28 Cdo 2467/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně: městská část Praha 10, IČO: 00063941, se sídlem v Praze 10,
Vršovická 68/1429, proti žalovanému: Společenství pro dům 1158/17, Dykova, IČO:
27567231, se sídlem v Praze 10 – Vinohrady, Dykova 1158/17, zastoupenému JUDr.
Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohrady, Dykova 1158/17,
o zaplacení částky 252 705 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 8 C 82/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 4. prosince 2014, č. j. 17 Co 230/2014-55, takto:
I. Dovolání v části směřující proti výroku pod bodem I rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. 17 Co 230/2014-55, se odmítá.
II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4.
prosince 2014, č. j. 17 Co 230/2014-55, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. ledna 2014, č. j. 8 C 82/2013-31,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit
žalobci částku 252 705 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Vycházel ze zjištění, že na pozemku parc. č. 2839 v kat. území V., obec P., jež
je ve vlastnictví hlavního města P. a ve správě žalobkyně, stojí bytový dům, v
němž vzniklo společenství vlastníků jednotek (žalovaný) ve smyslu zákona č.
72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“).
Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání tohoto pozemku a
dalších dvou sousedních pozemků parc. č. 2838 a 2840, v kat. území V., obec P.
(všechny tři pozemky jsou dále označeny jen jako „předmětné pozemky“), za roky
2010, 2011 a 2012. Podle závěru soudu prvního stupně není žalovaný ve sporu o
vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován, neboť případný majetkový
prospěch bezesmluvním užívání pozemku mohl vzniknout toliko vlastníku stavby –
tedy vlastníkům jednotlivých bytových jednotek, jež byly v budově vyčleněny,
nikoliv žalovanému zajišťujícímu správu domu (zahrnující v to i jeho provoz a
opravy) ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2014,
č. j. 17 Co 230/2014-55, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla
zamítnuta žaloba co do částky 168 470 Kč, potvrdil (výrok I); v části o
zamítnutí žaloby co do zaplacení dalších 84 235 Kč, jakož i v závislém výroku
nákladovém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně,
přihlížeje dále i k tomu, že v letech 2010 a 2011 byly pozemky užívány na
základě nájemních smluv uzavřených s tehdejším Bytovým družstvem Dykova 17, jež
k 13. 12. 2011 zaniklo po provedené likvidaci. Proto odvolací soud uzavřel, že
v uvedených letech nešlo o bezesmluvní užívání pozemků žalovaným, jemuž tak
nemohlo vznikat na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení; proto odvolací soud
rozsudek v rozsahu o zaplacení částky 168 470 Kč – byť z jiných důvodů – jako
ve výroku věcně správný potvrdil. V části, jíž bylo rozhodováno o náhradě za
užívání pozemků v roce 2012, které se již dělo bez právního důvodu, odvolací
soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je v souzené věci
pasivně věcně legitimován, neboť reprezentuje vlastníky bytových jednotek v
domě, jejichž jménem také neúspěšně jednal se žalobkyní o možném odkoupení nebo
o nájmu předmětných pozemků. Jelikož soud prvního stupně vycházel z jiného
právního názoru a nezabýval se již výší takto vzniklého bezdůvodného obohacení,
odvolací soud rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, oběma jeho výrokům, podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost je podle něj založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod žalovaný vymezil
posouzení právní otázky pasivní věcné legitimace v daném sporu o vydání
bezdůvodného obohacení, zastávaje názor, že k vydání bezdůvodného obohacení
užíváním pozemků mohou být pasivně legitimováni nanejvýše jednotliví vlastníci
jednotek, nikoliv žalovaný, jenž má omezenou právní subjektivitu vázanou na
činnosti spojené se správou domu ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o vlastnictví
bytů. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek ve výroku bod bodem II zrušil a ve
výroku pod bodem I změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně (co do
zamítnutí žaloby o zaplacení částky 168 470 Kč) potvrzuje.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení
řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací
přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno žalovaným jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání, jakož i subjektivní legitimací
žalovaného k jeho podání (ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku, jímž došlo
k rozštěpení uplatněného práva).
K podání dovolání je podle § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněn (subjektivně
legitimován) toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná tím, že odvolací soud
rozhodnutí zruší, popřípadě změní (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998). Proto žalovaný
není oprávněn k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I
výroku, jímž byl jako věcně správný (byť z jiných důvodů) podle § 219 o. s. ř.
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 168 470
Kč (a v tomto rozsahu byl tak žalovaný ve věci úspěšný).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného – v části směřující proti výroku pod
bodem I rozsudku – odmítl jako dovolání podané osobou neoprávněnou (srov. § 218
písm. b/, § 243c odst. 3 věty první o. s. ř.).
Ve zbylé části – napadající výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
odklizen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 84 235
Kč – je pak dovolání žalovaného přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.
(srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky
hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále
citovanou).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je
ani nenamítá.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1.
lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“, a zákonem č.
72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (srov. hlavu II – ustanovení přechodná a
závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník).
Podle § 9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů společenství vlastníků jednotek
(dále jen "společenství") je právnická osoba, která je způsobilá vykonávat
práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami
společných částí domu (dále jen "správa domu"), popřípadě vykonávat činnosti v
rozsahu tohoto zákona a činnosti související s provozováním společných částí
domu, které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám. Společenství může
nabývat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty nebo nebytové prostory pouze
k účelům uvedeným ve větě první.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
K otázce otevřené k dovolacímu přezkumu – určení povinné osoby (ve sporu
pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení (poskytnutí peněžité
náhrady) za užívání pozemku, na němž je postavena budova, bez právního důvodu –
se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo
3630/2010 (uveřejněném pod č. 124/2010 Sbírky soudních a stanovisek a spolu s
ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupném na www.nsoud.cz), v němž
formuloval a odůvodnil závěr, že „v případě stavby stojící na cizím pozemku se
– není-li zde právní důvod takového užití pozemku – na úkor vlastníka pozemku
obohatí vlastník stavby (jenž je tak povinen vydat bezdůvodné obohacení, resp.
poskytnout za ně peněžitou náhradu; § 451 odst. 1, § 458 odst. 1 obč. zák.).
Je-li pak taková stavba budovou, v níž byly vyčleněny jednotky ve smyslu
ustanovení § 4 zákona o vlastnictví bytů, jsou těmito osobami (jež se
bezdůvodně obohacují užíváním cizího pozemku) vlastníci jednotek. Ze žádného
ustanovení zákona o vlastnictví bytů neplyne, že by tato povinnost přecházela
na osobu vykonávající správu budovy. A takový závěr nelze činit ani výkladem
pojmu správa budovy ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Úkolem správce je starat se o společné části domu, jež ovšem náleží nikoliv
správci (z titulu výkonu správy), ale vlastníkům jednotek. Jakkoliv lze správu
ve smyslu citovaného ustanovení chápat velmi široce (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008),
nelze z pouhého pojmu správy dovozovat osobní majetkovou odpovědnost správce
vydat (nahradit) bezdůvodné obohacení získané vlastníky jím spravovaného
majetku“.
K uvedenému závěru se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo
728/2012; přiměřeně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu
2014, sp. zn. 23 Cdo 4310/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října
2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2011, řešící obdobnou otázku právě již ve vztahu ke
společenství vlastníků jednotek; uvedený rozsudek obstál i v ústavněprávní
rovině – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 16. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 24/14) a neshledává důvody, pro které by se
měl od něj odchýlit.
Povinnost žalovaného – společenství vlastníků jednotek – k vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého vlastníkům jednotek (coby současně spoluvlastníkům
společných části domu) neplyne ani z novelizovaného ustanovení § 9 odst. 1
zákona o vlastnictví bytů, vymezujícího předmět činnosti společenství coby
právnické osoby svého druhu a stanovícího omezenou způsobilost společenství k
právním úkonům na stanovený předmět činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015).
K argumentaci odvolacího soudu negociací žalované s žalobcem sluší se uvést, že
v případě budovy postavené na pozemku jiného vlastníka je věcí jednání mezi
vlastníkem pozemku a vlastníky jednotek, jakým způsobem budou práva k pozemku
upravena (při dodržení principu velikosti spoluvlastnického podílu na tomto
právu, ať vlastnickém či jiném; § 8 odst. 2 zákona) – k tomu srov. § 21 odst. 4
zákona o vlastnictví bytů. Tedy i z toho lze dovodit, že není-li zde prozatím
takové dohody, vzniká bezdůvodné obohacení právě vlastníkům bytových jednotek
(spoluvlastníkům společných částí domu), jejichž majetek se nezmenšil, ač by se
tak – v případě smlouvy uzavřené s vlastníkem pozemku (nájemní, kupní či jiné -
např. o zřízení věcného břemene) – stalo.
Z uvedeného proto vyplývá, že povinným (pasivně legitimovaným) subjektem k
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku pod budovou (tím spíše
i dalších sousedních, budovou nezastavěných pozemků) mohou být vlastníci
bytových jednotek v domě, nikoliv společenství vlastníků jednotek (žalovaný).
Uvedené závěry nejsou v kolizi s judikaturou, jíž dále argumentuje odvolací
soud a jež řeší otázky jiné, ať už jde o určení pasivně legitimovaného subjektu
ve sporech podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2618/2007; nález
Ústavního soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04), nebo o otázku
bezdůvodného obohacení, jež vzniklo podle § 454 obč. zák. přímo společenství
vlastníků jednotek, za něž jiný subjekt plnil povinnosti spojené se správou
společných částí domu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp.
zn. 22 Cdo 5330/2008).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu – v rozsahu přezkoumávaného výroku pod
bodem II – správné není a Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu v tomto
napadeném výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v takto dotčeném rozsahu
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s.
ř.). V souladu s ustanovením § 243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o věci
bez jednání, podle § 243f odst. 4 o. s. ř. ve formě usnesení (je-li stejné
formy – byť vyhlášené spolu s rozsudkem – i dovoláním přezkoumávané kasační
rozhodnutí odvolacího soudu; srov. § 223 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu