20 Cdo 3404/2020-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné A. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené
JUDr. Petrem Szabo, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Školní č. 225, proti
povinnému nezletilému D. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr.
Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova č. 38, pro 373
559 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6
EXE 1702/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. června 2020, č. j. 24 Co 130/2020-117, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání povinného usnesením ze dne
19. 6. 2020, č. j. 24 Co 130/2020-117, potvrdil usnesení Okresního soudu v
Prachaticích ze dne 25. 11. 2019, č. j. 6 EXE 1702/2019-85, kterým soud prvního
stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud vycházel ze
zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je usnesení Okresního soudu
v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 99 D 2303/2013-95, kterým byla P. V.,
narozenému dne XY a zemřelému dne 21. 12. 2013, uložena povinnost zaplatit V.
A. H., narozené dne XY, částku 373 559 Kč jako dluh z vyplacení dědického
podílu po B. P., narozenému dne XY a zemřelému dne 10. 8. 2013. Usnesením
Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 13 D 279/2014,
kterým bylo ukončeno dědické řízení po P. V., narozenému dne XY a zemřelému dne
21. 12. 2013, bylo potvrzeno nabytí dědictví po P. V. dědici D. V. (povinnému v
projednávané věci), který odpovídá mimo jiné i za dluh zůstavitele k úhradě
pohledávky z titulu nevyplaceného dědického podílu po B. P., zemřelému dne 10.
8. 2013, V. A. H., k čemuž byl P. V. zavázán usnesením Okresního soudu v
Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 99 D 2303/2013-95. Smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 17. 4. 2018 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v
Prachaticích ze dne 27. 2. 2018, č. j. 23 Nc 213/2016-58, 4 P a Nc 20/2018,
došlo k postoupení pohledávky z titulu nevyplaceného dědického podílu z V. A.
H. na A. B. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
v projednávané věci není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť povinným
tvrzený zánik exekvované pohledávky darováním původní věřitelkou V. H.
povinnému či prominutím dluhu (když původní věřitelka V. H. měla P. V. říci, že
peníze z titulu dědického podílu nechce a že mají být dány povinnému) nebyl
prokázán.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Předně rozporuje
důkazy provedené odvolacím soudem a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
nesouladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2283/17, III.
ÚS 398/97, II. ÚS 312/15), podle které z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat
vztah mezi zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jsou právní
závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu v extrémním rozporu s
provedenými důkazy, bylo postupem odvolacího soudu porušeno právo dovolatele na
spravedlivý proces. Závěr odvolacího soudu, že pohledávka oprávněné za povinným
nezanikla, nemá oporu v provedeném dokazování a není vyústěním logických úvah
po provedeném dokazování. Povinný dále namítá, že odvolací soud se řádně
nezabýval odvoláním povinného a jeho rozhodnutí je v rozporu s ustanovením §
157 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě,
aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním posouzením soudu prvního
stupně a odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného
odmítl, popřípadě zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o.
s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
5. Především je na místě konstatovat, že dovolání zásadně nelze odůvodnit
výtkou ze strany dovolatele, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou
nesprávné. V rámci dovolání se totiž přezkoumávají otázky právní a nikoliv
skutkové (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo
292/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4229/2015 a řada dalších). V daném případě odvolacímu soudu nelze vytknout, že
by jeho skutkové závěry v rámci tzv. volného hodnocení důkazů byly zcela zjevně
svévolné, když se zejména v odstavcích 22 – 24 dovoláním napadeného logicky a
srozumitelně vysvětlil, proč povinným tvrzený zánik exekvované pohledávky
darováním původní věřitelkou V. H. povinnému či prominutím dluhu nepokládá za
prokázaný. Námitka dovolatele ohledně hodnocení důkazů ze strany odvolacího
soudu proto nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř..
6. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud řádně nezabýval odvoláním povinného
a jeho výhradami k výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně a že
rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu je podle názoru povinného v
rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., aniž by však formuloval
jakoukoliv právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., není tato námitka
případné vady řízení relevantní. Dovolatel je totiž povinen v dovolání
vymezit, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti
dovolání, a toto vymezení je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 496/2018, proti
němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 9.
2018, sp. zn. I. ÚS 2085/18]. Vzhledem k tomu, že dovolatel uvedené námitky
blíže nespecifikuje, není řádně vymezen nejen předpoklad přípustnosti, ale ani
dovolací důvod v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. Tyto námitky proto nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání. Kromě toho nelze přehlédnout, že se
odvolací soud správností a úplností výroku odvoláním napadeného usnesení v
odůvodnění svého rozhodnutí zabýval (srov. odst. 19 odůvodnění napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu), když dospěl k závěru, že formulaci výroku
napadeného usnesení je nutno hodnotit jako dostatečně určitou a současně
nemající vliv na jeho zákonnost.
7. Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je v
souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu