U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
GLUTTON, a. s., se sídlem v Brně – Řečkovicích, Jandáskova 1957/24, IČO:
27665305, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně –
Pisárkách, Hlinky 505/118, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně
JUDr. Stanislavy Vrchotové, se sídlem v Brně, Vachova 36/1, správkyně konkurzní
podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Brně,
Mezírka 1, IČO: 00015296 proti žalovaným: 1) Q-POWER s. r. o., se sídlem v Brně
– Chrlicích, Roviny 825/4, IČO: 25506919, 2) Ing. T. P., 3) H. P., 4) S. P.,
všem zastoupeným JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně –
Řečkovicích, Nové náměstí 1516/21, 5) SPAR Česká obchodní společnost s. r. o.
„v likvidaci“, se sídlem v Praze 10 – Štěrboholech, Nákupní 389/1, IČO:
27207048, zastoupené JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 5 –
Smíchově, Malátova 633/12, 6) IMOS Brno, a. s., se sídlem v Brně – Černovicích,
Olomoucká 704/174, IČO: 25322257, zastoupené JUDr. Ivanou Řehůřkovou,
advokátkou se sídlem v Brně – Židenicích, Bělohorská 3083/59, 7) elitbau s. r.
o., se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, IČO: 25571273, zastoupené Mgr. Romanem
Verešpejem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o odstranění movitých
věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 182/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2013, č. j. 49
Co 202/2011-544, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalobkyně jsou povinny nahradit
žalované 5) náklady dovolacího řízení ve výši 3 600 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 5) JUDr. Daniela Uličného.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu, ve znění po novele
provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
března 2011, č. j. 51 C 182/2003-361, ve výroku I. uložil žalované 1) a
žalované 5) povinnost společně nerozdílně z pozemku ve vlastnictví žalobkyně
parc. č. 1837/1 a pozemku parc. č. 1841/1 v katastrálním území Š., obci B.,
,,odstranit movité věci, které tvoří navezený odpad, včetně přehrnové vrstvy
zeminy, spočívající v rovnoměrně rozvrstveném cca dvoumetrovém návozu stavební
suti z demolicí včetně prvků železobetonových konstrukcí, výztuže betonu,
dřeva, zeminy, pneumatik a vyřazených zařizovacích předmětů ze staveb, o
celkovém objemu 14387 tun, a to mechanickým rozebráním a odvozem z těchto
pozemků“. Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně uložení téže
povinnosti domáhala po žalovaném 2), žalované 3), žalované 4), žalované 6) a
žalované 7). Ve výrocích III. – VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce, žalované 1)
a žalované 5) rozsudkem ze dne 18. ledna 2013, č. j. 49 Co 202/2011-544,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení výše
specifikované povinnosti vůči žalované 5) zamítl. Ve výrocích II. a III.
rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení a částečném zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení v rozsahu specifikovaném
ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že osobou povinnou k odstranění protiprávně navezeného
odpadu je vždy zejména jeho vlastník, a to vzhledem k § 126 odst. 1 občanského
zákoníku. Odvolací soud se nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména
s rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 a 22 Cdo 396/2003. Nelze slučovat pojmy
vlastník odpadu a původce odpadu ve smyslu zákona o odpadech. V řízení bylo
prokázáno, že vlastníkem odpadu je žalovaná 5). Pokud by žalovaná 5) neměla být
povinna k odstranění odpadu, pak by musela převést své vlastnické právo na
jiného, což neprokázala. Odpovědnost původce odpadu je omezena zákonem o
odpadech a je nezávislá na povinnostech a závazcích vlastníka odpadu. Tento
zákon stanoví okruh osob, které mohou nabýt vlastnické právo k odpadu. Žalovaná
5) je podle názoru dovolatele pasivně legitimovaná, neboť žaloba na odstranění
movitých věcí z pozemku žalobce může směřovat i proti vlastníku těchto movitých
věcí, a to bez ohledu na to, zda se jedná o odpad ve smyslu zákona o odpadech
či nikoliv. Dovolatelka uvedla, že nedovozovala pasivní věcnou legitimaci
žalované 5) z jejího vlastnického práva k pozemku a stavbě, ale z toho, že
vlastníkem odpadu jako movitých věcí je žalovaná 5). Rozhodnutí odvolacího
soudu nesplňuje náležitosti rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., když se
odvolací soud nevypořádal s podstatnými argumenty žalobkyně ohledně použitelné
judikatury. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná 5) se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje
za věcně správný. Nesouhlasí s argumenty dovolatelky, že pasivně legitimovaným
v řízení o žalobě na odstranění odpadu protiprávně uloženého na pozemku
dovolatelky je vlastník odpadu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně
odmítl.
K dovolání se vyjádřila i žalovaná 6), která uvedla, že není původcem odpadu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřeními k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalobkyně a vzniku nároku na
ochranu vlastnického práva mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem
také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud
při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. ledna 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku
hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení odlišně posuzované
otázky hmotného či procesního práva a vymezení konkrétních rozhodnutí
dovolacího soudu, z nichž by toto odlišné právní posouzení vyplývalo.
Dovolání není přípustné.
Pro přezkum správnosti závěrů odvolacím soudem je rozhodné posouzení otázky
pasivní legitimace žalované 5) ve vztahu k nároku uplatněnému žalobkyní.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008
(dostupném na www.nsoud.cz), vyložil ve vztahu střetu zákona č. 185/2001 Sb., o
odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), a
ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku, že není významné, že
určitý subjekt je jako původce, resp. vlastník odpadu definován zákonem o
odpadech, tedy právním předpisem majícím veřejnoprávní povahu, neboť
veřejnoprávní předpis může obsahovat současně i některé soukromoprávní prvky,
např. ustanovení o nabývání vlastnictví, čímž je do vztahů účastníků
inkorporován nepominutelný veřejnoprávní prvek. Lze proto uvažovat pouze o
veřejnoprávních obsahových prvcích jinak ryze soukromoprávního vztahu
účastníků, když občanskoprávní vztah nemůže existovat v rozporu s normami
veřejného práva. Právo vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho
vlastnického práva zasahuje, pak poskytují výlučně předpisy práva soukromého.
V daném případě se jedná o nárok na ochranu vlastnického práva podle § 126
odst. 1 obč. zák. prostřednictvím tzv. negatorní žaloby.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007
(uveřejněném pod č. C 6037 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), vyložil, že v řízení o
negatorní žalobě je pasivně legitimován ten, kdo do práva žalobce neoprávněně
zasáhl (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní
soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením ze dne 12. března 2009,
sp. zn. II. ÚS 1592/08, uveřejněným na http://nalus.usoud.cz). K uvedenému
závěru se následně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. dubna
2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, nebo v rozsudku ze dne 16. srpna 2013, sp. zn.
22 Cdo 3834/2011 (obou dostupných na www.nsoud.cz).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003
(uveřejněném pod č. C 2188 v Souboru), dovolací soud vysvětlil v poměrech
žaloby na vyklizení pozemku obecné principy ochrany vlastnického práva. Zde
pouze obecně konstatoval, že žaloba na vyklizení pozemku může směřovat vůči
osobě, jejíž věci se bez právního důvodu na pozemku jiného subjektu nacházejí
(tj. vůči vlastníkovi věcí); současně však poukázal na § 126 odst. 1 obč. zák.,
podle něhož vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnictví
neoprávněně zasahuje. O takovém závěru však v soudní praxi nepanují žádné
pochybnosti.
V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že neoprávněný zásah do
vlastnického práva k pozemku může spočívat i v tom, že na pozemku jsou umístěny
movité věci jiného, aniž se jejich umístění opírá o právní důvod. V takovém
případě se může vlastník pozemku domáhat ochrany svého vlastnického práva k
pozemku žalobou na vyklizení proti vlastníku movitých věcí. Stejně tak se podle
konstantní judikatury může žalobce domáhat vyklizení proti tomu, kdo jeho
pozemek bez právního důvodu užívá. Z toho vyplývá, že žaloba na vyklizení
pozemku je prostředkem, který poskytuje vlastníku pozemku ochranu proti tomu,
kdo má neoprávněně na tomto pozemku umístěny věci movité, příp. tento pozemek
užívá.
Z hlediska výkladu toho, kdo do vlastnického práva zasáhl, je obecně třeba
vycházet z toho, že je jím subjekt, kterému lze přičítat vznik a existenci
protiprávního stavu, což může, ale nemusí, být vlastník věci, jejímž
prostřednictvím k zásahu do vlastnického práva jiné osoby dochází. Současně to
ale také může být vlastník movitých věcí, které se na pozemku, jehož vyklizení
se žalobce domáhá, nacházejí.
Z tohoto pohledu proto podle názoru dovolacího soudu není pro posouzení věci –
oproti přesvědčení dovolatele ve svém konečném důsledku – zásadní výklad
ustanovení zákona o odpadech, který podle jeho ustanovení § 1, ve znění účinném
v době vzniku závadného stavu, tj. před novelou provedenou zákonem č. 188/2004
Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví a) pravidla pro
předcházení vzniku odpadů a pro nakládání s nimi při dodržování ochrany
životního prostředí, ochrany zdraví člověka a trvale udržitelného rozvoje, b)
práva a povinnosti osob v odpadovém hospodářství, a c) působnost orgánů veřejné
správy.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která v dovolacím řízení nepodléhají
přezkumu, se podává, že žalovaná 5) uzavřela dne 20. prosince 2002 se
společností IMOS Brno a. s. (žalovaná 6) smlouvu o dílo, podle které se
zhotovitel zavázal provést pro objednatele (žalovanou 5) všechna plnění
potřebná pro provedení stavebního záměru „výstavba hypermarketu INTERSPAR v
Brně – Cejl – modelový trh ISP 4000“ na klíč a odevzdat jej v provozuschopném
stavu a jako generální dodavatel za dohodnutou cenu zajistit všechny dodávky a
plnění, jakož i celkovou koordinaci, která je nutná pro realizaci a dokončení
stavebního záměru. Zhotovitel se mimo jiné zavázal provést demolici stávajících
objektů, odstranění nebo přeložení stávajících staveb, odstranění stavební sutě
a zbytků stavebních materiálů.
Odvolací soud dále ze smlouvy o dílo č. 300201/0137/03/VO uzavřené mezi
objednatelem [žalovanou 6)] a zhotovitelem Holcner & spol. s r. o. před 6.
lednem 2003 zjistil, že podle této smlouvy se žalovaná 7) jako zhotovitelka
zavázala provést pro žalovanou 6) jako objednatele zemní a bourací práce při
stavbě hypermarketu „INTERSPAR Brno – Cejl“ v rozsahu specifikovaném v
projektové dokumentaci stavby. Zhotovitel se mimo jiné zavázal hospodařit s
odpady v souladu se zákonem o odpadech s tím, že při zemních a bouracích
pracích se zhotovitel stává původcem odpadu, s nímž musí nakládat v souladu se
zákonem.
Z hlediska skutkových zjištění vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaná 7)
na podkladě uzavřené rámcové smlouvy o dodávce zeminy dodala původnímu
žalovanému 2) jakožto podnikající fyzické osobě materiál pocházející s
výkopových a demoličních prací při výstavbě hypermarketu INTERSPAR Brno – Cejl,
který je odpadem ve smyslu zákona o odpadech, a že původní žalovaný 2) tento
materiál poskytl k dispozici žalovanému 1), jenž s ním naložil tak, že jej v
souvislé vrstvě rozhrnul po pozemcích žalobkyně. Tímto jednání pak došlo k
zásahu do vlastnického práva žalobkyně.
Z uvedeného pak podle názoru dovolacího soudu vyplývá, že odpovědnost za vznik
protiprávního stavu a zásahu do vlastnického práva žalobkyně nelze v dané věci
přičítat žalované 5) z titulu jejího zaviněného protiprávního jednání; pro
posouzení pasivní legitimace žalované pak zbývá posouzení, zda do vlastnického
práva žalobkyně zasahuje jako vlastník věcí, které se na pozemku žalobkyně
nacházejí.
Na základě výše učiněných skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolací
soud pochybnost o tom, že žalovaná 5) není vlastníkem věcí tvořících odpad,
přičemž tento závěr je nutno učinit na základě smluvních vztahů mezi žalovanými
5), 6) a 7) a konstrukce zákona o odpadech.
Podle § 3 odst. 1 – 4 zákona o odpadech odpad je každá movitá věc, které se
osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé
ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Ke zbavování se
odpadu dochází vždy, kdy osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze
skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, k využití nebo k
odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru
nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o
bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy,
odstraní-li movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v
příloze č. 1 k tomuto zákonu osoba sama. Pokud vlastník v řízení o odstranění
pochybností podle § 78 odst. 2 písm. h) neprokáže opak, předpokládá se úmysl
zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v
příloze č. 1 k tomuto zákonu, a) která vzniká u právnických osob nebo fyzických
osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně
energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich
využívání nebo při poskytování služeb, nebo b) jejíž původní účelové určení
odpadlo nebo zaniklo. Osoba má povinnost zbavit se movité věci, příslušející do
některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže ji
nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena
na základě zvláštního právního předpisu.
Podle § 4 písm. p), r) zákona o odpadech se pro účely tohoto zákona rozumí
původcem odpadů - právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo
fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají
odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v
činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce
odpadů považuje obec. Obec se stává původcem komunálních odpadů v okamžiku, kdy
fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane
vlastníkem těchto odpadů, oprávněnou osobou - každá osoba, která je oprávněna k
nakládání s odpady podle tohoto zákona nebo podle zvláštních právních předpisů.
Podle § 12 odst. 1, 3 zákona o odpadech každý je povinen nakládat s odpady a
zbavovat se jich pouze způsobem stanoveným tímto zákonem a ostatními právními
předpisy vydanými na ochranu životního prostředí. Nakládání s nebezpečnými
odpady se řídí též zvláštními právními předpisy platnými pro výrobky, látky a
přípravky se stejnými nebezpečnými vlastnostmi, pokud není v tomto zákoně nebo
prováděcích právních předpisech k němu stanoveno jinak. K převzetí odpadu do
svého vlastnictví je oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba
oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k
odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu, nebo osoba, která
je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2, nebo za podmínek stanovených v §
17 též obec.
Podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech původce odpadů je povinen odpady,
které sám nemůže využít nebo odstranit v souladu s tímto zákonem a prováděcími
právními předpisy, převést do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jejich
převzetí podle § 12 odst. 3, a to buď přímo, nebo prostřednictvím k tomu
zřízené právnické osoby.
Z uvedených ustanovení zákona o odpadech zřetelně vyplývá, že vznik odpadu je
spojen s předpokladem, že jeho vlastník má v úmyslu odpadu se zbavit způsobem
předvídaným právě zákonem o odpadech, tj. nebýt nadále jeho vlastníkem. To
ostatně odpovídá celému pojetí odpadu jako movité věci, které se osoba zbavuje
nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit.
Jak již dovolací soud rekapituloval výše, základem smluvního vztahu mezi
žalovanou 5) a žalovanou 6) bylo smluvní ujednání o výstavbě hypermarketu
INTERSPAR v Brně – Cejl tzv. na klíč s odevzdávkou v provozuschopném stavu
žalovanou 6) jako generálním dodavatelem za dohodnutou cenu, kterou měla
zajistit všechna plnění a dodávky nutné pro realizaci a dokončení stavebního
záměru mimo jiné s výslovným závazkem zhotovitele k provedení demolice
stávajících objektů, odstranění nebo přeložení stávajících staveb, odstranění
stavební sutě a zbytků stavebních materiálů. Následně mezi žalovanou 6) a
žalovanou 7) byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byly zemní a bourací práce
v rozsahu specifikovaném v projektové dokumentaci stavby se závazkem
zhotovitele k hospodaření s odpady v souladu se zákonem o odpadech a s tím, že
při zemních a bouracích pracích se zhotovitel stává původcem odpadu, s nímž
musí nakládat v souladu se zákonem.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem pak nemá dovolací soud pochybnost o tom, že
smyslem uvedených smluvních ujednání ve svém souhrnu nebyl u žalované 5) záměr
ponechat si vlastnické práv k odpadu, ale naopak zřetelně projevená vůle
vlastníkem odpadu nebýt, čemuž koresponduje jednak úplatnost závazků a zejména
výslovně deklarovaná povinnost žalované 6) po provedení demolice odstranění
stavební sutě a zbytků stavebních materiálů, což následně dotvrdil i obsah
smluvního ujednání mezi žalovanými 6) a 7), kdy se žalovaná 7) výslovně
zavázala hospodařit s odpady v souladu se zákonem o odpadech s tím, že se
zhotovitel stává původcem odpadu, s nímž musí nakládat v souladu se zákonem.
Z těchto východisek pak dovolací soud vychází při formulování závěrů o tom, zda
je žalovaná 5) vlastníkem odpadu, a je tedy osobou, která do vlastnického práva
žalobkyně protiprávně zasahuje, a to s přihlédnutím ke smluvním vztahům, které
se k odpadu vztahují.
Dovolací soud vychází i z obecné zkušenosti, že v případě takových komplexních
smluvních závazků investora, jenž hodlá na místě původních objektů vybudovat
objekty nové, s výrazně vyšším ekonomickým využitím, a tento záměr realizuje
prostřednictvím tzv. generálního dodavatele, je s tímto postupem spojen
předpoklad, že odpad vzniklý z původních objektů generální dodavatel zlikviduje
a investor o tento odpad (zpravidla ekonomicky minimálně využitelný) zájem
nemá. To ostatně potvrzuje i stanovisko žalované 5), které prezentovala v
průběhu celého řízení. Dovolací soud tak nepochybuje o tom, že součástí
smluvních závazků mezi žalovanou 5) a 6) byl i obsahový převod vlastnického
práva ke vzniklému odpadu, o jehož využití žalovaná 5) nadále zájem neměla.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vůči žalované 5) je tak ve svém důsledku
správné, neboť žalovaná 5) vlastníkem odpadu není.
Dovolatelka nedůvodně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp.
zn. 22 Cdo 3202/2008 a sp. zn. 22 Cdo 396/2003, neboť závěry těchto rozhodnutí
dopadají na typově jiné situace.
Kromě již výše uvedeného ve vztahu k uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu
Nejvyšší soud dále dodává, že ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 se
totiž jednalo o posouzení pasivní legitimace obce za situace, kdy obec rozhodla
o zřízení skládky komunálního odpadu, který také v důsledku tohoto rozhodnutí
na pozemku dotčených vlastníků ukládala bez jejich souhlasu. V tomto případě
byla přičitatelnost závadného jednání obci zřejmá a její odpovědnost dána bez
ohledu na případný vlastnický vztah ke komunálnímu odpadu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. září 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu