28 Cdo 3105/2020-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. P.,
nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované: Y. M., nar. XY, bytem XY,
zastoupená JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135/19, o zaplacení 94 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 116 C 1/2015, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2.
2020, č. j. 18 Co 15/2020-309, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 22. 5. 2019, č. j. 116 C 1/2015-253, potvrzen, pokud jím
bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 75 102 Kč s 8,05 % úrokem z
prodlení jdoucím od 6. 1. 2015 do zaplacení, žaloba v části o zaplacení částky
19 398 Kč se zákonným úrokem z prodlení byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o
nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním žalovaná. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky, zda bezdůvodné obohacení může vznikat též
neoprávněným užíváním nezkolaudované nemovitosti (bytu) – při jejím řešení se
odvolací soud měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018. Předestřela rovněž otázku, zda pro stanovení výše
bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním bytu je rozhodné
vymezení jeho podlahové plochy v žalobě. Měla za to, že jde o otázku dovolacím
soudem dosud neřešenou. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného
obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), a která je se
zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i
v poměrech tohoto právního předpisu – bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním
bytu bez právního důvodu je uplatňováno za dobu od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014
(srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), chápe závazek z bezdůvodného obohacení jako
povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, ochuzenému (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne
11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4897/2014). Výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se přitom
odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše
(nikoliv více), co sám získal.
Dříve byly naznačené situace podřazovány
skutkové podstatě plnění bez právního důvodu (za všechny viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4051/2016); dle nyní účinné
právní úpravy, uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, lze řečené kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty ve
smyslu § 2991 odst. 2 o. z. (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28
Cdo 3310/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo
311/2019). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv
prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten
prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o
nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo
(srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva
užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění
prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl (srov. § 2999 odst. 1 o. z., §
458 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka,
která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání
věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle
platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou
hladinou nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či ze dne 28. 11. 2007,
sp. zn. 33 Odo 412/2005). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným
aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018). Ve
světle judikatury Nejvyššího soudu přitom vzniku ani kvantifikaci bezdůvodného
obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu či z neplatného právního
důvodu nikterak nebrání sama o sobě okolnost, že užívaná nemovitost (byt,
nebytový prostor apod.) nebyla zkolaudována (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014). Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalované užíváním předmětného bytu bez
jakéhokoliv právního důvodu vzniklo bezdůvodné obohacení (formou protiprávního
užití cizí věci), za něž je povinna poskytnout žalobci peněžitou náhradu (§
2991 o. z.), jež byla (za pomoci znaleckého posudku Ing. Jany Machkové) za dobu
od 1. 1. 2014 do 30. 6.
2014 kvantifikována částkou 75 102 Kč připodobněnou k
obvyklému nájemnému za užívání obdobného bytového prostoru v daném místě a
čase, zohledňující aktuální stav nemovitosti (včetně nedostatku její kolaudace)
– tj., že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci žalovaná
užíváním bytu bez právního důvodu bez ohledu na nedostatek jeho kolaudace
nabyla v rozhodném období prospěch odpovídající řečené částce – nikterak se tím
od judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolatelkou odkazovaným
rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, jež v souladu s výše
uvedenými principy odvíjí své konkluze o absenci vzniku bezdůvodného obohacení
od individuálních (oproti projednávanému sporu zjevně odlišných) skutkových
okolností případu – nepříznivý stavebně technický stav nemovitosti, zcela
vylučující úplatnost jejího užívání. Odvolací soud se pak výše citované judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil
ani tím, že při kvantifikaci vzniklého bezdůvodného obohacení nepřikládal
izolovaně význam výměře bytové plochy uváděné v žalobě (150 m2), nýbrž
vycházel, maje na zřeteli žalobcem vymezený předmět sporu (žalobou
identifikovaný byt – k vymezení předmětu řízení v žalobě viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/1996, ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/1997, ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 315/2009, či
ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 31/2010), ve smyslu ustanovení § 153 odst. 1
o. s. ř. ze zjištěného skutkového stavu věci (provedeným dokazováním prokázaná
výměra sporného bytu – 154,53 m?); k významu skutkových konkluzí o celkové
ploše prostor užívaných bez právního důvodu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016. Zjevně přitom nedošlo k
překročení žalobního návrhu, byla-li žalobci za posuzované období přiznána
nižší než žalobou uplatněná částka (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady
přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.),
neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto
nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž se k dovolání
nevyjádřil, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1.
lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.