28 Cdo 3460/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, proti žalované: INSTA CZ s.r.o., se sídlem v
Olomouci, Hodolany, Jeremenkova 1142/42, IČO: 25374311, zastoupené JUDr. Jiřím
Hanákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, o zaplacení částky
426 879 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17
C 151/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci, ze dne 21. dubna 2015, č. j. 12 Co 77/2015-108, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v
Olomouci ze dne 24. října 2014, č. j. 17 C 151/2014-84, jímž byla zamítnuta
žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 426 879 Kč se
specifikovaným příslušenstvím, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud
odmítl, neboť není přípustné (§ 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dál jen „o. s. ř.“).
Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení
uvedených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení
napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení této v
rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené otázky.
Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení
(jenž je kvalifikováno jako majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu; § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů), spočívající v užívání věci (pozemku parc. č. 7397/1 v k.
ú. P., ve spoluvlastnictví účastníků) jedním ze spoluvlastníků (žalovaným) nad
rámec podílu (§ 137 odst. 1 obč. zák.), a to bez dohody spoluvlastníků.
V rozhodné otázce vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím
užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu je tedy napadené rozhodnutí v
souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, formulovanými
Nejvyšším soudem např. již v rozsudku ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1618/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2001, č. 8, a dále
rozvedeným zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011,
uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K právnímu posouzení věci sluší se připomenout, že z ustanovení § 137 odst. 1
obč. zák. vyplývá, že každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře
odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Neumožňují-li existující poměry
některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to
odpovídající náhrada (§ 458 odst. 1 obč. zák.) jako kompenzace bezdůvodného
obohacení (k tomu srov. dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, nebo rozsudek ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo
355/2005). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého
spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou
náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci
smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je
oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu
bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním
spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu
toho, co nemůže být vráceno (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2616/99, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 11/2004, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, ze dne
27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2.
2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012).
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem
17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, i s
přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné
věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného
právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či
rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v
rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný
právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání
vyloučeného spoluvlastníka je v případě prve uvedeném třeba pohlížet jako na
nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., s ohledem na absenci právního
důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného
obohacení.
Usuzuje-li dále odvolací soud ve zrušujícím usnesení na možnost vzniku
bezdůvodného obohacení i ze začlenění předmětného pozemku do oploceného
průmyslového areálu žalované (jenž byl uzamčen a sloužil potřebám žalované),
nepokládaje pak za určující, nakolik intenzivně žalovaná právě tento pozemek
užívala (zejména co do plochy dotčené tímto užíváním ve vztahu k celkové ploše
pozemku), i zde jde úvahu mající oporu v ustálené judikatuře dovolacího soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3525/2015, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2746/2013). Za principálně souladnou s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu by bylo lze pokládat i úvahu, že na vznik bezdůvodného
obohacení je možné usuzovat nejenom tehdy, brání-li přímo jeden ze
spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, ale i tehdy, kdy fakticky
existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat
společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 772/2005). Tedy ani argumentace
odvolacího soudu závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn.
28 Cdo 1321/2011 (o vzniku bezdůvodného obohacení na straně detentora, nachází-
li se pozemek ve vlastnictví jiné osoby v uzavřeném, detentorem provozovaném
průmyslověném areálu) není úvahou nepřiměřenou, lze-li na užívání nemovitosti
nad rámec podílu v obecné rovině usuzovat i ze skutečnosti, že má dotyčný
spoluvlastník vytvořeny podmínky pro výlučné užívání věci způsobem obdobným
tomu, jaký je zmiňován v odkazovaném rozhodnutí (k tomu znovu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, a další
judikaturou citovanou v odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Zpochybňuje-li pak dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem
prostřednictvím argumentace, že „druhému spoluvlastníku nebylo bráněno v
uplatňování jeho vlastnických práv, zejména práva na pozemek vstoupit a
kdykoliv jej užívat“ (tedy že fakticky existující poměry druhému spoluvlastníku
nebránily v realizaci práva věc užívat v rámci jeho podílu) a z této
argumentace pak vychází i při pokládání otázky hmotného práva, pro jejíž řešení
žádá připustit dovolání (zda i za takové situace vzniká spoluvlastníku, jenž
věc neužívá, právo na vydání bezdůvodného obohacení), jde o předpoklad zjevně
se příčící skutkovému závěru odvolacího soudu, který právě již v rovině
skutkových zjištění uzavírá, že existující poměry (začlenění pozemku do
komplexu nemovitostí tvořících uzavřený průmyslový areál žalované, sloužící
výlučně jejím potřebám) užívaní pozemku jiné osobě reálně znemožňovaly, a že
žalobkyně (do 31. 12. 2012 její předchůdce – Pozemkový fond ČR) byla při
panujících poměrech ze spoluužívání pozemku fakticky vyloučena. Přitom platí,
že nelze podřadit způsobilému dovolacímu důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněný pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). [Není však vyloučeno, aby skutková
podloženost odlišné verze předkládané žalovanou mohla být blíže prověřena v
dalším řízení, pokračujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, v němž by
mohl být dán i patřičný prostor pro zohlednění žalovanou již dříve
prezentovaného tvrzení o její ochotě a připravenosti zpřístupnit pozemek
žalobkyni a pro zpochybnění závěru o existujících faktických poměrech
neumožňujících spoluužívání pozemku žalovanou či jejím předchůdcem.]
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se
řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20
Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne
soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu