USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. C., nar.
XY, bytem Spojené státy americké, XY, a b) M. R., nar. XY, bytem Spojené státy
americké, XY, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze
3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Muzeu hlavního města Prahy, příspěvkové
organizaci, IČO 000 64 432, se sídlem v Praze 1, Kožná 475/1, zastoupenému
JUDr. Jiřím Linke, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení
375.580 Kč s příslušenstvím a 317.680 Kč s příslušenstvím pro každého z
žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 53/2014, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2022,
č. j. 18 Co 187, 188/2022-553, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 17.133,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Linke do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. 18 C
53/2014-485, doplněným usnesením téhož soudu ze dne 22. 12. 2021, č. j. 18 C
53/2014-512, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku ve výši
1.292.472,53 Kč s příslušenstvím (výrok I.), totéž uložil žalovanému i ve
vztahu k žalobci b) (výrok II.), řízení v části, kterou se žalobkyně a) a
žalobce b) domáhali každý zaplacení specifikovaného úroku z prodlení, zastavil
(výroky III. a IV., VII. a VIII.), zamítl žalobu v částech, jimiž se žalobkyně
a) domáhala zaplacení částky 847.621,14 Kč s příslušenstvím a žalobce b) částky
847.261,14 Kč s příslušenstvím (výroky V. a VI.), a rozhodl o nákladech řízení
(výroky IX., X. a XI.). Žalobci po žalovaném žádali zaplacení částek 2.274.256
Kč s příslušenstvím a 2.026.849 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, neboť užíval společnou nemovitou věc nad rámec
spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní
předchůdkyně žalobců paní E. R. vlastnila v rozhodných obdobích XY budovy č.
p. XY stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, většinovým
spoluvlastníkem předmětné nemovitosti je hlavní město Praha, přičemž právo
hospodaření s nemovitostí vykonává žalovaný, který v žalovaných obdobích užíval
celou předmětnou nemovitost (kromě obchodních prostor v 1. NP o výměře 109 m2,
z nichž plynulo nájemné rozdělované mezi spoluvlastníky dle jejich podílů). S
ostatními spoluvlastníky uzavřel žalovaný dohodu o užívání spoluvlastnického
podílu vycházející z částky 450 Kč/m2/měsíc. Původní žalobkyni však žalovaný za
užívání jejího podílu nic neplatil, domáhala se tedy za období od 27. 1. 2006
do 31. 1. 2007 a od 1. 2. 2007 do 31. 12. 2007 částek vycházejících ze zmíněné
dohody s ostatními spoluvlastníky. Soud v řízení zohlednil právní závěry
odvolacího soudu ve zrušujících usneseních v této kauze vynesených dne 27. 10.
2011, č. j. 64 Co 211/2011-160, a dne 13. 10. 2016, č. j. 18 Co 171/2016-201, z
nichž plyne, že výše nároku žalobců nemůže být odvozena od zmíněné dohody,
nýbrž musí být stanovena znaleckým odhadem. Ve věci byly postupně předloženy
znalecké posudky Ing. Kohoutové, Moore Stephens ZNALEX (dále jen „Znalex“) a
Grant Thornton Valuations a.s. (dále jen „GTV“), přičemž soud vyšel ze závěrů
posledního z nich. Žalobcům přiznal částku dle znaleckého posudku, ve zbytku
žádání zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 18 Co 187,
188/2022-553, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích V. a VI. v rozsahu částek
375.580 Kč a 317.680 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců a ve výrocích o
nákladech řízení IX., X. a XI. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolání žalobců směřovalo primárně vůči
znaleckým posudkům, požadovali, aby soud vyšel z posudku Ing. Kohoutové,
případně z posudku Znalex a přisoudil o 375.580 Kč a 317.680 Kč více pro
každého ze žalobců. Odvolací soud žalobcům nedal za pravdu a ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně, které hodnotil jako řádně odůvodněné a
odpovídající dosavadní soudní praxi.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze brojí žalobci dovoláním,
majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázky,
jež dosud nebyly v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny a soud
odvolací je zodpověděl nesprávně, případně, pokud některé z otázek již
dovolacím soudem byly řešeny, měly by být posouzeny jinak. Žalobci se táží, 1/
zda lze při rozhodování o výši nároku, spočívajícím ve vydání plnění ve výši
obvyklého nájemného, věc rozsoudit, aniž by soud přihlédl k tomu, že za tyto
prostory bylo ve stejném časovém období třetím osobám poskytováno plnění v
konkrétní sjednané výši; 2/ zda může soud rozhodnout dle jednoho ze znaleckých
posudků, aniž by zdůvodnil, proč nevycházel z posudku zadaného nalézacím
soudem; 3/ zda může soud rozhodnout podle znaleckého posudku, o kterém uzavře,
že má metodologické vady; 4/ zda lze odmítnout odhad místně obvyklého nájemného
z nebytových prostor jako prostor obchodních, jelikož nebyly jako obchodní
zkolaudovány; 5/ zda lze vyloučit aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. proto, že
ačkoliv byl znalecký posudek zpracován k výši nároku a bylo podle něj soudy
rozhodnuto, zároveň jím měla být vyvrácena výše nároku odvozená od smlouvy.
4. Z uvedených důvodů navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil, eventuálně aby jej zrušil alespoň v části, v níž je
potvrzován výrok IX. rozsudku soudu prvního stupně.
5. K dovolání se negativně vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za
nepřípustné, pročež navrhl jeho odmítnutí.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobců není přípustné.
10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že dovolacímu
soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními, nikoliv skutkovými, jež
nemohou přivodit přípustnost dovolání. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani
hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.,
či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu
ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Znalecký posudek je dle konstantní
rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z důkazních prostředků, který soud
sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší
tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad
daného ustanovení. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve
vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními
provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v
posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020,
i ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).
11. Z výše uvedeného plyne, že přípustnost dovolání nemůže přivodit
námitka dovolatelů, že soudy nižších stupňů neodůvodnily, proč vyšly z posudku
GTV, nikoliv z posudku zadaného nalézacím soudem. Znalecký posudek je jedním z
důkazních prostředků, jejž soud hodnotí shodně s ostatními důkazy (kromě jeho
odborných závěrů), přičemž hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout tímto
opravným prostředkem. V tomto případě je pak nutné zdůraznit, že soud prvního
stupně i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedly, z jakých důvodů
upřednostnily posudek GTV, z něhož poté při rozhodování vycházely (viz bod 25.
rozsudku obvodního soudu a bod 38. rozsudku městského soudu).
12. Přípustnost daného mimořádného opravného prostředku nezakládají ani
tvrzení vznesená ve třetí dovolateli položené otázce o nepřezkoumatelnosti a
metodických vadách posudku GTV, neboť nepředstavují polemiku se správností
právního posouzení věci odvolacím soudem. Na konto námitek předestřených
žalobci s oporou ve znaleckém posudku VŠE, jenž byl ovšem vypracován pro
potřeby jiného soudního řízení pro odlišné období a kritizoval znalecký posudek
třetí společnosti, považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že je jimi
napadána věcná správnost posudku a postup znalce při jeho vypracování, včetně
kritizované aplikace krátících koeficientů, tedy faktory dotýkající se odborné
znalecké kompetence, do níž soudy ingerovat nemohou a v případě přesvědčivého
vysvětlení zvoleného postupu (jako v projednávané věci, v níž soudy obou stupňů
náležitě a v souladu s judikaturou ozřejmily, z jakého důvodu čerpaly své
závěry o výši obvyklého nájemného právě z tohoto důkazu) nepodléhají přezkumu
(obdobně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn.
28 Cdo 3137/2022).
13. Přitakat nelze též relevanci první otázky kladené dovolateli, neboť
podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rozsah bezdůvodného obohacení
nabytého užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu odpovídá v zásadě částce
vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla
formou nájmu, a již by tudíž byl nájemce povinen hradit podle běžné nájemní
smlouvy, přičemž uvedené lze vztáhnout též na případy nadužívání
spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků na úkor druhého (srovnej
namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004,
či jeho usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 109/2018). Rozhodovací praxe
též dovodila, že obvyklé nájemné bude většinou určeno znaleckým posudkem,
naopak je nelze bez dalšího odvodit z neplatné nájemní smlouvy mezi stranami
(za všechny viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2578/98, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5622/2015), či snad dokonce z
platné nájemní smlouvy uzavřené mezi odlišnými subjekty, v níž se může zřetelně
projevit autonomie vůle jejích stran, neodrážející nutně hladinu obvyklého
nájemného. Zde je tedy vhodné zdůraznit, že dovolateli akcentovaná smlouva byla
uzavřena od žalobců odlišnými subjekty a v jiném časovém období, než pro jaké
je bezdůvodné obohacení žádáno; tím spíše není možné danou dohodu použít jako
základ ve stávajícím řízení. Shodný závěr ohledně nepoužitelnosti dané dohody
přitom dovodil dovolací soud v kauze týkající se právní předchůdkyně žalobců
pro jiné časové období (viz usnesení Nejvyššího ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22
Cdo 2123/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze
dne 4. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 2412/18), podrobně se dané otázce věnoval v
nynějším sporu též odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 27. 10.
2011, č. j. 64 Co 211/2011-160.
14. K otázce čtvrté, již dovolatelé v mimořádném opravném prostředku
vznesli a v níž kritizují ohodnocení místností 3a-3d v budově jakožto prostor
kancelářských, nikoliv obchodních, nezbývá než poznamenat, že dle ustálené
judikatury dovolacího soudu je pro určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním cizí nemovitosti rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné
využití obohaceným (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2.
2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, či ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3105/2020), ani toto tvrzení nemůže tedy přípustnost dovolání přivodit. Nelze
též odhlédnout od skutečnosti, že dovolatelé nekritizují právní závěry
odvolacího soudu, ale hodnotící úsudek (postup), který odvolací soud zaujal při
znaleckém dokazování a formulování skutkových závěrů z něho učiněných, a dále
skutkové podklady, na kterých je znalecký posudek založen.
15. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že dovolání nemůže být přípustné ani
pro poslední námitku dovolatelů týkající se aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř.,
neboť dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání v části směřující proti
výroku o nákladech řízení objektivně nepřípustné.
16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako
na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem,
a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 citované
vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 13.860 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a navýšením o
DPH má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
17.133,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu