USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. C., nar. XY, bytem Spojené státy americké, XY, a b) M. R., nar. XY, bytem Spojené státy americké, XY, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Muzeu hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci, IČO 000 64 432, se sídlem v Praze 1, Kožná 475/1, zastoupenému JUDr. Jiřím Linke, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení 375.580 Kč s příslušenstvím a 317.680 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 53/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2022, č. j. 18 Co 187, 188/2022-553, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.133,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Linke do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. 18 C 53/2014-485, doplněným usnesením téhož soudu ze dne 22. 12. 2021, č. j. 18 C 53/2014-512, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 1.292.472,53 Kč s příslušenstvím (výrok I.), totéž uložil žalovanému i ve vztahu k žalobci b) (výrok II.), řízení v části, kterou se žalobkyně a) a žalobce b) domáhali každý zaplacení specifikovaného úroku z prodlení, zastavil (výroky III. a IV., VII. a VIII.), zamítl žalobu v částech, jimiž se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 847.621,14 Kč s příslušenstvím a žalobce b) částky 847.261,14 Kč s příslušenstvím (výroky V.
a VI.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IX., X. a XI.). Žalobci po žalovaném žádali zaplacení částek 2.274.256 Kč s příslušenstvím a 2.026.849 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť užíval společnou nemovitou věc nad rámec spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobců paní E. R. vlastnila v rozhodných obdobích XY budovy č. p. XY stojící na pozemku parc.
č. XY v k. ú. XY, obec XY, většinovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti je hlavní město Praha, přičemž právo hospodaření s nemovitostí vykonává žalovaný, který v žalovaných obdobích užíval celou předmětnou nemovitost (kromě obchodních prostor v 1. NP o výměře 109 m2, z nichž plynulo nájemné rozdělované mezi spoluvlastníky dle jejich podílů). S ostatními spoluvlastníky uzavřel žalovaný dohodu o užívání spoluvlastnického podílu vycházející z částky 450 Kč/m2/měsíc. Původní žalobkyni však žalovaný za užívání jejího podílu nic neplatil, domáhala se tedy za období od 27.
1. 2006 do 31. 1. 2007 a od 1. 2. 2007 do 31. 12. 2007 částek vycházejících ze zmíněné dohody s ostatními spoluvlastníky. Soud v řízení zohlednil právní závěry odvolacího soudu ve zrušujících usneseních v této kauze vynesených dne 27. 10. 2011, č. j. 64 Co 211/2011-160, a dne 13. 10. 2016, č. j. 18 Co 171/2016-201, z nichž plyne, že výše nároku žalobců nemůže být odvozena od zmíněné dohody, nýbrž musí být stanovena znaleckým odhadem. Ve věci byly postupně předloženy znalecké posudky Ing. Kohoutové, Moore Stephens ZNALEX (dále jen „Znalex“) a Grant Thornton Valuations a.s.
(dále jen „GTV“), přičemž soud vyšel ze závěrů posledního z nich. Žalobcům přiznal částku dle znaleckého posudku, ve zbytku žádání zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 18 Co 187, 188/2022-553, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích V. a VI. v rozsahu částek 375.580 Kč a 317.680 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců a ve výrocích o
nákladech řízení IX., X. a XI. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolání žalobců směřovalo primárně vůči znaleckým posudkům, požadovali, aby soud vyšel z posudku Ing. Kohoutové, případně z posudku Znalex a přisoudil o 375.580 Kč a 317.680 Kč více pro každého ze žalobců. Odvolací soud žalobcům nedal za pravdu a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, které hodnotil jako řádně odůvodněné a odpovídající dosavadní soudní praxi.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze brojí žalobci dovoláním, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázky, jež dosud nebyly v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny a soud odvolací je zodpověděl nesprávně, případně, pokud některé z otázek již dovolacím soudem byly řešeny, měly by být posouzeny jinak. Žalobci se táží, 1/ zda lze při rozhodování o výši nároku, spočívajícím ve vydání plnění ve výši obvyklého nájemného, věc rozsoudit, aniž by soud přihlédl k tomu, že za tyto prostory bylo ve stejném časovém období třetím osobám poskytováno plnění v konkrétní sjednané výši; 2/ zda může soud rozhodnout dle jednoho ze znaleckých posudků, aniž by zdůvodnil, proč nevycházel z posudku zadaného nalézacím soudem; 3/ zda může soud rozhodnout podle znaleckého posudku, o kterém uzavře, že má metodologické vady; 4/ zda lze odmítnout odhad místně obvyklého nájemného z nebytových prostor jako prostor obchodních, jelikož nebyly jako obchodní zkolaudovány; 5/ zda lze vyloučit aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. proto, že ačkoliv byl znalecký posudek zpracován k výši nároku a bylo podle něj soudy rozhodnuto, zároveň jím měla být vyvrácena výše nároku odvozená od smlouvy.
4. Z uvedených důvodů navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, eventuálně aby jej zrušil alespoň v části, v níž je potvrzován výrok IX. rozsudku soudu prvního stupně.
5. K dovolání se negativně vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nepřípustné, pročež navrhl jeho odmítnutí.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobců není přípustné.
10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními, nikoliv skutkovými, jež nemohou přivodit přípustnost dovolání. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Znalecký posudek je dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad daného ustanovení. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020, i ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).
11. Z výše uvedeného plyne, že přípustnost dovolání nemůže přivodit námitka dovolatelů, že soudy nižších stupňů neodůvodnily, proč vyšly z posudku GTV, nikoliv z posudku zadaného nalézacím soudem. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, jejž soud hodnotí shodně s ostatními důkazy (kromě jeho odborných závěrů), přičemž hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout tímto opravným prostředkem. V tomto případě je pak nutné zdůraznit, že soud prvního stupně i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedly, z jakých důvodů upřednostnily posudek GTV, z něhož poté při rozhodování vycházely (viz bod 25. rozsudku obvodního soudu a bod 38. rozsudku městského soudu). 12. Přípustnost daného mimořádného opravného prostředku nezakládají ani tvrzení vznesená ve třetí dovolateli položené otázce o nepřezkoumatelnosti a metodických vadách posudku GTV, neboť nepředstavují polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Na konto námitek předestřených žalobci s oporou ve znaleckém posudku VŠE, jenž byl ovšem vypracován pro potřeby jiného soudního řízení pro odlišné období a kritizoval znalecký posudek třetí společnosti, považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že je jimi napadána věcná správnost posudku a postup znalce při jeho vypracování, včetně kritizované aplikace krátících koeficientů, tedy faktory dotýkající se odborné znalecké kompetence, do níž soudy ingerovat nemohou a v případě přesvědčivého vysvětlení zvoleného postupu (jako v projednávané věci, v níž soudy obou stupňů náležitě a v souladu s judikaturou ozřejmily, z jakého důvodu čerpaly své závěry o výši obvyklého nájemného právě z tohoto důkazu) nepodléhají přezkumu (obdobně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3137/2022). 13. Přitakat nelze též relevanci první otázky kladené dovolateli, neboť podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rozsah bezdůvodného obohacení nabytého užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu odpovídá v zásadě částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla formou nájmu, a již by tudíž byl nájemce povinen hradit podle běžné nájemní smlouvy, přičemž uvedené lze vztáhnout též na případy nadužívání spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků na úkor druhého (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či jeho usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 109/2018). Rozhodovací praxe též dovodila, že obvyklé nájemné bude většinou určeno znaleckým posudkem, naopak je nelze bez dalšího odvodit z neplatné nájemní smlouvy mezi stranami (za všechny viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5622/2015), či snad dokonce z platné nájemní smlouvy uzavřené mezi odlišnými subjekty, v níž se může zřetelně projevit autonomie vůle jejích stran, neodrážející nutně hladinu obvyklého nájemného. Zde je tedy vhodné zdůraznit, že dovolateli akcentovaná smlouva byla uzavřena od žalobců odlišnými subjekty a v jiném časovém období, než pro jaké je bezdůvodné obohacení žádáno; tím spíše není možné danou dohodu použít jako základ ve stávajícím řízení. Shodný závěr ohledně nepoužitelnosti dané dohody přitom dovodil dovolací soud v kauze týkající se právní předchůdkyně žalobců pro jiné časové období (viz usnesení Nejvyššího ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 2412/18), podrobně se dané otázce věnoval v nynějším sporu též odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 27. 10. 2011, č. j. 64 Co 211/2011-160. 14. K otázce čtvrté, již dovolatelé v mimořádném opravném prostředku vznesli a v níž kritizují ohodnocení místností 3a-3d v budově jakožto prostor kancelářských, nikoliv obchodních, nezbývá než poznamenat, že dle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí nemovitosti rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné využití obohaceným (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, či ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020), ani toto tvrzení nemůže tedy přípustnost dovolání přivodit. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že dovolatelé nekritizují právní závěry odvolacího soudu, ale hodnotící úsudek (postup), který odvolací soud zaujal při znaleckém dokazování a formulování skutkových závěrů z něho učiněných, a dále skutkové podklady, na kterých je znalecký posudek založen. 15. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že dovolání nemůže být přípustné ani pro poslední námitku dovolatelů týkající se aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání v části směřující proti výroku o nákladech řízení objektivně nepřípustné. 16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 13.860 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a navýšením o DPH má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.133,60 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu