28 Cdo 4051/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně GLUTTON, a. s.,
IČ 276 65 305, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, zastoupené JUDr. Dušanem
Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti žalované AHOLD
Czech Republic, a. s., IČ 440 12 373, se sídlem v Praze 5, Radlická 520/117,
zastoupené JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská
949/32, o 6.898.759 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 21 C 13/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 15 Co 504/2014-338, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 15 Co
504/2014-338, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 21 C 13/2011-175,
uložil právní předchůdkyni žalované (společnosti SPAR Česká obchodní společnost
s. r. o.) povinnost zaplatit žalobkyni 6.898.759 Kč s příslušenstvím (výrok
I.), v části nárokovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.), co do částky
2.843.291 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok IV.). Vyhověl tak žádání žalobkyně domáhající se v řízení
vydání bezdůvodného obohacení, jehož se původní žalované dostalo bezesmluvním
užíváním nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně – uložením odpadu na blíže
specifikovaných pozemcích v období od 1. 10. 2008 do 31. 8. 2013. Soud prvního
stupně shledal, že původcem odpadu byly společnosti, jež se smluvně zavázaly
hospodařit se zbytky stavebního materiálu vzniklými při jejich činnosti
související s demolicí původní stavby ve vlastnictví (shodně jako pozemek, na
němž stála) tehdejší žalované. To ovšem nijak neovlivnilo vlastnické právo k
suti, jež i nadále svědčilo společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o.
jakožto vlastníku stavební parcely i odstraněné stavby a investoru stavby nové.
Možnosti převodu vlastnického práva k odpadu jsou ve vztahu k jeho nabyvateli
omezeny ustanovením § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně
některých dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o odpadech“),
přičemž v projednávaném sporu k převodu ve smyslu citované normy nedošlo, a za
vlastníka odpadu je proto nutné považovat původní žalovanou, jež se obohatila
užíváním pozemků žalobkyně bez právního důvodu ve smyslu § 451 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“). Výši bezdůvodného obohacení stanovil obvodní soud jako v místě a čase
obvyklé nájemné určené znaleckým posudkem a žalobě v odpovídajícím rozsahu
vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 15 Co 504/2014-338, zamítl návrh žalobkyně
na přerušení řízení (výrok I.), napadené rozhodnutí ve výroku I. změnil tak, že
se žaloba v dotčeném rozsahu zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud doplnil dokazování
smlouvou o dílo uzavřenou mezi bývalou žalovanou a společností IMOS Brno, a. s.
– zhotovitelem stavby, v níž se tento zavázal mimo jiné i k odstranění
existujících budov jakož i odpadu z nich, a nadále se věnoval posouzení pasivní
věcné legitimace žalované. Městský soud nesdílel názor soudu prvního stupně
stran vlastnického práva k odpadu, naopak se přiklonil k závěrům přijatým
Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, dle
nichž společnost SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. nebyla vlastníkem
předmětné suti, z čehož dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace žalované v
nynějším sporu, pročež přistoupil ke změně napadeného rozhodnutí a žalobu
zamítl.
Proti zmíněnému rozhodnutí (do výroků II. a III.) podala žalobkyně dovolání,
spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v
judikaturou doposud neřešené otázce, či v nutnosti rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu již vyřešenou otázku posoudit jinak. Za odvolacím soudem nesprávně právně
posouzenou označuje problematiku určení majitele odpadu představovaného
pozůstatky budovy ve vlastnictví žalované. Akcentuje rozlišování mezi původcem
odpadu ve smyslu zákona o odpadech a jeho vlastníkem ve smyslu občanskoprávním,
jenž se uložením odpadu na cizím pozemku bez náležitého oprávnění může na úkor
jeho vlastníka obohatit. Odvolací soud proto pochybil, nezabýval-li se
způsobem, jímž by se původci odpadu mohli stát jeho vlastníky, přičemž za něj
ve smyslu § 132 obč. zák. nelze považovat zbourání budovy. Zcizit předmětnou
suť tak žalovaná mohla jedině v souladu s § 12 odst. 3 zákona o odpadech, což
se ovšem nestalo, a případná ujednání o převodu vlastnického práva, jež
nekorespondují s citovaným ustanovením, je tak nutné mít za neplatná pro rozpor
se zákonem (srov. § 39 obč. zák.). Neztotožňuje se s usnesením Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, neboť jeho posouzení vlastnického práva k
předmětným zbytkům stavební činnosti považuje za neúplné. S ohledem na řečené
je proto přesvědčena, že pasivně věcně legitimovanou v projednávané věci může
být jedině žalovaná. Dovolatelka následně namítá vady řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěrem navrhuje změnu napadeného
rozsudku, tak že bude žalovaná povinna vydat částku odpovídající bezdůvodnému
obohacení, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a
dovolání žalobkyně navrhla pro nepřípustnost odmítnout.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze mít za přípustné, neboť jím předestřená otázka byla v rozhodnutí
odvolacího soudu vyřešena odchylně od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Dle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Dle § 12 odst. 3, věty první, zákona o odpadech je k převzetí odpadu do svého
vlastnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k
podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke
sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu, nebo osoba, která je provozovatelem
zařízení podle § 14 odst. 2, nebo provozovatelem zařízení podle § 33b odst. 1
písm. b) nebo za podmínek stanovených v § 17 též obec.
Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění bez právního
důvodu, jež může spočívat mimo jiné i v užívání cizí věci (zde nemovitostí) bez
patřičného právního titulu (např. smlouvy o nájmu) k tomu opravňujícího.
Uživateli tak vzniká majetkový prospěch, jejž je povinen vydat (§ 451 obč.
zák.). Nelze-li pak spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, musí
je obohacený nahradit peněžitou formou (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým
vyjádřením takového prospěchu je obnos odpovídající částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu formou nájmu, jež by
byl nájemce za standardních okolností povinen platit podle nájemní smlouvy
(srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1069/2015, či ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016). Pasivně věcně
legitimován k vydání naznačeným způsobem získaného bezdůvodného obohacení je
pak dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu subjekt, jemuž se plněním
dostalo majetkové hodnoty, což se projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo
snížením jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za
běžných okolností stalo (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013).
Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v názoru, dle něhož se obohacení na
úkor majitele pozemku, jenž je v realizaci svých práv omezen skutečností, že se
zde nachází věc ve vlastnictví jiného, dostává právě tomu subjektu, který je
majitelem takto bez náležitého oprávnění umístěné věci, a to již ze samotného
titulu vlastnického práva k ní (srovnej obdobně kupř. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 28
Cdo 2467/2015). Uvedené závěry, přijaté především ve vztahu ke stavbě na cizím
pozemku, lze pak analogicky aplikovat i v nyní projednávaném sporu, neboť,
je-li nepochybné omezení vlastnického práva žalobkyně k jejím nemovitostem
prostřednictvím na nich umístěného stavebního odpadu, je nezbytné za pasivně
věcně legitimovaného považovat majitele této suti.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na úsudku, že žalovaná není vlastníkem
odpadu deponovaného na pozemcích žalobkyně, pročež nemůže být ve sporu pasivně
věcně legitimovanou. Vycházel přitom ze závěrů vyřčených v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2220/2013, v němž bylo konstatováno,
že součástí závazků mezi právní předchůdkyní nynější žalované a společností
IMOS Brno, a. s., byl i obsahový převod vlastnického práva ke stavebnímu
odpadu, o jehož využití právní předchůdkyně žalované nadále nejevila zájem.
Citované rozhodnutí však bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne
29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3698/15, s tím, že za vlastníka suti Ústavní soud
považoval právní předchůdkyni žalované.
Rovněž v předmětném sporu se pro zjištění, kdo je pasivně věcně legitimován k
vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků žalobkyně bez právního
důvodu, jeví být rozhodným vyřešení otázky, komu náleží vlastnické právo k
deponovanému odpadu. Mezi způsoby nabytí vlastnického práva se tradičně řadí i
separace (jak ostatně uvádí též citovaný nález Ústavního soudu), při níž
dochází oddělením části doposud jednotné věci ke vzniku nové věci v právním
smyslu, jež je s to být samostatným předmětem práv (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4641/2009, či ze dne 29.
7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98). V tomto okamžiku vzniká i vlastnické právo k
ní, jež typicky náleží majiteli původního celku, jehož byla součástí
(nepřistoupí-li další relevantní právní skutečnost, důsledkem níž by se
vlastníkem stala osoba od něj odlišná). Smluvní ujednání právní předchůdkyně
žalované a společnosti provádějící demolici budov obsahovala mimo jiné dohodu
zamýšlející převod vlastnického práva ke stavebnímu materiálu vzniklému
bouráním stavby, jež by mohla onu relevantní právní skutečnost představovat.
Nelze však odhlédnout od faktu, že nepřímým předmětem zmíněné dohody byl odpad,
dispozice s nímž jsou limitovány především zákonem o odpadech, který ve svém
ustanovení § 12 odst. 3 omezuje (nutno dodat, že s legitimním cílem – srovnej
zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3698/15) okruh osob, na něž je
možné vlastnické právo k odpadu převést. Do této množiny ovšem ani jednu ze
společností realizujících stržení původní budovy zařadit nelze, pročež je
smluvní ujednání o převodu vlastnického práva ke stavební suti nutné považovat
za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (srovnej obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3146/2012, a v něm
odkazované usnesení téhož soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1618/2011).
Je tedy zjevné, že právní předchůdkyně žalované vlastnické právo k předmětnému
odpadu na základě smluvních ujednání nikdy nepozbyla, a rozhodnutí odvolacího
soudu vycházející z opačného závěru tak spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Neobstojí-li rozsudek městského soudu již ze shora vyložených důvodů, bylo by v
dané procesní situaci nadbytečným zabývat se blíže tvrzením dovolatelky ohledně
eventuálních vad řízení, jež spatřuje v nedostatečném prostoru, pro vyjádření
účastníků, jakož i ve skutečnosti, že se odvolací soud nezabýval pravostí
listiny označené jako smlouva o dílo.
Jelikož bylo dovolání žalobkyní podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř., Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího
soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2,
věty první, o. s. ř. k jeho zrušení v dovoláním napadené části a věc v
naznačeném rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je
tento podle § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s § 226
odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu