ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně SUR, společnost pro územní rozvoj a. s., se sídlem v Ostravě -
Kunčičkách, Pernerova 17-19, č. p. 276, PSČ 718 00, identifikační číslo osoby
47676531, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Senovážné náměstí 1463/5, proti žalovaným 1) R. K., zastoupenému Mgr. Jiřím
Novým, obecným zmocněncem, 2) Společenství SPOJOVACÍ č. p. 560, se sídlem v
Milovicích nad Labem, Spojovací 560, PSČ 289 23, identifikační číslo osoby
26758440, zastoupenému Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze 7,
Dukelských hrdinů 406/23, PSČ 170 00, 3) R. B., zastoupenému B. B., obecnou
zmocněnkyní, a 4) B. B., za účasti hlavního interventa BYTOVÉHO DRUŽSTVA –
Jižní svahy, se sídlem v Ostravě - Svinově, J. Kainara 904, PSČ 721 00,
identifikační číslo osoby 25892495, o 77.433,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1575/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. 22 Co
538/2008-685, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. května 2008, č. j. 6 C
1575/2004-568, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2008, č. j. 6 C
1575/2004-603, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 77.433,- Kč
s 2% úrokem z prodlení od 16. ledna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I),
zamítl žalobu proti žalovaným 1), 3) a 4) (výrok pod bodem II), zamítl
intervenční žalobu vedlejšího účastníka (výrok pod bodem III) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela se společností REMOSTAV
spol. s r. o. smlouvu o sdružení za účelem provedení rekonstrukce objektu
bydlení na parc. č. 568 v katastrálním území B. V., obec M., část obce M. (dále
též jen „dům“). Vlastníci bytových jednotek v tomto domě zmocnili žalobkyni k
podání žádosti o stavební povolení na rekonstrukci domu na bytový dům se 74
byty. První žalovaný, který dne 31. března 2003 zmocnil žalobkyni k jednání
před správním orgánem, toto zmocnění dne 29. srpna 2003 odvolal. Stavební
povolení nabylo dne 11. října 2003 právní moci a žalobkyně začala s
rekonstrukcí. Dne 29. prosince 2003 druhému žalovanému vyfakturovala částku
77.433,- Kč, sestávající z částky 39.874,- Kč za zajištění technické pomoci a
dokumentace pro realizaci stavby související s bytem č. 233 (ve vlastnictví
prvního žalovaného), z částky 29.284,- Kč za dodávku a montáž oken tohoto bytu,
ze smluvní pokuty a z daně z přidané hodnoty. Dne 4. února 2004 uzavřel druhý
žalovaný jako objednatel s žalobkyní a s druhým účastníkem sdružení jako
zhotovitelem smlouvu o dílo, v níž se zhotovitel zavázal provést veškeré práce
a dodávky spojené s dokončením rekonstrukce a opravy domu s termínem plnění od
července 2003 do dubna 2004 za cenu ve výši 2,843.249,- Kč včetně DPH. Téhož
dne byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, podle níž druhý žalovaný
postoupil žalobkyni pohledávky vůči těm vlastníkům bytových jednotek, kteří
neposlechli jeho výzvy a odmítli se podílet na úhradě nákladů oprav společných
částí domu; vůči prvnímu žalovanému šlo o pohledávku ve výši 255.041,- Kč. Žalobkyně rekonstrukci domu dokončila a dne 4. prosince 2004 nabylo právní moci
kolaudační rozhodnutí. První žalovaný převedl v květnu 2006 vlastnictví bytu na
žalované 3) a 4). Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o dílo ze dne 4. února 2004 je pro
rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatná, neboť k přijetí usnesení, kterým by byla rekonstrukce
schválena, bylo podle ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. třeba 3/4
hlasů všech vlastníků jednotek a tento předpoklad splněn nebyl. Soud prvního
stupně proto posoudil věc podle předpisů o bezdůvodném obohacení.
Z poznatku,
že žalobkyně provedla rekonstrukci domu na základě zmocnění vlastníků jednotek,
mezi nimi i prvního žalovaného, a na základě úvahy, že vlastnictví bytu je
spojeným spoluvlastnictvím celé budovy a jednotlivého bytu, který jako část
budovy není reálně oddělitelný, a že vlastníci bytů jsou členy druhého
žalovaného jako právnické osoby, která je nositelem práv, ale také povinností,
dovodil, že vynaložením dílčích nákladů na rekonstrukci domu žalobkyně poskytla
druhému žalovanému plnění z neplatného právního úkonu. Na základě toho uzavřel,
že druhý žalovaný, jenž vyvíjel činnost k uskutečnění rekonstrukce domu v zájmu
vlastníků bytových jednotek, je povinen zaplatit žalovanou částku, o kterou se
na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Za důvod zamítnutí žaloby vůči prvnímu
žalovanému soud prvního stupně označil skutečnost, že žalovaná částka není
položkou vyplývající z rozúčtování cen na jednotlivé vlastníky odsouhlaseného
3/4 většinou přítomných hlasů (rozuměj na shromáždění vlastníků jednotek) a že
mezi prvním žalovaným a žalobkyní neexistuje žádný smluvní vztah. Žalovaní 3) a
4) pak v rozhodné době nebyli vlastníky jednotky. Intervenční žaloba byla
zamítnuta z toho důvodu, že nebyla podána proti všem účastníkům řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624,
k odvolání druhého žalovaného a hlavního interventa odvolací řízení o odvolání
hlavního interventa zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o nákladech řízení ve
vztahu hlavního interventa, žalobkyně a žalovaných (výrok pod bodem II), změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu proti
druhému žalovanému zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem IV ve vztahu žalobkyně, hlavního interventa a žalovaných 1), 3) a 4)
(výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve
vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výroky pod body IV a V). V zamítavém
výroku stran prvního žalovaného pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně
odvoláním napaden nebyl. Rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobkyně v
měnící části výroku pod bodem III a ve výrocích o nákladech řízení pod body IV
a V zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, č. j. 32 Cdo
4802/2009-667. Odvolací soud nato v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I znovu změnil tak, že žalobu vůči druhému
žalovanému zamítl (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni nahradit druhému
žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jenž
doplnil tak, že podle výslovného prohlášení žalobkyně byly práce, za účelem
jejichž provedení se sdružila s dalším subjektem, dokončeny zčásti ke dni 1. září a zcela ke dni 30. září 2003 a že ke dni 29. prosince 2003, kdy byla
vystavena faktura, byly práce v hodnotě 77.433,- Kč provedeny. Fakturu na
částku 77.433,- Kč, která je předmětem tohoto řízení, žalobkyně (ve sdružení s
dalším subjektem) vystavila druhému žalovanému jako odběrateli.
Ten nato vyzval
k úhradě prvního žalovaného, jenž požadovanou částku nezaplatil. Až dne 4. února 2004 byla uzavřena mezi žalobkyní a druhým žalovaným smlouva o dílo,
kterou se žalobkyně zavázala provést pro druhého žalovaného již v roce 2003
provedené a vyfakturované práce. Druhý žalovaný se zavázal cenu díla zaplatit
jen do výše uznané vlastníky bytů s tím, že případné části pohledávky
zhotovitele vůči objednateli, které vlastníci bytů neuhradí, postoupí
objednatel zhotoviteli k vymáhání. Smlouva o postoupení pohledávky byla
uzavřena téhož dne, 4. února 2004. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že plnění, které se žalobkyně zavázala
provést, bylo již provedeno, předmětem smlouvy tak bylo plnění od počátku
nemožné (fakticky neuskutečnitelné), které činí smlouvu o dílo ze dne 4. února
2004 absolutně neplatnou. Protože žalobkyně provedla práce na cizím majetku,
ale nikoliv na základě smluvního vztahu, došlo k bezdůvodnému obohacení. To
může nastat pouze u toho, kdo majetek vlastní, nikoliv u toho, kdo jej pouze
spravuje. Druhý žalovaný, který nebyl vlastníkem zhodnoceného majetku, nýbrž
jeho správcem, není proto ve věci pasivně legitimován. Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle dovolací
argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním,
shledávajíc dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen
„o. s. ř.“) a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§
241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.]. Naplnění dovolacího důvodu stanoveného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolatelka spatřuje především v tom, že jí odvolací soud poté, co jí
při jednání předestřel svůj právní názor o neplatnosti smlouvy ze dne 4. února
2004 pro nemožnost plnění, přes její žádost neposkytl lhůtu k doplnění
skutkových tvrzení a důkazních návrhů, kterými by tento právní názor vyvrátila. Vytýká též odvolacímu soudu, že se neřídil „závaznými právními názory
nadřízených soudů“, vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července
2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. března
2005, sp. zn. I. ÚS 646/04, jimiž argumentovala, a ve svém rozhodnutí neuvedl,
proč se od těchto právních závěrů odchyluje.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka především v závěru odvolacího
soudu, že smlouva ze dne 4. února 2004 je neplatná. Podle jejího názoru se
jedná o smlouvu smíšenou, tj. též o smlouvu o obstarání záležitosti, a důvodem,
proč bylo nutno ji uzavřít, byl požadavek stavebních úřadů, aby s nimi jménem
všech stavebníků jednal subjekt dle § 9 zákona č. 72/1994. Dovolatelka vytkla
odvolacímu soudu absenci posouzení, zda její plnění před 4. únorem 2004 mělo
povahu zálohy, a argumentovala prioritou výkladu smluv jako platných
zdůrazněnou v judikatuře Ústavního soudu.
V druhé řadě dovolatelka podrobila kritice právní závěry odvolacího soudu při
řešení otázky, který subjekt se na její úkor bezdůvodně obohatil. Z ustanovení
§ 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. a ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008, dovozuje, že subjektem povinným a
oprávněným vymáhat podíly na nákladech na rekonstrukci domu, resp. jeho
společných částí, jakož i subjektem povinným uhradit eventuální bezdůvodné
obohacení, je společenství vlastníků jednotek (dále též jen „společenství“).
Poukazuje na to, že členové druhého žalovaného, kteří měli na stavbě 75% podíl,
zadali sdružení souborem dílčích smluv uzavřených dle usnesení ze dne 5. ledna
2003 v prvním pololetí 2003, aby jim jejich jménem a na jejich náklad dokončilo
nejen úpravy jejich budoucích bytů, ale i stavební úpravy společných částí
domu. Tvrdí, že smlouva ze dne 4. února 2004 se netýká „předmětu žaloby“, a
argumentuje ve prospěch názoru, že tímto předmětem je úhrada nákladů, které
vynaložila, když na základě dílčích smluv se stavebníky a jejich plných mocí
vytvořila jménem těchto stavebníků za druhého žalovaného předpoklady, aby bylo
možno stavbu dokončit a dosáhnout změny údajů v katastru nemovitostí v souladu
s rozhodnutím stavebního úřadu. Uvádí, že v prosinci 2003 vyúčtovala druhému
žalovanému zálohy připadající na podíly na nákladech, které neuhradili budoucí
vlastníci bytů na základě dílčích smluv a které tak příslušelo uhradit druhému
žalovanému. Zároveň tvrdí, že těmito fakturami sdružení vyúčtovalo druhému
žalovanému bezdůvodné obohacení, které nabyl jako stavebník (investor)
společných částí domu, jemuž podle stanov a stavebního zákona příslušelo
obstarat společné záležitosti týkající se všech stavebníků umožňující dokončit
stavbu, a které na základě smluv se stavebníky obstaralo sdružení.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Vyjádření k dovolání podali k výzvě
soudu prvního stupně toliko první žalovaný a hlavní intervent, tedy osoby,
které účastníky tohoto dovolacího řízení nejsou a vyjadřovat se k dovolání jim
tudíž nepřísluší. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání
proti výroku pod bodem I napadeného rozsudku je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím
výroku o věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě
vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3
větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolatelka především neprávem vytýká odvolacímu soudu vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S právním názorem, na němž je v
otázce posouzení smlouvy ze dne 4. února 2004 napadené rozhodnutí založeno,
byla dovolatelka seznámena především již prostřednictvím předchozího rozhodnutí
odvolacího soudu a poté ještě prostřednictvím rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž
byl předchozí měnící rozsudek odvolacího soudu zrušen právě pro jeho
překvapivost. Byla-li za tohoto stavu při následném jednání odvolacího soudu
sdělením tohoto právního názoru zaskočena, takže nebyla schopna na něj již při
tomto jednání reagovat, pak se tak nemohlo stát z jiných důvodů než ryze
subjektivních. Na takové důvody závěry Ústavního soudu při formulaci požadavku
předvídatelnosti rozhodnutí nepochybně nemíří. Vysvětlovat, proč se odchýlil od
závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neměl odvolací soud důvod, neboť se
tak nestalo; rozhodnutí, jimiž dovolatelka argumentuje, řeší problematiku jinou
než je ta, na jejímž řešení závisí rozhodnutí sporu v souzené věci. Odvolací
soud pravda pochybil, jestliže se s příslušnou odvolací argumentací v
odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), vzhledem k
uvedené skutečnosti však tato vada řízení nemohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci samé. Argumentace, jíž dovolatelka vymezuje uplatněný dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je zatížena vnitřními rozpory. Dovolatelka
především v rámci námitky, kterou výslovně zdůrazňuje jako primární,
zpochybňuje posouzení smlouvy ze dne 4.
února 2004 jako neplatné, další námitku
však zakládá na tvrzení, že tato smlouva se předmětu řízení vymezeného žalobou
vůbec netýká. V otázce, z čeho vlastně dovozuje uplatněný nárok, není
dovolatelka ve své argumentaci konzistentní. Podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění
nemožné, je neplatný. Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle ustanovení § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za něhož bylo
plněno, co po právu měl plnit sám. Podle ustanovení § 456 věty první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se
musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Podle ustanovení § 457 je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve
znění účinném do 31. prosince 2003 (dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“),
společenství vlastníků jednotek (dále jen "společenství") je právnická osoba,
která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se
správou, provozem a opravami společných částí domu (dále jen "správa domu"),
popřípadě vykonávat činnosti v rozsahu tohoto zákona a činnosti související s
provozováním společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým nebo
právnickým osobám. Společenství může nabývat věci, práva, jiné majetkové
hodnoty, byty nebo nebytové prostory pouze k účelům uvedeným ve větě první. Podle ustanovení § 15 zákona č. 72/1994 Sb. vlastníci jednotek jsou povinni
přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku. Pokud dohoda neurčuje
jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu (odstavec
1). K účelu uvedenému v odstavci 1 skládají vlastníci jednotek předem určené
finanční prostředky jako zálohu. Výši záloh si určí vlastníci jednotek
usnesením shromáždění dopředu tak, aby byly kryty předpokládané náklady, které
bude nutné vynaložit v následujících měsících i v dalších letech (odstavec 2). Právnímu závěru odvolacího soudu, že zavázala-li se dovolatelka v uvedené
smlouvě k plnění, které bylo v době uzavření smlouvy již poskytnuto, je smlouva
absolutně neplatná pro počáteční faktickou nemožnost plnění podle ustanovení §
37 odst. 2 obč. zák., nelze ničeho vytknout. Ústavní soud ve své judikatuře
(srov. zejména nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, in
www.usoud.cz), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
(srov. např. rozsudky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze
dne 27. dubna 2011, sp. zn.
23 Cdo 1212/2010, které jsou oba, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu), zdůrazňuje jako základní princip výkladu
smluv prioritu výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před
takovým výkladem, jehož výsledkem je posouzení smlouvy jako neplatné, to ovšem
za předpokladu, jsou-li možné oba výklady. V souzené věci se však interpretační
varianta, která by s sebou nesla závěr o platnosti smlouvy, nenabízí. To pak
platí jak pro případ, že by se jednalo jen o smlouvu o dílo, či zároveň o
smlouvu mandátní. V předmětném sporu však ve skutečnosti není otázka platnosti či neplatnosti
této smlouvy rozhodná. Významné totiž je, že plnění, za něž se dovolatelka
domáhá úhrady, bylo poskytnuto před jejím uzavřením. Z toho pak plyne, že se
nejednalo (nemohlo jednat) o plnění na základě této smlouvy (o splnění závazku
touto smlouvou založeného). Pro závěr nabízený dovolatelkou, že se z její
strany jednalo o plnění zálohové, není ve zjištěném skutkovém stavu věci
jakákoliv opora, stejně jako pro posouzení, že faktura, kterou dovolatelka
druhému žalovanému vyúčtovala žalovanou částku, byla fakturou zálohovou. Výsledky řízení před soudy nižších stupňů pak nezahrnují nic, z čeho by se dalo
dovodit, že dovolatelka poskytla předmětné plnění na základě jiné smlouvy
uzavřené s druhým žalovaným. Sama dovolatelka tvrdí, že celkové plnění poskytla
na základě dílčích smluv uzavřených s částí vlastníků jednotek, mezi nimiž
první žalovaný nebyl. Při úvaze o tom, zda má dovolatelka nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vůči druhému žalovanému, proto nelze aplikovat
ustanovení § 457 obč. zák., zavazující k vrácení vzájemného plnění smluvní
strany neplatné nebo zrušené smlouvy, bez zřetele na to, zda se plněním
obohatily ony či třetí osoba. Judikatorní závěry, na něž dovolatelka odkazuje, na poměry souzené věci
nedopadají. V nálezu ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04, se Ústavní
soud zabýval pasivní věcnou legitimací společenství vlastníků ve sporu podle
ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (tj. o žalobě vlastníka jednotky
přehlasovaného v důležité záležitosti), tedy nikoliv ve sporech o vydání
bezdůvodného obohacení. V rozsudku ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo
5330/2008, pak Nejvyšší soud (s odkazem na závěry uvedeného ústavního nálezu)
řešil otázku pasivní legitimace společenství vlastníků v řízení, v němž se po
něm jeden z vlastníků jednotek domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
tím, že nechal na svůj účet provést (sjednal provedení třetí osobou a ze svých
prostředků zaplatil) nutné opravy na společných částech domu. Nejvyšší soud
přitakal odvolacímu soudu, že zvýšením hodnoty domu se neobohatilo společenství
vlastníků, nýbrž vlastníci jednotek, dovodil však, že povinností společenství
je obstarat nutné opravy společných částí domu a pokud tyto opravy provede a
zaplatí vlastník jednotky, může jít o plnění, které vlastník jednotky vynaložil
namísto společenství, ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák.
V souzené věci je
však dovolatelka nikoliv členem společenství vlastníků, jenž sám uhradil to, na
čem měli povinnost se podílet všichni vlastníci jednotek (tj. plnil též za
ostatní vlastníky jednotek, z čehož je pak dovozována pasivní legitimace
společenství jako reprezentanta jednotlivých vlastníků), nýbrž je onou třetí
osobou, podnikatelem, jenž v rámci svého podnikání, nikoliv „za jiného“ v
intencích ustanovení § 454 obč. zák., nýbrž za účelem dosažení zisku, provedl
rekonstrukci domu a činnosti s tím související. Dovolatelka takto jednala na
základě individuálních smluv uzavřených s částí vlastníků jednotek, mezi nimiž
první žalovaný nebyl, a po žalovaném společenství se domáhá úhrady za tu část
celkového jí poskytnutého plnění, která připadá na prvního žalovaného a kterou
od prvního žalovaného neobdržela. O situaci, na niž míří ustanovení § 454 obč. zák., se tu nejedná a argumentaci dovolatelky prosazující opačný závěr nelze
přisvědčit. Konstrukce, jejímž prostřednictvím se dovolatelka snaží vměstnat
poměry souzené věci pod hypotézu tohoto ustanovení, tj. že na základě dílčích
smluv se „stavebníky stavby“ (s jednotlivými vlastníky jednotek) jejich jménem
fakticky provedla za druhého žalovaného, co byl povinen učinit on, tj. realizovat příslušné inženýrské činnosti a dokončit rozestavěnou stavbu, nemůže
obstát. Především pokud by tyto činnosti provedla na základě smluv s
jednotlivými vlastníky jednotek jejich jménem, pak by se ve vztahu ke
zbývajícím vlastníkům jednotek i ke druhému žalovanému jednalo o jednání
nikoliv její, nýbrž těchto vlastníků; první žalovaný, o jehož podíl na
nákladech se v souzené věci jedná, s ní ostatně smlouvu neuzavřel a plnou moc
jí udělenou odvolal. Dále pak i kdyby měl druhý žalovaný ze zákona či na
základě rozhodnutí orgánů veřejné moci povinnost dokončit rozestavěnou stavbu,
pak by šlo o povinnost k jinému plnění, než které dovolatelka jako podnikatel s
předmětem podnikání v oboru provádění staveb, jejich změn a odstraňování
poskytla, o povinnost správce domu (srov. § 9 odst. 1 větu první zákona č. 72/1994 Sb.) zajistit (zjednat) provedení příslušného díla, nikoliv toto dílo
jako zhotovitel provést. Vzhledem k povaze dovolatelčina plnění jako investice do cizího majetku spočívá
obohacení jako jeho důsledek v tom, že se zvýšila hodnota (obvyklá cena) stavby
- obytného domu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod číslem 26/1975 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, a ze dne 10. června 2008, sp. zn. 32
Odo 1754/2006). Zvýšením ceny věci dochází k obohacení jejího vlastníka, neboť
je to on, jehož majetkový stav se zlepšil. V souzené věci pak není pochyb, že
druhý žalovaný vlastníkem domu, resp. jednotek v něm a jeho společných částí,
není, není to tudíž on, kdo se na úkor dovolatelky obohatil. Podpůrně lze
poukázat na rozsudek ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010,
uveřejněný pod číslem 124/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.,
ve znění účinném do 30.
června 2000, tedy za stavu, kdy správu domu vykonávala
jiná osoba než společenství vlastníků jednotek, na základě smlouvy o správě
domu, o reprezentanta vlastníků (slovy Ústavního soudu o jejich množinu) se
tedy nejednalo. Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož z
uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by osoba vykonávající správu domu byla
povinna zaplatit peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané vlastníky
jednotek na úkor třetí osoby. Dlužno dodat, že dovolatelka mimo jiné zmiňuje, ve zřejmém rozporu s ostatní
svou dovolací argumentací stran skutečností, z nichž dovozuje uplatněný nárok,
že vlastníci jednotek, kteří uzavřeli se sdružením dílčí smlouvy, jí postoupili
své pohledávky vůči druhému žalovanému z titulu práva na vydání bezdůvodného
obohacení, za výkony, které takto nebyly (zbývající částí vlastníků jednotek)
uhrazeny a které tak příslušelo uhradit druhému žalovanému. Především skutkový
stav věci zjištěný soudy nižších stupňů poznatek o takovém postoupení
nezahrnuje; bylo naopak zjištěno, že dne 4. února 2004 byla uzavřena smlouva,
jíž druhý žalovaný postoupil dovolatelce pohledávky vůči vlastníkům jednotek,
kteří se odmítli podílet na úhradě nákladů spojených s opravou domu. Námitku
odpovídající dovolacímu důvodu stanovenému v § 241a odst. 3 o. s. ř. (že soud v
tomto ohledu pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly jinak najevo) dovolatelka neuplatnila. Ostatně aby mohli
ti vlastníci jednotek, kteří uzavřeli s dovolatelkou dílčí smlouvy, takové
pohledávky vůči druhému žalovanému dovolatelce postoupit, pak by je především
museli mít. Tak by tomu mohlo být toliko v případě, že by tito vlastníci plnili
i za ostatní, nad rámec svých podílů. Že se tak stalo, nebylo zjištěno a
dovolatelka to ani netvrdí; ostatní její argumentace (v níž pojímá uplatněný
nárok jako pohledávku, která vznikla jí samotné) je naopak založena na tvrzení,
že se jí plnění za část vlastníků jednotek nedostalo. Závěr odvolacího soudu o tom, že druhý žalovaný není ve věci pasivně
legitimován, je tedy z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, jak je
dovolatelka obsahově vymezila, správný. Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z
úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatelka s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm vynaložených právo a
druhému žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu