22 Cdo 3834/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a)
E. B., b) Ing. Z. B., c) Ing. J. B., d) R. G., e) Mgr. J. K., f) I. K., g) I.
K., h) A. M., ch) R. S., i) Mgr. M. K. T., proti žalovanému Městu Hodonín, se
sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 1, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního
soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 380/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2011, č. j. 38 Co 455/2006-273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
června 2006, č. j. 7 C 380/2005-157, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29.
února 2008, č. j. 7 C 380/2005-199, zamítl žalobu žalobců, aby žalovanému byla
uložena povinnost „vyklidit nemovitost vlastnicky patřící žalobcům, a to
pozemek parc. č. st. 260/2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaný na LV č. 5910
pro obec a katastrální území H.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 10. února 2011, č. j. 38 Co 455/2006-273, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací soud ve věci rozhodoval po té,
co byl jeho rozsudek ze dne 22. května 2008, č. j.
38 Co 455/2006-211, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010,
č. j. 22 Cdo 4649/2008-232.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřují v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a ve kterém uplatňují dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud
proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. února 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou relevantní otázku zásadního
právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové
otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by
mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Dovolatelé sice v dovolání poukazují na to, že „rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť je řešena otázka, která byla v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešena rozdílně“, z dovolání však není
zřejmé, o jakou otázku by mělo jít a v čem by se mělo rozhodnutí odvolacího
soudu odchýlit od praxe usměrněné judikaturou dovolacího soudu, případně v čem
by měla spočívat rozdílnost rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé
ostatně neuvádějí ani žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jehož závěry by mělo
být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, resp. žádná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, jež by měla vyslovovat vzájemně odlišné právní názory. V předmětné věci dovolací soud již rozhodoval rozsudkem ze dne 19. července 2010, č. j. 22 Cdo 4649/2008-232, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 22. května 2008, č. j. 38 Co 455/2006-211.
V tomto rozhodnutí
dovolací soud zdůraznil, že se žalobci domáhají ochrany proti výsledkům
stavebních prací spočívajících v osazení betonových kostek na povrchu jejich
pozemku a požadují odstranění výsledků stavební činnosti, která podle jejich
názoru nepředstavuje stavbu v občanskoprávním smyslu. V poměrech daného případu
se domáhají „odstranění a odklizení úprav povrchu pozemku“ provedených
žalovaným. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. března 2008, sp. zn. 22 Cdo
1382/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 11, str. 407,
vyložil, že podmínkou pro úspěch negatorní žaloby, kterou se žalobce domáhá
odstranění výsledku stavebních prací z jeho pozemku, je kromě jiného to, že
výsledek neoprávněného zásahu není stavbou
ve smyslu občanského práva; pokud by stavbou byl, bylo by možno žádat jeho
odstranění jen v rámci žaloby na vypořádání neoprávněné stavby. V řízení o
negatorní žalobě je pasivně legitimován ten, kdo do práva žalobce neoprávněně
zasáhl, v řízení o vypořádání neoprávněné stavby je to vlastník této stavby
(proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
odmítl pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením ze dne 12. března 2009, sp. zn. II. ÚS 1592/08, uveřejněným na nalus.usoud.cz; ke shodným závěrům se
následně přihlásil dovolací soud např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, uveřejněnému na internetových stránkách www.nsoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že žalobci
neprokázali, že by žalovaný neoprávněně zasáhl do jejich vlastnického práva,
když naopak bylo prokázáno, že „průchod, jehož odstranění jakožto výsledku
stavebních prací“ se žalobci domáhají, byl součástí projektu výstavby obytného
domu. Takto byl i kolaudován a v době zřízení průchodu tehdejší vlastník
pozemku souhlasil s jeho zřízením. Předmětný průchod naplňuje znaky tzv. pozemní komunikace, která se stala veřejně přístupnou a vztahuje se na ni režim
obecného užívání pozemní komunikace ve smyslu § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích. Průchod byl v domě, nyní ve spoluvlastnictví žalobců,
zřízen již v době výstavby domu a od této doby byl jako průchod užíván, s čímž
ostatně byli žalobci v době převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti
na ně srozuměni. S určujícím závěrem odvolacího soudu, že absentuje neoprávněný zásah
žalovaného do vlastnického práva žalobců, neboť v době vybudování průchodu s
takovým postupem tehdejší vlastník pozemku souhlasil, dovolání žádnou právní
polemiku v rovině zásadní právní významnosti nevede. Skutkovým závěrem, že
tento souhlas byl v době budování průchodu dán tehdejším vlastníkem pozemku, je
ostatně dovolací soud vázán a v dovolacím řízení u dovolání přípustného podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ho nelze podrobit přezkumu.
Vyplývají-li z obsahu dovolání námitky spočívající v
nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně (případně jiné výhrady vůči
závěrům soudu prvního stupně, na nichž není rozhodnutí odvolacího soudu
založeno), nesprávné hodnocení důkazů či výhrady vůči skutkovým zjištěním
nalézacích soudů, jedná se svým obsahem o eventuální uplatnění dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., jimž však přípustnost
dovolání v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, a dovolací
soud se proto těmito námitkami nemohl zabývat z hlediska jejich věcného
posouzení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalobců bylo odmítnuto a
žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo,
nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.