Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, adresa Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2014, č. j. 28 Cdo 327/2014-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2013, č. j. 25 Co 500/2012-130, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. ledna 2012, č. j. 12 C 24/2008-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Růženy Liškové, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63, 143 00 Praha 4 - Modřany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. ledna 2012, č. j. 12 C 24/2008-74, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobkyni částku 410.805 Kč s příslušenstvím specifikovaném ve výroku I. Výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 18.912 Kč s příslušenstvím. Ve výroku III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka představovala finanční náhradu za bezdůvodné obohacení žalovaného spočívající v užívání ideálního spoluvlastnického podílu žalobkyně v rozsahu 1/2 na pozemcích specifikovaných v rozhodnutí soudu prvního stupně, na nichž se nachází pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného.
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2013, č. j. 25 Co 500/2012-130, změnil vyhovující výrok I. ve věci samé a výrok III. o nákladech řízení jen tak, že lhůtu k plnění stanovil na patnáct dnů, jinak jej v těchto výrocích potvrdil. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je vlastníkem komunikací umístěných na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně, k jejichž užívání ovšem nemá právní titul. Dovodil, že v takovém případě na jeho straně vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Obohacení spočívá v tom, že žalovaný užívá věc ve spoluvlastnictví žalobkyně a získává majetkový prospěch, přičemž je nerozhodné, zda v soukromém či veřejném zájmu. Za bezvýznamnou považoval otázku, kdo stavbu vybudoval. Odvolací soud za správné považoval i závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobní požadavek není v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel, že správně byla posouzena i obrana žalovaného tak, že ze žádného právního předpisu nevyplývá pro žalobkyni povinnost podílet se na nákladech údržby komunikace.
4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2014, č. j. 28 Cdo 327/2014-152, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolatelem označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nebyl důvod odchýlit se ani ve stávající věci. Z různých námitek posuzovaných dovolacím soudem byl rozhodující závěr o tom, že povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně, které jsou zastavěny pozemní komunikací, je hlavní město Praha jako vlastník komunikace (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv tedy její městská část. Ohledně dalších námitek Nejvyšší soud konstatoval, že se jednalo o námitky skutkového charakteru (posouzení správnosti výše bezdůvodného obohacení a rozsahu užívání pozemku) nebo že tyto námitky byly vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou (otázka případného započtení).
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ve vztahu k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 581/14
uvedl, že šlo toliko o úvahy vyslovené v rámci obiter dicta, které věcně řeší jiné právní otázky. V jiných rozhodnutích se pak Ústavní soud přiklání k odlišnému pojetí právních dopadů užívání nemovitosti (zde poukazuje na nálezy
sp. zn. III. ÚS 3735/11
,
sp. zn. I. ÚS 1607/11
nebo
sp. zn. II. ÚS 3624/13
).
8. Městský soud v Praze jako účastník řízení poukázal na to, že pokud stěžovatel argumentoval ohledně otázky určení výše bezdůvodného obohacení nálezem Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2030/09
, jedná se o nepřípustnou novotu, neboť před soudem prvního stupně netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by dovozoval, že by výše náhrady měla být stanovena pod maximální hranicí výměru. Započtení pak bylo uplatněno z titulu údržby komunikace, která je však ve vlastnictví stěžovatele, nikoliv však z titulu údržby pozemku ve vlastnictví žalobkyně. K nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 581/14
pak uvádí, že byl přijat až po pravomocném ukončení sporu.
9. Obvodní soud pro Prahu 1 k jednotlivým stížnostním námitkám uvádí, že otázka přiznané výše náhrady byla stěžovatelem uplatněna až v dovolání a byla tedy nepřípustná. Ve vztahu k námitce započtení zdůrazňuje, že náklady vynakládaly jiné subjekty a nešlo tedy o pohledávku žalovaného. Co se týče nálezu
sp. zn. I. ÚS 581/14
poukazuje na to, že šlo meritorně o jinou problematiku, přičemž z obiter dicta nelze bez dalšího vycházet. Situace, kdy je pozemek jedné osoby zastavěn stavbou druhé osoby, zakládá obecně vztah bezdůvodného obohacení.
10. Vedlejší účastnice řízení se rovněž vyjádřila k jednotlivým námitkám stěžovatele. Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení poukázala na to, že je výlučně věcí stěžovatele, jako vlastníka komunikace, jak ji bude užívat. Je přitom nesprávná úvaha, že by se měl vlastník pozemku podílet na výdajích stěžovatele spojených s provozem a užíváním této komunikace. Ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení je pak zřejmé, že obvyklá cena nájmu pozemků byla a je podstatně vyšší než horní hranice částky stanovené jako cena nájmu regulovaná cenovým výměrem Ministerstva financí. K námitce započtení pak vedlejší účastnice uvedla, že rovněž není důvodná, neboť nehledě na formální nedostatky zamýšleného zápočtu, je započtení zcela irelevantní, když výdaje spojené s užíváním pozemní komunikace jsou dány jejím charakterem a vlastník pozemku se na nich nemůže nijak podílet. Ve vztahu k argumentaci nálezem Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 581/14
pak vedlejší účastnice vyslovuje přesvědčení, že na danou věc nedopadá. Závěrem vedlejší účastnice navrhla přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
11. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení byla zaslána stěžovateli k replice. S argumenty uvedenými ve vyjádřeních zásadně nesouhlasí. Co se týče aplikace závěrů z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 581/14
, zdůrazňuje, že, přestože se uvedený nález týká restituce věci, skutkově řeší obdobnou věc, přičemž není rozhodné, zda je pozemek sloužící jako veřejný statek zastavěn či nikoliv. Dále podotýká, že názor, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici nevznikl, prosazoval od samého počátku řízení.
13. V dané věci stěžovatel nastoluje jednak problematiku posouzení správnosti výše bezdůvodného obohacení spolu s otázkou možnosti započtení výdajů na údržbu oproti náhradě za bezdůvodné obohacení, jednak otázku, zda lze stěžovatele vůbec považovat za osobu povinnou k poskytování náhrady za bezdůvodné obohacení, a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014
sp. zn. I. ÚS 581/14
.
14. První okruh nastolený stěžovatelem (otázka správnosti výše bezdůvodného obohacení a otázka možnosti započtení) představuje pouze polemiku s podústavním právem. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. K tomu je možné dále podotknout, že stěžovatel, jak ostatně připomíná odvolací soud, (ani) v odvolání nic nenamítal proti způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení, když jeho argumentace se omezila toliko na odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2012
sp. zn. III. ÚS 2030/09
(N 92/65 SbNU 237), na jehož základě mělo dojít k přehodnocení věci. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné uvést, že citovaný nález se v prvé řadě týkal posouzení ústavnosti rozhodnutí civilních soudů o odmítnutí provedení navrhovaných důkazů o výši obvyklého nájemného za pronájem pozemku, přičemž v rovině obiter dicta Ústavní soud pouze dodal, že ve výměru Ministerstva financí je regulovaná cena stanovena pouze jako maximální hranice nájemného, nikoliv jako závazná pevná cena, z čehož ovšem nelze dovodit změnu judikatury, jež by měla v právě souzené věci svědčit o změně právního posouzení věci, a nikoliv o skutkové otázce. Je sice pravdou, že v dané věci soudy vyšly z maximální výše obvyklého nájemného stanoveného ve výměru Ministerstva financí, přestože stěžovatel nálezem
sp. zn. III. ÚS 2030/09
v řízení argumentoval. Ovšem vzhledem k tomu, že určení obvyklé výše nájemného (v dané věci pro účely určení výše bezdůvodného obohacení) je otázkou skutkovou a stěžovatel nenabídl žádný důkaz (např. v podobě znaleckého posudku), na němž by vystavěl svoji obranu, kterou by docílil stanovení nižší výše bezdůvodného obohacení, nelze v postupu soudů spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se jej snaží postavit do pozice další soudní instance, která mu nepřísluší.
15. Rovněž argumentace stěžovatele stran možného započtení výdajů na údržbu oproti náhradě za bezdůvodné obohacení se zcela míjí s tím, o co v dané věci jde. Stěžovatel se totiž domáhá zápočtu svých výdajů na údržbu pozemní komunikace, kterou má ve vlastnictví, a které jsou navíc hrazeny z jiných zdrojů, resp. jinými subjekty, oproti náhradě za užívání pozemku pod touto pozemní komunikací. Přehlíží přitom, že jde o dva rozdílné právní vztahy.
16. Pokud stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 1. července 2014
sp. zn. I. ÚS 581/14
(dosud nepublikováno; dostupný na http://nalus.usoud.cz), který v rámci obiter dicta vyslovil názor, že by subjektem povinným k náhradě neměly být obce, a z něhož stěžovatel dovozuje odklon od dosavadní judikatury, je třeba si uvědomit jednak specifika v tomto nálezu projednávané věci [jednalo se o restituci, přičemž primárním předmětem ústavněprávního přezkumu nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva užíváním pozemku jako veřejného prostranství, nýbrž otázka aplikace a interpretace § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - byl zde tedy řešen střet mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem] a jednak právě tu skutečnost, že uvedený názor byl vysloven toliko v rámci obiter dicta pro futuro v obecné rovině, což za judikaturní posun či změnu považovat nelze. Nosné důvody citovaného rozhodnutí tedy na stěžovatelem nastolené otázce nespočívaly. Navíc, existuje několikaletá konstantní judikatura Ústavního soudu i obecných soudů na čele s Nejvyšším soudem, která celou problematiku stabilně nahlíží tím úhlem pohledu, jak byl vyjádřen v napadených rozhodnutích [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 sp. zn. 28 Cdo 4525/2011; usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2012
sp. zn. III. ÚS 4359/2012
, nebo ze dne 15. dubna 2014
sp. zn. II. ÚS 268/2014
(dostupná též na nalus.usoud.cz)].
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu