud v řízení o odvolání vyzval žalované podle § 118a odst. 3 o.s.ř., aby
navrhli důkazy k prokázání svého tvrzení o tom, že s žalobcem v průběhu měsíců
srpen, či září 2009 uzavřeli dohodu o započtení pohledávek, postupoval v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž je poučovací
povinnost podle § 118a o.s.ř. založena na objektivním principu a v případě, že
účastníci nejsou podle § 118a o.s.ř. poučeni soudem prvního stupně, ačkoliv
objektivně poučeni být měli, musí je poučit odvolací soud (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2672/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 975/2008).
Možnost doplnění
dokazování odvolacím soudem při absenci poučení účastníků v řízení před soudem
prvního stupně podle § 118a o.s.ř. pak předpokládá § 211a o.s.ř. ve spojení s §
205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. Proto odvolací soud postupoval správně, pokud
provedl účastnický výslech prvního žalovaného navržený žalovanými. Dále
dovolací soud uvádí, že i v případě, kdy by žalovaní účastnický výslech
nenavrhli, mohl tento důkaz odvolací soud provést z vlastní iniciativy s
ohledem na § 120 odst. 3 o.s.ř., podle kterého může soud provést jiné než
účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového
stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. V uvedeném směru lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod
č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož „i v režimu
zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven
povinnosti provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy, jestliže potřeba
jejich provedení vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná
koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v
úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení
prvního jednání, které se ve věci konalo.“. V souzené věci žalovaní již ve svém
vyjádření k podané žalobě tvrdili, že s žalobcem uzavřeli dohodu o započtení
(č. l. 24), přičemž uvedené tvrzení mělo již v řízení před soudem prvního
stupně rozhodující význam pro závěr, zda nárok žalobce zanikl, či nikoliv. Proto také potřeba provést výslech prvního žalovaného vyšla najevo ještě před
jednáním před soudem prvního stupně a odvolací soud postupoval správně, pokud
účastnický výslech žalovaného provedl z vlastní iniciativy. Z uvedeného důvodu
dovolací námitka týkající se výslechu prvního žalovaného odvolacím soudem
přípustnost dovolání nezakládá.
Další námitkou (sub c/) dovolatel napadá postup odvolacího soudu, když tvrdí,
že mu nebyl poskytnut prostor vyjádřit se k novým tvrzením prvního žalovaného. Ačkoliv se ze spisu tato tvrzená skutečnost nepodává, když jednání, na němž byl
výslech prvního žalovaného proveden, se zúčastnil jak žalobce, tak jeho právní
zástupkyně, která žalovanému v průběhu výslechu pokládala otázky a následně
přednesla svůj závěrečný návrh, dovolací soud konstatuje, že pokud by žalobci v
rozporu s § 123 o.s.ř. nebyl poskytnut prostor vyjádřit se k provedenému
výslechu účastníka řízení, byla by mu odňata možnost jednat před soudem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 186/98). Přitom
platí, že odnětí možnosti jednat před soudem je zmatečností vadou podle § 229
odst. 3 o.s.ř., ke které může Nejvyšší soud v dovolacím řízení přihlížet jedině
v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř .), s výjimkou
situace, kdy tvrzená vada řízení by byla bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesněprávní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2325/2012). Současně však platí, že není úlohou dovolacího soudu,
aby formuloval právní otázky, jež by mohly založit zásadní význam napadeného
rozhodnutí po právní stránce, a suploval tak procesní aktivitu dovolatele
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo
1937/2012). Dovolatel v posledně uvedeném směru žádnou procesněprávní otázku
nenastoluje. Nicméně na námitku dovolatele lze nahlížet též jako na námitku
absence poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. když dovolatel tvrdí, že mu mělo
být po provedení výslechu žalovaného umožněno navrhnout nová tvrzení. Ani v
tomto směru však dovolatel nenastolil žádnou významnou procesněprávní otázku,
která by mohla přípustnost dovolání založit. Přesto dovolací soud dodává, že
již v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, shrnul, že „poučení
podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci
tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením
označili příslušné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však byla žaloba
zamítnuta nebo obrana proti ní neobstála nikoli proto, že by účastníci neunesli
důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani
důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř., který přichází v
úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li tedy v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či
nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při
případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §
118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“.
Za této situace je žalobcem uplatněná
námitka založená na tvrzení, že mu mělo být po provedení výslechu žalovaného
umožněno navrhnout nová tvrzení nedůvodná již proto, že jeho neúspěch ve věci
není výsledkem neunesení břemene tvrzení, ale naopak důsledkem skutečnosti, že
odvolací soud vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalovaní se
žalobcem ústně uzavřeli dohodu o vzájemném započtení svých pohledávek. Námitkou neplatnosti ústně uzavřené dohody o započtení pohledávek (sub d/)
dovolatel nastoluje právní otázku, která je již ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu řešena, a to tak, že forma právního úkonu započtení není
předepsána, a proto může být učiněno i v ústní formě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 898/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3608/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4711/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 02. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007). Uvádí-li žalobce, že měl soud při posuzování
platnosti ústní dohody o započtení přihlížet i k přesvědčení žalovaných o
neplatnosti této dohody z důvodu nedostatku formy, nelze mu dát za pravdu. Nedostatek písemné formy způsobuje tzv. absolutní neplatnost právního úkonu s
výjimkou situace, která v souzené věci nenastala, tj. kdy písemnou formu
právního úkonu vyžaduje dohoda účastníků. Podle ustálené judikatury dovolacího
soudu přitom platí, že absolutní neplatnost právního úkonu nastává ze zákona
bez ohledu na jednání účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1053/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 854/2012), což se projevuje i v nemožnosti konvalidace
absolutně neplatného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98), a proto mínění žalovaných o neplatnosti
dohody o započtení není právně významné. Tvrzení žalobce, že v čase ústní
dohody o započtení pohledávek nebyla pohledávka žalovaných splatná, a proto ji
nebylo možné započíst proti pohledávce žalobce je rovněž bez významu, protože
uvedené tvrzení je relevantní pouze v případě jednostranného započtení. Ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. uvádí, že proti pohledávce splatné „nelze
započíst pohledávku, která ještě není splatná“. Pro případ, že dojde k dohodě o
započtení však § 581 odst. 3 obč. zák. uvádí, že dohodou lze započíst proti
pohledávce, která je splatná i pohledávku nesplatnou. Pro posouzení námitky žalobce týkající se otázky, zda první žalovaný byl
zmocněn k jednání – uzavření dohody o započtení i za druhého žalovaného (sub
e/) je rozhodující ustanovení § 33 obč. zák., které upravuje jednak situaci,
kdy zmocněnec překročí plnou moc udělenou mu zmocnitelem a dále situaci, kdy je
jednáno za jiného bez plné moci. V případě překročení plné moci zmocněncem
platí, že zmocnitel takovým jednáním zmocněnce není vázán, pokud takovéto
jednání dodatečně neschválí. Současně však podle § 33 odst. 1 obč. zák.
platí,
že zmocnitel překročení plné moci schválil, pokud svůj nesouhlas s jednáním
zmocněnce překračujícím plnou moc neoznámil osobě, se kterou zmocněnec jednal
bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení plné moci zmocněncem dozvěděl. Pokud jde o jednání za jiného bez plné moci, rovněž platí, že osoba, za kterou
bylo jednáno, není vázána, pokud takové jednání dodatečně neschválí. Nevyvratitelná právní domněnka zakotvená v § 33 odst. 1 obč. zák. se však v
případě jednání za jiného bez plné moci neuplatní. Proto je osoba, za kterou
bylo jednáno bez plné moci takovýmto jednáním vázána jedině v případě, že
vyjádřila dodatečný souhlas s tímto jednáním a to na rozdíl od situace, kdy
dojde k překročení plné moci, a kdy lze na souhlas usuzovat ze skutečnosti, že
nedošlo ze strany zmocnitele k oznámení nesouhlasu osobě, se kterou bylo
jednáno. V souzené věci má výše uvedené rozlišování na situaci, kdy dojde k
překročení plné moci vedle situace, kdy je jednáno bez plné moci za následek,
že pokud by první žalovaný při uzavření dohody o započtení se žalobcem jednal
za druhého žalovaného na základě plné moci, kterou však překročil, uplatnila by
se nevyvratitelná právní domněnka podle § 33 odst. 1 obč. zák., totiž, že
překročení plné moci druhý žalovaný schválil. Protože v průběhu celého v řízení
nebylo tvrzeno, že by druhý žalovaný v postavení zmocnitele žalobci oznámil
nesouhlas s jednáním prvního žalovaného, jímž došlo k uzavření dohody o
započtení prvním žalovaným, je zřejmé, že v podobě nevyvratitelné domněnky byl
souhlas druhého žalovaného s jednáním prvního žalovaného dán a nedostatek
zmocnění prvního žalovaného jednat i za druhého žalovaného již není možné
namítat. Stručně řečeno jinak, byl-li první žalovaný zmocněn k jednání za
druhého žalovaného a současně došlo k překročení zmocnění – plné moci, nelze
než uzavřít, že v důsledku uplatnění nevyvratitelné domněnky byl souhlas
druhého žalovaného s překročením zmocnění – plné moci dán, a proto nemůže
námitka překročení plné moci založit přípustnost dovolání. Pokud by však první
žalovaný jednal za druhého žalovaného bez plné moci, neuplatnila by se domněnka
podle § 33 odst. 1 obč. zák. a druhý žalovaný by byl jednáním prvního
žalovaného vázán jedině v případě, že by uvedené jednání, jímž došlo k uzavření
dohody o započtení prvním žalovaným, schválil. V této souvislosti se dovolací
soud za situace, kdy zákon žádnou formu pro schválení jednání nestanoví,
ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že druhý žalovaný jednání prvního
žalovaného schválil. Schválení je zřejmé jak z vyjádření žalovaných (č.l. 24),
tak z celého postupu druhého žalovaného v průběhu řízení, když absenci svého
souhlasu s jednáním druhého žalovaného nikdy netvrdil a naopak společně s
prvním žalovaným tvrdil existenci dohody o započtení se žalobcem. Uvedené
jinými slovy znamená, že ani v případě jednání prvního žalovaného bez plné moci
nemůže v důsledku schválení jednání prvního žalovaného druhým žalovaným
dovolací námitka týkající se nedostatku zmocnění založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobce u dovolacího
soudu neuspěl a žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je
nepřípustné, a proto dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu