28 Cdo 1848/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) J. M., P., a b) O. Ž., P., obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu
městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 64581,
zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
1059/1, o zaplacení částky 768 740 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 130 EC 259/2011, o dovolání žalobců i žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. 35 Co
477/2014-113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. 35 Co
477/2014-113, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
o náhradě nákladů řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci byli v roce 2010
(za nějž se žádá náhrada) podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 2031/5 a
parc. č. 2031/23 v katastrálním území Ch., obec P. (dále jen „předmětné
pozemky“), na nichž se nachází místní komunikace včetně záchytného parkoviště,
chodníku a silniční vegetace. Jako vlastníku označených staveb (§ 9 odst. 1, §
12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), k jejichž
umístnění mu nesvědčí občanskoprávní titul, žalovanému vzniká na úkor žalobců
bezdůvodné obohacení, jež je povinen žalobcům vydat ve formě peněžité náhrady
(§ 451, § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), jež odpovídá výši obvyklého
nájemného v daném místě a čase, s přihlédnutím k jeho regulaci cenovým
předpisem – výměrem Ministerstva financí č. 01/2010, jenž limituje nájemné za
pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce částkou 85 Kč/m2.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 27. ledna 2015, č. j. 35 Co 477/2014-113, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud poté, co zmínil svoji dosavadní rozhodovací praxi ve skutkově a
právně obdobných případech (jež je ve shodě se závěry soudu prvního stupně,
vyslovenými i v této věci), opřel rozhodnutí o právní názor, vyslovený jako
obiter dictum nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14,
dle nějž „není přijatelné, aby samosprávný subjekt měl platit individuálnímu
vlastníku za užívání jeho pozemku pro veřejně prospěšné účely, a že vlastník
pozemku proto nemá vůči takovému subjektu nárok na náhradu z titulu
bezdůvodného obohacení (ani z jiného právního důvodu)“. Proto se již odvolací
soud nezabýval ani další argumentací účastníků (ve vztahu k závěrům soudu
prvního stupně o zastavěnosti pozemků stavbou v občanskoprávním smyslu, věcné
legitimaci žalovaného, či určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení).
Připomněl, že ke shodným závěrům dříve dospěl i v další, skutkově a právě
blízké věci těchže účastníků (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9.
2014, sp. zn. 20 Co 318/2014), dodávaje, že nyní přijaté rozhodnutí tak
naplňuje i princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný.
Žalobci dovoláním napadli rozhodnutí ve věci samé, kdy přípustnost dovolání
(jak plyne z jeho obsahu) spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným
rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně v
otázce bezdůvodného obohacení, jež vzniká vlastníku místní komunikace zbudované
a provozované na cizím pozemku bez dohody či souhlasu vlastníka pozemku. Právní
posouzení této otázky pokládají dovolatelé za nesprávné (ohlašujíce tak
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu); přitom namítají,
že pozemky jim nebyly vydány (vráceny) až v restituci; názor vyslovený Ústavním
soudem coby obiter dictum nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14,
nepokládají za závazný a v dané věci ani za aplikovatelný. Navrhli, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu,
nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný napadl dovoláním výrok II rozsudku, o nákladech řízení, kdy kritizoval
závěry odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., pro něž mu bylo
právo na náhradu nákladů tohoto řízení zcela odepřeno. Navrhl, aby Nejvyšší
soud rozsudek v napadeném nákladovém výroku změnil, případně aby jej zrušil a v
tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z vyjádření žalovaného k dovolání žalobců je pak patrno, že rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé považuje za věcně správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně (shledá-li dovolání vadným, jak
současně žalovaný namítá) odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro dovolací přezkum. Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla
podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokáty (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o
dovolání, jež – posuzováno dle jejich obsahu – mají zákonem vyžadované
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval přípustností
dovolání. Dovolání žalobců je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva
(posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení vlastníku místní komunikace,
zbudované a užívané na cizím pozemku bez občanskoprávního titulu), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(viz judikaturu dále citovanou). Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalobců je opodstatněné. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, v
hranicích otázek vymezených dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení v souzené věci mělo
dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. bezdůvodné se obohatil i ten, za nějž
bylo plněno co po právu měl plnit sám. Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na
jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí
se vydat státu. Podle § 458 odst. 1 musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí
být poskytnuta peněžitá náhrada. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. Příkladem
plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či
jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo
realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy
jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním
vztahem, který zakládá právo věc užívat. V otázce nabývání bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na
pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace, je pak rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že je-li obec (v souladu s
§ 9 odst. 1, větou druhou, zákona č. 13/1997 Sb., o pozemích komunikacích)
vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k
umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází
tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (k tomu více srovnej
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1537/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2056/2009), a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívaní nezastavěné, ale k
provozu komunikace nezbytné plochy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 2. 2010, sp. zn.
28 Cdo 2542/2009); citovaný závěr byl jako ústavně
konformní aprobován i v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či usnesení ze dne
15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14). Opřel-li odvolací soud své rozhodnutí toliko o tu pasáž odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, řešící otázku
vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný
statek (obiter dictum nálezu, bod 40 a 41 odůvodnění), pak je třeba uvést, že
zmíněná část odůvodnění citovaného nálezu nepatří k nosným důvodům rozhodnutí
(které Ústavní soud zakládá na otázkách týkajících se jedné z překážek vydání
pozemku oprávněným osobám v restituci – výklad a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů). Ve zmíněné pasáži nálezu
nejsou vyjádřena nosná právní pravidla, o něž se výrok uvedeného rozhodnutí
(řešící primárně výklad restitučních předpisů) opíral, a již proto lze v
souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České
republiky, takto vysloveným tezím upřít povahu závaznosti pro rozhodovací praxi
obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007,
sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 55 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12). Citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 581/14, tak nebyla revidována, ba ani popřena
předchozí judikatura Ústavního soudu, k níž se ostatně Ústavní soud znovu
přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např. kasační nález ze dne 16. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž se Ústavní soud znovu postavil
na stanovisko, že za bezesmluvní užívání pozemků přísluší vlastníku náhrada ze
strany obce a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat z titulu bezdůvodného
obohacení). I Ústavní soud pak opakovně uzavřel, že zmiňovanou pasáží
odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 (body 40 a 41) – tj. pouhým obiter
dictem – nemohla být překonána ani dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího
soudu (citovaná shora) a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu (k tomu
přiměřeně srovnej např. nález ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, či
usnesení ze dne 3. listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 2314/15, ze dne 8. prosince
2015, sp. zn. II. ÚS 3919/14, ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15,
ze dne 3 listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14, ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 505/15, ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, či ze dne 8. srpna
2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15). Totožné závěry – a to i ve vztahu k účinkům obiter dicta nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 581/14 – Nejvyšší soud vyslovil již dříve v řadě dalších svých
rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo
2830/2015, nebo rozsudek ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015,
jímž byl zrušen odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 25. 9. 2014, sp. zn.
20 Co 318/2014, vydaný ve skutkově a právně podobném
sporu žalobce b/ a žalované o poskytnutí náhrady za bezesmluvní užívání jiného
zastavěného pozemku. K argumentaci odvolacího soudu citovaným nálezem je možno zmínit i to, že
vzpomínané obiter dictum hovoří obecně o překážce užívání působící ve prospěch
veřejného statku, jenž zatěžuje pozemek vydaný v restituci a nebylo tak
formulováno v návaznosti na skutkový stav korespondující zjištěním přijatým v
projednávaném sporu (nešlo o stavbu na cizím pozemku, jak v nyní posuzované
věci uzavírá soud prvního stupně, ačkoli tyto jeho závěry, a v návaznosti na
nich i řešení otázky věcné legitimace k uspokojení nároku v žalovaném rozsahu,
či určení výše náhrady odvolací soud dosud v plné míře neprověřil). Zamítl-li tak odvolací soud žalobu, jíž se žalobci po žalovaném domáhali vydání
bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků v jejich podílovém
spoluvlastnictví, spočívající v tom, že žalovaný má na předmětných pozemcích
žalobců umístěny stavby ve svém vlastnictví – místní komunikaci, silniční
vegetaci, přilehlý chodník a záchytné parkoviště, a to pouze s odkazem na
závěry obiter dicta (body 40 a 41 odůvodnění) nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a to aniž se odvolací soud zabýval
přezkoumáním rozsudku soudu prvního stupně ve světle námitek obsažených v
odvolání žalovaného, a jejich následné posouzení optikou judikatury Nejvyššího
soudu (shora citovanou), je jeho posouzení věci nesprávné. Protože rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a to jak v napadeném výroku o věci samé, tak i v akcesorickém výroku
nákladovém; současně věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.). Za dané procesní situace (při zrušení nákladového výroku rozsudku jako
závislého rozhodnutí) bylo pak nadbytečné zabývat se dovoláním žalovaného
zpochybňovanou správností výroku II rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými. O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.